1 As 76/2009 — Nejvyšší správní soud

50 A 45/2019- 106 - text  15 50 A 45/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Bc. et. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobkyně: TOPAS Písek, s. r. o., IČO 49062409 se sídlem Velké náměstí 7/12, 397 01 Písek zastoupené advokátem Mgr. Bc. Pavlem Kozelkou se sídlem Velké náměstí 7/12, 39701 Písek proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti: M.O. bytem X v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2019, sp. zn. ODSH 153374/2018/anpl SO, čj. KUJCK 54005/2019, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Návrhem ze dne 24. 5. 2017 podaným u Městského úřadu Písek (dále jen „správní orgán prvního stupně“) se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí o povinnosti osoby zúčastněné na řízení a M.Š. odstranit pevnou překážku z veřejné účelové komunikace na pozemku parc. č. X v katastrálním území X (dále též jen „dotčený pozemek“). Správní orgán prvního stupně rozhodnutím ze dne 5. 11. 2018, čj. X – zam., žádosti nevyhověl a zamítl ji; dospěl totiž k závěru, že na uvedeném pozemku se žádná pozemní komunikace podléhající veřejnoprávní ochraně nenachází. 2. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání žalobkyně zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. 3. Žalobkyně se odstranění překážky na shora označeném pozemku domáhala též civilní žalobou z rušené držby. Okresní soud Písek však věc postoupil správnímu orgánu prvního stupně poté, co jeho původní meritorní rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14. 9. 2017, čj. 19 Co 1077/2017-130, zrušil a řízení zastavil. Krajský soud v tehdejší věci uvedl, že užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale jedná se o veřejnoprávní oprávnění (v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2322/2013); žalobkyně přitom své právo užívání cesty opírala výlučně o existenci veřejné účelové komunikace, aniž by tvrdila jakýkoli občanskoprávní důvod, který by jí k používání cesty opravňoval. Jelikož správní orgán prvního stupně již ve stejné věci řízení vedl, založil soudní spis pouze mezi podklady rozhodnutí. 4. Pro přehlednost krajský soud na tomto místě přikládá výřez z aktuální ortofotomapy kombinované s katastrální mapou dle aktuálních údajů v katastru nemovitostí (dostupné na https://nahlizenidokn.cuzk.cz/). Pozemek parc. č. X je zvýrazněn modře a žalobčin pozemek parc. č. X se nachází podél jeho východní a části jižní hranice. [OBRÁZEK] II. Shrnutí žaloby 5. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 14. 7. 2019 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. 6. Žalobkyně v úvodu obsáhle koncipované žaloby uvedla, že žalovaný rozhoduje nezákonně, svévolně, v rozporu se zásadami právního státu a systematicky odstraňuje demokratický řád lidských práv a základních svobod. Dále žalobkyně na stranách 3 až 33 popsala jí spatřovaný skutkový stav věci a zrekapitulovala průběh dosavadních řízení. 7. Uvedla mimo jiné, že je vlastnicí pozemků parc. č. X v katastrálním území X; přístup k těmto pozemkům byl dle žalobkyně od nepaměti umožněn po místní účelové komunikaci vedoucí mimo jiné přes dotčený pozemek. Součástí textu žaloby je řada obrazových příloh (ortofotomapy, fotodokumentace, výřezy z územně plánovací dokumentace, výřezy katastrálních map apod.) a nakopírovaná korespondence mezi žalobkyní a M.Š. stran umožnění přístupu k žalobčiným pozemkům přes pozemek parc. č. X v katastrálním území X. 8. Právě M.Š. a osoba zúčastněná na řízení pak od roku 2013 začali průjezdu přes dotčený pozemek bránit navážkou hlíny. Proti tomuto jednání se žalobkyně bránila návrhem na obnovu narušeného pokojného stavu a na uložení povinnosti odstranit pevnou překážku z místní komunikace ze dne 17. 7. 2013 ke správnímu orgánu prvního stupně, který o nich přes opakované výzvy doposud nerozhodl. Žalobkyně následně začala k přístupu na svoje pozemky využívat pozemek parc. č. X a jinou část dotčeného pozemku se souhlasem jejich vlastníků. 9. Žalobkyně dále popsala průběh řízení o umístění stavby – oplocení na pozemcích parc. č. X vedeného na základě žádosti M.Š., při němž vzala zpět své původně uplatněné námitky na základě údajně podvodného tvrzení žadatele stran umožnění přístupu k žalobčiným nemovitostem. Součástí územního rozhodnutí ze dne 6. 