5 As 254/2025 — Nejvyšší správní soud

5 As 254/2025- 85 - text  5 As 254/2025 - 88 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jakuba Camrdy a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: P. N., zastoupený JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem sídlem Slavíkova 625, Proboštov, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Generální ředitelství, sídlem Soudní 1672/1a, Praha, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2025, č. j. 11 A 121/202563, takto: I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2025, č. j. 11 A 121/202563, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Jaroslavu Savkovi, advokátovi sídlem Slavíkova 625, Proboštov, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši 12 270 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Dne 14. 10. 2024 byl žalobce, odsouzený dříve k trestu odnětí svobody na doživotí, přemístěn dle § 9 odst. 3 písm. a) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, z Věznice Mírov do Věznice Bělušice. [2] Krajský soud v Ostravě dne 16. 7. 2025 obdržel podání žalobce označené jako Správní žaloba proti nezákonnému zásahu s trvajícími důsledky, a to eskortě žalobce z Věznice Mírov do Věznice Bělušice dne 14. 10. 2024, směřující proti Vězeňské službě České republiky, Věznici Mírov. Žalobce se domáhal, aby soud jednak určil, že zásah spočívající v jeho přemístění do jiné věznice, byl nezákonný, jednak zakázal žalované pokračovat v porušování jeho práva na ochranu soukromého života a na obhajobu, a případně též na ochranu zdraví. Současně žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. [3] Usnesením ze dne 20. 8. 2025, č. j. 65 A 53/202533, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci věc postoupil Městskému soudu v Praze. V odůvodnění uvedl, že původcem tvrzeného zásahu je Vězeňská služba České republiky, konkrétně její Generální ředitelství, na základě jehož rozhodnutí (které však není rozhodnutím ve smyslu § 67 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) k přemístění žalobce do jiné věznice došlo. Místní příslušnost se tudíž odvíjí nikoli od sídla Věznice Mírov, nýbrž od sídla Generálního ředitelství Vězeňské služby v Praze. [4] Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 6. 11. 2025, č. j. 11 A 121/202563, žalobu odmítl (výrok I), nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků (výrok II) a zamítl žalobcův návrh na ustanovení zástupce (výrok III). V odůvodnění konstatoval, že žalobce spatřuje nezákonný zásah ve svém přemístění do Věznice Bělušice a žádá, aby soud určil, že tento zásah žalované byl nezákonný. Z formulace žalobního návrhu jasně vyplývá, že žalobce podal určovací zásahovou žalobu. V takovém případě městský soud nemá důvod zkoumat, zda se žalobce ochrany před zásahem či jiné formy nápravy mohl domáhat jinými právními prostředky, a pokud ano, zda tak učinil. Na běh lhůty pro podání žaloby proto nemohly mít žádný vliv žalobcem podané stížnosti ke státním zastupitelstvím a na Generální ředitelství Vězeňské služby. Jednalo se o ukončený zásah. Sám žalobce uvedl, že k zásahu došlo jeho přemístěním do Věznice Bělušice dne 14. 10. 2024. Tento den, kdy se žalobce o zásahu dozvěděl, je tak dnem určujícím počátek dvouměsíční lhůty pro podání žaloby. Posledním dnem této lhůty bylo pondělí 16. 12. 2024. Žalobce však podal žalobu až dne 14. 7. 2025. Protože tak učinil opožděně, městský soud žalobu odmítl dle § 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“). Zákonné podmínky pak nebyly splněny ani ohledně ostatních návrhů žalobce. II. Kasační stížnost [5] Žalobce („stěžovatel“) podal proti usnesení městského soudu včasnou kasační stížnost. Uvedl, že podaná žaloba nebyla určovací, ale zápůrčí. Pod bodem II žalobního petitu navrhl, aby soud žalované zakázal pokračovat v porušování jeho práva na ochranu soukromého života a na obhajobu. Je zřejmé, že cílem žaloby byl návrat stěžovatele do Věznice Mírov. Městský soud ovšem bod II žalobního petitu, jakož i související obsah žaloby, který jasně směřuje k zákazu pokračovat v zásahu, pominul. [6] Stěžovatel dále namítl, že při posuzování běhu lhůty pro podání žaloby se městský soud nijak nevypořádal s otázkou, zda se v daném případě nejedná o trvající zásah. U něj začíná lhůta pro podání žaloby běžet každý den znovu, přičemž zásah se plynutím času zintenzivňuje. To stěžovatel pociťuje. Na přetrvávající problémy přitom poukazoval již v žalobě. Navíc, přestože je u trvajícího zásahu dvouměsíční lhůta pro podání žaloby irelevantní, stěžovatel ji dodržel. Ve věci uplatňoval opravné prostředky, přičemž konečné sdělení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 30. 