63 Af 1/2020

Rozhodnutím ze dne 9. 3. 2020, č. j. 9493/20/5200-11434-706502 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 25. 10. 2018, č. j. 2136081/18/2211-50522-307417, kterým byla žalobci z moci úřední doměřena za zdaňovací období roku 2014 daň z příjmů právnických osob vyšší o částku 9 049 700 Kč a současnu vznikla žalobci zákonná povinnost uhradit penále ve výši 20 % z doměřené daně, tj. 1 809 940 Kč.

Pro přehlednost věci se uvádí, že žalobcova identita co se týče názvu obchodní firmy, se v čase měnila. Žalobce byl v době od 31. 10. 2012 (jeho vznik) do 1. 8. 2014 veden v obchodním rejstříku pod obchodní firmou ASMAREA SE a následně od 1. 8. 2014 do 1. 1. 2018 pod obchodní firmou SIKO CB SE. Dne 1. 1. 2018 došlo ke změně obchodní firmy na aktuální SENESI, SE.

Žalobce v žalobě ze dne 7. 5. 2020 uvedl, že je mezi stranami sporné, zda náklady spojené s emitovanými dluhopisy a náklady spojené s realizací fúze společností ASMAREA SE (původní název žalobce) a SIKO CB a.s. jsou daňově uznatelnými náklady, resp. zda realizovanými kroky provedenými žalobcem v roce 2014, tj. převodem dluhopisů společnosti ASMAREA SE, nákupem akcií společnosti SIKO CB a.s., úhradou ve formě zápočtu a fúzí, došlo ke zneužití daňového práva, tj. zda hlavním účelem těchto transakcí bylo získání daňového zvýhodnění v rozporu se zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Žalobce je toho názoru, že uskutečněné transakce měly racionální ekonomický důvod a že tuto skutečnost vysvětlil a prokázal, a to i zásadními důkazními prostředky, kterými jsou dva znalecké posudky znaleckých ústavů.

Žalobce v žalobě předestřel svůj popis skutkového stavu věci následovně. V roce 2013 se M.K. jako majitel skupiny společností rozhodl provést restrukturalizaci své podnikatelské struktury, neboť nastala situace, kdy byl zřejmý neodvratný rozchod s obchodní značkou SIKO. Proto bylo třeba zajištění budoucího kapitálu pro financování rozvoje vlastní obchodní značky, rozvoje sítě vlastních prodejen a v neposlední řadě zde byla nutnost navýšení financování zásob zboží v důsledku ztráty výhod při realizaci společného nákupu zboží se společností SIKO KOUPELNY a.s. Proto byla započata příprava skupiny a jejích jednotlivých společností (zejména společnosti SIKO CB a.s.) na prodej potenciálnímu investorovi s tím, že byla nastavena společnost BIANCONERO, s.r.o. jako holdingová společnost. Vzhledem k tomu, že společnost SIKO KOUPELNY a.s. měla potenciální zájem o odkup společnosti SIKO CB a.s. (ovšem ve formě evropské společnosti) bylo nezbytné připravit tuto společnost na její prodej, a to tím, že ji bylo nezbytné přecenit, což lze pouze při transakci přeměn obchodních společností. Bylo provedeno přecenění majetku zanikající společnosti SIKO CB a.s. a v účetnictví nástupnické společnosti (žalobce) byl v rámci fúze vykázán oceňovací rozdíl. Provedení těchto změn bylo nezbytné, i kdyby se prodej investorovi nezdařil. Podle žalobce by k těmto krokům došlo, i kdyby zde nebyla daňová výhoda nulového zdanění korunových dluhopisů. Dalším záměrem restrukturalizace bylo zjednodušení celé podnikatelské struktury a vzájemných vztahů s cílem zefektivnění fungování. Bylo nutno počítat i s tou variantou, že k odprodeji společnosti SIKO CB a.s. potenciálnímu investorovi nedojde, a proto bylo nutno pamatovat na rozvoj této společnosti i za předpokladu, že dojde k odejmutí možnosti využívat obchodní značku SIKO (zajistit právní formu pro zvýšení prestiže při expanzi na evropský trh a nastavit efektivní provozní financování).

Restrukturalizace (dále též označována také jako „transakce“) byla provedena několika postupnými kroky: a) nákup evropské společnosti ASMAREA SE společností BIANCONERO, s.r.o. dne 14. 3. 2014. Holdingová společnost tak získala do svého vlastnictví 100 % podíl ve společnosti ASMAREA SE, což bylo základním krokem pro nastavení budoucí holdingové struktury a přípravou pro akvizici SIKO CB a.s., která byla realizována nákupem 100 % podílu. Byla zvolena forma evropské společnosti, neboť to preferoval potenciální investor, a v případě, že by k odkupu nedošlo, to zvyšuje prestiž pro expanzi na evropský trh. Společnost ASMAREA SE byla připravena na úvěrovou formu financování nákupu podílu v SIKO CB a.s., a to formou privátních dluhopisů, což bylo vhodné jak pro případ, že by došlo k prodeji společnosti SIKO CB a.s. (SE) potenciálnímu investorovi, tak i pro případ, že by k prodeji společnosti nedošlo a realizovala by se expanze na evropský trh. b) nákup 100 % podílu ve společnosti SIKO CB a.s. společností ASMAREA SE dne 17. 3. 2014. c) fúze společnosti SIKO CB a.s. (zanikající) se společností ASMAREA SE (právní nástupce nově jako SIKO CB SE), která byla zapsána do obchodního rejstříku dne 1. 8. 2014, zpětně k 1. 1. 2014.

