8 As 110/2015 — Nejvyšší správní soud

51 A 37/2016- 38 - text Pokračování - 12 - 51A 37/2016 51 A 37/2016 - 38 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a JUDr. Věry Balejové v právní věci žalobkyně I.P., bytem X, zastoupené Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2016, č. j. KUJCK 104239/2016, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 25. 7. 2016, č. j. KUJCK 104239/2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 28. 4. 2016, zn. Spr. př. 605/16/Bo, podle kterého se žalobkyně dopustila správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“). Skutkovou podstatu uvedeného správního deliktu žalobkyně naplnila tím, že dne 3. 12. 2015 v době kolem 16:23 hod. v ul. Jeronýmova, před domem č. p. 21, v Českých Budějovicích nezajistila, aby při užití vozidla Hyundai iX20, RZ X, jehož provozovatelem je žalobkyně, byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích podle zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť blíže nezjištěná osoba odstavila toto vozidlo žalobkyně v úseku platnosti vodorovného dopravního značení V12c „zákaz zastavení“, tedy v rozporu s § 4 písm. c) citovaného zákona. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 26. 9. 2016 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobkyně předně namítá, že prvostupňový správní orgán zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla v rozporu s § 125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť žalobkyně správnímu orgánu sdělila totožnost řidiče, kterým byl pan N. Prvostupňový správní orgán zaslal udané osobě pouze výzvu k podání vysvětlení, která byla doručena fikcí, přičemž tato skutečnost nemá vliv na možnost zahájení řízení o přestupku s udanou osobou, nicméně prvostupňový správní orgán mohl i tak této osobě ustanovit opatrovníka. Správní orgán měl podle žalobkyně učinit další kroky ke zjištění totožnosti pachatele přestupku (pořádková pokuta, opětovný dotaz na žalobkyni, předvolání žalobkyně jakožto provozovatele vozidla k podání vysvětlení). Měl-li případně prvostupňový správní orgán za to, že označení osoby řidiče není pravdivé, měl s žalobkyní vést správní řízení pro porušení povinnosti podle § 10 odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Správní orgán prvního stupně podle žalobkyně neučinil veškeré možné kroky ke zjištění pachatele přestupku, k čemuž odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústní nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015 – 35. Udaná osoba řidiče měla být prvostupňovému správnímu orgánu známa z úřední činnosti, ze které seznal, že této osobě se nedaří doručovat. Žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2010, č. j. 1 As 100/2009 – 129, uvádí, že prvostupňový správní orgán měl ve svém rozhodnutí uvést, ze které jeho konkrétní činnosti a postupu jsou mu konkrétní skutečnosti známé. Žalobkyně je přesvědčena, že tak nelze učinit pouhým uvedením spisové značky, neboť není oprávněna nahlížet do spisové dokumentace jiných přestupců. S ohledem na trestní povahu řízení o správním deliktu žalobkyně namítá, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, neboť ve věci nebylo nařízeno ústní jednání, k čemuž odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015 – 35, ve kterém tento soud uvedl, že i v řízení o správních deliktech je nutné konat ústní jednání. K obdobnému závěru došel i Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 A 56/2014 – 35, a zejména Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015 – 30. Žalobkyně má za to, že za daného stavu mělo být alespoň prováděno dokazování za její osobní přítomnosti, k čemuž namítá porušení § 51 odst. 2 správního řádu, neboť o provádění dokazování mimo ústní jednání nebyla vyrozuměna. Tímto postupem správní orgán podle žalobkyně porušil zásadu bezprostřednosti (viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014 – 34). Poučení podle § 36 odst. 3 správního řádu považuje žalobkyně za nedostatečné. Žalobkyně rovněž namítá, že ve správním spise není založen protokol o provedeném