4 As 174/2024 — Nejvyšší správní soud

4 As 174/2024- 47 - text 4 As 174/2024-53 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Tomáše Herce a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: Intergate, s.r.o., se sídlem Přecechtělova 2243/11, Praha 5, zastoupená JUDr. Martinou Milotovou, advokátkou se sídlem Partyzánská 18/23, Praha 7, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) CETIN a.s., se sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9, II) Mgr. A. F., zastoupená Mgr. Davidem Macháčkem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 5. 2024, č. j. 021068/2024/KUSK, a ze dne 16. 5. 2024, č. j. 030048/2024/KUSK, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2024, č. j. 37 A 37/2024-68, takto: I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2024, č. j. 37 A 37/2024-68, se v části výroku I., kterým byla odmítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 5. 2024, č. j. 030048/2024/KUSK, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2024, č. j. 37 A 37/2024-68, se ve výrocích II. a III. a ve výroku IV. v rozsahu, kterým bylo rozhodnuto o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 3.000 Kč, ruší. III. Kasační stížnost se v rozsahu, ve kterém směřuje proti části výroku I. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2024, č. j. 37 A 37/2024-68, kterou byla odmítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2024, č. j. 021068/2024/KUSK, zamítá. IV. Kasační stížnost se v rozsahu, ve kterém směřuje proti části výroku IV. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2024, č. j. 37 A 37/2024-68, kterým bylo rozhodnuto o vrácení zbylé části zaplaceného soudního poplatku ve výši 3.000 Kč, zamítá. V. Účastníci řízení ani osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v rozsahu, ve kterém kasační stížnost směřuje proti části výroku I. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2024, č. j. 37 A 37/2024-68, kterou byla odmítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2024, č. j. 021068/2024/KUSK. VI. Účastníci řízení ani osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2024, č. j. 021068/2024/KUSK. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podstatou věci je posouzení přípustnosti žaloby proti rozhodnutí, kterým odvolací správní orgán podle § 90 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, k odvolání opomenutých účastníků zrušil pro nezákonnost rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jde o to, zda takovéto zrušující rozhodnutí může být výjimečně považováno za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), z důvodu, že bylo vydáno s delším časovým odstupem od vydání prvostupňového rozhodnutí, což se dotýká práv a právní jistoty ostatních účastníků řízení. Takovouto výjimku v minulosti shledal Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) v rozsudku ze dne 8. 11. 2007, č. j. 9 As 49/2007-44 (dále též „rozsudek devátého senátu“). Kromě toho je ve věci řešena přípustnost žaloby proti rozhodnutí, kterým odvolací správní orgán podle odůvodnění patrně zamýšlel zrušit rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a řízení zastavit podle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu, ve výroku však tento svůj záměr jednoznačně nevyjádřil. [2] Městský úřad Slaný (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne 30. 3. 2023, č. j. MUSLANY/21838/2023/OŽP, vydal podle § 15 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2023, na žádost žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) stavební povolení ke stavbě s názvem „Výstavba rodinných domů Velvary – Svatojiřské sídliště – 2. etapa – vodovod a splašková kanalizace“, nacházející se na pozemcích parc. č. 1622/1, 1622/62, 1634/1, 1634/18 a 1940 v katastrálním území Velvary. Rozhodl tak jako vodoprávní úřad příslušný podle § 106 vodního zákona a speciální stavební úřad příslušný podle § 15 odst. 5 vodního zákona a § 15 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2024. Toto rozhodnutí mělo nabýt právní moci dne 6. 5. 2023. Stavba byla zahájena dne 2. 10. 2023. [3] Dne 2. 11. 2023 podali vlastníci sousedních pozemků (dále jen „odvolatelé“) odvolání proti stavebnímu povolení, ve kterém mimo jiné namítali, že jsou opomenutými účastníky řízení. Odvolání bylo stěžovatelce doručeno dne 18. 12. 