Těmito kroky došlo k dovršení restrukturalizace s tím, že byla nastavena holdingová struktura umožňující naplnění plánovaných cílů, SIKO CB a.s. získala právní formu evropské společnosti za účelem plánovaných cílů. Financování nákupu 100 % podílu částečně formou úvěrových finančních nástrojů (dluhopisů) zajistilo možnost případné efektivní a pružné výplaty disponibilních peněžních prostředků ze společnosti SIKO CB SE, pokud by byl realizován prodej této společnosti potenciálnímu investorovi, a v případě, že by prodej společnosti realizován nebyl, umožní úvěrové finanční nástroje další rozvoj společnosti SIKO CB SE a její expanzi na evropský trh. Disponibilní finanční zdroje společnosti SIKO CB SE tedy nebyly vyplaceny panu K., nýbrž měly být použity na financování uvedených aktivit. Dále žalobce doplnil, že k prodeji SIKO CB SE potenciálnímu investorovi nedošlo, a proto byl realizován další rozvoj společnosti jak na tuzemském, tak na evropském trhu, a to na základě využití finančních prostředků z titulu úvěrových finančních nástrojů.

Žalobce uvádí, že byl v průběhu daňové kontroly vyzván k prokázání, že náklady spojené s emitovanými dluhopisy společností ASMAREA SE v celkové výši 47 019 604,96 Kč, jakož i náklady spojené s realizací fúze společností ASMAREA SE a SIKO CB a.s. v celkové výši 600 570 Kč, jsou náklady vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Žalobce tvrdí, že své důkazní břemeno unesl a prokázal daňovou uznatelnost nákladů. Žalovaný žalobcem prokázanou uznatelnost úroků z dluhopisů fakticky uznává, když přešel k řešení otázky zneužití práva. Žalobce je toho názoru, že prokázal, že jeho chování a veškeré transakce měly racionální ekonomický důvod. Žalovaný však přesto setrval na názoru, že vynaložení nákladů na úroky z dluhopisů nemělo ekonomický či jiný racionální důvod a že hlavním účelem bylo získání daňového zvýhodnění v rozporu s cílem sledovaným zákonem o daních z příjmů.

Žalobce v žalobě shrnul ekonomické důvody transakce. Na základě převodu korunových dluhopisů v roce 2014 za cenu 500 milionů Kč na pana K. žalobce splatil část svého dluhu vůči panu K. z titulu nákupu 100 % akcií společnosti SIKO CB a.s., a to na základě legitimního zápočtu. Žalobce na základě prodeje dluhopisů získal 100 % akcií SIKO CB a.s., aniž by musel v daném okamžiku vynaložit peněžní prostředky. Situace je ovšem shodná jako kdyby emisí dluhopisů získal finanční částku na svůj bankovní účet, kterou by následně obratem použil na úhradu části kupní ceny předmětných akcií. Reálné důvody transakce byly podle žalobce mnohem hlubší. Celkové náklady transakce včetně úroků z dluhopisů byly vynaloženy zejména z důvodu zajištění financování podnikatelských aktivit žalobce v případě, kdy bude žalobce financovat rozvoj vlastní značky a rozvoj podnikání rozšířením distribuční sítě v ČR a příp. i v zahraničí, přičemž dluhopisy budou konkrétně využity jako přímý zdroj financování těchto aktivit (finanční prostředky získané jejich prodejem budou jejich vlastníkem zpětně vloženy do podnikání žalobce, nebo budou dluhopisy převedeny zpět na žalobce a ten realizuje jejich prodej investorovi, anebo budou dluhopisy použity jako forma zajištění bankovního úvěru). Podle žalobce tak náklady transakce vč. úroků z dluhopisů souvisejí s podnikatelskou činností žalobce, mezi nimi a očekávanými příjmy existuje přímý vztah a jejich vynaložení dává z ekonomického hlediska smysl.

Dle názoru žalobce je ekonomickou podstatu transakce třeba posuzovat z více pohledů. Z pohledu žalobce (tehdy pod názvem SIKO CB SE) došlo díky transakci vč. zapojení korunových dluhopisů k restrukturalizaci kapitálové struktury a k optimalizaci financování žalobce, a to z důvodu přípravy na jeden z budoucích scénářů (prodej žalobce třetí osobě, nebo vstup externího investora v pozici akcionáře, nebo získání významného objemu externího cizího kapitálu), které souvisely s předpokládaným rozchodem se zavedenou obchodní značkou SIKO. Dále je dle žalobce třeba zmínit přechod na právní formu evropské společnosti jakožto formy atraktivní pro případného zahraničního investora či pro proniknutí žalobce na zahraniční trh. Přínosem transakce bylo též vykázání oceňovacího rozdílu v důsledku realizované fúze, které zpřesňuje účetní výkaznictví žalobce.

Z pohledu pana K. došlo realizací transakce k rozložení jeho portfolia cenných papírů, což vedlo k úbytku hodnoty držených majetkových cenných papírů ve formě vlastnického podílu na žalobci ve prospěch dluhových cenných papírů ve formě dluhopisů zajišťujících mu dlouhodobé stabilní inkaso (úroky z dluhopisů). Dále došlo k realizaci holdingového uspořádání společností, které redukovalo rizika pana K. jakožto vlastníka žalobce. Holding umožňuje panu K. transparentněji a efektivněji řídit společnosti skupiny a realizovat jejich financování.

Z hlediska výhod pro skupinu společností pana K. vedla transakce k počátkům vytvoření silné podnikatelské skupiny s postupným začleňováním a rozvojem dalších společností a k využití synergie z hospodaření skupiny podniků.