dokazování, z čehož usuzuje, že dokazování nebylo vůbec prováděno, byť podle § 50 ve spojení s § 51 správního řádu provedeno být mělo. Uplatňování objektivní odpovědnosti nelze vnímat tak, že není zapotřebí nic dokazovat. Závěrem žalobkyně namítá protiústavnost skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla, neboť § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovuje provozovateli vozidla nesplnitelnou povinnost. Není objektivně v možnostech provozovatele zajistit, aby osoba řidiče dodržovala povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Žalobkyně je přesvědčena, že jí nemůže být k tíži, že řádně proškolená osoba nedodrží pravidla silničního provozu. Stejně jako vlastník střelné zbraně není odpovědný za její zneužití jinou osobou, které zbraň v souladu se zákonem svěřil, nemůže být ani provozovatel vozidla odpovědný za nedodržení pravidel silničního provozu osobou, které vozidlo svěří. Taková zákonná konstrukce je podle žalobkyně v rozporu se zásadami soudního trestání, správního trestání a presumpcí neviny. Žalobkyně je proto přesvědčena, že krajský soud by měl podat návrh Ústavnímu soudu na zrušení předmětných ustanoveních zákona o provozu na pozemních komunikacích pro jejich rozpor s Ústavou ČR. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že má za to, že prvostupňový správní orgán postupoval v souladu s § 125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Prvostupňový správní orgán žalobkyni poučil o možnosti uvést osobu řidiče vozidla, což žalobkyně učinila a sdělila, že vozidlo řídil L.H.N., zaměstnanec společnosti ODVOZ VOZU, s. r. o. Prvostupňový správní orgán této osobě neúspěšně doručoval předvolání k podání vysvětlení, neboť tato osoba byla na dané adrese neznámá. Správní orgán rovněž provedl lustraci této osoby v registru obyvatel bez kladného výsledku. Žalovanému byla navíc z celé řady případů tato osoba známa, neboť je udávána jako osoba řidiče opakovaně (sp. zn. 1747/2016 Kon, 2234/2016 Kon, 3610/2016 Kon, 3568/2016 Kon, 3268/2016). Skutečnost, že žalobkyně udala tuto osobu, jako řidiče vozidla nelze však podle žalovaného bez dalšího interpretovat jako porušení její povinnosti podle § 10 odst. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích. S ohledem na zjištěné skutečnosti žalovaný odmítá, že prvostupňový správní orgán měl s udanou osobou řidiče zahájit řízení o jeho přestupku, neboť není zřejmé, zda tato osoba vozidlo skutečně řídila, stejně jako odmítá, že s ohledem na průběh doručování měl být této osobě ustanoven opatrovník. K otázce nařízení ústního jednání ve věci žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, s tím, že v dané věci nebylo nařízení ústního jednání nutné pro rozhodnutí ve věci. Námitku neprovedení dokazování a absence protokolu o dokazování považuje žalovaný rovněž za nedůvodnou, neboť ve smyslu § 53 odst. 6 správního řádu není protokol nutné pořizovat při každém dokazování mimo nařízené jednání. Žalovaný uzavřel, že prvostupňový správní orgán postupoval v souladu s § 50 odst. 1 správního řádu a žalobkyni rovněž poučil podle § 36 odst. 3 správního řádu. Žalovaný taktéž odmítl námitku neústavnosti objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla. Ze správního spisu krajský soud zjistil pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Podle úředního záznamu prováděla dne 3. 12. 2015 hlídka Městské policie České Budějovice kontrolní činnost v ul. Jeronýmova v Českých Budějovicích, kde v 16:23 hod. v blízkosti domu č. p. 21 nalezla odstavené vozidlo žalobkyně v úseku platnosti dopravní značky V12c. Tyto skutečnosti korespondují s ručně sepsaným vyrozuměním o porušení pravidel, které bylo rovněž zanecháno na vozidle žalobkyně a dále i s oznámením o podezření ze spáchání přestupku ze dne 21. 1. 2016. Ve správním spise jsou založeny tři barevné nedatované fotografie zachycující místo, kde bylo vozidlo žalobkyně odstaveno. Na těchto fotografiích je zřetelné vodorovné dopravní značení V12c zákaz zastavení, žlutá čára, stejně jako jedno svislé dopravní znač