6 As 44/2025 — Nejvyšší správní soud

6 As 44/2025- 34 - text  6 As 44/2025 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Štěpána Výborného v právní věci žalobkyně: K. B., zastoupená Mgr. Jakubem Tauferem, advokátem, sídlem Trnitá 500/9, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2024, č. j. JMK 71691/2024, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2025, č. j. 29 A 86/2024  130, takto: I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Jakubu Tauferovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 9 474 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení případu [1] Magistrát města Brna (dále jen „magistrát“) rozhodnutím ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 3850/OSC/MMB/0018163/2024, vyhověl žádosti statutárního města Brna (dále jen „vlastník bytu“) a podle § 12 odst. 1 písm. c) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), zrušil údaj o místu trvalého pobytu žalobkyně na adrese B., M. č. p. X. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví zamítl a prvostupňové rozhodnutí magistrátu potvrdil. [2] Správní orgány dospěly k závěru, že vlastník bytu předloženými listinami prokázal jak zánik užívacího práva žalobkyně k bytu, tak jeho faktické neužívání žalobkyní. Nájemní vztah mezi žalobkyní a vlastníkem bytu byl dle správních orgánů ukončen výpovědí pronajímatele (vlastníka bytu) ze dne 14. 10. 2019 a zanikl uplynutím výpovědní doby dne 31. 1. 2020. Tato skutečnost vyplývá mj. z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2021, č. j. 53 C 44/2020  283, jímž byla žalobkyni uložena povinnost byt vyklidit. Uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2022, č. j. 19 Co 127/2022  337. Neužívání bytu ve vlastnictví statutárního města Brna žalobkyní bylo dle správních orgánů prokázáno také protokolem o vyklizení ze dne 16. 8. 2023 a dalšími listinami souvisejícími s vyklizením bytu soudním vykonavatelem realizovaným na základě nařízení výkonu výše označených soudních rozhodnutí. [3] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Krajský soud odlišil postavení vlastníka bytu (statutárního města Brna, resp. příslušné městské části) a magistrátu jako správního orgánu, který vydal prvostupňové rozhodnutí ve věci. V odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, že se nemůže zabývat soukromoprávním sporem žalobkyně a vlastníka bytu, ani přezkoumávat rozhodnutí soudů vydaná v občanském soudním řízení. Krajský soud zrekapituloval pro věc rozhodné skutkové okolnosti týkající se ukončení nájemního vztahu, přičemž zdůraznil, že stěžovatelka po obdržení výpovědi nepodala civilní žalobu, na jejímž základě mohou soudy v občanském soudním řízení přezkoumávat, zda pronajímatelem uplatněný výpovědní důvod byl oprávněný, či nikoli. Krajský soud potvrdil závěr správních orgánů, že v daném případě byla naplněna první (právní) podmínka pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu, neboť užívací právo žalobkyně k bytu zaniklo, jakož i druhá (faktická) podmínka, neboť byt byl vyklizen, užívá jej jiná osoba a žalobkyně se fakticky zdržuje jinde. Krajský soud doplnil, že žalobkyně nebyla správními orgány připravena o místo trvalého pobytu, pouze byl v souladu se zákonem v evidenci zrušen údaj o místě trvalého pobytu. Ústavní pořádek negarantuje právo volby tohoto údaje bez dalšího, tj. aniž by byly splněny zákonné předpoklady. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž podrobně popsala svou životní situaci, jakož i rozdílný náhled na oprávněnost podané výpovědi z nájmu bytu ve vlastnictví statutárního města Brna. Vedle námitky zpochybňující naplnění důvodu závažného porušení povinností nájemce stěžovatelka poukázala na absolutní neplatnost výpovědi pro údajné chybějící řádné poučení o lhůtě k podání žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi. Z této skutečnosti stěžovatelka dovozuje trvání nájemního vztahu a nezákonnost následného zrušení údaje o místu trvalého pobytu. [5] Stěžovatelka vytkla krajskému soudu, že ačkoli je soudem rozhodujícím ve věcech správního soudnictví, měl se