Žalobce opakovaně poukazuje na to, že již v letech 2012 až 2013 byl panu K. zřejmý rozchod s obchodní značkou SIKO, na což bylo nezbytné se začít připravovat. Spolupráce s obchodní značkou SIKO byla pro společnost SIKO CB a.s. založena na smlouvě o podnájmu z roku 2008 (jejíž trvání bylo od samého počátku omezeno na dobu 10 let) a na licenční smlouvě z roku 2010. SIKO CB a.s. tedy již od počátku věděla, že její právo užívání obchodní značky SIKO, benefit nákupů za ceny extrémně výhodné a zajištění nekonkurenčnosti se SIKO KOUPELNY a.s. v jihozápadních Čechách je omezeno do 5. 1. 2018. Do budoucna proto bylo třeba již v roce 2013 plánovat a připravovat se na možnost ukončení spolupráce. Správci daně bylo prokázáno, že SIKO KOUPELNY a.s. již v roce 2013 započala nakupovat pozemky v Českých Budějovicích za účelem výstavby vlastní provozovny (viz zápisy z manažerských porad SIKO KOUPELNY a.s.). Spolupráci se v roce 2016 nepodařilo prodloužit; definitivně byla ukončena k 31. 12. 2017. Od 1. 1. 2018 se žalobce přejmenoval na SENESI SE a započal konkurenční boj, kdy společnost SIKO KOUPELNY a.s. vstoupila na trh jihozápadního regionu.

Již v roce 2013 bylo proto nutné počítat s finančně nákladnou investicí na vybudování vlastní obchodní značky a vlastní pobočkové sítě, příp. realizovat prodej žalobce investorovi. Proto se žalobce rozhodl realizovat transakci se zapojením korunových dluhopisů, která byla z ekonomického hlediska výhodnější než nabízené bankovní financování v roce 2013, a umožňovala i v budoucnu flexibilní financování rozvoje žalobce z různých zdrojů. Hlavní ekonomické důvody celé transakce tedy byly: rozchod s obchodní značkou SIKO, nevýhodnost dlouhodobého bankovního financování v roce 2013, úvahy o prodeji podílu žalobce investorovi, rozvoj sítě poboček a zavedení a rozvoj nové obchodní značky SENESI. Pokud by se žalobce na rozchod s obchodní značkou SIKO předem nepřipravil (finanční a právní příprava, strukturalizace a stabilizace), nikdy by nebyl schopen obstát v konkurenčním boji se SIKO KOUPELNY a.s. Ačkoliv žalovaný připustil možnost, že žalobce mohl předpokládat potřebu investic po ukončení spolupráce se SIKO KOUPELNY a.s., neakceptoval v duchu politického zadání - „potrestejte emitenty korunových dluhopisů“ - přínos emise korunových dluhopisů pro žalobce. Žalovaný však opomněl, že je to právě on, koho tíží důkazní břemeno k prokázání tvrzení o zneužití práva.

Žalobce správci daně prokázal a doložil, že finanční nabídka na dlouhodobé financování v roce 2013 ze strany UniCredit Bank byla nevýhodná. Nevýhodnost dle žalobce spočívala v požadavku na zřízení zástavního práva ke všem nemovitostem ve vlastnictví SIKO CB a.s., na globální zástavu pohledávek a v požadavku na vystavení blankosměnky avalované panem K., dále v maximální splatnosti financování v době 10 let a dále v nevýhodných podmínkách regulace podnikání SIKO CB a.s. Transakce se zapojením korunových dluhopisů byla pro žalobce jednoznačně výhodnější. Správce daně i žalovaný však i po prokázání nevýhodnosti bankovního úvěru neakceptovali zapojení korunových dluhopisů. Relevantní důkazní prostředky v tomto směru nevypořádali a pouze je odmítají. Takový postup správce daně nemůže podle žalobce obstát, neboť se jedná o porušení práva na spravedlivý proces.

Žalobce dále podrobně popsal vyjednávání o prodeji žalobce společnosti SIKO KOUPELNY a.s., které probíhalo v letech 2014 až 2017. Na kupní ceně se strany dohodly, přičemž potenciální kupující velice akcentoval restrukturalizaci prostřednictvím fúze a dispozici emitovanými dluhopisy, přičemž měl zájem i o nabytí dluhopisů. Uvedené žalobce prokázal a doložil správci daně předložením neuzavřené dohody o základních podmínkách transakce / smlouvou o smlouvě budoucí na prodej portfolia SIKO CB. Přestože nakonec k dohodě o prodeji nedošlo, je prokázáno, že kupující měl zájem o koupi dluhopisů za jejich jmenovitou hodnotu jako součást transakce a nepožadoval jejich předčasné splacení. Žalobce navrhl jako důkaz svědeckou výpověď U., který se účastnil jednání o kupní ceně a připravoval smluvní dokumentaci. Tento důkaz správce daně odmítl provést, s čímž se ztotožnil i žalovaný, a zhodnotil tuto výpověď jako nadbytečnou, neboť nezpochybňuje, že k uvedeným jednáním došlo. Žalovaný však nesouhlasil s tvrzením žalobce, že vysoká kupní cena byla dána provedenou restrukturalizací prostřednictvím fúze a dispozicí emitovanými dluhopisy. Žalobce je toho názoru, že daňové orgány neměly v úmyslu zjistit podstatu toho, proč investor nabízel vysokou kupní cenu jak za prodej 100 % podílu žalobce, tak za prodej dluhopisů. Daňové orgány byly předem rozhodnuty odmítnout, že transakce se zapojením dluhopisů měla vliv na hodnotu žalobce. Pokud by správce daně či žalovaný blíže analyzovali předložené důkazní prostředky a provedli navrhovanou svědeckou výpověď U., muselo by být zřejmé, že celkovou kupní cenu ovlivnily následující aspekty: ekonomická situace žalobce a jeho kapitálová struktura, možnost zajištění flexibilního financování žalobce za použití dluhopisů, reálné ocenění jmění žalobce deklarované ve finančních výkazech a právní forma evropské společnosti. Pokud by k prodeji žalobce skutečně došlo, tak je pravdou, že kupní cenu by realizoval pan K. (jako vlastník dluhopisů a jako vlastník společnosti BIANCONERO, s.r.o.), to však není argument pro odmítnutí výhodnosti realizace transakce se zapojením dluhopisů. Vždy totiž platí, že co je výhodné pro daňový subjekt, je výhodné i pro jeho vlastníka, jinak by to vlastník neumožnil daňovému subjektu realizovat. Neprovedením svědecké výpovědi U. mělo být porušeno právo žalobce na spravedlivý proces. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2014, č. j. 4 Afs 59/2014 - 41.

