7 As 49/2024 — Nejvyšší správní soud

7 As 49/2024- 25 - text  7 As 49/2024 - 27 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Krupičkové a soudců Davida Hipšra a Tomáše Foltase v právní věci žalobkyně: Ch. A. P., zastoupena Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem Pavelčákova 441/14, Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 91/11, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, č. j. 43 A 45/202326, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 12. 4. 2023, č. j. 047100/2023/KUSK, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Černošice, odboru životního prostředí (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 26. 8. 2022. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně uznal žalobkyni vinou ze spáchání trvajícího přestupku dle § 54 odst. 2 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon). Žalobkyně se jej dopustila tím, že v období od 21. 2. 2019 do 23. 5. 2022 na cizím lesním pozemku určeném k plnění funkcí lesa, konkrétně na ploše 360 m2 kolem své rekreační chaty udržovala a dále rozvinula protiprávní stav, který spočíval ve využívání tohoto lesního pozemku k účelům soukromé pobytové rekreace, a byl založen terénními a stavebními úpravami pozemku a dalšími objekty, bez udělení výjimky podle § 13 odst. 1 lesního zákona. Za to jí správní orgán I. stupně uložil pokutu ve výši 78 000 Kč. II. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Praze (dále též „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že mezi účastníky není sporné, že v okolí chaty (která byla v rozhodné době ve vlastnictví žalobkyně) byly na pozemcích určených k plnění funkcí lesa provedeny rozsáhlé terénní úpravy a umístěny různé objekty (zahradní domek, terasa, oplocení, schody atd.) bez rozhodnutí orgánu státní správy lesů o výjimce podle § 13 odst. 1 lesního zákona. Sporné je, zda tyto úpravy okolí chaty provedla právě žalobkyně. Ta se přitom ve správním řízení aktivně nehájila a neposkytla žádnou uvěřitelnou alternativní verzi události, natož aby k ní nabídla nějaký důkaz. Namísto toho – jak to popsal rozšířený senát v bodě [28] usnesení ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/201168, č. 3014/2014 Sb. NSS – tvrdila skutečnosti velmi nepravděpodobné. Nevznikla tak podle krajského soudu žádná pochybnost, která by žalobkyni zbavovala obvinění. Z okolností věci je naopak vysoce pravděpodobné, že to byla právě žalobkyně, kdo provedl nepovolené úpravy, čímž došlo k nezákonnému odnětí pozemků určených k plnění funkcí lesa, a hodnoceno běžnou zkušeností, je i naopak krajně nepravděpodobné, že pachatelkou daného přestupku nebyla. [3] Krajský soud shrnul, že skutková verze žalobkyně spočívá v tom, že v těsné blízkosti její chaty a v přímé návaznosti na ni neznámá osoba provedla rozsáhlé terénní úpravy a umístila množství různých objektů, o kterých žalobkyně vůbec nevěděla, nesouhlasila s nimi, neobjednala si je, a které nesloužily k užívání společně s chatou. Tato neznámá osoba dokonce bez souhlasu žalobkyně pozemky okolo její chaty kompletně oplotila, a tím fakticky zamezila přístupu k chatě žalobkyně, a současně přivedla potrubí s pitnou vodou od nedaleké studny přímo k chatě. Krajský soud označil tuto verzi skutkového děje s ohledem na obecná zkušenostní pravidla za krajně nepravděpodobnou a žalobkynina tvrzení za zcela nevěrohodná. Poukázal na zjevný fakt, že změny na pozemcích v okolí chaty žalobkyně jsou plně funkčně a prostorově napojeny právě na tuto chatu. Nelze si proto představit, že by žalobkyně o provádění těchto úprav nevěděla, že by nebyly prováděny z její vůle a na základě jejích pokynů. Krajský soud dodal, že pro závěr o její deliktní odpovědnosti je nerozhodné, zda dané úpravy fyzicky sama provedla, nebo zda dala pokyn či souhlas s jejich prováděním jiné osobě. Že tomu tak skutečně bylo, potvrzuje široké spektrum nepřímých důkazů, které do sebe logicky zapadají, vytvářejí ucelený obrázek o skutkovém stavu a jsou ve svém souhrnu způsobilé prokázat, že pachatelkou přestupku byla právě žalobkyně. Není tedy pravdou, že by správní orgány dovozovaly deliktní odpovědnost žalobkyně (toliko) z jejího možného prospěchu. Za absurdní označil soud argumentaci žalobkyně, že