5 Afs 266/2025 – Nejvyšší správní soud

5 Afs 266/2025- 37 - text  5 Afs 266/2025 - 40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jakuba Camrdy a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: KSP Computer & Services, s. r. o., sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha, zastoupený JUDr. Jakubem Hlínou, LL.M., advokátem sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha, proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu, sídlem Štěpánská 619/28, Praha, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2025, č. j. 18 Af 13/202526, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V projednávané věci se Nejvyšší správní soud zabýval tím, jaký žalobní typ má ve správním soudnictví použít daňový subjekt, jemuž správce daně dle jeho tvrzení zadržuje úrok z nesprávně stanovené daně dle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. [2] Na základě provedené daňové kontroly žalovaný sedmnácti dodatečnými platebními výměry ze dne 21. 12. 2022 doměřil žalobci daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec až prosinec 2018, únor a březen 2019, květen až prosinec 2019 a leden 2020 v celkové výši 10 027 878 Kč a stanovil související penále ve výši 2 005 582 Kč. Proti dodatečným platebním výměrům podal žalobce odvolání, která žalovaný sedmnácti rozhodnutími ze dne 28. 3. 2023 zamítl pro opožděnost a odvolací řízení zastavil. Odvolání, která proti těmto rozhodnutím žalobce podal, zamítlo Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 19. 3. 2024. Žalobu, jíž žalobce brojil proti rozhodnutí odvolacího orgánu, Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 19. 9. 2024, č. j. 10 Af 9/202475. Tento rozsudek, jakož i rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, ovšem ke kasační stížnosti žalobce zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2025, č. j. 4 Afs 217/2024-59, a věc vrátil odvolacímu orgánu k dalšímu řízení. Shledal totiž, že odvolací orgán i městský soud pochybily, pokud měly za to, že dodatečné platební výměry byly správně doručeny zástupci ProFid s. r. o. a odvolání tudíž bylo podáno opožděně. Žalobce totiž v doměřovacím řízení zastupoval JUDr. Hlína, a právě jemu měl správce daně doručovat dodatečné platební výměry. [3] Následně žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 6. 2025 zrušil původní rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost a postoupil odvolání odvolacímu orgánu k věcnému přezkumu. [4] Dne 9. 6. 2025 žalovaný obdržel podání označené jako Žádost o výplatu úroku z nesprávně stanovené daně podle ustanovení § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „DŘ“). Žalobce v něm uvedl, že dle názoru orgánů finanční správy nabyly dodatečné platební výměry právní moci dne 21. 1. 2023. I když s tímto názorem nesouhlasil, doměřenou daň i penále uhradil, aby minimalizoval úroky z prodlení. Dle názoru Nejvyššího správního soudu ovšem dodatečné platební výměry dosud nebyly žalobci doručeny a nebyla tak pravomocně stanovena daň. Doměřená daň tak byla stanovena k úhradě nesprávně. Proto žalobce požádal žalovaného „o přiznání a vyplacení úroku z nesprávně stanovené daně ve smyslu § 254 DŘ, a to ode dne údajného nabytí právní moci dodatečných platebních výměrů související s doměřenou daní do data vydání rozsudku, tedy do dne 28. 4. 2025“. [5] V reakci na žádost žalovaný zaslal žalobci dne 2. 7. 2025 Sdělení č. j. 5681159/25/2001-52525-111013. Uvedl, že na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu plně vyhověl odvolání a zrušil napadená rozhodnutí ze dne 28. 3. 2023 o zamítnutí odvolání pro opožděnost. Zrušením těchto rozhodnutí „se celá věc dostala zpět do nalézací fáze odvolacího řízení, vedeného v souvislosti s dodatečnými platebními výměry (...), kdy bude možno věc posuzovat meritorně s ohledem na stále běžící lhůtu pro stanovení daně“. Uzavřel, že vzhledem k tomu „k dnešnímu dni neeviduje u daňového subjektu žádný úrok z nesprávně stanovené daně“. [6] Proti tomuto sdělení podal žalobce dne 26. 7. 2025 námitku dle § 159 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Konstatoval, že dne 24. 1. 2022 provedl úhradu částky 7 500 000 Kč a dne 25. 11. 2022 úhradu částky 2 527 878,20 Kč, které byly posléze dne 6. 2. 2023 zaúčtovány na nesprávně stanovenou daň. S ní tak žalovaný disponuje od 6. 2. 