5 Afs 206/2024 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 206/2024- 50 - text  5 Afs 206/2024 - 57 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: V. P., zastoupena Mgr. Pavlem Kosařem, advokátem se sídlem Francouzská 299/98, Praha 10, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2024, č. j. 43 Af 8/202351, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Průběh dosavadního řízení [1] Platebním výměrem ze dne 12. 9. 2022, č. j. 4188781/22/211100460201308, Finanční úřad pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v Kolíně, podle § 13a zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, v relevantním znění (dále jen „zákon o dani z nemovitých věcí“), a podle § 139 ve spojení s § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v relevantním znění (dále jen „daňový řád“), vyměřil žalobkyni daň z nemovitých věcí za rok 2022 v celkové výši 5 020 Kč. Pro projednávanou věc je relevantní, že správce daně vyměřil žalobkyni daň ve výši 3 810 Kč za pozemky parc. č. XA a XB v k. ú. K. Žalobkyně byla přesvědčena, že tyto pozemky měly být od daně z nemovitých věcí osvobozeny dle § 4 odst. 1 písm. l) zákona o dani z nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 12. 2024. Správce daně však shledal, že toto osvobození lze přiznat pouze v rozsahu pěšin, které se nacházejí na pozemku parc. č. XA, jejichž plochu odhadl na 169 m2. [2] Žalobkyně podala proti uvedenému platebnímu výměru odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 4. 2023, č. j. 13780/23/510000460804325, v celém rozsahu zamítl a platební výměr správce daně potvrdil. [3] Uvedené rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně obsáhlou žalobou u Krajského soudu v Praze. Krajský soud však žádné z jejích mnoha žalobních námitek nepřisvědčil a shora uvedeným rozsudkem ze dne 27. 6. 2024, č. j. 43 Af 8/202351, její žalobu zamítl. Pro projednávanou věc je stěžejní, jak krajský soud posoudil otázku nároku žalobkyně na osvobození od daně z nemovitých věcí dle § 4 odst. 1 písm. l) zákona o dani z nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 12. 2024. [4] Správce daně dle krajského soudu důkladně zjistil skutkový stav provedením místního šetření. Žalobkyně skutkový stav nezpochybnila, namítala jen, že žalovaný věc nesprávně posoudil po právní stránce. Krajský soud však shledal, že žalovaný posoudil vznesený nárok žalobkyně na osvobození jejích pozemků od daně v souladu se zákonem. Krajský soud v prvé řadě korigoval tvrzení žalobkyně, že žalovaný ztotožňoval pojmy „veřejně přístupné prostory“ a „veřejné prostranství“. To učinil pouze správce daně ve výzvě k odstranění pochybností, poté už k tomu nedocházelo. [5] Žalovaný dle krajského soudu v napadeném rozhodnutí pojmy veřejně přístupné prostory a veřejné prostranství rozlišoval. Uvedl, že osvobození dle § 4 odst. 1 písm. l) zákona o dani z nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 12. 2024, bylo možné uplatnit na základě celospolečenského zájmu u pozemků, jejichž základním účelem bylo umožnit veřejnosti přístup na určité místo a jejichž základní funkcí bylo jejich obecné užívání jako veřejného prostoru. Účelem těchto pozemků bylo veřejné, neomezené užívání kýmkoli. Při posuzování veřejně přístupného prostoru bylo možné vycházet z definice veřejného prostranství dle § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), ovšem první uvedený pojem byl širší, neboť zahrnoval i veřejně užívané soukromé cesty, přístupové cesty k vodě, k obytným objektům, turistické cesty vedoucí přes soukromé pozemky apod. Za veřejně přístupné bylo možné považovat prostory, u nichž je veřejná přístupnost primárně předpokládána a zároveň vlastníka pozemku určitým způsobem omezuje ve výkonu jeho vlastnického práva. Jako veřejně přístupný prostor nebylo možné posoudit vše, co není oploceno, ohraničeno, není tam zamezen vstup nebo není viditelně označeno informací, že jde o soukromý pozemek. Jinak by totiž mohlo být veřejně přístupným prostorem každé pole nebo každá louka, přičemž lze předpokládat, že to záměrem zákonodárce nebylo. [6] Krajský soud konstatoval, že uvedené úvahy žalovaného jsou v souladu s judikaturou správních soudů. Totožně se totiž vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 5. 