9 As 2/2026 — Nejvyšší správní soud

9 As 2/2026- 58 - text  9 As 2/2026 - 60 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Tomáše Herce a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: V. P. , zastoupený Mgr. Danielem Holým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2025, č. j. MSP121/2025OTPOTC/16, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2025, č. j. 15 A 124/202524, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Danielu Holému, advokátovi se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, se přiznává odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši 12 269,40 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ve věci jde o posouzení, zda je u žadatele, který tvrdí, že je obětí trestného činu, splněn některý z předpokladů poskytnutí peněžité pomoci podle § 26 odst. 2 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), ve znění pozdějších předpisů. [2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal dne 13. 3. 2025 žádost o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestného činu ve výši 10 000 Kč měsíčně a současně o pomoc při zajištění psychologické péče a podpory podle zákona o obětech trestných činů. Obětí trestného činu se měl stát podle svých tvrzení tím, že byl dne 22. 1. 2025 nuceně vystěhován z pokoje v ubytovně, který do té doby dlouhodobě obýval se svou matkou. [3] Žalovaný přípisem ze dne 9. 6. 2025 vyzval stěžovatele, aby předložil poslední rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, případně označil orgán činný v trestním řízení, který o trestném činu naposledy konal. Stěžovatel reagoval emailem, jehož přílohou bylo vyrozumění Obvodního ředitelství policie Praha III, místní oddělení J. (dále jen „obvodní ředitelství policie“) ze dne 6. 2. 2025, č. j. KRPA254206/ČJ2025001310, že nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující spáchání trestného činu a odůvodňující zahájení úkonů trestního řízení. Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen „krajské ředitelství policie“) zaslalo následně žalovanému k jeho výzvě sdělení ze dne 16. 7. 2025, č. j. KRPA2248582/ČJ2025001115, v němž uvedlo, že stěžovatel nebyl a ani není v žádném trestním spisu veden jako poškozený. [4] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný žádost stěžovatele zamítl. Za situace, kdy stěžovatel podle sdělení krajského ředitelství policie nefiguroval v žádné trestní věci jako poškozený a ani sám neuvedl žádnou spisovou značku trestní věci, jej nebylo možné označit za oběť trestného činu ve smyslu zákona o obětech trestných činů. Nebyl tak ani oprávněným žadatelem o peněžitou pomoc podle uvedeného zákona. II. Rozsudek městského soudu [5] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného. Jakkoli pojmy poškozený (ve smyslu trestního řádu) a oběť (ve smyslu zákona o obětech trestných činů) nejsou zaměnitelné, oba označují osobu, do jejichž práv bylo spácháním trestného činu negativně zasaženo. Žalovaný však neměl v řízení o žádosti ani přes svoji aktivitu k dispozici žádné informace o tom, že se stal trestný čin, jehož byl stěžovatel obětí, resp. že byly naplněny předpoklady poskytnutí peněžité pomoci podle § 26 zákona o obětech trestných činů. K tomu by muselo existovat buď odpovídající rozhodnutí nebo výsledek šetření orgánů činných v trestním řízení. Žalovaný nemohl sám hodnotit stěžovatelem tvrzené protiprávní jednání a posoudit, zda byl spáchán trestný čin a kdo za něj odpovídá [§ 57 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 1 odst. 2 správního řádu]. Stejně tak si o tom nemohl učinit závěr ani správní soud (§ 52 odst. 2 s. ř. s.). Tyto otázky přísluší řešit orgánům činným v trestním řízení. Nic na tom nemění ani obecné tvrzení stěžovatele, že věc byla policejnímu orgánu vrácena k došetření, ani poukazy na mezinárodní závazky České republiky. III. Kasační stížnost [6] Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., navrhl jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Napadený rozsudek správně uvádí, že pojmy oběť a poškozený nejsou zaměnitelné, následně však fakticky připouští, aby byla žádost o peněžitou pomoc zamítnuta již z toho důvodu, že stěžovatel nefiguruje v žádné trestní věci jako poškozený. Takováto dodatečná podmínka ovšem ze zákona o obětech trestných činů nevyplývá. Pojem oběti je třeba vykládat materiálně a v souladu se zákonem stanovenou presumpci postavení oběti. Obdobně směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. 