7 As 124/2025 — Nejvyšší správní soud

7 As 124/2025- 40 - text  7 As 124/2025-44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: H. M., zast. Mgr. Karlem Hunešem, advokátem se sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 5. 2025, č. j. 31 A 9/2025-94, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 5. 2025, č. j. 31 A 9/2025-94, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně vlastní pozemek parc. č. X (v k.ú D.), jehož součástí je Pilský rybník. Vlastní i samotnou hráz rybníka, která se nachází na pozemku parc. č. 1497, jehož vlastníkem je Kraj Vysočina. Na hrázi rybníka je umístěna silnice III. třídy ve vlastnictví Kraje Vysočina. Dne 19. 3. 2024 podala žalobkyně s odkazem na § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) k Městskému úřadu Havlíčkův Brod podnět ke stanovení místní úpravy provozu spočívající v zamezení průjezdu vozidel nad 3,5 t po hrázi rybníka umístěním dopravního značení. Městský úřad si k podnětu vyžádal stanovisko Policie ČR a Kraje Vysočina jako vlastníka komunikace. Policie ČR k návrhu vydala nesouhlasné stanovisko a Kraj Vysočina souhlasil pouze s omezením těžké nákladní dopravy (vozidla nad 10 t). Městský úřad rozhodnutím ze dne 6. 8. 2024, č. j. MHB_DOP/4017/2024/JSOB, „návrh (podnět)“ žalobkyně s odkazem na zmíněné stanovisko Policie ČR zamítl. Podnětu podle něj nelze vyhovět ani s ohledem na § 24a zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a § 78 odst. 2 zákona o silničním provozu. [2] Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 12. 2024, č. j. KUJI 111357/2024, zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Zabýval se mimo jiné žalobkyní předloženým znaleckým posudkem (zpracovaným doc. Ing. Janou Markovou, Ph.D.). Ten byl podán v oboru stavebnictví, odvětví stavby obytné a stavby inženýrské, specializace spolehlivost konstrukcí, navrhování staveb, zatížení konstrukcí, statika, vady a poruchy stavebních konstrukcí, tudíž jej nelze posuzovat pro účely daného správního řízení jako znalecké posouzení. Žalovaný rovněž upozornil, že ani Policie ČR nemá poznatky o tom, že by se jednalo na této komunikaci o rizikové místo z hlediska bezpečnosti silničního provozu. Intenzita těžkých nákladních vozidel odpovídá technickému provedení pozemní komunikace. Žalobkyně nedoložila žádné důkazy, které by byť jen naznačovaly, že silnice je v daném úseku zatížena více, než je obvyklé. Žalovaný uzavřel, že silnice v daném úseku není stavebně technicky poddimenzována a intenzita provozu těžkých nákladních vozidel není nepřiměřená jejímu provedení. Tvrzení žalobkyně se neopírá o konkrétní technické důvody, ale podobně jako znalkyně navrhuje uvedenou regulaci jako nástroj k organizaci dopravy. Žalovaný současně upozornil na to, že žalobkyně podala návrh na místní úpravu provozu s odkazem na ochranu svých soukromých zájmů. Stanovení místní úpravy se však vydává z moci úřední a jen z důvodu existujícího veřejného zájmu. Připustil nicméně, že i o stanovení místní úpravy provozu lze požádat, v takovém případě je však správní orgán rozsahem návrhu vázán. Městský úřad nepochybil, pokud z vlastní iniciativy nestanovil jinou místní úpravu provozu. Relevantním důvodem zamítnutí žádosti byl již jen rozpor navržené úpravy provozu s příslušnou vyhláškou, na což upozorňuje stanovisko Policie ČR. [3] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, který žalobě v záhlaví označeným rozsudkem vyhověl, napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shrnul průběh správního řízení a s odkazem na § 3 správního řádu zkoumal, zda správní orgány postupovaly tak, aby zjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Poukázal v této souvislosti na význam § 2 odst. 3 správního řádu. Zdůraznil, že žalobkyni, která podala k městskému úřadu návrh na stanovení místní úpravy provozu v podobě omezení tranzitní dopravy přes hráz rybníka, bylo doporučeno, aby předložila na podporu svých tvrzení znalecký posudek. To učinila. Žalovaný zpochybňuje, že by výsledky znaleckého posouzení měly být dostatečným podkladem pro vyhovění návrhu. Pověřený pracovník žalovaného při jednání u soudu zdůraznil, že jako přílohu vyjádření k žalobě zaslal pro představu i statický posudek, z něhož by mohlo být zřejmé, zda zatížení hráze rybníka