8 As 110/2015 — Nejvyšší správní soud

51 A 27/2016- 30 - text Pokračování - 14 - 51A 27/2016 51A 27/2016 - 30 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a JUDr. Věry Balejové v právní věci žalobce P.B., bytem X, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 29. 4. 2016, č. j. KUJCK 49505/2016/ODSH/Ol, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Strakonice ze dne 17. 3. 2016, č. j. MUST/014254/2015/OD/kra, kterým byl žalobce uznán vinným ze správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se žalobce dopustil porušením právní povinnosti uvedené v § 10 téhož zákona, neboť nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že nezajistil, aby při užití vozidla tovární značky Ford Galaxy 2.3, RZ X dne 23. 2. 2015 v době kolem 10:35 hod. ve Strakonicích, v ul. Podskalská, byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovené zákonem o silničním provozu. Protiprávní jednání řidiče uvedeného vozidla, jehož je žalobce provozovatelem, bylo zjištěno hlídkou Městské policie Strakonice. Vozidlo žalobce bylo v rozporu s § 4 písm. b) a c) zákona o silničním provozu odstaveno v prostoru působnosti vodorovného dopravního značení V13a „Šikmé rovnoběžné čáry“ vyznačující plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat. Za tento správní delikt byla žalobci uložena pokuta ve výši 2.000 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč. Žalobce napadl shora uvedené rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, přičemž namítá jeho nezákonnost a navrhuje napadené rozhodnutí a související rozhodnutí prvého stupně zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce je předně toho názoru, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť jeho rozhodnutí nepředcházel zákonný postup prvostupňového správního orgánu. Řízení o správním deliktu provozovatele vozidla (tj. žalobce) nemělo být vůbec zahájeno. Své výhrady žalobce formuloval do následujících žalobních námitek. Žalobce namítá nezákonné zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, neboť správní orgán neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku – řidiče vozidla. Žalobce sdělil prvostupňovému správnímu orgánu totožnost osoby řidiče M. V., které správní orgán zaslal předvolání k podání vysvětlení, avšak tato osoba odepřela výpověď s tím, že by sama sobě mohla způsobit újmu. Žalobce má proto za prokázané, že M. V. se dopustila přestupku, za který je žalobce činěn objektivně zodpovědným. Odložení věci správním orgánem podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném znění (dále jen „zákon o přestupcích“) bylo podle žalobce nedostatečně odůvodněné. Žalovaný podle žalobce nepodnikl dostatečné kroky ke zjištění totožnosti pachatele přestupku a řízení s žalobcem zahájil v rozporu s § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Správní orgán si mohl vyžádat od městské policie záznam z průmyslové kamery, ze kterého by bylo patrné, zda vozidlo zaparkoval muž nebo žena, a tedy žalobcem udaná řidička. Správní orgán prvého stupně mohl předvolat strážníky k podání vysvětlení za účelem zjištění toho, zda si nevšimli něčeho, co by nasvědčovalo tvrzení žalobce, že vozidlo zaparkovala M. V. Jen takový postup by byl konformní s § 125h odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žalobce má za to, že splnil svoji povinnost podle § 10 odst. 1 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích, když prvostupňovému správnímu orgánu sdělil, že vozidlo v předmětnou dobu přenechal k užívání M. V. Pokud by se správní orgán domníval, že žalobce sdělil prvostupňovému správnímu orgánu nesprávnou totožnost osoby, které přenechal své vozidlo k užívání, měl s žalobcem zahájit řízení o přestupku podle § 125c odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žalobce dále namítá, že prvostupňový správní orgán rozhodl bez nařízeného jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za jeho osobní účasti. Tímto měl být žalobce zkrácen na svých právech podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně jako na právech podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Postupem správních orgánů měla být porušena zásada bezprostřednosti. Žalobce uvádí, že na řízení o správním deliktu je nutno analogicky aplikovat trestní řád a zákon o přestupcích, neboť se jedná o „trestní obvinění“. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 15 A 14/2015 – 35, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, č. j. 30 A 56/2014 – 35 a zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2016, č. j. 9 As 139/2015 – 30. Dále je žalobce přesvědčen, že i pokud by nařízení ústního jednání ve věci nebylo potřebné, prvostupňový správní orgán měl povinnost provést dokazování za jeho osobní účasti podle § 51 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Tím, že žalobci nebyla dána možnost účastnit se provedeného dokazování, bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a byla porušena zásada bezprostřednosti řízení. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2015, č. j. 57 A 51/2014 – 34. Správní orgán sice vyrozuměl žalobce podle § 36 odst. 3 správního řádu, toto vyrozumění však nemůže podle uvedeného rozsudku zhojit namítanou vadu řízení. Žalobce rovněž ve správním spise postrádá protokol o provedeném dokazování podle § 51 a násl. správního řádu a má proto za to, že prvostupňový správní orgán neprováděl žádné dokazování. Dále žalobce namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu, neboť nebylo prokázáno, že řidič vozidlo zaparkoval na místě, kde bylo stání zakázáno. Tato skutečnost vyplývá pouze z úředního záznamu, který ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 – 115, publ. ve Sb. NSS pod č. 1856/2009, nemůže být užit jako důkaz. Součástí spisu jsou i fotografie, které však spolu s úředním záznamem lze užít jako podklad rozhodnutí pouze pokud je jimi dokazováno, což jak žalobce namítá, nebylo. Správní orgány podle žalobce rovněž neprokázaly, že řidič jeho vozidla se měl dopustit přestupku podle silničního zákona. Pokud by vozidlo žalobce bylo zaparkováno mimo pozemní komunikaci, jednalo by se o přestupek podle přestupkového zákona a žalobce, jako provozovatel vozidla by nemohl být za toto jednání postižen. Podle žalobce nebylo prokázáno, že vozidlo žalobce bylo ponecháno na pozemní komunikaci. Žalobce dále namítá nedostatečné odůvodnění uložené sankce. Prvostupňový správní orgán podle žalobce nehodnotil ve prospěch žalobce žádné polehčující okolnosti, způsob spáchání skutku, míru zavinění, když žalobcova odpovědnost je objektivní a on sám nemohl přestupkovému jednání zamezit. Výši uložené sankce považuje žalobce za nepřiměřenou, neboť žalobce sám nic nespáchal a vyšší než minimální sankce nemůže mít jakýkoli výchovný či preventivní charakter. Prvostupňový správní orgán rovněž neprokázal, že jednání žalobce by mělo jakékoli negativní důsledky. Dále žalobce namítá promlčení správního deliktu provozovatele vozidla, neboť zákon o provozu na pozemních komunikacích nestanovuje lhůtu k projednání deliktu podle § 125f téhož zákona; správní delikt musí vykazovat znaky přestupku, přičemž přestupky nelze po uplynutí jednoleté prekluzivní lhůty projednat. Žalobce poukazuje na Metodiku k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hl. m. Prahy v souvislosti se změnou zákona č. 361/2000 Sb., zákonem č. 297/2011 Sb., vydané Ministerstvem dopravy pod č. j. 8/2013-160/OST/5, podle které správní delikt provozovatele vozidla nelze projednat, uplynula-li ode dne spáchání projednávaného přestupku doba delší než 1 rok (analogie § 20 odst. 1 zákona o přestupcích v souladu se zásadou in dubio mitius. S ohledem na uvedené žalobce rovněž namítá překvapivost napadeného rozhodnutí. Závěrem žalobce namítá protiústavnost skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla, neboť § 10 odst. 3 zákona o silničn