7 As 113/2024 — Nejvyšší správní soud

7 As 113/2024- 30 - text  7 As 113/2024 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Krupičkové a soudců Davida Hipšra a Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: InsolCentrum, s. r. o., se sídlem Hradecká 2526/3, Praha 3, zastoupena JUDr. Soňou Luňákovou, advokátkou se sídlem Hradecká 2526/3, Praha 3, proti žalované: Exekutorská komora České republiky, se sídlem Na Pankráci 1062/58, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2024, č. j. 15 A 85/202332, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] V souzené věci jde o otázku uchovávání dat o ukončených exekucích za roky 2021 a 2022 s ohledem na povinnost povinného poskytnout žadateli informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném v rozhodném období. [2] Žalobkyně se žádostí ze dne 17. 2. 2023 domáhala toho, aby jí žalovaná poskytla informace o tom, u kolika fyzických osob došlo k ukončení všech exekucí v jednotlivých čtvrtletích let 2021 a 2022 tak, že osoby, které měly na začátku čtvrtletí jednu nebo více exekucí, už ke konci daného období neměly žádnou pravomocnou exekuci vedenou v rámci EU / nebyly evidovány v Centrální evidenci exekucí. Svou žádost odůvodnila veřejným zájmem na objektivních, transparentních a přesných datech o stavu exekucí v ČR. [3] Žalovaná tuto žádost odmítla rozhodnutím ze dne 3. 3. 2023. Uvedla, že předmětnými daty nedisponuje a nemá právní povinnost jimi disponovat. Naopak, dle právní úpravy je ani mít nesmí, neboť podle § 3 odst. 2 vyhlášky č. 329/2008 Sb., o centrální evidencí exekucí, vymaže soudní exekutor veškeré údaje o exekucích, které byly skončeny, do 15 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o skončení exekuce. Žalovaná přitom není schopna průběžně odstraňované informace z evidence jakýmkoliv způsobem získat. Žalobkyni proto odkázala na internetové stránky, kde jsou informace o ročních počtech skončených exekucí. [4] Proti odmítnutí žádosti podala žalobkyně odvolání, které prezident žalované rozhodnutím ze dne 5. 4. 2023 zamítl a potvrdil rozhodnutí žalované. Zdůraznil, že soudní exekutoři museli v rozhodném období mazat data o ukončených exekucích, což jim musela žalovaná umožnit; data se v neveřejné části evidence uchovávají až od 1. 1. 2023. V minulosti žalovaná disponovala daty k celému ročnímu období, nikoliv však k jednotlivým čtvrtletím. II. [5] Žalobkyně napadla rozhodnutí prezidenta žalované žalobou u Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), který žalobu zamítl. Nepřisvědčil její žalobní argumentaci, že se nejedná o vytváření nových informací, kterými žalovaná nedisponuje, a že žalovaná nepřípustně rozšířila výjimku z obecné povinnosti poskytovat informace. Poukázal zejména na to, že žalovaná v době podání žádosti požadovanými informacemi nedisponovala ani neměla povinnost jimi disponovat. Právní předpisy platné a účinné před 1. 1. 2023 žalované neukládaly povinnost evidovat data o skončených exekucích. Podle § 125 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění účinném v rozhodném období, měla žalovaná povinnost evidovat mimo jiné pravomocná usnesení o zastavení exekuce, nikoliv tedy údaje o skončených exekucích, jichž se žalobkyně domáhala. Exekuce totiž může skončit i jinak než zastavením a v případě dobrovolného splnění či nuceného vymožení exekutor rozhodnutí o zastavení exekuce nevydává. Za stěžejní pak soud, stejně jako žalovaná, označil povinnost soudních exekutorů stanovenou v § 3 odst. 2 vyhlášky o centrální evidencí exekucí. S ohledem na povinnost vymazat údaje z evidence nemohla žalovaná mechanicky vytvořit požadované údaje z (neexistujících) zdrojových dat ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/201167, č. 2635/2012 Sb. NSS. III. [6] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). V ní konstatovala, že žalovaná zveřejňuje počty ukončených exekucí od roku 2009. Je pak nelogické, aby data získávala procházením jednotlivých ukončených exekučních spisů. Naopak, je zřejmé, že data existují v digitální podobě a vznikla součtem ukončených exekucí za dny či měsíce. Žalovaná tak s ohledem na své výstupy zjevně disponuje i daty, které nemá povinnost evidovat (sbírat). Dle stěžovatelky měl soud