10. 2015 pak byla i podmínka ponechání územní rezervy v šířce 8 m na veřejné prostranství s komunikací (tuto podmínku správní orgán převzal z vyjádření Policie ČR ze dne 18. 1. 2013). 10. Jelikož žalobčiny pozemky parc. č. X byly soustavně poškozovány neoprávněným ukládáním odpadu a neoprávněným vjezdem a parkováním automobilů, požádala žalobkyně Obecní úřad Kestřany o povolení umístit na pozemek parc. č. X závoru, což na základě vydaného povolení následně dne 9. 10. 2015 učinila. Dne 22. 5. 2017 umístila osoba zúčastněná na řízení na účelovou komunikaci kameny na části pozemku parc. č. X vymezeném jako územní rezerva na veřejné prostranství s komunikací. 11. Žalobčina snaha o smírné řešení věci nebyla úspěšná. Policie ČR v řízení vedeném proti osobě zúčastněné na řízení neshledala v jejím jednání protiprávní jednání. Žalobkyně dále popsala průběh řízení před civilními soudy a následný postup správního orgánu prvního stupně (viz shora odstavec 3). Žalobkyně označila rozhodování správního orgánu prvního stupně za excesivní, o čemž má svědčit i jeho rozhodnutí ze dne 25. 6. 2019 v řízení o určení právního stavu stran platnosti stavebního povolení týkajícího se komunikace na pozemku parc. č. X. 12. Osoba zúčastněná na řízení a M.Š. i nadále pokračují ve svém protiprávním jednání. Spoluvlastníci pozemku parc. č. X požadují za umožnění přístupu formou zřízení služebnosti úplatu. 13. Na straně 33 žalobkyně stručně vymezila žalobní body: a) Správní orgán prvního stupně ani žalovaný nejsou oprávněni rozhodovat ve věcech žaloby z rušené držby (§ 1003 až § 1010 občanského zákoníku), neboť k tomu má pravomoc pouze soud (§ 176 až § 180 o. s. ř.). b) Rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť nemá oporu ve skutkovém stavu a je pouze neodůvodněnou fabulí žalovaného o skutkovém stavu a právních normách. c) Rozhodnutí žalovaného je založeno na přímém rozporu s právní úpravou České republiky, přičemž je zřejmé, že žalovaný má zásadní neznalosti jak hmotněprávní tak procesněprávní úpravy vedoucí k jejímu zneužívání a prosazování protiprávních individuálních zájmů. d) Postup žalovaného završený jeho rozhodnutím vytváří mezeru v právu, tj. stav, kdy je žalobkyni odmítnuta právní ochrana, a to pouze a jen z důvodu zásadní neznalosti právní úpravy žalovaným. 14. Ve vztahu k námitce absence pravomoci správních orgánů ve věci rozhodovat žalobkyně poukázala na dikci čl. 2 odst. 1 Ústavy, dle něhož „[l]id je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ Na stranách 34 až 37 následně žalobkyně obsáhle cituje z komentářové literatury k tomuto ustanovení, a to pasáže obsahující právně teoretický výklad suverenity lidu (Sládeček, V., Mikule, V., Suchánek, R., Syllová, J. Ústava České republiky. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016). Dále žalobkyně cituje § 1 o. s. ř. a následuje opět rozsáhlá citace komentářové literatury na stranách 38 a 39 žaloby vymezující pojem civilního procesu, potažmo sporného a nesporného řízení (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009). Podobně dále žalobkyně cituje § 2, § 3 a § 7 odst. 1 a 2 o. s. ř. spolu s citací odborné literatury k otázce pravomoci civilních soudů na stranách 39 až 54 (Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. Občanský soudní řád. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017 a opět Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009). Žalobkyně následně na stranách 55 až 59 cituje § 176 až § 180 o. s. ř. týkající se ochrany rušené držby spolu s částí důvodové zprávy k zákonu č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a další obsáhlou pasáží komentářové literatury (opět Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. Občanský soudní řád. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017). Na základě uvedeného se dále žalobkyně táže, zda jsou správní orgán prvního stupně a žalovaný soudem, resp. proč rozhodují ve věci vyhrazené soudu a zda k založení jejich pravomoci postačuje rozhodnutí krajského soudu. Následně žalobkyně poukázala na dikci § 1 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, což doplnila citací odborné literatury včetně o