2 Afs 261/2025 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 261/2025- 63 - text  2 Afs 261/2025 - 67 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Sylvy Šiškeové a soudců Tomáše Kocourka a Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: EDHESSA s.r.o., se sídlem Biskoupky 33, zast. JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem Biskoupky 33, proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, se sídlem náměstí Svobody 98/4, Brno, proti nezákonnému zásahu žalovaného, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2025, č. j. 29 Af 15/2024197, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně se u Krajského soudu v Brně domáhala ochrany před nezákonným zásahem žalovaného. Zásah měl spočívat v tom, že žalovaný stěžovatelce nevyplatil požadovaný přeplatek na dani z přidané hodnoty (DPH) za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2007 ve výši 10 451 432 Kč, a to společně s úrokem z neoprávněného jednání správce daně a úrokem z úroků. [2] Krajský soud žalobu zamítl. Uvedl, že žalovaný vyrozuměním o přeplatku žalobkyni informoval, že na jejím osobním daňovém účtu žádný přeplatek neeviduje, a nelze jej tedy vyplatit. Proti tomuto vyrozumění žalobkyně podala námitku. V rozhodnutí o námitce žalovaný setrval na svém předchozím závěru. Krajský soud připustil, že nezákonný zásah může spočívat v postupu správce daně při předepisování přeplatku a souvisejícího úroku na osobní daňový účet daňového subjektu, pokud se tak stane v rozporu s rozhodnutím, které je k evidenčnímu úkonu podkladem. Žalobkyně tvrdila, že přeplatek vychází z pravomocně stanovené daně. Ta byla podle ní stanovena konkludentně podle § 140 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, a to ve výši, kterou žalobkyně tvrdila v daňovém přiznání. Správce daně totiž řízení zastavil z důvodu uplynutí lhůty pro stanovení daně a o dani věcně nerozhodl. [3] Tomuto názoru krajský soud nepřisvědčil, neboť neexistovalo pravomocné rozhodnutí o stanovení daně ve výši tvrzené žalobkyní. Zdůraznil, že předpokladem pro vyměření daně a její záznam do evidence daní je existence pravomocného platebního výměru před uplynutím lhůty pro stanovení daně, což v této věci nebylo splněno. Podle daňového řádu musí být vydán i konkludentní platební výměr a po uplynutí prekluzivní lhůty již daň stanovit nelze. Krajský soud kvůli odlišné konstrukci stanovení daně v původní a nové právní úpravě neaplikoval nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3244/09. Vycházel přitom z usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 2. 2025, č. j. 1 Afs 231/202244, č. 4670/2025 Sb. NSS (dále „usnesení Jasa Trans“). II. Kasační stížnost a další podání [4] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) v kasační stížnosti namítla, že napadený rozsudek je v bodech 25 a 28 rozporný, a tedy nepřezkoumatelný, což zasáhlo do jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka považuje závěry usnesení Jasa Trans za neslučitelné s principem právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí. Toto usnesení je formalistické, odporuje i judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu (NSS) ze dne 23. 11. 2004, č. j. 2 Afs 122/200469, nemohou jít negativní následky nesrozumitelné a nepředvídatelné právní úpravy k tíži jejího adresáta. [5] Stěžovatelka připomněla základní zásady daňového řízení podle § 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a § 5 až § 7 daňového řádu. Zákonnou povinností správce daně bylo včas, meritorně a pravomocně rozhodnout o řádném daňovém přiznání. Liknavost správce daně nemůže jít k tíži daňového subjektu. Zásada rychlosti má oporu v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod i v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Liknavý přístup, nečinnost bez zjevného důvodu a formální a neúčelné úkony vedou ke vzniku průtahů, jejichž důsledkem může být odpovědnost za vzniklou škodu způsobenou orgánem veřejné moci (správcem daně) jeho nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Stěžovatelka stejně jako v řízení před krajským soudem zopakovala, že jí nebyl řádně doručen zrušený platební výměr, a že je třeba aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3244/09. [6] V dalším podání stěžovatelka označila za nezbytné, aby NSS v kontextu usnesení Jasa Trans vysvětlil, proč nebude nadále vycházet ze svého rozsudku ze dne 30. 