9 Azs 199/2025 – Nejvyšší správní soud

9 Azs 199/2025- 38 - text  9 Azs 199/2025 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Tomáše Herce v právní věci žalobce: O. K., zast. Mgr. Bc. Martinem Kotrbáčkem, advokátem se sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 1. 2025, č. j. OAM-466/ZA-ZA11-ZA01-2024, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2025, č. j. 33 Az 8/2025-65, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2025, č. j. 33 Az 8/2025-65, se zrušuje. II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 29. 1. 2025, č. j. OAM-466/ZA-ZA11-ZA01-2024, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti v celkové výši 30 673,50 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Bc. Martina Kotrbáčka, advokáta se sídlem Kobližná 47/19, Brno, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaným v záhlaví uvedeným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu ani humanitární azyl podle § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Dále rozhodl, že žalobci nelze udělit doplňkovou ochranu pro existenci důvodů podle § 15a téhož zákona. [2] Žalobcem podanou žalobu zamítl nyní napadeným rozsudkem krajský soud. Nejdříve se zabýval procesním postupem žalovaného z důvodu aplikace vylučující klauzule uvedené v § 15a zákona o azylu. Vylučující klauzule v případě azylu (§ 15 zákona o azylu) a doplňkové ochrany (§ 15a téhož zákona) mají odlišné podmínky a sledují rozdílný účel, a proto je potřeba je posuzovat samostatně a nezávisle. Jestliže žalovaný neshledal naplnění podmínek vylučující klauzule z udělení azylu, nic mu nebránilo aplikovat druhou vylučující klauzuli z doplňkové ochrany, jestliže měl na základě zjištěných skutečností prokázáno, že žalobce představuje nebezpečí pro společnost. K námitce, že žalovaný nesprávně vyložil pojem vážný zločin, krajský soud konstatoval, že byť je v napadeném rozhodnutí na jednom místě zmíněn tento výraz včetně odkazu na § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, jedná se o zjevnou chybu v psaní, neboť z celého rozhodnutí žalovaného je evidentní, že o vyloučení žalobce z doplňkové ochrany rozhodl z důvodu žalobcova nebezpečí pro společnost, tj. podle § 15a odst. 1 písm. d). [3] Krajský soud vyšel při posouzení nebezpečí, které žalobce pro společnost představuje, a pro které byl vyloučen z doplňkové ochrany, z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. 7. 2023, ve věci C-402/22, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid. Ačkoliv závěry v něm uvedené učinil SDEU na podkladě čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), a nikoliv přímo ve vztahu k čl. 17 odst. 1 písm. d) téže směrnice, jsou jeho závěry v souladu s jednotným výkladem unijního práva a z důvodu zachování právní jistoty použitelné i na případ žalobce. Žalobce sice namítal, že spáchal pouze přečin, nicméně trestnou činnost páchal po dobu patnácti let, přičemž si z poškozených udělal vlastní „ekonomické otroky“, navíc pokud by nebyla jeho trestná činnost odhalena, páchal by ji dále, což je podstatné z hlediska aktuálního nebezpečí pro společnost. Krajský soud ve vztahu k internetovým článkům, z nichž žalovaný také vycházel, uvedl, že obsahují informace neprokázané v trestním řízení, ale žalovaný je použil pouze podpůrně. Dle krajského soudu byl již skutkový stav prokázaný v trestním řízení dostačující pro závěr o nebezpečí žalobce pro společnost. [4] Ohledně dopadů rozhodnutí žalovaného do soukromého a rodinného života žalobce krajský soud zdůraznil, že k nim lze teoreticky přihlédnout pouze v intencích § 14 zákona o azylu, což žalovaný učinil. Proti neudělení humanitárního azylu však žalobce nebrojil a nic nenamítal. Ochrana soukromého a rodinného života má své místo v řízeních podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Krajskému soudu navíc bylo z úřední činnosti známo, že žalobce na soukromý a rodinný život poukazoval i v řízení o žalobě proti rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu, v němž dospěl krajský soud