7 Azs 243/2025 – Nejvyšší správní soud

7 Azs 243/2025- 43 - text  7 Azs 243/2025 - 45 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: T. D. N., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, odbor cizinecké policie, se sídlem K. H. Máchy 1266, Sokolov, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 2025, č. j. 17 A 56/202537 takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím žalované ze dne 1. 10. 2025, č. j. KRPK7796224/ČJ2025190022 byl žalobce podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (zákon o pobytu cizinců), zajištěn za účelem vycestování. Doba zajištění byla stanovena na 60 dnů. Žalovaná vyšla z toho, že žalobce dne 30. 11. 2023 podal žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem zaměstnání, které ale nebylo vyhověno. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobu s návrhem na přiznání odkladného účinku, který žalobě nebyl přiznán. V návaznosti na to byla žalobci stanovena lhůta k vycestování nejpozději do 15. 11. 2024. Dne 6. 12. 2024 se žalobce dobrovolně dostavil na Policii ČR (Krajské ředitelství hl. m. Prahy). Dne 29. 4. 2025 mu pak bylo vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, neboť pobýval na území ČR bez platného oprávnění k pobytu v období od 16. 11. 2024 do 6. 12. 2024. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání, které Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, zamítla. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal žalobu s návrhem na přiznání odkladného účinku, Městský soud v Praze však žalobě odkladný účinek nepřiznal. Žalobci byla stanovena lhůta k vycestování od 1. 8. 2025 do 30. 8. 2025 a byl mu vydán výjezdní příkaz s platností od 14. 8. 2025 do 30. 8. 2025. Žalobce toto rozhodnutí nerespektoval, neopustil území smluvních států a od 31. 8. 2025 do 1. 10. 2025 pobýval na území ČR bez platného oprávnění k pobytu. Dne 1. 10. 2025 se dostavil k žalované, aby řešil svoji pobytovou situaci. Žalovaná následně rozhodla o zajištění žalobce výše uvedeným rozhodnutím. [2] Rozhodnutí o zajištění napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Plzni, který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem o pobytu cizinců a žalobce zajistila proto, že se na území ČR pohyboval opakovaně neoprávněně. Nebylo možné opomenout ani to, že v době zajištění již nabylo právní moci i rozhodnutí o nepřiznání odkladného účinku žalobě proti návratovému rozhodnutí. Žalovaná se zabývala souhrnem konkrétních okolností případu. Skutečnost, že se žalobce opakovaně vždy po uplynutí lhůty k vycestování dostavoval ke správnímu orgánu řešit svoji pobytovou situaci namísto, aby vycestoval, odmítl využít institutu dobrovolného návratu a současně tvrdil, že potřebuje další čas na zakoupení letenky, podle krajského soudu svědčí o tom, že nehodlal respektovat uloženou povinnost k vycestování. Proto je zřejmé, že podmínky zajištění žalobce ve smyslu § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců byly splněny. Krajský soud, stejně jako žalovaná, neshledal ani důvody pro uplatnění zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Z jednání žalobce je zřejmé, že nemá v úmyslu respektovat uložené návratové rozhodnutí a z území ČR nehodlá vycestovat. Při podání vysvětlení dne 1. 10. 2025 neuvedl žádné konkrétní kroky k vycestování, odmítl dobrovolný návrat a pouze zdůrazňoval existenci dalších probíhajících soudních řízení. V rámci uvedených soudních řízení však byly zamítnuty návrhy na přiznání odkladného účinku žalobám a nelze se na ně odvolávat. Žalobce opakovaně pobývá na území ČR po uplynutí lhůty k vycestování, aniž by činil jakékoliv kroky ke skutečnému opuštění území. Uplatnění zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců proto nelze považovat za dostatečně účinné. Odůvodnění nepřijetí finanční záruky považoval krajský soud za přezkoumatelné, neboť z protokolu o podání vysvětlení je zřejmé, že žalobce jako nejvyšší možnou částku, kterou může poskytnout, uvedl 50 000 Kč. Žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně rozepsala náklady spojené s nuceným vycestováním ve výši téměř 200 000 Kč a vysvětlila, že žalobcem uvedená částka je zcela nedostačující. Krajský soud neshledal ani porušení § 3 správního řádu, skutkový stav žalovaná zjistila dostatečně. II. [3] Žalobce (stěžovatel) rozsudek krajského soudu napadl kasační stížností. V ní v prvé řadě uvádí, že krajský soud se nevypořádal s uplatněnými žalobními námitkami. Nereagoval na námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu a zatížil svůj rozsudek vadou nepřezkoumatelnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, podle kterého žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav. V řízení nedošlo k posouzení nabídky finanční záruky, ani záruky, že se žalobce bude zdržovat na konkrétní adrese a osobně se hlásit policii ve stanovené době. Žalovaná tak rezignovala na zjištění bližších informací a krajský soud tento postup bez dalšího aproboval. Tím byl naplněn i kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť krajský soud měl napadené rozhodnutí zrušit. Pochybení krajského soudu lze rovněž spatřovat v nedostatečném posouzení právní otázky ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V žalobě bylo namítáno, že nejsou splněny zákonné podmínky pro zajištění. Krajský soud při posuzování této otázky dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Zajištění má povahu výjimečného prostředku, pokud nepostačuje uložení mírnějšího opatření. Stěžovatel poskytl zcela konkrétní záruky a nebyly tak splněny podmínky pro jeho zajištění. [4] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznila, že stěžovateli byla uložena nejmírnější forma rozhodnutí o navrácení. Tuto povinnost přesto nesplnil a nadále na území pobýval neoprávněně v období od 31. 8. 2025 do 1. 10. 2025, kdy čekal na rozhodnutí soudu o přiznání odkladného účinku žalobě. Stěžovatel poté nijak nedoložil, že má skutečný zájem odcestovat, a jeho tvrzení o tom, že je připravený vycestovat dobrovolně, je v rozporu se skutkovým zjištěním týkajícím se jeho pobytové historie. Stěžovatel již v rámci podání vysvětlení uvedl, že je schopen složit na tzv. finanční záruku nejvýše 50 000 Kč. Podle žalované nemělo význam stěžovateli sdělit částku, kterou považuje za dostatečnou pro složení finanční záruky. S ohledem na požadovanou výši finanční záruky 198 820 Kč nepovažovala žalovaná nabídku stěžovatele za adekvátní. Stěžovatel také odmítl institut dobrovolného návratu. Podle žalované je zřejmé, že stěžovatel neměl v úmyslu z území ČR dobrovolně vycestovat a zajištění bylo v dané situaci jediným prostředkem, jak zajistit výkon rozhodnutí. Předchozí využití zvláštních opatření není nezbytnou podmínkou pro následné zajištění cizince. Žalovaná dostatečně zjistila skutkový stav a byly naplněny zákonné podmínky pro zajištění. Stěžovateli již byla stanovena lhůta k vycestování a opakovaně ve lhůtě nevycestoval. Rozhodnutí o zajištění nebylo automatismem, ale důsledkem předchozího jednání stěžovatele. Žalovaná se zabývala osobními, majetkovými a rodinnými poměry stěžovatele, stejně jako dopady do jeho soukromého a rodinného života. III. [5] Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve přijatelností kasační stížnosti (v dané věci rozhodovala u krajského soudu samosoudkyně). Pokud kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, je třeba ji odmítnout pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Pro věcný přezkum by bylo nutné, aby řešená právní otázka měla přesah nad rámec konkrétního případu z důvodu 1) neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury nebo 2) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/200639, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/202128). [6] Žádná z těchto podmínek zde splněná není a kasační stížnost je nepřijatelná. [7] Argumentace stěžovatele svým obsahem předně míří na nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku. Judikatura již podrobně vymezila kritéria nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatečné zdůvodnění. Za nepřezkoumatelný bude považován rozsudek, ze kterého není patrné, jaký skutkový stav vzal orgán rozhodující ve věci za rozhodný, jakým způsobem postupoval při utváření právního závěru a proč považuje argumentaci účastníka řízení za nesprávnou (srov. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003130, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/200462, či ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/200875, obdobně též nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26.