9 As 237/2023 — Nejvyšší správní soud

9 As 237/2023- 41 - text  9 As 237/2023 - 46 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: České přístavy, a.s., se sídlem Jankovcova 1627/16a, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 7. 2022, č. j. MD22913/2022930/3, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Trigema Projekt Smíchov s.r.o., se sídlem Bucharova 2641/14, Praha 5, II) CETIN a.s., se sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9, III) Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem Sokolovská 42/217, Praha 9, IV) Československá obchodní banka, a.s., se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, V) České dráhy, a.s., se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, VI) Quantcom, a.s., se sídlem Křižíkova 36a/237, Praha 8, zast. Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou se sídlem Valentinská 92/3, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2023, č. j. 10 A 83/2022125, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2023, č. j. 10 A 83/2022125, se zrušuje. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 7. 2022, č. j. MD22913/2022930/3, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 23. 3. 2022, č. j. MHMP 370833/2022, se zrušuje. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v celkové výši 8 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. V. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Magistrát hlavního města Prahy, odbor pozemních komunikací a drah, povolil k žádosti osoby zúčastněné na řízení I) (dále jen „stavebník“) rozhodnutím ze dne 23. 3. 2022, č. j. MHMP 370833/2022, stavbu „Úpravy ulice Nádražní a Strakonická – stavební úpravy“, a to v rozsahu stavebních objektů SO 101 Pozemní komunikace a chodníky (SO 42.1 Úpravy ulice Nádražní, SO 42.2 Úpravy ulice Strakonická, SO 42.7 SSZ 5.976 Strakonická – přístav Smíchov) a SO 301 Odvodnění komunikace – uliční vpusti. Během stavebního řízení uplatnila žalobkyně proti stavebnímu záměru námitky ohledně napojení přístavu na křižovatku Strakonická – přístav Smíchov (změna poloměru nároží, v jejímž důsledku došlo ke snížení vjezdové rychlosti nákladních vozidel), odstranění oplocení ve vlastnictví žalobkyně, uzavření jediného vjezdu do západní části přístavu a navrženého dopravního značení. Proti rozhodnutí magistrátu podala žalobkyně odvolání, ve kterém namítala pochybení stavebního úřadu zejména v otázce omezení dopravního napojení přístavu Praha – Smíchov, dále pochybení při vypořádání námitky vedení cyklotrasy a námitky přeložení oplocení. Žalovaný výše nadepsaným rozhodnutím odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí magistrátu potvrdil. [2] Žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobou, kterou městský soud jako nedůvodnou zamítl. Městský soud pro nadbytečnost neprovedl žalobkyní navrhované důkazy, jimiž chtěla prokázat své vlastnické právo k oplocení na pozemku parc. č. 5043/1 v k. ú. Smíchov, jež je dotčeno stavebním záměrem. Městský soud neshledal žalobkyní namítanou nepřezkoumatelnost odůvodnění stavebního povolení ani rozhodnutí žalovaného. Stavební úřad se dle městského soudu vypořádal i s námitkami žalobkyně týkajícími se vedení cyklotrasy a žalovaný osvětlil, proč považoval její argumentaci za neopodstatněnou. Současně žalobkyně nemohla být se svými námitkami ve vztahu k umístění cyklopruhu úspěšná, neboť se vůbec nedotýká jejích práv. [3] Městský soud dospěl ve shodě se žalovaným k závěru, že žalobkyně neprokázala své vlastnické právo k části oplocení na pozemku parc. č. 5043/1 v k. ú. Smíchov, ve vlastnictví hlavního města Prahy, dotčeného povolenou stavbou. Žalovaný dle městského soudu správně s odkazem na koncentraci řízení nepřihlédl k důkazním návrhům žalobkyně učiněným až v rámci odvolacího řízení. Námitky k umístění stavby křižovatky měla žalobkyně uplatnit již v územním řízení, jehož byla účastníkem, avšak tak neučinila. Městský soud též neshledal porušení práv žalobkyně, když s ní nebylo jednáno jako s vlastníkem veřejné dopravní infrastruktury, který by měl k záměru připojit svůj souhlas. Žalobkyně totiž byla účastníkem řízení jakožto vlastník sousedního pozemku dotčeného stavbou, vyjádřila se a uplatnila své stanovisko k příjezdu do přístavu (veřejné dopravní