Žalobce dále konstatuje, že jelikož k prodeji žalobce nedošlo, bylo nutné se zapojením dluhopisů realizovat rozvoj vlastní sítě poboček a vlastní obchodní značky, a to v takovém rozsahu, aby byl žalobce schopen konkurovat společnosti SIKO KOUPELNY a.s. a ostatním společnostem v daném segmentu. Proto bylo nutné zajistit materiální vybavení nových poboček, propagaci nové obchodní značky a společný nákup zboží (za účelem dosažení nízkých nákupních cen). Žalobce v průběhu daňové kontroly vyčíslil odhadované náklady na zřízení sedmi poboček v rozsahu cca 880 milionů Kč. Žalobce v žalobě popisuje proces budování poboček v Karlových Varech a v Brně. Na tyto akce žalobce opatřoval prostředky sekundárním prodejem dluhopisů i za využití inzerce. Uvedeným postupem žalobce dochází k naplnění jednoho z bodů ekonomické podstaty transakce. Dále má žalobce v dlouhodobém plánu realizovat dalších pět poboček, což je zatím pozastaveno z důvodu epidemie koronaviru a z důvodu neoprávněně doměřené daně za zdaňovací období roku 2014. Pokud jde o propagaci nové obchodné značky SENESI, tak žalobce doložil, že jej to doposud stálo cca 10 milionů Kč. Zavedení a marketing obchodní značky SENESI na středoevropském trhu si za roky 2018 a 2019 vyžádal cca 35 milionů Kč, což bylo žalobcem taktéž doloženo. Strategie nákupních cen a nutnost významného nárůstu skladových zásob si vyžádalo cca 55 milionů Kč. Tyto náklady nesl žalobce primárně ze svých provozních finančních prostředků, v současnosti je však zřejmé, že potřebné finanční prostředky budou doplňovány na základě prodeje dluhopisů. Využití dluhopisů tak umožní z cizích zdrojů financování nákupu zboží od dodavatelů, což zajistí dosažení konkurenceschopných cen vstupů, což je nezbytné pro udržení v minulosti dosahovaných obratů, obchodní marže, a tedy i zisků.

Žalobce dále objasňuje, že pan K. v červnu 2017 úplatně převedl celou emisi dluhopisů zpět na žalobce s tím, že žalobce bude realizovat jejich sekundární prodej investorům či je poskytne do zástavy bankám pro účely bankovního financování. Takto se podařilo prodat 50 milionů ks korunových dluhopisů za jejich nominální hodnotu. Žalobce tak získal sekundárním prodejem 50 milionů ks dluhopisů finanční prostředky, které neprodleně zapojil do financování rozvoje sítě nových poboček a propagace obchodní značky. V roce 2017 a 2018 si žalobce vyžádal nabídku financování od UniCredit Bank, ze které vyplývá, že banka požaduje jako zástavu za poskytnuté finanční prostředky dluhopisy emitované žalobcem.

Žalobce činí závěr, a sice že po celou dobu daňové kontroly zřetelně deklaruje správci daně svůj podnikatelský záměr a dokládá jej ekonomickými důvody transakce se zapojením dluhopisů, přičemž se opírá o konstantní názor Nejvyššího správního soudu, že daňový subjekt má právo vybrat si co nejméně zdanitelný způsob provozování podnikání, aby se minimalizovaly náklady, a uspořádat si svoje podnikání tak, aby si snížil svoji daňovou povinnost, přičemž neexistuje žádná povinnost podnikat takovým způsobem, aby se zvýšil daňový příjem státu (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008, č. j. 7 Afs 54/2006 - 155, publ. Pod č. 1778/2009 Sb. NSS). Žalobce tak označuje tvrzení žalovaného, že jím realizované transakce neměly ekonomické opodstatnění, za rozporné s prokázaným faktickým stavem, který žalobce i doložil důkazními prostředky.

V další části žaloby se žalobce zaměřuje na znalecké posudky, které byly v průběhu daňové kontroly předkládány žalobcem nebo opatřeny správcem daně. Žalobce uvádí, že v průběhu daňové kontroly předložil dva znalecké posudky znaleckých ústavů v oboru ekonomika, jež jeho tvrzení o ekonomické podstatě provedených transakcí jednoznačně potvrzují a prokazují. Žalobce shrnuje závěry posudku ze dne 10. 5. 2018 č. 265-3957/2018, který byl zpracován společností Equity Solutions Appraisals s.r.o. (dále též jako „posudek ESA“), přičemž podotýká, že v posudku bylo zhodnoceno, že žalobcem uváděné ekonomické důvody transakce byly zhodnoceny jako přípustné pro zdůvodnění jednotlivých kroků transakce. Dále bylo zhodnoceno, že bylo dosaženo cílů transakce tak, jak byly žalobcem znalci prezentovány. Žalobce dále odkazuje na druhý posudek předložený v odvolacím řízení, a to posudek zpracovaný společností APELEN Valuation a.s. ze dne 31. 1. 2020, č. 847-13/2020 (dále též jako „posudek APELEN“). V tomto posudku bylo zhodnoceno, že provedené kroky transakce jsou z ekonomického hlediska relevantní a racionální v rámci řízení žalobce, zejména v kontextu indicií o ukončení spolupráce se společností SIKO KOUPELNY a.s. Podle posudku APELEN nelze chápat jednotlivé kroky transakce izolovaně, neboť při vynechání některého z kroků by nebylo dosaženo cíle žalobce, kterým byla příprava na další podnikání bez obchodní značky SIKO.