2023 dosud. Drží tak peněžní prostředky, které ovšem žalobce vůbec neměl hradit, neboť daň nebyla řádně ani pravomocně stanovena, neměla být předepsána k úhradě a následná úhrada neměla být zaúčtována. Nezákonně předepsaná daňová povinnost se stala nesprávně stanovenou daní, kterou žalobce uhradil a žalovaný neoprávněně zaúčtoval, pročež žalobci náleží úrok dle § 254 daňového řádu. [7] Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 8. 2025, č. j. 6931044/25/2001-52521-111013, námitku zamítl. S odkazem na znění § 254 daňového řádu uvedl, že v současné době probíhá odvolací řízení. Daň tak zákonitě nemohla být stanovena a žalobce nemá nárok na vyplacení úroku z nesprávně stanovené daně. II. Řízení před městským soudem [8] Proti postupu žalovaného žalobce brojil dne 22. 10. 2025 podáním žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. Uvedl, že jednání žalovaného spočívající v neoprávněném zadržování úroku z nesprávně stanovené daně představuje trvající zásah, který počal dne 6. 2. 2023 a nebyl ke dni podání žaloby ukončen. Daný úrok vzniká ze zákona a má být vyplacen z úřední povinnosti. Započtením přeplatku na nesprávně stanovenou daň došlo k zásahu do práv žalobce, kdy po určitou dobu nemohl nakládat s postiženým majetkem. Právě tuto škodu má úrok nahradit. Žalobce navrhl, aby městský soud jednak deklaroval, že zadržování úroku z nesprávně stanovené daně dle dodatečných platebních výměrů za období od 6. 2. 2023 do 30. 4. 2025 je nezákonným zásahem, jednak žalovanému zakázal pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu odstranit důsledky zásahu vyplacením příslušného úroku do 30 dnů od právní moci rozsudku. [9] Městský soud měl ovšem za to, že v daném případě se žalobce nemohl domáhat ochrany práv prostřednictvím zásahové žaloby, ale žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Proto žalobce usnesením ze dne 5. 11. 2025 vyzval k odstranění vad žaloby formou její formulační úpravy tak, aby splňovala náležitosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), ve lhůtě jednoho týdne. [10] V reakci na tuto výzvu ze dne 18. 11. 2025 žalobce městskému soudu sdělil, že rozhodnutí o námitce nenaplňuje materiální znaky rozhodnutí dle § 65 s. ř. s., ale nezákonného zásahu dle § 82 s. ř. s. Navrhl, aby soud rozhodl o podané zásahové žalobě. [11] Městský soud následně zásahovou žalobu odmítl usnesením ze dne 24. 11. 2025 pro nepřípustnost dle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 85 s. ř. s. V odůvodnění uvedl, že ačkoli se ve věci úroku z nesprávně stanovené daně nevede žádné formalizované řízení a nárok na takový úrok vzniká ze zákona, ve věci bylo vydáno rozhodnutí o námitce. Tím byl celý postup „zprocesněn“ a žalobce měl žalobou brojit proti tomuto rozhodnutí. V otázce, zda je rozhodnutí o námitce zároveň rozhodnutím dle § 65 s. ř. s., přitom vždy záleží na tom, proti jakému úkonu správce daně námitka směřuje. Proto se městský soud již v usnesení ze dne 5. 11. 2025 zaměřil na judikatorní závěry ohledně úroku z nesprávně stanovené daně (či dříve úroku z neoprávněného jednání správce daně). Tyto závěry žalobce explicitně nerozporuje, jím zmiňovaná judikatura na nyní řešenou situaci přímo nedopadá. Městský soud zdůraznil, že pokud ve věci není podána námitka, může se daňový subjekt domáhat vyplacení úroku z nesprávně stanovené daně cestou zásahové žaloby. Pokud se však brání podáním námitky, je rozhodnutí o ní podle § 159 ve spojení s § 251a odst. 4 daňového řádu rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. Žalovaný rozhodl o tom, že žalobce na požadovaný úrok nemá nárok. Postup žalovaného tak neměl pouze informativní charakter. Žalovaný nesděloval žalobci jen stav jeho daňového účtu, ale zcela jasně vyjevil svůj pohled na žalobcův nárok na požadovaný úrok. Nejde tedy toliko o zadržování určité částky úroku, ale o formalizované vyjádření závazného názoru žalovaného na existenci žalobcova nároku. Nejde ani o otázku správnosti evidence daní, v níž by zásahová žaloba byla přípustná. V projednávané věci byla přípustná žaloba proti rozhodnutí správního orgánu, žalobce však i přes poučení setrval na zásahové žalobě. III. Kasační stížnost [12] Žalobce („stěžovatel“) podal proti usnesení městského soudu včasnou kasační stížnost. Navrhl, aby je Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [13] Stěžovatel zopakoval, že žalovaný mu neoprávněně zadržoval úrok z nesprávně stanovené daně dle § 254 daňového řádu. Z tohoto ustanovení plyne, že o nároku na tento úrok se nevydává konstitutivní rozhodnutí. Daňový řád neupravuje žádné formalizované řízení o stanovení tohoto úroku, které by mělo být zakončeno vydáním