zabývat rovněž občanskoprávními aspekty případu a posoudit její věc „individuálně“. Stěžovatelka navrhla přerušení řízení o kasační stížnosti odůvodněné záměrem podat civilní určovací žalobu, zda nájemní vztah nadále trvá. V této souvislosti vytkla i krajskému soudu, že předchozí řízení nepřerušil, byť jej o to z téhož důvodu požádala. Ani případná pozdější obnova soudního řízení správního ve vazbě na výsledek řízení občanskoprávního totiž již nebude moci dle stěžovatelky zhojit faktické zásahy do jejích práv způsobené zrušením údaje o místu trvalého pobytu v městském bytě. Stěžovatelka rovněž poukázala na porušení základních zásad činností správních orgánů, dle kterých nemá správní orgán dotčené osoby zbytečně zatěžovat (v této souvislosti stěžovatelka uvedla, že bezdomovectví ji zatěžuje) a naopak má dbát na vzájemný soulad všech souvisejících postupů. [6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na skutečnost, že stěžovatelčiny námitky toliko replikují obsah správní žaloby. Žalovaný odkázal na předchozí vyjádření k žalobě a zároveň upozornil, že výpověď z nájmu bytu založená ve správním spise obsahuje řádné poučení o právu vznést námitky a podat žalobu k soudu v zákonné dvouměsíční lhůtě. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [7] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná. [8] Podle § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel ohlašovna rozhodne o zrušení údaje o místu trvalého pobytu, zanikloli užívací právo občana k objektu nebo vymezené části objektu, jehož adresa je v evidenci obyvatel uvedena jako místo trvalého pobytu občana a neužíváli občan tento objekt nebo jeho vymezenou část. [9] V nyní souzené věci je mezi účastníky řízení veden spor o to, zda ke dni vydání rozhodnutí žalovaného existovalo užívací právo stěžovatelky k městskému bytu, či nikoli. Zánik užívacího práva k objektu je právní podmínkou pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu dle výše citovaného ustanovení zákona o evidenci obyvatel (shodně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2009, č. j. 6 As 15/2009  110, nebo ze dne 27. 3. 2024, č. j. 6 As 213/2023  21, body 19 a 20). Stěžovatelka má za to, že nájemní vztah, a tedy i užívací právo k městskému bytu, v době rozhodování žalovaného trvalo a trvá dodnes. Žalovaný a krajský soud naopak vycházeli z rozsudků vydaných soudy v občanském soudním řízení, z nichž plyne, že nájemní vztah, a tedy i užívací právo, konkrétním dnem zaniklo. [10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou vázanosti závěry vyslovenými v rozsudcích vydaných soudy v občanském soudním řízení, a to na základě žaloby vlastníka bytu na vyklizení. Podle § 57 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, platí že, rozhodnutím příslušného orgánu o předběžné otázce, které je pravomocné, popřípadě předběžně vykonatelné, je správní orgán vázán. Uvedenou problematikou se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti již opakovaně zabýval. Její podrobný rozbor provedl v rozsudku ze dne 14. 11. 2024, č. j. 2 As 321/2023  76, kde v bodech 13 až 22 podrobně analyzoval judikaturu Nejvyššího soudu. Z ní vyplývá, že ačkoli by se podle doslovného výkladu textu § 159a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány) mohlo jevit, že závaznou částí rozsudku vydaného v občanském soudním řízení je výhradně jeho výrok, ve skutečnosti se právní mocí rozsudku stává závazným rovněž vyřešení předběžné otázky obsažené i v odůvodnění rozsudku, vyčerpaloli soudem přijaté řešení beze zbytku obsah této předběžné otázky (shodně k tomu viz usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, R 82/2014 civ). [11] V již zmiňovaném rozsudku č. j. 2 As 321/2023  76 (bod 22) Nejvyšší správní soud v souladu s výše uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu považoval vyřešení předběžné otázky existence nájemního vztahu plynoucí z odůvodnění rozsudků vydaných civilními soudy za závazné: „Lze tedy uzavřít, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu v sobě výrok rozsudku (…), jímž soud stěžovateli uložil povi