Žalobce uvádí, že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, č. j. 7 Afs 86/2013 - 21, požívá znalecký posudek statut vyššího důkazu, neboť osvědčuje vysoce odborné otázky, k jejichž zodpovězení nemá správce daně či správní soud vysokou odbornou erudici. Pokud má správce daně pochybnosti o obsahu znaleckého posudku, je povinen znalce nejprve vyslechnout, a pokud by jeho pochybnosti i přesto trvaly, měl by zadat zpracování posudku jinému znalci z oboru. Soudy ani správní orgány nejsou nadány k tomu, aby autoritativně posoudily odborné závěry znalce, resp. jeho případné chyby. Žalovaný v posuzovaném případě oba znalecké posudky (ESA i APELEN) odmítl. Výslech znalce A. byl podle žalobce proveden pouze formálně k výslovnému návrhu žalobce; znalec odpověděl na všechny otázky, správce daně žádné doplňující otázky neměl. Výslech znaleckého ústavu APELEN nebyl proveden vůbec. Žalobce jako důkazní návrh do soudního řízení předložil vyjádření znaleckého ústavu ESA a APELEN k napadenému rozhodnutí.

V odvolacím řízení byl doplněn znalecký posudek č. X ze dne 4. 3. 2019, zpracovaný B.(dále též jako „posudek B.“). Žalobce proti tomuto posudku v odvolacím řízení namítl nedostatečnou specializaci znalce a vady posudku. Ustanovení znalce v oboru daně bylo podle žalobce nesprávné, neboť značná část otázek se netýkala daňové specializace a toto nemohl napravit ani konzultant, který také neměl odpovídající specializaci. Znalecký posudek měl být zpracován znalcem se specializací na podnik a jeho ekonomiku. Podle žalobce jsou obsahem posudku (především otázky 2.1 až 2.8) pouhá tvrzení znalce, která se neopírají o posouzení skutečností. To odporuje zákonným požadavkům na posudek znalce. Znalec B. neuvedl popis zkoumaného materiálu, popř. jevů a souhrn skutečností, k nimž při úkonu přihlížel (§ 13 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů). Znalec B. podle žalobce neprovedl řádnou analýzu, nespolupracoval se žalobcem a neprovedl posouzení výhodnosti oproti jiným zdrojům financování. Žalobce dále posudku B. kromě nedostatečné specializace znalce vytýká nepřezkoumatelnost, neboť v něm není přesně uvedeno, z jakých podkladů znalec vycházel. Podle žalobce nemohl mít znalec veškeré relevantní podklady, neboť ty se nacházely u správce daně a žalovaného. Žalovaný tuto námitku měl zcela ignorovat. Žalovaný se dále dopustil pochybení, neboť posudek B. nehodnotil podle zásady volného hodnocení důkazů. Žalobce navrhl k doplnění dokazování výslech znalce B. a konzultanta Š. Žalovaný odmítl tyto důkazy provést s odkazem na blížící se uplynutí prekluzivní lhůty. To však podle žalobce nelze přičítat k jeho tíži. Žalovaný vedl řízení neúměrně dlouho. Odvolání se zákonnými náležitostmi bylo podáno dne 21. 12. 2018, přičemž napadené rozhodnutí bylo vydáno na samém konci prekluzivní lhůty, téměř po roce a čtvrt. Žalobce odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 2095/07.

Posudek B. byl předmětem posuzování v posudku APELEN, přičemž znalecký ústav APELEN zhodnotil, že se závěr posudku B. z ekonomického hlediska zakládá na nesprávných předpokladech, že znalec nehodnotil ekonomické pozadí a ekonomické důvody transakce a nezabýval se tím, jaké důvody a podnikatelské záměry k těmto krokům žalobce a pana K vedly.

Další část žaloby se týká institutu zneužití daňového práva. Podle názoru žalobce žalovaný neunesl důkazní břemeno, které jej ohledně tvrzeného zneužití práva tížilo, a zcela nepřípustně se dopustil hodnocení podnikatelské strategie žalobce, což žalovanému nepřísluší a narušuje tím i legitimní očekávání žalobce. Žalobce setrvává na tom, že v průběhu daňové kontroly prokázal, že provedené transakce měly racionální ekonomický důvod, v důsledku čehož se nemohlo jednat o zneužití práva. Racionalitu a relevanci ekonomických důvodů transakce potvrdily i dva znalecké posudky ESA a APELEN. Byla též prokázána daňová uznatelnost úroků z dluhopisů podle § 24 zákona o daních z příjmů. Podle žalobce není naplněna podmínka, že hlavním (jediným) důvodem transakce bylo získání daňového zvýhodnění. Dle judikatury má daňový subjekt možnost vybrat si z možných alternativ tu pro něj ekonomicky nejvýhodnější pro provozování svého podnikání. K tomu žalobce opětovně odkazuje na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008, č. j. 7 Afs 54/2006 - 155, publ. pod č. 1778/2009 Sb. NSS. Daňové orgány podle žalobce překročily své kompetence, když nepřípustně hodnotily podnikatelskou strategii žalobce, která je výlučně v kompetenci žalobce. Tímto je zasahováno do legitimního očekávání žalobce. V usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74, publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS, se na zákaz zneužití práva nahlíží jako na ultima ratio, proto je třeba tento institut uplatňovat restriktivně a pečlivě jej poměřovat s jinými důležitými principy, především s principem právní jistoty.

Žalobce uvádí, že první podmínka zneužití práva, a sice že hlavním cílem hospodářské činnosti je získání daňového zvýhodnění, naplněna nebyla. Emise dluhopisů měla racionální smysl, což žalobce prokázal relevantními důkazními prostředky, včetně dvou znaleckých posudků. Žalovaný naplnění této podmínky neprokázal.

Podle žalobce nebyla naplněna ani druhá podmínka zneužití práva, a sice že poskytnutí daňového zvýhodnění je v rozporu s cílem sledovaným právní úpravou. Tu žalovaný taktéž neprokázal.

