7 Afs 150/2025 – Nejvyšší správní soud

7 Afs 150/2025- 25 - text  7 Afs 150/2025 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: ARMEX GLOBAL, a.s., se sídlem Biskupský dvůr 2095/8, Praha 1, zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2025, č. j. 8 Af 49/2019117, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2011 vykázala nadměrný odpočet ve výši 2 023 339 Kč. Finanční úřad v Děčíně (tehdejší místně příslušný správce daně) dne 18. 7. 2012 vydal platební výměr za uvedené zdaňovací období, č. j. 154134/12/178913506811, kterým žalobkyni vyměřil daňovou povinnost ve výši 9 375 Kč. Proti platebnímu výměru podala žalobkyně odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 6. 2013, č. j. 15667/13/500014301708995, platební výměr změnil na částku nadměrného odpočtu vykázanou žalobkyní v daňovém přiznání, protože žalobkyně podle žalovaného prokázala oprávněnost nároku na odpočet daně. Nadměrný odpočet byl žalobkyni vrácen dne 26. 6. 2013. [2] Následně žalobkyně podala k žalovanému podnět na nečinnost Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (správce daně) a domáhala se přiznání úroku z nesprávně stanovené daně. Žalovaný shledal podnět nedůvodným a odložil jej. Městský soud v Praze pak v návaznosti na žalobu žalobkyně rozsudkem ze dne 13. 9. 2016, č. j. 6 A 221/201353, uložil správci daně povinnost zaevidovat na osobní daňový účet žalobkyně úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 daňového řádu (od 1. 1. 2021 toto ustanovení upravuje „úrok z nesprávně stanovené daně“), a to za období od 1. 4. 2012 do 25. 6. 2013. Proti tomuto rozsudku podal správce daně kasační stížnost, nicméně vedle toho dne 14. 10. 2016 vydal rozhodnutí č. j. 7438434/16/200152525108460, kterým žalobkyni přiznal tento úrok ve výši 360 781 Kč. [3] Žalobkyně poté podala žádost o přiznání úroku z pozdě předepsaného úroku za období od 1. 7. 2013 (kdy jí měl být nárok ze zákona předepsán na osobní daňový účet) do 14. 10. 2016 (kdy jí byl předepsán). Správce daně však rozhodnutím ze dne 15. 11. 2016, č. j. 8178411/16/200152525108460, žalobkyni „úrok z vratitelného přeplatku“ nepřiznal. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně odvolala a žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 6. 2017, č. j. 25993/17/510041458710158, výrok rozhodnutí správce daně změnil, ovšem jen tak, že se žalobkyni nepřiznává „úrok z neoprávněného jednání správce daně“. Správce daně totiž podle něj vyhodnotil žádost nesprávně. Žalobkyni nárok na úrok nevznikl, jelikož částka 360 781 Kč (původní úrok z neoprávněného jednání správce daně) nejsou vlastní prostředky žalobkyně, se kterými by jí žalovaný neumožnil disponovat. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozhodnutí žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 26. 6. 2018, č. j. 11 Af 30/201731. Městský soud zde mimo jiné dospěl k tomu, že uvedená částka je novou jistinou daňového přeplatku sui generis a že i za tu žalobkyni náleží úrok. [4] V mezidobí (ještě před rozhodnutím žalovaného o naposledy zmíněném odvolání žalobkyně) však Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 3. 2017, č. j. 1 Afs 265/201633, zrušil původní rozsudek městského soudu č. j. 6 A 221/201353 (kterým městský soud uložil správci daně povinnost zaevidovat na daňový účet žalobkyně úrok z neoprávněného jednání správce daně za období ode dne 1. 4. 2012 do dne 25. 6. 2013). Podle Nejvyššího správního soudu bylo možné přikázat zaevidovat úrok pouze za období po vydání platebního výměru, kterým správce daně neuznal odpočet, nikoliv za období, které vydání tohoto platebního výměru předcházelo. Dále upozornil na to, že může nastat situace, v níž daňový subjekt v důsledku nesplnění povinnosti tvrdit a dokázat neunese v prvním stupni důkazní břemeno, a proto správce daně v souladu se zákonem vydá rozhodnutí v jeho neprospěch. Následně v odvolacím řízení daňový subjekt břemeno již unese, a proto opět v souladu se zákonem odvolací orgán rozhodnutí správce daně zruší či změní, a to ve prospěch daňového subjektu. K tomu ovšem nedochází proto, že by předchozí rozhodnutí správce daně bylo vydáno v rozporu se zákonem. Po vrácení věci městský soud rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, č. j. 6 A 221/2013  100, žalobu zamítl. Dospěl k tomu, že úrok z neoprávněného jednání správce daně žalobkyni nenáleží, a tudíž nepředepsání tohoto úroku není nezákonným zásahem. Žalobkyně důkazní břemeno unesla až v odvolacím řízení. Nejednalo se tak o neoprávněné jednání správce daně ve smyslu § 254 daňového řádu. Kasační stížnost žalobkyně proti tomuto rozsudku pak Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 18. 