8 Afs 81/2013 — Nejvyšší správní soud

51 A 28/2016- 59 - text Pokračování - 2 - 51A 28/2016 51A 28/2016 - 59 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Technických služeb města Pelhřimova, příspěvkové organizace, se sídlem Pelhřimov, Myslotínská 1740, zastoupeného Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem Brno, Lidická 710/57, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 427/31, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2016, č. j. 31389/16/5000-10610-711414, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Návrh žalobce na snížení či upuštění od uložené pokuty s e z a m í t á . III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Žalobce podal dne 1. 8. 2016 ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2016, č. j. 31389/16/5000-10610-711414 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání a tím bylo potvrzeno rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále jen „cenový orgán“) ze dne 8. 4. 2016, č. j. 91687/16/4022-20732-303570, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 600.000 Kč za spáchání správního deliktu podle § 16 odst. 1 písm. d) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“). Pokuta byla uložena podle § 16 odst. 4 písm. c) zákona o cenách. Žalobce se měl správního deliktu dopustit tím, že sjednal a požadoval v roce 2013 a 2014 ceny za sběr, přepravu, třídění a odstraňování komunálního odpadu, jejichž výše a kalkulace nejsou v souladu s podmínkami věcného usměrňování podle § 6 odst. 1 zákona o cenách; kalkulace cen obsahují vyšší, než ekonomicky oprávněné náklady na recyklační poplatek, zákonný poplatek, likvidaci odpadu a přepravu odpadu. Žalobce podanou žalobou napadá napadené rozhodnutí, které je podle jeho názoru nezákonné, neboť nereflektuje žalobcem uplatněné hmotněprávní odvolací námitky ani procesní pochybení cenového orgánu. Žalobce v prvé řadě namítá absenci materiální stránky správního deliktu, která je nezbytnou náležitostí skutkové podstaty tohoto deliktu. Správní orgány v této souvislosti dostatečně nespecifikovaly, jaký společenský zájem měl být jednáním žalobce zasažen. Materiální stránka správního deliktu, který je žalobci kladen za vinu, nebyla v daném případě naplněna, neboť zisk žalobce byl přiměřený, což opakovaně vyhodnotily správní orgány. Rozhodná je podle žalobce pouze konečná cena jím poskytovaných služeb, přestože nebyl dodržen závazný proces tvorby ceny podle § 6 zákona o cenách. Výše konečné ceny žalobcem poskytovaných služeb byla v souladu se zákonem, a byl proto podle žalobce naplněn účel zákona o cenách a byla zajištěna ochrana odběratelů. Dále je žalobcem zpochybněn procesní postup cenového orgánu, který žalobce při zahájení řízení o správním deliktu vyrozuměl o hrozící pokutě, která může podle § 16 odst. 4 písm. b) zákona o cenách dosahovat výše 1.000.000 Kč. V prvostupňovém rozhodnutí však správní orgán ukládal pokutu podle § 16 odst. 4 písm. c) zákona o cenách, podle kterého hrozí horní hranice pokuty až 10.000.000 Kč. Žalobce tedy nemohl v důsledku rozporné informace správního orgánu řádně vyhodnotit hrozící riziko a podle toho zaujmout odpovídající procesní postoj a příp. vyhledat právní pomoc. Správní orgán podle žalobce překvalifikoval jeho jednání na závažnější, za které hrozí přísnější sankce, a žádným způsobem o tom žalobce nevyrozuměl. Tento postup je podle žalobce rozporný se zásadou předvídatelnosti veřejné správy. Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2011, č. j. 2 Afs 91/2009 - 149 (citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Žalobce dále namítá rozpornost právní úpravy zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), a zákona o cenách. Žalobce argumentoval rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 1 Afs 86/2004 - 54, publ. pod č. 792/2006 Sb. NSS, v němž byla zdůrazněna zásada jednotnosti právního řádu. Žalobce objasňuje, že základ nesprávného výpočtu ceny spočívá v tom, že žalovaný zpochybnil žalobcem aplikovaný postup, kterým v souladu s § 75 zákona o dani z přidané hodnoty vyúčtovává daň z přidané hodnoty v poměru své ekonomické a neekonomické činnosti. Žalobce uvádí, že pokud je povinen odvádět daň v poměru své ekonomické a neekonomické činnosti (tj. při poměru 80:20 = daň ve výši 