12. 2022, č. j. 2 Afs 60/202123, č. 4454/2023 Sb. NSS, v němž vyslovil přesvědčení, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3244/09 je nutné aplikovat i na případy prekluze podle daňového řádu. Dodala, že soud je povinen upřednostnit ústavně souladný výklad práva (nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 2635/15). Usnesení Jasa Trans stojí pouze na jazykovém výkladu, který je však pouze prvotním přiblížením k právní normě. Úmyslné včasné nevyměření nadměrného odpočtu DPH nemůže odůvodnit jeho nevyplacení v rámci aplikace daňového řádu. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti označil napadený rozsudek za přezkoumatelný a zákonný. Stěžovatelka se pouze snaží domoci revize právních závěrů usnesení Jasa Trans. Rozhodnutí, na která poukazuje, jsou ale skutkově odlišná. Správce daně nepostupoval v rozporu se zásadami správy daní. Pro věc relevantní ustanovení daňového řádu nečiní výkladové potíže. Dovozujeli stěžovatelka vznik přeplatku, pomíjí přitom, že platební výměr byl zrušen z důvodu uplynutí lhůty pro stanovení daně. Požadavek na předpis nadměrného odpočtu tak nemá oporu v zákoně. [8] V reakci na toto vyjádření stěžovatelka uvedla, že žalovaný nepochopil účel správního soudnictví. Napadené rozhodnutí lze zrušit pouze pro vady řízení nebo pro nezákonnost. Platební výměr ze dne 30. 11. 2011 zrušil NSS pro nezákonnost. Nezákonné rozhodnutí nemůže způsobit zákonem předpokládané účinky, a tedy ani nemohlo být pravomocně ukončeno vytýkací řízení. Vyjádření žalovaného je pro věc bezvýznamné. Relevantní není ani jeho argumentace týkající se daňového řádu, neboť předmětem řízení je vrácení vratitelného přeplatku. [9] V dalším podání stěžovatelka odkázala na rozsudek NSS ze dne 28. 1. 2026, č. j. 4 Afs 192/202530, body 1112. Dodává, že výše posledně tvrzené daně odpovídající řádnému (nikoli dodatečnému) daňovému tvrzení nebyla v průběhu předchozího řízení zákonným způsobem korigována, neboť následně vydaný platební výměr ze dne 30. 11. 2011 byl zrušen pro nezákonnost. Proto je nutné vyloučit aplikaci rozsudku NSS ze dne 14. 11. 2023, č. j. 5 Afs 103/202247. Stěžovatelka také poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2026, sp. zn. III. ÚS 2598/25. Dovozuje z něj, že stát nemůže mít prospěch z neschopnosti daňových orgánů provést nikoli složité daňové řízení ve lhůtě kratší než 19 let. [10] Stěžovatelka rovněž kasačnímu soudu sdělila, že z procesní opatrnosti podala žalobu o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci k civilnímu soudu. V tomto řízení nebyla osvobozena od soudního poplatku. Podle stěžovatelky je tak zřejmé, že uplatnění nároku na náhradu škody postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. nemůže vést k uspokojení jejího nároku, neboť kauzální nexus vzniku škod posuzovaný prizmatem daňového práva a zákona č. 82/1998 Sb. je zcela odlišný. Je proto nutno aplikovat zásadu ius est ars boni et aequi. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [11] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná, není však důvodná. [12] Stěžovatelka se žalobou proti rozhodnutí správního orgánu domáhala toho, aby krajský soud zrušil rozhodnutí o námitce, kterou podala proti vyrozumění o přeplatku. Žalobkyně totiž usilovala o vrácení tvrzeného přeplatku na DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2007 ve výši 10 451 432 Kč spolu s úrokem z neoprávněného jednání správce daně a úroku z tohoto úroku, to vše ve smyslu závěrů rozsudku NSS ze dne 20. 2. 2024, č. j. 10 Afs 382/202051. Na základě výzvy a poučení krajského soudu o tom, že rozhodnutí o námitce není v projednávané věci rozhodnutím podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), stěžovatelka změnila žalobní typ a namítala zásah do práva na řádnou evidenci daní. Nezákonný zásah stěžovatelka spatřovala v neevidování a nevyplacení přeplatku žalovaným jako správcem daně. Navrhla rovněž, aby krajský soud žalovanému uložil povinnost opravit evidenci. Krajský soud žalobu zamítl. III. A. (Ne)přezkoumatelnost napadeného rozsudku [13] Kasační soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, neboť stěžovatelka označila napadený rozsudek za vnitřně rozporný. Podle rozsudku NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/200375, č. 133/2004 Sb. NSS, je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost zejména takové rozhodnutí, jehož „výr