infrastruktuře). II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření účastníků [4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá výše označený rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), na základě kterých požaduje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení; eventuálně navrhla zrušit napadený rozsudek a společně s ním i rozhodnutí žalovaného a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. [5] Předně stěžovatelka namítala, že městský soud nepřípustně vztáhl koncentraci řízení na povinnost stavebníka doložit souhlas vlastníka pozemku nebo stavby dotčené povolovaným záměrem (§ 184a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „starý StZ“]). Koncentrace řízení podle § 112 odst. 1 starého StZ a podle § 114 odst. 2 téhož zákona se neuplatní právě v případě nezbytného předložení souhlasu podle citovaného ustanovení, který se dokládá jak v územním, tak ve stavebním řízení. Požadavek souhlasu podle § 184a starého StZ chrání vlastnické právo vlastníků dotčených záměrem. Absence doložení souhlasu vlastníka je v rozporu s kogentní právní normou, přičemž k této vadě, jakož i k dalším skutečnostem, měl žalovaný přihlédnout. Ačkoliv stěžovatelka ve stavebním řízení včas uplatnila námitku svého vlastnického práva k oplocení, stavební úřad a žalovaný nezjistili stav věci, o němž nebyly důvodné pochybnosti. [6] Výklad provedený městským soudem je dle stěžovatelky v přímém rozporu s § 114 odst. 3, větou druhou, za středníkem, starého StZ. Stavební úřad měl stavební řízení přerušit stran sporné otázky existence vlastnického práva stěžovatelky k oplocení. Uplatnilali stěžovatelka námitku absence doložení souhlasu podle § 184a starého StZ, bylo povinností stavebního úřadu zabývat se vlastnickým právem k oplocení, a to bez ohledu na skutečnost, že oplocení pozemku není součástí žádné evidence. [7] Dále stěžovatelka namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, jelikož městský soud bez dalšího odůvodnění v bodě 76. vyslovil názor, že „neobstojí ani další argument žalobkyně, tj. že na vyjádření souhlasu vlastníka podle § 184a stavebního zákona nelze koncentrační zásadu aplikovat“, a že „[s]oud je rovněž názoru, že nemuselo dojít k vypořádání této otázky v rámci soudního řízení podle § 114 odst. 3 stavebního zákona“. Současně městský soud bez uvedení jakýchkoliv dalších argumentů konstatoval, že oplocení je součástí pozemku parc. č. 5043/1 v k. ú. Smíchov, a tedy je ve vlastnictví hlavního města Prahy. Tento závěr je navíc nesprávný, jelikož stěžovatelka vlastnické právo k oplocení prokazovala, městský soud této skutečnosti nevěnoval pozornost. [8] Stěžovatelka též namítala, že správní orgány v rozporu se starým StZ po stavebníkovi nevyžadovaly její stanovisko jakožto vlastníka veřejné dopravní infrastruktury – pozemní části veřejného přístavu Praha – Smíchov. Městský soud argumentaci stěžovatelky neshledal důvodnou, jelikož se v řízení před správními orgány vyjádřila jako dotčený vlastník, a je tedy materiálně naplněna podmínka zákonem požadovaného stanoviska vlastníka veřejné dopravní infrastruktury. Stěžovatelka zastávala názor, že stanovisko vlastníka podle § 110 odst. 2 písm. d) starého StZ nelze směšovat s vyjádřením účastníka řízení – dotčeného vlastníka pozemku nebo stavby. Správní orgány navíc věcné námitky stěžovatelky stran dopravního napojení přístavu vypořádaly odkazem na koncentraci řízení, nelze proto překlenout absenci souhlasu vlastníka veřejného přístavu argumentací, že se stěžovatelka vyjádřila jako účastník řízení. Poukázala též na odlišný časový okamžik opatření stanoviska a vyjádření, včetně jejich rozsahu a účelu. Zdůraznila, že stavební úřad nedisponoval žádným jejím souhlasem, tj. ani negativním, proto neobstojí argument městského soudu, že se nevyžaduje doložení souhlasného stanoviska vlastníka veřejné dopravní infrastruktury. [9] Vydáním stavebního povolení došlo dle stěžovatelky k zásahu do veřejného zájmu na provozu přístavu, jelikož provedením stavby dojde k omezení vjezdu nákladních vozidel a nadrozměrné techniky do přístavu, změní se tak poměry před a po provedení stavby. Stěžovatelka nepokládala za přiléhavé odůvodnění městského soudu, že je možné využít zvláštního způsobu užívání komunikace, za předchozí situace byl vjezd těchto vozidel mož