6. 2025, č. j. VDT 404/20257, mu bylo doručeno dne 7. 7. 2025. Žalobu podal dne 14. 7. 2025. Stížnosti ke krajskému a vrchnímu státnímu zastupitelství stěžovatel podával právě kvůli zápůrčí povaze žaloby. Ta přitom plyne i z jeho úporné snahy o návrat na Mírov, kdy opakovaně žádá o přemístění zpět. [7] Nesprávný je i závěr městského soudu, že jde o ukončený zásah. Jeho následky totiž nejen trvají, ale zintenzivňují se v čase, kdy stěžovatel nemůže realizovat návštěvy a osobní schůzky s advokáty. Každý den trpí též kvůli nedostatečné lékařské pomoci. Žaloba směřovala i vůči těmto následkům, nikoli pouze vůči procesu přemístění, jak ji nesprávně pochopil městský soud. Stěžovatel žádal o ustanovení zástupce právě proto, aby žalobu doplnil, a to mimo jiné i o případný návrh zákazu zásahu do práva na ochranu zdraví. Městský soud tedy stěžovatele odmítnutím žaloby potrestal za využití orgánů státního zastupitelství k nápravě zásahu. Není patrné, proč by se na ně stěžovatel obracel, pokud by od soudu požadoval deklaratorní výrok. Podle judikatury přitom jejich použití nemůže být jednotlivci na újmu. [8] I kdyby se jednalo pouze o zásah s trvajícími důsledky (jak ji stěžovatel i označil), platí, že dokud zásah trvá, nemohl by se stěžovatel úspěšně domáhat vydání určovacího výroku o nezákonnosti zásahu. Městský soud měl povinnost upozornit stěžovatele na nutnost úpravy žaloby. K odkazu městského soudu na usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci o postoupení věci stěžovatel podotkl, že toto usnesení napadl kasační stížností, o níž dosud nebylo rozhodnuto. [9] V doplnění kasační stížnosti ze dne 28. 1. 2026 stěžovatel prostřednictvím ustanoveného zástupce zdůraznil základní body výše uvedené argumentace a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu zrušil. [10] V doplněních kasační stížnosti ze dne 8. 4., 13. 4., 21. 4., 24. 4. a 26. 4. 2026 stěžovatel jednak odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 22/17, ohledně práva rodiče nacházejícího se ve výkonu trestu odnětí svobody na styk s nezletilými dětmi, jednak uvedl, že již ve stížnosti ke krajskému státnímu zastupitelství žádal o rychlou nápravu šikanózního a odvetného přemístění tak, aby byly jeho následky plně odstraněny. Nedává tedy smysl, aby se spokojil s podáním určovací žaloby, která mu ani při úspěchu negarantuje návrat na Mírov. O to jediné mu přitom od počátku jde. Dále stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 517/99. Konstatoval též, že městský soud se neseznámil s vyrozuměními orgánů státního zastupitelství. Pokud by tak učinil, bylo by mu zřejmé, že podaná žaloba nebyla určovací. Dodal, že všechny jeho žádosti o přemístění zpět na Mírov mu ředitel této věznice zamítá z kapacitních důvodů. Aby důsledně naplnil § 85 s. ř. s., stěžovatel směřoval podání proti svému přemístění do jiné věznice i žalované. Poukázal též na vady eskortního příkazu ze dne 14. 10. 2024 a na judikaturu Ústavního soudu k odstraňování vad správní žaloby, jakož i k právu na ochranu soukromého života. III. Vyjádření žalované [11] Žalovaná se ke kasační stížnosti výslovně nevyjádřila. Pouze v návaznosti na výzvu k předložení spisového materiálu v podání ze dne 17. 2. 2026 sdělila, že k přemístění stěžovatele došlo na základě rozhodnutí komise pro přemístění vězněných osob z bezpečnostních důvodů, jež zasedala dne 10. 10. 2024. Na postup přemísťování odsouzených se nevztahuje správní řád. IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [12] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná. Následně přezkoumal usnesení městského soudu v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti, včetně důvodů, ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“)]. Shledal, že kasační stížnost je důvodná. [13] Napadeným usnesením městský soud odmítl stěžovatelovu zásahovou žalobu pro opožděnost. Nicméně samotnou podstatou sporu předloženého kasačnímu soudu je v projednáva