Žalovaný konstatoval zneužití práva s cílem čerpání výhody v podobě daňově účinných úroků z dluhopisů. Český daňový zákon obsahuje daňovou podporu podnikání dluhem oproti vloženým kapitálem. Smyslem a účelem zákona o daních z příjmů je zvýhodnit placené úroky, které jsou daňově uznatelným nákladem, zatímco cena vlastního kapitálu uznatelná není [viz např. § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů a důvodová zpráva k němu]. Jde o daňovou pobídku, která je často novelizována, nicméně nikdy nebyla zcela eliminována. U žalobce došlo k využití cizího kapitálu ve formě úpisu korunových dluhopisů. K omezení nadměrných výpůjčních nákladů slouží speciální ustanovení zákona o daních z příjmů a nelze připustit, aby správce daně nad rámec omezení podle § 25 odst. 1 písm. zk), zl), w) a § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů extenzivním výkladem nepřípustně omezil využití cizího kapitálu daňovým subjektem. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2017, č. j. 22 Af 86/2015 - 43. Nelze akceptovat, aby využití cizího kapitálu správce daně obecně identifikoval jako nestandardní transakci, při které údajně nedochází k ekonomickému přínosu pro daňový subjekt. Správci daně vůbec nepřísluší se vyjadřovat k ekonomickým rozhodnutím daňových subjektů, jak budou své podnikání financovat. Správce daně má při hodnocení daňové uznatelnosti cizího kapitálu při splnění všech podmínek zákona o daních z příjmů přihlížet pouze k tomu, zda z pohledu daňového subjektu, který tuto cenu cizího kapitálu hradí, může využití cizího kapitálu rozumně vést s přiměřenou pravděpodobností k dosažení, zajištění nebo udržení zdanitelných příjmů. Využití předmětné daňové pobídky bylo v případě žalobce zcela v souladu se smyslem a účelem zákona o daních z příjmů. Poskytnutí daňového zvýhodnění nebylo a není v rozporu s cílem sledovaným právní úpravou.

Žalovaný konstatoval zneužití práva s cílem čerpání výhody v podobě tvrzeného nulového zdanění příjmů z úroků z dluhopisů. K tomu žalobce uvádí, že úroky z dluhopisů podléhají dani z příjmů a daňový subjekt tyto úroky zdaňoval při využití technického postupu zaokrouhlování příjmů z cenných papírů podle § 36 odst. 3 zákona o daních z příjmů. Podle žalobce je naprosto nepřijatelné, aby žalovaný dovozoval zneužití práva z vydání korunových dluhopisů, pokud veřejně finanční správa opakovaně tvrdila, že prostá emise korunových dluhopisů nemohla být zneužitím práva. Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 6 Afs 156/2014 - 47. Žalobce opakovaně zdůrazňuje, že je jeho volbou, jakou formu cizího kapitálu pro své financování zvolí. Pokud zvolil cizí kapitál ve formě úpisu dluhopisů, jednalo se o zcela legitimní rozhodnutí. Daňová výhoda korunových dluhopisů byla dočasná a nyní je již zrušena. Žalobce by však dluhopisy využil, i kdyby byly úrokové příjmy zdaněny 15 %. I v takovém případě je využití dluhopisů jako nástroje externího financování optimální a vhodné.

Na dalším místě žaloby se žalobce přímo vyjadřuje k jednotlivým pasážím napadeného rozhodnutí, přičemž setrvale opakuje, že prokázal relevantními důkazními prostředky a dvěma znaleckými posudky, že transakce měla racionální ekonomický smysl a důvod a že se podařilo dosáhnout předem panem K. vytyčených cílů. Žalovaným prezentovaný závěr o tom, že ekonomicky racionální by bylo přikročit k úpisu dluhopisů v rozsahu a čase, kdy nezbytnost získání externích finančních zdrojů by byla reálná, považuje žalobce za nepodložený, oproti tvrzením žalobce, která jsou podložena dvěma znaleckými posudky. Žalovaný při této úvaze nedomyslel další otázky, např. to, z čeho by byla uhrazena kupní cena 100 % akcií SIKO CB a.s. a jaké finanční náklady by s tím byly spojeny, zda by bylo vůbec reálné upsat dluhopisy v libovolnou dobu, v libovolném rozsahu, a jaké finanční prostředky by s tím byly spojeny. Navíc žalovaný tyto skutečnosti hodnotí retrospektivně, avšak se znalostí současného stavu a vývoje dané věci. Takové znalosti však žalobce v době rozhodování o restrukturalizaci neměl a ani mít nemohl a musel se rozhodovat na základě dlouhodobé predikce.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žalobce úpisem dluhopisů žádné finanční prostředky nezískal. Tuto skutečnost žalobce nesporuje, neboť uvádí, že žalobce úpisem dluhopisů částečně splatil svůj dluh za 100 % akcií společnosti SIKO CB a.s. (započtením). Započtení pohledávek se řadí mezi řádný způsob zániku závazku, který nahrazuje splnění. Institut zápočtu posuzoval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 5. 2005, č. j. 5 Afs 158/2004 - 94. Započtení vzájemných pohledávek je postaveno na roveň finanční úhradě. Je irelevantní činit mezi oběma způsoby zániku závazku (splacení a započtení) jakéhokoliv rozdílu. Započtení má stejný dopad, jako kdyby za úpis dluhopisů obdržel žalobce úplatu na svůj účet, kterou by obratem použil na úhradu kupní ceny akcií.