k závěru, že žalobcův soukromý a rodinný život musí ustoupit právu státu, aby na území tuzemska pobývali pouze cizinci, kteří dodržují právní předpisy. Zároveň se krajský soud ztotožnil se žalovaným, že snaha o legalizaci pobytu na území nepředstavuje důvod pro udělení mezinárodní ochrany v žádné její formě. [5] Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku porušení zákazu dvojího trestání. Zrušení povolení k trvalému pobytu ani vyloučení doplňkové ochrany totiž nelze chápat jako trest. Uplatnění zásady ne bis in idem přichází v úvahu kromě trestního řízení ještě v řízení o přestupku, to však v projednávané věci vedeno nebylo. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá výše označený rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), na základě kterých požaduje zrušit napadený rozsudek, spolu s ním i rozhodnutí žalovaného a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. [7] Stěžovatel úvodem kasační stížnosti vymezuje její přijatelnost, a sice tak, že žalovaný i krajský soud postupovali v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Zároveň vymezuje čtyři otázky, jejichž posouzení bylo v rozporu s touto judikaturou, případně jí dosud nebyly plně řešeny. Zaprvé stěžovatel vznesl otázku, zda lze při aplikaci vylučující klauzule akceptovat, že správní orgán využívá jiné zdroje než odsuzující rozsudek a dotváří tak skutkový stav, a zda je takový postup v souladu s § 57 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Zadruhé, zda je při aplikaci § 15a odst. 1 písm. d) zákona o azylu přípustné dovozovat aktuální nebezpečnost žadatele z jeho předchozího odsouzení za trestnou činnost, aniž by byla zohledněna skutečnost, že byl z výkonu trestu odnětí svobody pravomocně podmíněně propuštěn. Zatřetí, zda lze materiální zmatečnost správního rozhodnutí spočívající ve směšování § 15a odst. 1 písm. b) a písm. d) zákona o azylu považovat za vadu nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel zpochybnil, zda je krajský soud oprávněn tuto vadu zhojit argumentací o zjevné chybě v psaní. Začtvrté, zda je v souladu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), když se žalovaný a krajský soud zcela vyhnou věcnému posouzení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele s odkazem na jiná řízení, čímž fakticky dochází k úplné absenci posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí. [8] Stěžovatel namítá, že žalovaný porušil § 57 odst. 1 písm. c) a odst. 3 správního řádu, když jej excesivně a nepřípustně stigmatizuje jako člena organizované zločinecké skupiny, a to pouze na základě internetových článků. Stěžovatel byl v trestním řízení obžaloby stran jeho účasti na organizované zločinecké skupině zproštěn. Žalovaný mu i přes to klade nad rámec odsuzujícího trestního rozsudku k tíži i další trestnou činnost, za kterou však nikdy nebyl odsouzen. Stěžovatel si je vědom skutečnosti, že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2021, č. j. 8 Azs 192/2020-48, č. 4248/2021 Sb. NSS, nemá otázka důvodného podezření ze spáchání trestného činu v řízení o mezinárodní ochraně stricto sensu povahu předběžné otázky a správní orgán je oprávněn si o ní učinit úsudek sám. Žalovaný však v projednávané věci neprovedl vlastní úvahu v těchto mezích, nýbrž skutkový stav nepřípustně rozšířil o závěry, které z trestního rozsudku nevyplývají a které stěžovatele spojují s jednáním, z něhož byl obžaloby zproštěn. [9] Krajský soud uvedený postup žalovaného bagatelizoval a sám posuzoval nebezpečí stěžovatele pro společnost, čímž se snažil zhojit nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel brojí proti odůvodnění krajského soudu, který akceptoval podpůrné použití internetových článků. Dle stěžovatele správní orgány nemají pravomoc rozšiřovat skutková zjištění trestních soudů, v opačném případě by vázanost trestním rozsudkem podle § 57 správního řádu byla obsoletní. Postupem krajského soudu i žalovaného byl porušen princip dělby moci a též právo na spravedlivý proces, když se žalovaný de facto