8 As 161/2025 – Nejvyšší správní soud

8 As 161/2025- 41 - text  8 As 161/2025-44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Lenky Bursíkové v právní věci žalobců: a) M. B., b) K. M., oba zast. Mgr. Alešem Pišingerem, advokátem se sídlem Karolinská 2, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2025, č. j. OSH 670/2023 KULK 5276/2025/280.9/Bu, za účasti osoby zúčastněné na řízení: J. Č., o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 9. 2025, č. j. 59 A 21/2025-103, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Magistrát města Jablonec nad Nisou, odbor stavební a životního prostředí (dále jen „magistrát“), vydal dne 28. 2. 2023 rozhodnutí sp. zn. 6992/2022/ODS/PDS/Koš a č. j. 19474/2023 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým na základě žádosti Státního pozemkového úřadu povolil stavbu s názvem „Polní cesta HC1-R v k. ú. Rádlo“ (dále jen „stavba“) na pozemcích parc. č. 2122 a parc. č. 2147 v k. ú. Rádlo nebo jejich částech. [2] Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci odvolání, které Krajský úřad Libereckého kraje, Odbor silničního hospodářství (dále jen „žalovaný“), v záhlaví označeným rozhodnutím ze dne 23. 1. 2025 zamítl jako nepřípustné a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [3] Žalobci následně podali dne 7. 4. 2025 žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“), kterou se domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného. Krajský soud usnesením ze dne 1. 9. 2025, č. j. 59 A 21/2025-103, žalobu odmítl z důvodu její opožděnosti podle § 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [4] Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve konstatoval, že lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je obecně upravena v § 72 odst. 1 s. ř. s., nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Takovým zvláštním zákonem je také zákon č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále také jen „s. z.“), přičemž ustanovení týkající se soudního přezkumu obsažená v § 305 a násl. jsou účinná od 1. 7. 2024. Podle § 306 odst. 1 s. z. platí, že žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu, s výjimkou rozhodnutí o přestupku, lze podat do jednoho měsíce poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno. V souladu s přechodným ustanovením § 331 s. z. se soudní řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů. Dle krajského soudu z předešlé formulace a contrario vyplývá, že soudní řízení zahájená za účinnosti nového stavebního zákona se v plném rozsahu řídí právě jím, a to včetně lhůty pro podání žaloby. [5] Krajský soud dále uvedl, že na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že s ohledem na povahu řešené stavby v dané věci rozhodoval magistrát jako speciální stavební úřad podle § 40 odst. 4 písm. a) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve spojení s § 15 odst. 1 písm. c) tehdy platného zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Dle názoru krajského soudu není rozumného důvodu, aby se lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí stavebního úřadu lišila pro rozhodnutí vydaná obecným a speciálním stavebním úřadem. K tomu zejména odkazuje na závěry usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 12. 2024, č. j. 15 A 34/2024-21. [6] Krajský soud dále konstatoval, že podle právní úpravy účinné ke dni 10. 2. 2025, kdy bylo napadené rozhodnutí doručeno žalobcům, činila lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného jeden měsíc od oznámení napadeného rozhodnutí žalovaného žalobcům. Poslední den lhůty k podání žaloby tudíž připadl na pondělí 10. 3. 2025. Žalobci však podali žalobu až dne 7. 4. 2025, tedy po marném uplynutí zákonné lhůty jednoho měsíce. [7] Krajský soud uzavřel, že žalobci jako adresáti právních norem obsažených v novém s. z. měli přinejmenším půl roku na to, aby se seznámili s jejich obsahem. Proto nepovažuje dopady nového stavebního zákona do práv žalobců za nepředvídatelné ani za nepřiměřeně tvrdé. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [8] Žalobci (dále jen „stěžovatelé“) podali proti napadenému usnesení krajského soudu kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. [9] Namítají, že krajský soud opomíjí skutečnost, že procesní podmínky pro projednání podané žaloby nezkoumal včas, tedy k okamžiku podání žaloby a provedl úkony v řízení. Jednalo se o výzvu k vyjádření a k zaslání správního spisu ze dne 24. 