10. 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV, neváže status oběti na zahájení trestního stíhání podezřelé osoby. Místo toho stanoví, že osobu lze považovat za oběť bez ohledu na to, zda je podezřelá osoba stíhána či dokonce odsouzena. K této argumentaci se žalovaný nijak nevyjádřil. [7] V napadeném rozsudku městský soud podle stěžovatele nesprávně dovozuje, že ve všech případech podle § 26 zákona o obětech trestných činů musí existovat odpovídající rozhodnutí či výsledek šetření orgánů činných v trestním řízení. Zákon ale umožňuje přiznat pomoc i tehdy, jestliže trestní věc nepostoupila do stadia projednávání před soudem. Nemáli oběť k dispozici poslední rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, je postačující, že alespoň označí orgán činný v trestním řízení, který naposledy konal řízení, a uvede údaje o podezřelé osobě, jsouli známy. [8] Ustanovení § 26 odst. 2 zákona o obětech trestných činů přímo předpokládá, že ministerstvo posoudí, zda na základě výsledku šetření orgánů činných v trestním řízení nejsou důvodné pochybnosti o tom, že se stal trestný čin. Nejde o porušení zásady, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestný čin. Žalovaný hodnotí, zda zákonem požadované procesní výstupy šetření orgánů činných v trestním řízení naplňují zákonný test. Dokazování má proto vést i k těm okolnostem, které měly šetřit orgány činné v trestním řízení a které jsou významné pro posouzení podmínek práva oběti na peněžitou pomoc. Ostatně žalovaný je podle § 32 zákona o obětech trestných činů oprávněn ověřovat podmínky peněžité pomoci prostřednictvím součinnosti orgánů činných v trestním řízení a nahlížení do trestních spisů. Jestliže si žalovaný jako klíčový podklad opatřil sdělení krajského ředitelství policie ze dne 16. 7. 2025, postupoval nedostatečně. Stěžovatel již v řízení o žalobě uvedl, že Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 3 jej přípisem ze dne 10. 3. 2025, č. j. 3 Zn 5146/2025, vyrozumělo o tom, že věc byla vrácena policejnímu orgánu k došetření. Městský soud ani žalovaný si neověřili, jaký je skutečný procesní stav věci u orgánů činných v trestním řízení. Skutkový stav podle stěžovatele nebyl spolehlivě zjištěn. IV. Vyjádření žalovaného a replika stěžovatele [9] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl žalobu zamítnout. Uvedl, že skutkový stav zjistil dostatečně a že stěžovatel není obětí trestného činu, a tudíž ani oprávněným žadatelem o poskytnutí peněžité pomoci. Ve zbytku žalovaný odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, vyjádření k žalobě a odůvodnění napadeného rozsudku. [10] Stěžovatel v replice připomněl, že k posouzení toho, zda se stal trestný čin, jsou povolány orgány činné v trestním řízení a především soud. Podstatné je, zda tvrzení, že stěžovatel je obětí trestného činu, je obhajitelné. Podle stěžovatele tomu tak je. K tomu poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 8 Tdo 470/2023, v němž byl obviněný shledán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 3 trestního zákoníku za to, že on a další tři osoby vnikli do domu, a aniž by měli vykonatelné rozhodnutí o vyklizení, odvezli osobní věci dvou osob. Část z nich zničili či odvezli na neznámé místo a znemožnili dvěma osobám užívání domu. Obdobně mělo být postupováno i vůči stěžovateli a jeho matce. Podobný případ měl Nejvyšší soud řešit i v usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 444/2018. V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost je přípustná, byla podána osobou k tomu oprávněnou, včas a z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Bylo tak možné přistoupit k přezkumu napadeného rozsudku v mezích rozsahu kasační stížnosti a v ní uplatněných důvodů, jakož i případných vad řízení, ke kterým je třeba přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [12] Kasační stížnost není důvod