8 As 137/2025 – Nejvyšší správní soud

8 As 137/2025- 36 - text  8 As 137/2025-39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Lenky Bursíkové v právní věci žalobkyně: JARNETTE RÉCLAME spol. s r. o., se sídlem Polská 1673/13, Praha 2, zast. Mgr. Radanou Vítovcovou, advokátkou se sídlem Pod Tržním náměstím 612/6, Tábor, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, ve věci ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2025, č. j. 8 A 68/2024-125, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobkyně je vlastnicí reklamních zařízení umístěných na pozemcích parc. č. 4454/10 a 4454/11 v k. ú. Horní Počernice, obec Praha. Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se domáhala vyslovení nezákonnosti zásahu žalovaného, který dne 21. 5. 2024 vydal výzvy č. j. MD 18698/2024-940/1 a č. j. 75/2019-120-REKZ/5, k odstranění dvou reklamních zařízení z výše označených pozemků. [2] Městský soud žalobu nejprve zamítl rozsudkem ze dne 6. 11. 2024, č. j. 8 A 68/2024-90, jelikož neshledal výzvy žalovaného nezákonnými. Žalobkyně proti rozsudku brojila kasační stížností. Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) ke kasační stížnosti žalobkyně rozsudkem ze dne 13. 2. 2025, č. j. 9 As 257/2024-40, zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. NSS shledal rozsudek částečně nepřezkoumatelným. Městský soud se dostatečně nevěnoval otázce, zda byla námitka ohledně neadresování výzev žalobkyni v rozporu se zákonem. č. 500/2004 Sb., správním řádem, přípustná, či nikoliv. NSS se nemohl věcně zabývat námitkou ohledně zásahu do práva na spravedlivý proces žalobkyně kvůli nezaslání výzev žalovaného. K otázce se měl nejprve vyjádřit městský soud. Totéž platilo o otázce možného odchýlení se od závěrů rozsudku NSS ze dne 12. 6. 2024, č. j. 6 As 3/2024-44, narozdíl od něhož v nyní posuzované věci nebyla žalobkyni zaslána výzva k odstranění reklamních zařízení. Jediná námitka, kterou se NSS zabýval věcně, se týkala překvapivosti postupu žalovaného a nepřehlednosti právní úpravy. NSS konstatoval, že odůvodnění vypořádání této námitky městským soudem je řádné a logické. Žalobkyně navíc proti tomuto vypořádání nic konkrétního nenamítala. [3] Městský soud se věcí zabýval ve druhém kole a žalobu v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl. Jeho odůvodnění se shodovalo s textem zrušeného rozsudku, vyjma doplněné části zohledňující závazný právní názor NSS (viz shrnutí v bodě [7] tohoto rozsudku). Městský soud dospěl k závěru, že výzvy žalovaného k odstranění reklamních zařízení jsou zásahem ve smyslu § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Výzvy byly nicméně vydány v souladu se zákonem, proto nemohou představovat nezákonný zásah. [4] Obě reklamní zařízení byla umístěna na daných pozemcích v roce 1999 v souladu s tehdy platnými předpisy a skutkovým stavem. Pozdější výzvy žalovaného však byly vydány za změněného právního stavu. Daný úsek pozemní komunikace, v jejímž ochranném pásmu se nacházejí pozemky s reklamními zařízeními, byl rozhodnutím žalovaného zařazen do kategorie dálnice. V důsledku toho se věcně příslušným silničním správním úřadem stal žalovaný. Do jeho kompetence přešlo vydávání povolení dle § 31 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Jelikož se reklamní zařízení po provedené změně nacházejí v ochranném pásmu dálnice, je přiměřené, aby byla podrobena režimu stanovenému současnou právní úpravou o povolování a existenci reklamních zařízení. [5] Městský soud dále nepřisvědčil žalobkyni, že její reklamní zařízení nespadají do kategorie dle čl. II odst. 2 přechodných ustanovení zákona č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dle žalobkyně její reklamní zařízení nepodléhala v době svého umístění povolení silničním správním úřadem. Žalobkyně však chybně argumentovala tím, že její reklamní zařízení byla řádně povolena Magistrátem hlavního města Prahy, ale zároveň povolena být nemusela. Jestliže magistrát vydal dané povolení k umístění reklamních zařízení, pak je třeba mít za to, že reklamní zařízení, kterých se toto povolení týká, jsou reklamními zařízeními ve smyslu § 31 zákona o pozemních komunikacích. Z tohoto důvodu podléhají režimu dle čl. II odst. 2 přechodných ustanovení výše citovaného zákona. Městský soud nesouhlasil s námitkou, že výzvy žalovaného nejsou v souladu s veřejným zájmem. Souhlasil s žalovaným, že veřejným zájmem v projednávané věci je zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, přičemž reklamní zařízení umístěná blízko dálnice jsou potenciálním rizikem. [6] Městský soud uvedl, že výzvy žalovaného nemohly být pro žalobkyni překvapivé. Problematika reklamních zařízení umístěných v ochranném pásmu dálnice je již delší dobu řešena různými novelizacemi. Nejvýraznější změna legislativy, jež byla právním podkladem pro obě výzvy, nabyla účinnosti dne 1. 