v dané věci ustanovit znalce, který by posoudil, zda lze ze systému centrální evidence exekucí získat požadovaná data. Získání těchto dat by měla být triviální operace pro průměrného IT specialistu. Městský soud upřednostnil přehnaně formalistický přístup, neboť to, že právní předpis žalované neukládal evidovat údaje o skončených exekucích, neznamená, že takové údaje neexistují. I po výmazu exekuce z evidence zde zůstane digitální stopa, a zdrojová data pro účely statistiky či poskytování informací veřejnosti by tak měla být zachována. Ustanovení § 3 odst. 2 vyhlášky o centrální evidencí exekucí na tom nic nemění. Jeho smyslem je pouze chránit dlužníka, aby měl „čistý rejstřík“. Žalovaná je ve vztahu k požadovaným informacím povinným subjektem a má k dispozici zdrojová data, z nichž je schopna je jednoduchým způsobem vytvořit. Jedná se o informace z veřejného seznamu, který žalovaná spravuje jako veřejnou službu a z něhož je povinna poskytovat informace na vyžádání. Nejedná se o její vlastnictví. Centrální evidence exekucí požadované informace obsahuje a jde jen o jejich výtah a předání stěžovatelce. Pro výše uvedené stěžovatelka navrhla zrušit rozsudek městského soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. IV. [7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti úvodem zdůrazňuje, že stěžovatelka opakuje své žalobní body, na které se jí již dostalo dostatečné odpovědi. Co se týče zveřejněných informací o počtu zahájených a skončených exekucí, žalovaná nikdy nedisponovala informacemi na čtvrtletní bázi a jejich zdrojem není centrální evidence. Jakákoliv zpětná extrakce požadovaných dat z evidence není fyzicky možná s ohledem na povinnost smazat příslušné údaje. V evidenci lze uchovávat pouze takové údaje, k nimž existuje zákonný titul. V období let 2021 a 2022 žalovaná musela umožnit exekutorům úplný výmaz všech dat o ukončených exekucích, tato data tak nemohou být nadále v evidenci obsažena. Majíli být vymazány informace o ukončených exekucích, nemohou po nich zůstat ani zdrojová data či digitální stopa, jak se snaží naznačit stěžovatelka. Tím by žalovaná porušovala právní předpisy na ochranu osobních údajů i exekuční řád. Žalovaná disponuje toliko počtem ukončených exekucí za rok, z něj však nemůže jakkoliv extrahovat data k jednotlivým měsícům či dnům. Počet exekucí zastavených v rámci milostivého léta představoval kvalifikovaný odhad, který byl získán při součinnosti exekutorů a žalované, nikoliv extrakcí dat o ukončených exekucích z centrální evidence exekucí. Žalovaná dodává, že návrh na ustanovení znalce zmiňuje stěžovatelka poprvé až v kasační stížnosti, nadto není zřejmé, jak by znalec mohl přispět k vyřešení jednoduchého právního a faktického problému. Pro výše uvedené žalovaná navrhuje zamítnout kasační stížnost jako nedůvodnou. V. [8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] Úvodem Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační argumentace v podstatné míře jinými slovy opakuje argumenty uvedené již v odvolání a stejně tak v žalobě podané u městského soudu. K tomu je třeba zdůraznit, že kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§ 102 s. ř. s.). Kasační přezkum je možný jen v rozsahu, v jakém k tomu stěžovatel svou formulací kasačních námitek vytvoří prostor. Řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem nemůže být „jakýmsi druhým pokusem ještě jednou a z pohledu stěžovatele lépe uvážit o tomtéž“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2019, č. j. 1 Afs 44/201941). [11] Rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu týkající se možnosti odmítnutí poskytnutí informací, kterými povinný subjekt nedisponuje, se ustálila na tom, že i když povinný subjekt danou informaci nemá, musí ji nově vytvořit v případech, jestliže je povinen danou informací disponovat. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2012, č. j. 1 As 141/201167, č. 2635/2012 Sb. NSS, „prvotním předpokladem pro odmítnutí žádosti o informace s tím, že by šlo o vytvoření nových informací, je logicky skutečnost, že povinný subjekt danými informacemi v požadovaném tvaru dosud nedisponuje. Dalším důležitým předpokladem je to, že povinný subjekt nemá povinnost předmětnými informacemi dis