nemůže být za provedení daných úprav bez povolení odpovědná, neboť se nacházejí na cizích pozemcích. Doplnil, že z hlediska její deliktní odpovědnosti je rovněž irelevantní, že žalobkyně nemohla provedené zásahy prodat společně s chatou, protože byly součástí cizího pozemku. III. [4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost s poukazem na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Krajskému soudu vytýká, že pozměnil způsob spáchání přestupku. Zatímco správní orgány jí kladly za vinu, že „udržovala a dále rozvinula protiprávní stav“, resp. že „prostředí kolem chaty bylo za dobu vlastnictví chaty obviněnou zásadním způsobem nově upraveno“, krajský soud pracoval s verzí, že není rozhodné, zda stěžovatelka aktivně jednala (sama provedla zásahy), nebo zda dala pokyn či umožnila toto faktické jednání. Podle stěžovatelky se tak stalo nesrozumitelným, v čem je vlastně shledáváno naplnění objektivní stránky přestupku. Dále stěžovatelka namítá, že nebylo prokázáno, že by chatu či terénní úpravy užívala. Neměla tak důvod ani povinnost znát stav chaty, a jakým způsobem s ní její uživatel nakládá a zda provádí v jejím okolí nepovolené úpravy. Už vůbec pak nebylo prokázáno, že by stěžovatelka k takovým pracím dala pokyn nebo souhlas. Ty tak mohly být provedeny zcela bez jejího vědomí. K tomu zdůrazňuje, že práce byly provedeny na cizím pozemku, a nemůže za ně nést odpovědnost vlastník sousedící stavby jen proto, že je možné, že je provedl (či byly provedeny s jeho souhlasem). Odpovědnost nelze založit ani dodatečně na základě toho, že se stěžovatelka o úpravách po jejich provedení dozvěděla. Podle stěžovatelky je rovněž pochybné, nakolik došlo ke zvýšení hodnoty její chaty v důsledku protiprávních úprav okolního cizího pozemku, a nijak z této skutečnosti nevyplývá, že musela o těchto úpravách vědět, schvalovat je či k nim dokonce dávat pokyn. Krajský soud pak nijak nespecifikoval obsah „uceleného komplexu zjištěných skutečností“, který nelze stavět toliko na tom, že se úpravy nachází v sousedství stavby stěžovatelky a byly provedeny v době jejího vlastnictví. Krajský soud tak dospěl k nesprávnému závěru, který nemá oporu ve spise. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud jeho rozsudek zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. IV. [5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na pasáže rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kde konstatoval, že příslušné úpravy pravděpodobně neprovedla fyzicky stěžovatelka sama, nýbrž prostřednictvím dodavatele či jiné osoby, avšak stalo se tak z její vůle či absence nevůle proti jednání potencionálního jiného pachatele. K tomu citoval souhrn příslušných skutkových zjištění, která krajský soud aproboval. Dále poukázal na to, že stěžovatelka nikdy nevysvětlila, proč koupila chatu za skoro milion korun, aniž by se starala o její stav a užívala ji, kdy po dobu jejího vlastnictví došlo k zásadní změně chaty, její dispozice, a především jejího okolí s tím, že následně byla chata nabízena k prodeji za šest milionů, to vše bez vědomí stěžovatelky. Taková verze je zcela nevěrohodná. Kasační tvrzení, že chatu mohl držet či užívat někdo jiný, pak stěžovatelka dosud v řízení neuplatnila. Nájemce má navíc právo provést změnu věci jen se souhlasem pronajímatele a povinnost strpět údržbu věci nad běžný rámec a nezbytné opravy ze strany pronajímatele. Krom toho stěžovatelka k tvrzení o nájmu nepředložila žádné skutečnosti, které by je prokazovaly. Žalovaný se tak plně ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a přiznal mu náhradu nákladů řízení. V. [6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [7] Kasační stížnost není důvodná. [8] Podstatou kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem krajského soudu, že právě ona spáchala trvající přestupek podle § 54 odst. 2 písm. a) lesního zákona, který jí správní orgány kladly za vinu. Podle stěžovatelky nebyla její vina jednoznačně prokázána, navíc krajský soud konstatoval jiný způsob spáchání přestupku než správní orgány. [9] Podle skutkové věty rozhodnutí správního orgánu I. stupně spočíval přestupek v tom, že stěžovatelka z nedbalosti „od 21. 2. 2019 do 23. 5. 2022 na lesním pozemku jiného v