16,8 %), tak musí být tento poměr i v souladu se zákonem o cenách, který daň z přidané hodnoty zahrnuje do tzv. nákladů ekonomicky oprávněných. Opačný přístup by podle žalobce znamenal absolutní rozpad koncepce daně z přidané hodnoty jakožto ekonomicky oprávněného nákladu. Žalobce tvrdí, že dodržováním zákona o dani z přidané hodnoty se dostává do údajného rozporu se zákonem o cenách. Žalobce neměl jinou možnost, než účtovat daň z přidané hodnoty poměrně. Tato skutečnost měla být podle jeho názoru zohledněna při stanovení základu a výše pokuty. Žalobce se dále hájí tím, že ceny jím poskytovaných služeb nebylo možno aktualizovat s ohledem na závaznost soukromoprávních smluv, které žalobce se svými smluvními partnery uzavřel. Žalobce nemá možnost jednostranně tyto smlouvy měnit v návaznosti na změnu nákladů, kterou nelze dopředu předpokládat, a to ani ku prospěchu smluvních partnerů. Možnost žalobce jednostranně měnit cenu nelze dovodit ani z žalovaným citovaného § 1792 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). Závěrem pak žalobce poukazuje na nevhodnost regulace cen v oblasti svozu odpadů, která v této oblasti není nutná s ohledem na dostatečné tržní prostředí. Odvětví svozu odpadů má zcela reálné konkurenční prostředí a tento trh je podle žalobce otevřený a fungující, tedy schopný samostatně působit na regulaci cenové hladiny v regionu bez nutnosti regulace prostředky veřejného práva. Ze všech uvedených důvodů žalobce krajskému soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí a příp. i prvostupňové rozhodnutí zrušil. V případě, že nebudou shledány důvody ke zrušení napadeného rozhodnutí, navrhl žalobce krajskému soudu, aby rozhodl o snížení či upuštění od uložené pokuty. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. K žalobcem namítané absenci materiální stránky správního deliktu žalovaný uvedl, že je dána odpovědnost objektivní a společenská škodlivost jednání žalobce tudíž vyplývá přímo ze zákona, aniž by bylo nutné zkoumat okolnosti, za jakých byl delikt spáchán. Způsob, následky i okolnosti spáchání správního deliktu však byly zvažovány v případě stanovení výše pokuty za spáchaný správní delikt. K procesní námitce, kterou žalobce rozporoval postup cenového orgánu, který jej v průběhu řízení nesprávně vyrozuměl o hrozící pokutě ve výši 1.000.000 Kč, ačkoliv v konečném rozhodnutí odkázal na zákonné ustanovení obsahující horní hranici pokuty ve výši 10.000.000 Kč, žalovaný uvedl, že ve správním řízení byla dostatečně jasně vymezena skutková podstata správního deliktu podle § 16 odst. 1 písm. d) zákona o cenách a naříkané jednání žalobce tudíž bylo správně subsumováno pod zákonné ustanovení. Tímto postupem správní orgán dostál své základní povinnosti. Žalovaný připustil, že v průběhu řízení došlo ke změně zákonné sazby horní hranice pokuty, ale bylo tomu z důvodu toho, že se v průběhu řízení zjistilo, že nepřiměřený majetkový prospěch žalobce lze propočíst pouze orientačně, a tudíž lze aplikovat pouze sankci podle § 16 odst. 4 písm. c) zákona o cenách. Žalobce měl možnost na tuto situaci reagovat v řízení před odvolacím orgánem. K aplikované výši daně z přidané hodnoty a k žalobcem poukazovanému rozporu zákona o dani z přidané hodnoty a zákona o cenách žalovaný odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a dále uvedl, že argumentace žalobce nekoresponduje s jeho vlastním postupem ve věci. Žalovaný dále uvedl, že závaznost soukromoprávních smluv nezpochybňuje, ale stejně tak je nutné trvat na závaznosti kogentních norem práva veřejného, kterými byl žalobce vázán již v okamžiku, kdy soukromoprávní smlouvu uzavíral. Bylo pouze na úvaze žalobce, za jakých podmínek takovou smlouvu uzavře. V případě kolize soukromoprávní dohody a veřejnoprávní normy je nutné trvat na veřejnoprávní odpovědnosti žalobce. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného setrval na svých závěrech učiněných v žalobě a k otázce naplnění materiální stránky správního deliktu dále uvedl, že samotné naplnění formální stránky deliktu neznamená, že byla splněna též jeho materiální stránka. Materiální stránka je nezávislá na otázce objektivního či subjektivního zavinění, přičemž její naplnění závisí pouze na ohrožení či zasažení právem chráněného veřejného zájmu.