9. 2012. Žalobkyně je profesionálkou v oblasti provozování reklamních zařízení, proto bylo možno předpokládat, že se bude či alespoň by měla zajímat o vývoj legislativy upravující toto podnikání. Výzvy byly navíc vydány téměř dvanáct let poté, kdy měla poprvé možnost zjistit nejnovější stav právní úpravy a povinnosti z ní vyplývající. [7] Městský soud následně reagoval na závazný právní názor NSS, vyjádřený v bodech 16 a 17 rozsudku č. j. 9 As 257/2024-40. Posoudil, zda námitka ohledně adresování výzev v rozporu se správním řádem, jak ji žalobkyně uplatnila v replice ze dne 14. 10. 2024, byla přípustná, tedy zda rozváděla některou ze včas uplatněných žalobních námitek či nikoliv. Z žaloby bylo zřejmé, že takto koncipovaná námitka nebyla její součástí. Vyjádření citovaná v bodě 15 zrušujícího rozsudku NSS městský soud nepovažoval za zárodky žalobních bodů, šlo o pouhá konstatování. Městský soud uzavřel, že námitku, že nebyla jako vlastník předmětných reklamních zařízení adresátem výzev k jejich odstranění, resp. že o tom nebyla ani vyrozuměna, žalobkyně neuvedla v žalobě. Poprvé se tato námitka objevila právě až v replice ze dne 14. 10. 2024. Takto uplatněnou námitku shledal městský soud nepřípustnou pro opožděnost, jelikož žalobkyně svou repliku podala téměř tři měsíce po uplynutí lhůty k podání žaloby. Městský soud se jí proto věcně nezabýval. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [8] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Navrhuje, aby NSS napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, v němž soud stěžovatelku poučí o možnosti změny žalobního petitu na negatorní petit na ochranu před trvajícím nezákonným zásahem, přičemž jí stanoví lhůtu pro případnou úpravu žaloby. [9] Stěžovatelka vadu nepřezkoumatelnosti shledává v tom, že po vrácení věci NSS byl napadený rozsudek vydán bez ústního jednání a bez jakékoliv výzvy či poučení stěžovatelky o možnosti změnit petit dle § 37 odst. 5 s. ř. s. z určovacího na zápůrčí pro trvající zásah do jejího vlastnického práva. Zásah shledává právě v trvající hrozbě odstranění reklamních zařízení. V době podání žaloby si této skutečnosti stěžovatelka nebyla vědoma. Nepředpokládala totiž, že by správce komunikace zničil její majetek, aniž by o tom byla uvědoměna. [10] Stěžovatelka tvrdila, že až v druhé polovině srpna 2024 vyšlo najevo, že správce komunikace takto nově postupuje, resp. odstraňuje reklamní zařízení bez jejího vyrozumění. Zásahovou žalobu podala v červenci 2024 pouze z opatrnosti. Domnívala se, že jí bezprostřední zásah ještě nehrozí a že o něm bude informována. Věděla-li by stěžovatelka při podání žaloby, že správce komunikace bude svévolně odřezávat reklamní zařízení bez jejího vědomí, formulovala by žalobu se zápůrčím petitem, tedy aby se silniční správní úřad zásahu zdržel. Městský soud si musel být z obsahu spisu vědom, že hrozící zásah trvá. Nemožnost změny petitu nemohla založit překážku v podobě uplynutí lhůty (§ 72 a § 84 s. ř. s.). Jedná se pouze o procesní úpravu žaloby v již probíhajícím řízení. Judikatura NSS připustila takovou změnu po uplynutí lhůty, poučí-li soud účastníka o možnosti úpravy. Vázanost právním názorem NSS nezbavila městský soud povinnosti respektovat i ostatní závazné judikatorní principy. [11] Stěžovatelka dále namítá nezákonnost a vnitřní rozpornost rozsudku, jelikož městský soud v bodě 84 napadeného rozsudku nesprávně dovodil, že z její žaloby neplyne, že jakožto vlastník reklamního zařízení nebyla adresátem výzev. Stěžovatelka trvá na tom, že z jejích podání bylo zřejmé tvrzení, že nebyla adresátem výzev k odstranění reklamních za