4. 2025, č. j. 59 A 21/2025-69, a výzvu ke sdělení ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. ze dne 13. 5. 2025, č. j. 59 A 21/2025-85, na kterou stěžovatelé reagovali. Z uvedeného postupu mohli stěžovatelé oprávněně usuzovat, že je jejich podání bezvadné, neboť až dne 4. 9. 2025 obdrželi od krajského soudu rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Stěžovatelé se domnívají, že takový postup je zcela v rozporu s ústavně zakotveným požadavkem na předvídatelnost soudního rozhodování a s jejich legitimním očekáváním. Tím, že krajský soud zahájil řízení o žalobě a provedl uvedené procesní úkony, které zjevně směřovaly k meritornímu projednání věci, fakticky utvrdil stěžovatele ve splnění procesních podmínek. Stěžovatelé se domnívají, že postup krajského soudu, který nejprve jedná ve zdání splnění procesních podmínek a následně jejich nedostatek dovozuje k tíži účastníka, je v přímém rozporu s principem důvěry v autoritu soudního orgánu a představuje porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). [10] Stěžovatelé se dále domnívají, že krajský soud aplikoval speciální lhůtu dle § 306 odst. 1 s. z. nepřiměřeně přísně. Krajský soud nepřihlédl k tomu, že toto ustanovení nabylo účinnosti teprve v nedávné době, jako součást komplexní novelizace stavebního práva. Uvedená speciální lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí správního úřadu zkrátila obecnou lhůtu podle s. ř. s. ze dvou měsíců pouze na jeden. V tom spatřují stěžovatelé rozpor se základními principy spravedlivého procesu a ochrany právní jistoty. Takové odmítnutí by vedlo k upření práva na soudní ochranu kvůli pochybení, které je důsledkem legislativního procesu. Dále namítají, že ve světle účelu § 306 s. z., který v odst. 2 umožňuje rozšíření žaloby o dosud nenapadené výroky ve lhůtě dvou měsíců poté, kdy jim bylo rozhodnutí oznámeno, je zákonný požadavek fakticky naplněn, když v uvedené lhůtě stěžovatelé doručili příslušnému soudu žalobu perfektní. [11] V další vznesené námitce stěžovatelé poukázali na význam průtahů řízení na straně správního orgánu. K těm došlo v souvislosti s rozsudkem krajského soudu ze dne 16. 7. 2024, č. j. 59 A 4/2024-97, jehož předmětem bylo zrušení původního rozhodnutí žalovaného. Současně mu byl uložen pokyn k novému projednání. Žalovaný však porušil svoji povinnost vyplývající z § 71 odst. 1 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, rozhodnout bezodkladně, nejpozději však do 30 dnů od zahájení řízení, neboť ve věci znovu rozhodl až dne 23. 1. 2025. Správní orgán a účastníci řízení jsou tak postaveni do asymetrické pozice ohledně důsledků zmeškání zákonem stanovených lhůt. Dovozují, že za zmeškání lhůty pro vydání rozhodnutí nese správní orgánu jen teoretickou odpovědnost, neboť nevyvolává žádné přímé sankce a ani nevede k automatickému zrušení správního aktu. V kontrastu k tomu je stejné pochybení na straně stěžovatelů sankcionováno odmítnutím žaloby pro její opožděné podání, jako nejzávažnější procesní důsledek. Tento nerovný stav stěžovatelé vnímají jako rozpor se základními principy spravedlivého procesu. Dále mají za to, že se v daném případě popsaná asymetrie projevila obzvlášť nespravedlivě, když zpoždění správního orgánu vedlo k tomu, že se na stěžovatele vztáhla nová, přísnější právní úprava. Za takových okolností by měl soud přihlédnout k této nerovnosti a v souladu s principem proporcionality chránit právo stěžovatelů na soudní přezkum. [12] Nadto krajský soud postupoval nesprávně, když aplikoval novou zkrácenou lhůtu dle § 306 s. z., aniž by zohlednil neexistenci konstantní judikatury, která by v době rozhodování vykládala a upřesňovala praktické dopady této novelizace. Stěžovatelé vyjádřili pochybnost nad tím, zda je nově zavedená lhůta dle § 306 s. ř. s. v souladu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nakonec stěžovatelé dodávají, že účelem žalobní lhůty je podpořit právní jistotu a bránit účastníkům řízení v nečinnosti, nikoliv znemožnit přístup k soudu z objektivně omluvitelných důvodů. Soud by se tak měl zabýva