2022, č. j. 2 Afs 308/202050 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz), kde uvedl, že veřejná přístupnost by měla být u daného pozemku (např. veřejné prostranství, přístupová cesta, turistická stezka) primárně základním účelem, měla by být a priori předpokládána a měla by vlastníka pozemku nějakým způsobem omezovat ve výkonu jeho vlastnických práv. Krajský soud v Hradci Králové pak ve svém rozsudku ze dne 27. 2. 2024, č. j. 31 Af 15/202387, konstatoval, že jako veřejně přístupný prostor nebylo možné posoudit vše, co není oploceno či ohraničeno nebo označeno informací, že se jedná o soukromý prostor nebo pozemek. Výklad žalovaného proto krajský soud navzdory námitce žalobkyně nepovažoval za svévolný, naopak se opírá o judikaturu správních soudů. [7] Krajský soud neshledal důvod, proč by se stejně jako žalovaný neměl „přidržet“ relevantní judikatury správních soudů. Připomněl, že dle zmiňovaného rozsudku ze dne 20. 5. 2022, č. j. 2 Afs 308/202050, Nejvyšší správní soud nepovažoval pro osvobození dle § 4 odst. 1 písm. l) zákona o dani z nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 12. 2024, za nezbytné, aby široká veřejnost pozemky skutečně užívala. Nárok na toto osvobození tak mohl mít i pozemek, na němž se nacházela cesta v podobě pouze vyjetých kolejí, určená k zemědělskému obhospodařování okolních pozemků, navzdory tomu, že neplnila žádnou komunikační potřebu. Podstatné bylo prokázat, že široké veřejnosti pozemek ze své podstaty sloužil, tj. že byl k různorodému užití veřejností ze své podstaty určen a že tím byl vlastník omezen ve výkonu svého vlastnického práva. Právě omezení vlastnického práva totiž odlišovalo běžný neoplocený pozemek od veřejně přístupného prostoru. Záměrem zákonodárce bylo osvobozením dle § 4 odst. 1 písm. l) zákona o daních z nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 12. 2024, toto omezení kompenzovat. Vlastník pozemku, který byl veřejně přístupným prostorem, totiž byl omezen v možnosti jej využívat jiným způsobem a prospěch veřejnosti vylučoval nebo alespoň podstatně limitoval jeho vlastní prospěch. [8] Dle krajského soudu bylo v řízení prokázáno, že základním účelem pozemků žalobkyně nebyla veřejná přístupnost, tedy s výjimkou pěšin, u nichž správce daně nárok na osvobození uznal. Žalobkyně totiž patrně plánovala dané pozemky v budoucnu ekonomicky využít. Podle územního plánu byla funkčním využitím těchto pozemků převážně „výrobně obslužná zóna“, z menší části pak „doprovodná a rozptýlená zeleň“. Na pozemcích se nacházela „městská divočina v pravém slova smyslu“. Občas se na nich sice pohybovali lidé a nějakým způsobem je využívali, jednalo se však pouze o příležitostné a nahodilé využití, což z pozemků žalobkyně nečinilo veřejné přístupné prostory. Žalobkyně navíc sama deklarovala, že neměla za cíl své pozemky věnovat veřejnému užívání. Sice se mu nebránila a trpěla jej, nešlo však říci, že by ji jakkoliv omezovalo ve výkonu vlastnických práv. Veřejné užívání tak bylo pouze následkem dočasné nemožnosti využít pozemky ekonomicky, nikoliv primárním účelem jejich využití, a proto nemohlo být důvodem pro osvobození od daně. [9] Dále krajský soud neshledal, že by výzva správce daně k odstranění pochybností dle § 89 odst. 1 daňového řádu byla neurčitá nebo v rozporu s § 89 odst. 2 daňového řádu. Správce daně ve výzvě k odstranění pochybností uvedl, že podle § 4 odst. 1 písm. l) zákona o dani z nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 12. 2024, mohly být od daně osvobozeny pozemky, na nichž se nacházely veřejně přístupné parky, prostory a sportoviště, tedy veřejná prostranství jako parky, dětská hřiště, veřejná sportoviště apod., pokud nebyly využívány k podnikatelské činnosti nebo pronajímány, a byloli jejich základním účelem umožnit široké veřejnosti přístup na určité místo. [10] Krajský soud připomněl, že žalobkyně podala za zdaňovací období roku 2022 dílčí daňové přiznání k dani z nemovitých věcí, v němž uplatnila nárok na osvobození od daně shora uvedených pozemků. Nárok na osvobození však nepodložila žádnými důkazy, správce daně proto zcela důvodně zahájil postup k odstranění pochybností, v němž žalobkyni vyzval, aby takové důkazy předložila. Právě doložení důkazů bylo hlavním účelem výzvy k odstranění pochybností, což žalobkyni nemohlo být nijak „zatemněno“ uvedením chybné interpretace § 4 odst. 1 písm. l) zákona o dani z nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 12. 2024. Žalobkyně navíc ihned v dalším podání proti této chybné in