4 As 234/2017 — Nejvyšší správní soud

57 A 15/2020- 44 - text  11 57 A 15/2020 č. j. 57 A 15/2020 - 44 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Marie Trnkové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: R.T. bytem X zastoupen advokátem JUDr. Martinem Bohuslavem se sídlem Italská 2581/67, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2020, č. j. KUJCK 16506/2020 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a podstatný obsah správního spisu 1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 8. 4. 2020 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2020, č. j. KUJCK 16506/2020 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Písek ze dne 30. 10. 2019, č. j. X (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žalobcova žádost o umístění stavby „Stavba vodního díla podle § 55 odst. 1 písm. g) z. č. 254/2001 Sb., v platném znění, na pozemku p. č. X a k umístění ploch koryt vodních toků na p. č. X“ (dále též jako „stavba“ či „záměr“)“ na pozemcích p. č. X. 3. Dne 10. prosince 2018 podal žalobce k Městskému úřadu Písek, odboru výstavby a územního plánování a památkové péče (dále též „orgán územního plánování“), žádost o závazné stanovisko (dále též „žádost“) podle ustanovení § 96b zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, k záměru umístění vodního díla podle § 55 odst. 1 písm. g) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, na pozemcích p. č. X. 4. Dne 29. ledna 2019 vydal orgán územního plánování závazné stanovisko č. j. X (dále též „závazné stanovisko“), v němž uvedl, že záměr je nepřípustný, neboť území dotčené posuzovaným záměrem umístění záměru neumožňuje. Závazné stanovisko bylo na žádost žalobce následně přezkoumáno Krajským úřadem Jihočeského kraje, který je opětovným závazným stanoviskem ze dne 21. ledna 2020, č. j. KUCJK150208/2019 (dále též jako „opětovné závazné stanovisko“) potvrdil. 5. V návaznosti na závazné stanovisko vydal prvostupňový správní orgán dne 30. října 2019 prvostupňové rozhodnutí, kterým zamítl žalobcovu žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby z důvodu nepřípustnosti záměru konstatované v závazném stanovisku. 6. Dne 13. listopadu 2019 podal žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání pojednané žalobou napadeným rozhodnutím. Stručný obsah žaloby 7. Žalobce v podané žalobě specifikoval tři okruhy žalobních námitek. 8. V prvé řadě žalobce namítá, že orgán územního plánování v závazném stanovisku v rozporu se zněním ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona uvedl, že dle územního plánu je stavba v daném území vyloučena, a záměr je tak nepřípustný, z čehož následně ve svých rozhodnutích vycházely i správní orgány při rozhodování o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby, když žalobcovu žádost zamítly z důvodu nepřípustnosti záměru konstatované v závazném stanovisku. 9. Podle žalobce se jedná o stavbu vodního hospodářství, tudíž spadá záměr z pohledu obecných cílů územního plánování mezi výjimky, které je možné realizovat i v nezastavěném území. V případě posuzování předmětného záměru orgán územního plánování v závazném stanovisku odkázal zejména na existenci prvku územního systému ekologické stability (dále též jako „ÚSES“) – nadregionálního biocentra Řežabinec, žalovaný pak v napadeném rozhodnutí na straně 5 uvedl, že v území je územním plánem ve veřejném zájmu na ochraně prvku ÚSES vyloučeno umisťování staveb. Takové tvrzení je ovšem v rozporu s informací poskytnutou prostřednictvím emailové komunikace ze strany prvostupňového správního orgánu, kde v návaznosti na vydané závazné stanovisko zástupce správního orgánu uvedl, že územně plánovací dokumentace Kestřany výslovně nevylučuje ve veřejném zájmu stavby pro vodní hospodářství ve smyslu § 18 odst. 5 stavebního zákona. Především je však tvrzení v rozporu se závěry soudů ohledně výkladu ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona, k čemuž žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Stejně tak v žalobcově případě proto nelze dovozovat, že jiné stavby, než podmíněně připuštěné stavby dopravní a technické infrastruktury dle územního plánu, nelze v daném území umisťovat. V tomto ohledu poukazuje žalobce rovněž na důvodovou zprávu k novele stavebního zákona č. 225/2017 Sb. 