1. 2018, č. j. 1 Afs 391/201724. [5] V rámci řízení o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí správce daně č. j. 8178411/16/200152525108460 (tj. o úroku za období od 1. 7. 2013 do 14. 10. 2016), které žalovaný vedl na základě zrušení původního rozhodnutí rozsudkem č. j. 11 Af 30/201731, dospěl žalovaný k závěru, že je pokračování v tomto řízení bezpředmětné. Zamítavým rozsudkem městského soudu (č. j. 6 A 221/2013100) totiž zanikl právní titul, na základě kterého správce daně přiznal žalobkyni jistinu, ze které požaduje úrok, resp. rozhodnutí o úroku právní mocí uvedeného rozsudku pozbylo účinnosti. Žalovaný proto rozhodnutím ze dne 30. 9. 2019, č. j. 40477/19/510041456702154, řízení zastavil podle § 106 odst. 1 písm. f) daňového řádu. [6] Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu k městskému soudu, který ji rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 8 Af 49/201929, zamítl. Městský soud se zabýval otázkou, zda byl žalovaný povinen meritorně rozhodnout o žádosti o přiznání úroku z částky přiznané rozhodnutím o úroku (kvůli závaznému právnímu názoru rozsudku č. j. 11 Af 30/201731), nebo zda je řízení bezpředmětné a tato povinnost dána není (kvůli zamítnutí žaloby o povinnosti správce daně zaevidovat na osobní daňový účet žalobkyně úrok z neoprávněného jednání). Dospěl především k závěru, že předmět řízení vydáním zamítavého rozsudku městského soudu (č. j. 6 A 221/2013100) odpadl a napadené rozhodnutí je proto správné. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 1. 2024, č. j. 8 Afs 113/202234, rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V návaznosti na uplatněné kasační námitky došel k závěru, že rozsudek je nepřezkoumatelný, jelikož městský soud nevypořádal dva okruhy žalobní argumentace. První se týkal posouzení účinnosti rozhodnutí správce daně o přiznání úroku, druhý pak úročeného období. [7] Městský soud poté žalobu rozsudkem ze dne 27. 3. 2024, č. j. 8 Af 49/201965, znovu zamítl. Považoval za nesprávnou námitku, podle níž v předchozím zrušujícím rozsudku žalovanému uložil povinnost úrok žalobkyni přiznat a žalovaný se proti němu mohl bránit kasační stížností. Žalovaný totiž proti rozsudku kasační stížnost podal. Neztotožnil se ani s námitkou, podle níž správce daně mohl dát v případě rozhodnutí o přiznání úroku podnět k jeho přezkoumání podle § 121 a násl. daňového řádu. K přiznání úroku za období od 26. 6. 2013 do 19. 8. 2013 uvedl, že i pro toto období platí, že správce daně nejednal v rozporu se zákonem. Žalobkyni nevznikl nárok na úrok za žádné období. Rozhodnutí správce daně o přiznání úroku se stalo neúčinným dle § 124a daňového řádu, a to v důsledku právní moci rozsudku č. j. 6 A 221/2013100. Správce daně pak řízení zastaví, jestliže se řízení stalo bezpředmětným. I proti tomuto rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl a rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, č. j. 8 Afs 143/202430, rozsudek městského soudu opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatelka namítala, že i kdyby bylo rozhodnutí správce daně o přiznání (prvního) úroku neúčinné v důsledku rozsudku městského soudu č. j. 6 A 221/2013100, je zde pozdější rozsudek (č. j. 11 Af 30/201731), který připustil její nárok na druhý úrok. Nejvyšší správní soud pak dospěl k závěru, že napadený rozsudek neobsahoval argumentaci, která by se s touto námitkou vypořádala, a to ani výslovně, ani implicitně. Z žádné části napadeného rozsudku nevyplývalo, jak se městský soud postavil k otázce významu rozsudku č. j. 11 Af 30/201731 (a jeho závaznosti), ač žaloba i kasační stížnost se od něj odvíjely. [8] Městský soud poté žalobu v záhlaví označeným rozsudkem opět zamítl. Dospěl k závěru, že žalobkyni nikdy nevznikl nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu § 254 daňového řádu, jelikož správce daně se ve vztahu k ní neoprávněného jednání nedopustil. Správce daně tedy neb