Žalobce dále namítá, že v zákonné definici dluhopisu není uvedeno, že by si jeho vydáním emitent půjčoval peníze za účelem financování dalšího rozvoje nebo svých investičních záměrů. Vydání dluhopisu nemusí být přímo spojeno s půjčkou peněz či jakýmkoliv peněžním tokem směrem k emitentovi. Dluhopis vyjadřuje závazek emitenta hradit po určitou dobu úroky z dluhopisu a v době splatnosti uhradit nominální částku dluhopisu. Pro vydání dluhopisů ani nemusí existovat určitý účel emise. Žalovaný uvedené sice akceptoval, přičemž však bez relevantní opory doplnil, že se splacení dlužné částky předpokládá v penězích. Taková argumentace je však podle žalobce účelová. Ovšem vyplývá z ní i to, že úhrada zápočtem rozhodně není vyloučena.

Žalovaný měl v napadeném rozhodnutí dále za to, že jestliže je cílem odpočtu daňově uznatelných úroků podpora rozvoje podnikání, pak tento cíl u žalobce naplněn nebyl. Zde žalobce oponuje tím, že sekundárním prodejem dluhopisů získal finanční prostředky ve výši 50 milionů Kč, které neprodleně zapojil do financování rozvoje nových poboček a do propagace.

Pokud měl žalovaný za to, že reálná potřeba dluhového financování vznikla až v roce 2018 při rozchodu s obchodní značkou SIKO, pak žalobce oponuje tím, že prokázal, že již v letech 2012 až 2013 byl panu K. zřejmý rozchod s touto obchodní značkou. Nelze tedy žalobci vytýkat, že se na tuto reálnou možnost začal připravovat s předstihem.

Žalovaný dále označil získání finančních prostředků ze sekundárního prodeje dluhopisů za účelové a činěné v reakci na probíhající daňovou kontrolu a trestní řízení. Žalobce uvedené odmítá a uvádí, že finanční prostředky reálně využil k budování sítě poboček a že v budoucnu předpokládá další takové využití dluhopisů i včetně možnosti jejich poskytnutí jako zástavy bance při poskytnutí bankovního úvěru.

Závěrem se žalobce ohradil proti tvrzení, že se pan K. podílel na vytvoření umělé situace, která žalobci umožnila získat výhodu v podobě nižšího základu daně a nižší daňové povinnosti a panu K. v podobě nezdaněných příjmů z úroků z dluhopisů. Žalobce má za prokázané, že se o uměle vytvořenou situaci nejednalo. Jednalo se o restrukturalizaci, která měla racionální důvod, který byl v průběhu daňové kontroly vysvětlen a prokázán. Žalobce provedenými operacemi nezískal žádné nelegitimní daňové zvýhodnění, zachoval se stejně jako je běžné v reálném podnikatelském prostředí při realizaci akvizice na dluh s péčí řádného hospodáře s tím, že realizací celé transakce se žalobce z ekonomického a právního hlediska připravil na období, kdy již nebude moci využívat synergických výhod spojených s užíváním obchodní značky SIKO, a naopak bude muset výrazně investovat do rozvoje vlastní obchodní značky a distribuční sítě prodejen, přičemž toto období, jak správně žalobce předvídal v roce 2013, již nastalo, a to v roce 2018.

Žalobce závěrem zdůraznil, že dostatečně zdůvodnil a prokázal ekonomickou podstatu transakce (mj. dvěma znaleckými posudky znaleckých ústavů v oboru ekonomika), prokázal, že chování žalobce, jakož i chování zaniklé společnosti SIKO CB a.s., jakož i pana K., mělo ekonomický smysl, čímž nad rámec své důkazní povinnosti vyvrátil tvrzení správce daně, že hlavním důvodem realizace transakce bylo získání daňové výhody.

Správce daně a žalovaný naopak podle žalobce neunesli důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení, že došlo ze strany žalobce ke zneužití práva. Žalovaný nedostatečně zdůvodnil napadené rozhodnutí a nevypořádal se relevantním způsobem s předloženými důkazními prostředky, což podle žalobce způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Daňové orgány zcela v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu odmítají předložené znalecké posudky a žalovaný nezákonně odmítl provést výslech svědka a znalce. Daňové orgány překročily své kompetence, neboť hodnotily a rozporovaly skutečnosti, které jim dle judikatury hodnotit nepřísluší.

Závěrem své žaloby žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž v plném rozsahu vypořádal odvolací námitky, shrnul relevantní skutečnosti, popsal zjištěný skutkový stav a podal v něm dostatečné zdůvodnění svého závěru o zneužití práva žalobcem.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě podal podrobný rozbor problematiky zneužití práva a odkázal na rozsáhlou judikaturu českých i evropských soudů. V posuzovaném případě není sporu o tom, že žalobce postupoval formálně v souladu se zákonem. Sporné je, zda celá transakce měla ekonomické ratio nebo byla provedena „uměle“ s cílem získat daňové zvýhodnění. Daňovým subjektům není bráněno uzpůsobit své podnikání tak, aby minimalizovaly své daňové náklady, nicméně pokud však jediným, resp. hlavním účelem transakcí je získání nelegitimní daňové výhody, nelze takové jednání považovat za právem aprobované. Z toho důvodu bylo nutné se zabývat pozadím celého případu a posoudit ekonomickou racionalitu uskutečněných obchodních operací. Žalovaný zhodnotil, právě celkový sled jednání zúčastněných stran nemůže v nyní posuzovaném případě vést k jinému závěru, než že předmětná transakce byla uskutečněna především za účelem zatížení žalobce nákladovými úroky spojenými s emitovanými dluhopisy, a současně došlo k získání neoprávněné výhody pana K. v důsledku příznivého daňového režimu jakožto vlastníka dluhopisů, tj. došlo k vytvoření umělého zadlužení žalobce za účelem snížení jeho daňové povinnosti. Žalovaný nesdílí názor žalobce, že ekonomické důvody transakce byly jím prokázány.