je únosné či nikoliv. Připustil tedy, že je pro posouzení návrhu rozhodné uvážení, jaká je statika hráze. Pokud tedy žalobkyně předložila znalecký posudek, který žalovaný jako důkaz odmítá, neboť nevychází z konkrétních technických důvodů, ale jedná se o opatření v rovině organizace dopravy, bylo na žalovaném, aby najisto postavil, jaká je statika hráze. Nepostačuje jeho pouhé tvrzení, že je předložený znalecký posudek nevhodný. Žalovaný sám uvádí, co měl znalecký posudek obsahovat, bylo tak na něm, aby žalobkyni v tomto směru vyzval, co má k tomuto znaleckému posudku doplnit. To však neučinil a takové hodnocení je v rozporu se základními zásadami správního řízení obsaženými v § 2 odst. 3 a 4 správního řádu. Krajský soud tak přisvědčil žalobní námitce, dle níž napadené rozhodnutí nedostatečně vypořádalo odvolací námitky, zejména ty, které se týkaly vyvrácení závěrů znaleckého posudku. Žalovaný nemůže předložený důkaz ve formě znaleckého posudku pouze odmítnout, aniž by sám provedl odborné posouzení statiky předmětné hráze na základě důkazu, který je potřebný ke zjištění stavu věci. Krajský soud tedy uložil žalovanému, aby uvedené nedostatky důkazního řízení odstranil. Ponechal přitom na jeho uvážení, zda si vyžádá revizní znalecké posouzení ve formě statického výpočtu zatížitelnosti, či zda žalobkyní předložený znalecký posudek pouze doplní o výslech znalkyně. Teprve na základě takto nastavených a najisto postavených znaleckých závěrů může být názor žalobkyně vyvrácen, či potvrzen. Dalšími žalobními námitkami se krajský soud nezabýval. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobkyně [4] Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. [5] Stěžovatel předně namítl, že soud zřejmě zaměnil pozici samosprávy Kraje Vysočina a stěžovatele jako nadřízeného (odvolacího) správního orgánu. Mezi Krajem Vysočina jako vlastníkem komunikace a žalobkyní proběhlo jednání, ze kterého měl vzejít návrh na předložení statického posudku hráze. Avšak stěžovatel žádný statický posudek po žalobkyni nepožadoval. Žalobkyně jej správním orgánům dobrovolně předložila spolu s návrhem na stanovení místní úpravy provozu. Znalecký posudek není obligatorní součástí takového návrhu. Stěžovatel dále zdůraznil, že hmotnostní omezení na pozemní komunikaci lze zavést z technických důvodů samotné pozemní komunikace nebo jako opatření v rovině organizace dopravy s ohledem na jiné dotčené zájmy a práva. V prvním případě je omezení stanoveno s ohledem na technické možnosti komunikace. Chráněným zájmem je zde zejména ochrana života a zdraví, jako veřejný zájem. Správní orgán zde vychází primárně z podkladů od vlastníka komunikace, který zajišťuje péči o komunikaci a který navrhne místní úpravu provozu, přičemž obvykle na podporu svých tvrzení dodá i posudek zatížitelnosti. Ten nezohledňuje účel dopravy, ale hmotnost vozidla. V takovém případě nelze o stanovení místní úpravy provozu žádat, ale pouze učinit podnět. Druhou variantou hmotnostních limitů je omezení v rovině organizace dopravy. V takovém případě není hmotnostní limit stanoven z důvodu ohrožení života a zdraví, ale z důvodu ochrany komunikací před nepřiměřeným opotřebováním. Hmotnostní limity zde nejsou nastaveny dle přesného matematického výpočtu a obvykle se zde počítá s vyloučením pouze tranzitní dopravy. V daném případě tedy komunikace technicky snese přejezd vozidla přesahujícího danou mez a statika pozemní komunikace není předmětem zkoumání. Žalobkyně doložením posudku mohla navodit dojem, že jde o první případ, a tak případ zřejmě posoudil i krajský soud. Ve skutečnosti však okolnosti případu (i znalecký posudek), odpovídají situaci druhé. Statika hráze zde tedy není stěžejním problémem. Z předloženého posudku vyplývá, že přes hráz může být zachována nutná dopravní obsluha těžšími vozidly, které nespadají do tranzitní dopravy. Ani žalobkyně tedy netvrdí, že by statika hráze nezvládla zatížení vozidel těžších než 3,5 t. Pokud by žalobkyně skutečně měla obavy o zřícení hráze při průjezdu vozidel těžších, předložila by sama příslušný statický posudek. Případ proto stěžovatel posuzoval jako opatření v rovině organizace dopravy, přičemž v tomto ohledu není znalecký posudek nijak nedostatečný. Není důvod zpracovávat posudek oponentní neb