2023. Žalovaný přisvědčil odvolatelům, že stavební úřad postupoval v rozporu s § 109 písm. e) stavebního zákona, neboť odvolatele nepovažoval za účastníky řízení a stavební povolení bylo zatíženo i dalšími vadami. Rozhodnutím ze dne 13. 5. 2024, č. j. 021068/2024/KUSK (dále jen „první rozhodnutí žalovaného“), proto rozhodnutí stavebního úřadu podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [4] Stavební úřad ještě před vydáním prvního rozhodnutí žalovaného provedl dne 16. 1. 2024 kontrolní prohlídku stavby, při které zjistil, že stavba je z velké části zatopena vodou a tato situace ohrožuje sousední pozemky. Z tohoto důvodu rozhodnutím ze dne 30. 1. 2024, č. j. MUSLANY/10255/2024/OŽP, nařídil podle § 133 odst. 2 písm. c) a d) a § 134 odst. 4 stavebního zákona okamžité zastavení stavebních prací na stavbě. Rovněž podle § 134 odst. 2 a 3 stavebního zákona nařídil zjednání nápravy ve lhůtě 3 měsíců ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Rozhodnutí stavebního úřadu napadla stěžovatelka odvoláním. Žalovaný o odvolání rozhodl rozhodnutím ze dne 16. 5. 2024, č. j. 030048/2024/KUSK (dále jen „druhé rozhodnutí žalovaného“), jehož výroková část zní: „Odvolání společnosti Intergate, s.r.o. […] do rozhodnutí Městského úřadu Slaný, odboru životního prostředí, č. j. MUSLANY/10255/2024/OŽP, ze dne 30. 1. 2024, podle ustanovení § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu ruší a řízení zastavuje.“ Ve výroku citované rozhodnutí stavebního úřadu totiž zrušením stavebního povolení pozbylo význam. Žalovaný nicméně nevyloučil postup podle § 132 a násl. stavebního zákona v případě zjištění, že stavba dále probíhá, přestože ve věci nebylo vydáno nové rozhodnutí. II. Usnesení krajského soudu [5] Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) napadeným usnesením odmítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutím žalovaného z důvodu její nepřípustnosti podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) a § 70 písm. a) s. ř. s., a to ve vztahu k oběma rozhodnutím žalovaného (výrok I.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení ani osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení (výroky II. a III.) a o vrácení zaplaceného soudního poplatku stěžovatelce ve výši 6 000 Kč (výrok IV.). [6] K prvnímu rozhodnutí žalovaného krajský soud uvedl, že rozhodnutí, kterým odvolací správní orgán zruší rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc mu vrátí k novému projednání a rozhodnutí, není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. Z tohoto důvodu je vyloučeno ze soudního přezkumu. V této souvislosti odkázal na právní názor Nejvyššího správního soudu, že takovéto rozhodnutí nemění nic na veřejných subjektivních právech účastníků správního řízení, neboť se jím s konečnou platností jejich práva a povinnosti nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují (rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2010, č. j. 9 As 30/2010-219). Stěžovatelka tak musí veškerou svou procesní aktivitu směřovat do pokračujícího správního řízení, v němž jedině může uplatňovat námitky k věci samé. [7] Výjimky z tohoto pravidla se v posuzované věci neuplatní. Týká se to i výjimky, kterou Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku č. j. 9 As 49/2007-44. V něm připustil žalobu proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího orgánu, které bylo vydáno téměř tři roky po vydání prvostupňového rozhodnutí na základě odvolání opomenutého účastníka správního řízení. Tehdejší stěžovatel stavbu několik let užíval na základě domněle pravomocného kolaudačního rozhodnutí. Za daných skutkových i právních okolností bylo zrušujícím rozhodnutím zasaženo do veřejného subjektivního práva tehdejšího stěžovatele, pročež mu nebylo možné soudní ochranu odepřít. [8] Podle krajského soudu se uvedený právní názor v judikatuře neprosadil. I Nejvyšší správní soud dospěl opakovaně ke zcela opačnému závěru (např. rozsudek NSS ze dne 14. 5. 2008, č. j. 2 As 37/2007-111), nebo se proti tomuto rozsudku výslovně vymezil (např. rozsudky NSS ze dne 21. 3. 2016, č. j. 2 As 305/2015-24, ze dne 26. 5. 2020, č. j. 1 As 34/2020-45, nebo ze dne 25. 5. 2022, č. j. 7 As 327/2021-22). V rozsudku ze dne 19. 9. 2019, č. j. 6 As 134/2019-38, navíc uvedl, že rozsudek devátého senátu pokládá za překonaný pozdější početnější judikaturou