4 As 30/2026 — Nejvyšší správní soud

4 As 30/2026- 30 - text 4 As 30/2026-35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: V. K., advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2, proti žalovanému: Dopravní a energetický stavební úřad, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: ČEPS, a. s., se sídlem Elektrárenská 774/2, Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2025, č. j. DESU/031/022557/25, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2026, č. j. 39 A 12/2025-43, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Osoba zúčastněná na řízení podala žalovanému žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení, v níž navrhla, aby žalovaný omezil vlastnické právo žalobce zřízením věcného břemene (služebnosti inženýrské sítě), a to k pozemkům p. č. XA (v rozsahu 1104,96 m2), p. č. XB (v rozsahu 496,85 m2) a p. č. XC (v rozsahu 357,70 m2) v katastrálním území Ch.. Žalovaný návrhu vyhověl. Účelem vyvlastnění je uskutečnění stavby vedení přenosové elektrizační soustavy, jejíž umístění, provoz, opravy a údržbu je žalobce povinen na svých pozemcích strpět. [2] Spornými jsou dva okruhy otázek. První okruh se týká fáze vyjednávání o zřízení služebnosti smlouvou, která obligatorně předchází podání žádosti o zahájení vyvlastňovacího řízení. Žalobce tvrdí, že mu návrh smlouvy o získání potřebných práv k pozemku nezaručoval právo na vrácení převedených práv, pokud nebude zahájeno uskutečňování účelu převodu do 5 let od uzavření smlouvy, a proto odporoval § 3a zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury (dále jen „liniový zákona“). Druhý okruh se týká toho, zda žalovaný dostatečně posoudil proporcionalitu zásahu do vlastnického práva žalobce. [3] Proti v záhlaví označenému rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který ji zamítl. [4] Krajský soud shledal, že z pojmu založení práva na vrácení převedených práv podle § 3a liniového zákona nelze dovodit, že by se mělo jednat o konkrétní civilněprávní institut. Právo na vrácení převedených práv lze tedy založit více způsoby: 1) návrh smlouvy upravoval zrušení věcného břemene na návrh žalobce, 2) žalobce preferuje sjednání práva na odstoupení od smlouvy, 3) lze si představit i ujednání rozvazovací podmínky platnosti smlouvy. Podle návrhu smlouvy měla být osobě zúčastněné na řízení stanovena jednoznačně formulovaná povinnost vrátit žalobci převedená práva, přičemž jedinými podmínkami jsou uplynutí doby a návrh žalobce. Právo na vrácení převedených práv nespočívá v samotném převodu, ale v určitě formulovaném závazku, jehož výsledkem je tento převod. Návrh smlouvy tak požadavkům § 3a liniového zákona dostál. [5] Mezi stranami není sporu, že na uskutečnění účelu vyvlastnění je dán veřejný zájem přímo zákonem. Žalovaný ve svém rozhodnutí akcentoval význam stavby. Poukázal na to, že se jedná o stavbu celoevropského významu, která je zařazena do unijního seznamu projektů společného zájmu. Následně žalovaný konstatoval převahu veřejného zájmu nad zachováním dosavadních práv žalobce. Ačkoliv je formulace žalovaného kusá, považoval ji krajský soud za dostatečnou. Žalovaný totiž velmi detailně popsal význam a důležitost stavby, přičemž žalobce ve vyvlastňovacím řízení ani v žalobě nepředložil žádné tvrzení o svém soukromém zájmu, s nímž by měl být mimořádný veřejný zájem podrobněji poměřován. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [7] Podle stěžovatele je smyslem § 3a liniového zákona posílit ochranu vyvlastňovaného. Proto nepostačuje, že by měl vyvlastňovaný mít pouhé právo požadovat po vyvlastniteli navrácení převedených práv. Redukováním „založení práva“ na pouhou existenci závazku (nota bene nezajištěného) získá vyvlastňovaný pouze možnost vést soudní spor. Takový výklad popírá ochrannou funkci § 3a liniového zákona a je v rozporu s restriktivním přístupem k institutům, které zasahují do vlastnického práva. [8] Stěžovatel netvrdil, že podmínky uplynutí času a návrh vyvlastnitele nebyly v daném článku smlouvy uvedeny. Argumentoval však, že samotné „vrácení práv“ vyžaduje součinnost vyvlastnitele (jeho právní jednání a podání návrhu katastrálnímu úřadu). Pokud vyvlastnitel tento postup vedoucí k