10. Co se týká případného časového aspektu, územní plán byl pořízen podle znění stavebního zákona, které zmíněné ustanovení § 18 odst. 5 neosahovalo. Žalobce uvádí, že přechodné ustanovení zákona č. 350/2012 Sb., které zavedlo dovětek do § 18 odst. 5 stavebního zákona, v bodě 4 stanoví, že „části územně plánovací dokumentace, které podle zákona č. 183/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, nemohou být její součástí, se nepoužijí a při nejbližší aktualizaci nebo změně musí být z této dokumentace vypuštěny; toto ustanovení se nepoužije pro vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území a u regulačního plánu na dokumentaci vlivů“. Z toho analogicky vyplývá, že se pro starší plány použije nová úprava. 11. Možnost výslovného vyloučení umisťování určitých staveb v územně plánovací dokumentaci poskytuje stavební zákon pořizovatelům od 1. ledna 2013 jako možnost zpřísnění podmínek nezastavitelného území. Obce tedy ve svém územním plánu mohou konkrétně uvést, které ze staveb taxativně uvedených v ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona není možné v nezastavěném území umístit. Neuvedení daných staveb v přípustném nebo podmíněně přípustném využití či obecná formulace uvedená v nepřípustném využití v části f) územního plánu („Stanovení podmínek pro využití ploch s rozdílným způsobem využití, s určením převažujícího hlavního využití, přípustného, nepřípustného, popř. podmíněného využití těchto ploch a stanovení podmínek prostorového uspořádání, včetně základních podmínek ochrany krajinného rázu,“) však nepředstavuje zákonem požadovanou formu výslovného vyloučení. 12. Orgán územního plánování jako pořizovatel územního plánu účinného od 11. června 2010 nepředložil zastupitelstvu obce pravidelnou zprávu o uplatňování územního plánu tak, jak mu ukládá § 55 odst. 1 stavebního zákona. Zároveň byl pořizovatelem Změny č. 1 tohoto územního plánu ze dne 15. února 2019, tj. po nabytí účinnosti novely stavebního zákona č. 225/2017. Orgán územního plánování tak měl možnost výslovně vyloučit stavby dle dnes účinného znění ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona. I přesto institut výslovného vyloučení není v územním plánu obsažen. Argument orgánu územního plánování, kde odkazuje na znění stavebního zákona v době vydání územního plánu, je dle žalobce lichý. 13. Závazné stanovisko je proto v tomto ohledu dle žalobce nezákonné, stejně jako z něj vycházející rozhodnutí prvostupňového správního orgánu a žalovaného. 14. Druhým okruhem námitek žalobce naříká, že orgán územního plánování v závazném stanovisku posuzoval a poměřoval veřejný zájem záměru s dalšími veřejnými zájmy v lokalitě, a překročil tak svou pravomoc stanovenou ustanovením § 96b stavebního zákona. 15. K tomu žalobce v podrobnostech uvádí, že výše naříkaná možnost výslovného vyloučení umisťování staveb byla novelou stavebního zákona č. 225/2017 doplněna o podmínku důvodu veřejného zájmu. Pakliže je takové výslovné vyloučení v územně plánovací dokumentaci obsaženo, příslušný orgán územního plánování již nemusí v závazném stanovisku porovnávat uvedený veřejný zájem s případným veřejným zájmem na záměru, jelikož záměr je dle § 18 odst. 5 stavebního zákona nepřípustný. Smyslem tohoto ustanovení je stanovení cílů územního plánování, a tyto cíle je tak nezbytné promítnout do územně plánovací dokumentace, která stanoví předpoklady pro využití území. V územním plánu umisťování staveb výslovně vyloučeno nebylo, jakkoliv žalobce nezpochybňuje existenci veřejného zájmu na ochraně přírody a krajiny formalizovanou zakotvením prvku ÚSES – nadregionálního biocentra Řežabinec. Samotné porovnání veřejného zájmu na ochraně přírody a krajiny s veřejným zájmem na využívání energie z obnovitelných zdrojů, který představuje záměr, však nepřísluší orgánu územního plánování. Porovnání veřejných zájmů na záměru může totiž provádět až stavební úřad a s příslušným odůvodněním toto vypořádat ve svém rozhodnutí. Závazné stanovisko v rámci porovnání veřejných zájmů žádné odůvodnění neobsahuje. Prvostupňový správní orgán zde pouze uvedl výčet jednotlivých veřejných zájmů v území a závěrem konstatoval, že „ÚÚP posoudil váhu a dosah jednotlivých zájmů ochrany předmětného území a dospěl k závěru, že prioritním úkolem a cílem ochrany