navrácení práv blokuje, je vyvlastňovaný vystaven dlouhodobému omezení a nákladnému soudnímu sporu. Krajský soud tento argument odmítl s tím, že právo spočívá v závazku vyvlastnitele, aniž by vyložil, proč tento závazek naplňuje požadavek na založení práva na vrácení převedených práv v intenzitě zamýšlené zákonodárcem. [9] Návrh smlouvy neobsahuje žádný mechanismus, který by umožňoval převod práv bez součinnosti vyvlastnitele. Je tak nutné si položit otázku, jak by navrácení práv reálně probíhalo. Stěžovatel by nemohl podat žalobu na určení neexistence věcného břemene, neboť to by i po uplynutí pětileté lhůty stále existovalo. Bylo by tak třeba sepsat dohodu o zrušení věcného břemene, vyvlastnitel by však nebyl ničím nucen dohodu podepsat. Následně by stěžovatel zřejmě musel podat žalobu na nahrazení projevu vůle vyvlastnitele. Takto složitý proces však zákonodárce jistě nepředpokládal. [10] Vzhledem k tomu, že se vyvlastnění přímo dotýká ústavně garantovaného práva, je třeba založení práva na vrácení převedených práv vnímat jako ujednání práva vypovědět smlouvu či spíše odstoupit od smlouvy. Pokud totiž není vyvlastnitel schopen zahájit realizaci svého záměru v určité době, pak nelze přenášet břemeno nuceného omezení vlastnického práva na vyvlastňovaného po časově neurčenou dobu. Ad absurdum by mohl vyvlastnitel vyvlastnit prakticky jakoukoliv nemovitou věc na základě záměru, který by byl pouze formální a jehož realizace by se v čase formálně prodlužovala. Otálení s realizací záměru (ať již jsou důvody jakékoliv) také oslabuje veřejný zájem, resp. jeho převahu nad vlastnickým právem vyvlastňovaného. [11] Vyvlastňovaný tedy musí mít takové právo, které je nezávislé na třetí osobě (zejména vyvlastniteli). Toto právo musí být uplatnitelné vyvlastňovaným jednostranně, jsou-li pro to splněny zákonné podmínky. Pokud nebude záměr realizován v zákonem dané lhůtě, musí mít vyvlastňovaný nikým neomezené právo způsobit jednostranným právním jednáním zánik smlouvy o získání potřebných práv, a tím pádem získat zpět převedená práva, jak předpokládá § 3a liniového zákona. [12] Podle návrhu smlouvy by však bylo třeba dvoustranného právního jednání, jehož obsah a podmínky nejsou předem známy. Osobě zúčastněné na řízení přitom nic nebrání svůj závazek nesplnit (není totiž motivována k jeho splnění např. smluvní pokutou či povinností nahradit škodu). Pokud je na jednu stranu stěžovatel v podřízeném postavení vůči osobě zúčastněné na řízení při zřízení věcného břemene vyvlastněním, pak musí osoba zúčastněná na řízení čelit přísnější možnosti zrušení věcného břemene na základě jednostranného právního jednání. [13] Dále stěžovatel namítl, že žalovaný byl povinen zabývat se převahou veřejného zájmu na vyvlastnění nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Jelikož tak neučinil, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Na tom nic nemění ani to, že existence veřejného zájmu vyplývá ze zákona. Tuto vadu nelze zhojit tím, že stěžovatel nepředestřel žádné své zájmy, které by veřejnému zájmu konkurovaly. Tím krajský soud nepřípustně přenesl břemeno tvrzení a důkazní na stěžovatele. Vyvlastněním dochází k zásahu do vlastnického práva, a proto musí být standard odůvodnění vyšší. Osoba zúčastněná na řízení tak měla převahu veřejného zájmu tvrdit a prokázat, což však neučinila. Povinnosti zjišťovat převahu veřejného zájmu a to, zda nelze záměr realizovat bez nutnosti omezit stěžovatelova práva, nezbavuje žalovaného ani pravomocné územní rozhodnutí. [14] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. [15] Stěžovatelův výklad podle žalovaného neodpovídá § 3a liniového zákona, který záměrně používá obecný pojem založit právo. Dané ujednání v návrhu smlouvy bylo jednoznačně formulované a jím založené právo by bylo soudně vymahatelné. Skutečnost, že by k realizaci práva bylo třeba součinnosti osoby zúčastněné na řízení, nemění nic na tom, že by právo bylo platně založeno. Fáze vyjednávání o návrhu smlouvy navíc umožňuje, aby stěžovatel uplatnil připomínky k obsahu návrhu. Stěžovatel však zůstal pasivní. [16] Žalovaný popsal veřejný zájem na realizaci účelu vyvlastnění s tím, že jej nelze realizovat mimo dotčené pozemky (nez