Žalovaný má za to, že okolnosti transakce jako celek vykazují neracionální až absurdní jednání, které je v rozporu s účelem a smyslem zákona; objektivní kritérium zneužití práva je tak naplněno. Uměle vytvořená transakce byla nastavena panem K., jenž byl v rozhodujícím intervalu realizované transakce v průběhu roku 2014 současně vlastníkem, nebo se podílel přímo či nepřímo na vedení zúčastněných společností. V této skutečnosti je podle žalovaného třeba spatřovat naplnění subjektivního kritéria zneužití práva. Uvedená transakce by nebyla možná právě bez propojenosti subjektů.

K procesním námitkám žalovaný shrnul, že má za to, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné není. Pokud správce daně či žalovaný odmítli provést výslech navržených svědků či znalců, pak tak učinili z důvodu nadbytečnosti takového dokazování.

Žalovaný uzavřel, že přestože v daném případě došlo k naplnění formálních podmínek pro daňovou uznatelnost nákladů (úroků z dluhopisů) podle § 24 zákona o daních z příjmů, tyto podmínky byly vytvořeny pouze uměle a nerespektují skutečný smysl zákona. Nastavené podmínky transakce byly v rozporu s účelem zákona (objektivní okolnosti) a hlavním účelem bylo získání daňové výhody zatížením žalobce úrokovými náklady, a to vytvořením umělých podmínek pro její dosažení, což bylo umožněno propojeností osob podílejících se na transakci (subjektivní okolnosti).

Žalobce v replice k vyjádření žalovaného opakovaně zdůraznil, že relevantními důkazy, včetně zásadního důkazu znaleckými posudky, prokázal objektivní ekonomické důvody, které jej vedly k rozhodnutí o restrukturalizaci, jakož i cíle, které se tím podařilo dosáhnout. Jak již bylo popsáno v žalobě, důvody restrukturalizace byly následující: nastavit holdingové uspořádání společností ve vlastnictví pana K. a příprava na rozchod s obchodní značkou SIKO. Žalobce dále v replice uvedl, že má za to, že správce daně vykonstruoval kauzu o zneužití práva pouze na základě toho, že žalobce do restrukturalizace zapojil korunové dluhopisy.

Žalobce je toho názoru, že samotný sled a rychlost událostí či propojenost osob nemůže být důkazem zneužití práva. Je to pouze a výlučně správce daně či žalovaný, kteří nesou břemeno důkazní ke svému tvrzení o zneužití práva, tj. mají povinnost prokázat kumulativní naplnění podmínek pro zneužití práva. Daňové orgány podle názoru žalobce důkazní břemeno neunesly.

Žalobce od samého počátku deklaruje a prokazuje ekonomické důvody restrukturalizace, která byla naplánována jako jeden celek v rámci spojených osob tak, aby vznikla holdingová struktura. Vzhledem k tomu, že v rámci restrukturalizace chtěl pan K. vyřešit několik věcí najednou, byla zvolena poměrně komplikovaná restrukturalizace se zapojením evropské společnosti ASMAREA SE, u níž bylo možné využít emise dluhopisů s příznivým daňovým režimem. Pan K. se s péčí řádného hospodáře snažil restrukturalizací připravit své podnikání na možné negativní ekonomické důsledky rozchodu s obchodní značkou SIKO.

Žalobce dále v replice v reakci na vyjádření žalovaného podrobně popisuje důvody zapojení korunových dluhopisů a výhodnost tohoto postupu. Žalobce zdůrazňuje, že ekonomické důvody restrukturalizace je nezbytné posuzovat ve vzájemných souvislostech a v celé komplexnosti. Žalovaný se však snaží účelově zpochybnit jednotlivé kroky restrukturalizace.

Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti:

Protokolem ze dne 20. 3. 2017, č. j. X, byla u žalobce zahájena daňová kontrola na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2014. Ve spise jsou založeny protokoly o ústním jednání ze dnů 27. 3. 2017 a 13. 4. 2017. Žalobce předkládal v řízení řadu dokladů a smluv.

Správce daně vydal dne 5. 9. 2017 pod č. j. X, výzvu k prokázání skutečností podle § 92 odst. 4 ve spojení s § 86 odst. 3 písm. c) daňového řádu. Dne 6. 10. 2017 podal žalobce vyjádření k výzvě správce daně.

Dne 27. 2. 2018 zaslal správce daně žalobci kontrolní zjištění, v jehož závěru bylo uvedeno, že správce daně zvýší základ daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2014 o částku 47 629 966 Kč a tím dojde ke zvýšení poslední známé daňové povinnosti o částku 9 049 700 Kč. K uvedenému bude přistoupeno z důvodu závěrů kontrolního šetření ve věci převodu dluhopisů společnosti ASMAREA SE (žalobce), nákupu akcií SIKO CB a.s. a fúze a ve věci postoupení pohledávky za společností JK INTERIER STUDIO s.r.o. Žalobci byla stanovena lhůta v délce 45 dnů k vyjádření se k výsledkům kontrolního šetření a k navržení jeho doplnění.

Dne 15. 5. 2018 podal žalobce vyjádření k výsledku kontrolního zjištění a návrh na jeho doplnění. Žalobce doložil posudek č. X společnosti Equity Solutions Appraisals, znalecký ústav, týkající se posouzení ekonomických důvodů k provedení transakce (posudek ESA).

Následně pod č. j. X byla správcem daně zpracována zpráva o daňové kontrole, v jejímž závěru bylo konstatováno, že správce daně nemění své závěry uvedené v kontrolním zjištění. Zpráva o daňové kontrole byla projednána dne 24. 10. 2018 (protokol č. j. X).

Dne 25. 10. 2018 vydal správce daně dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2014 tak, jak je již popsáno shora. Dne 23. 11. 2018 podal žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru blanketní odvolání. Po výzvě správce daně žalobce ve stanoveného lhůtě doplnil odůvodnění svého odvolání. Žalobce v odvolání navrhl výslech znaleckého ústavu Equity Solutions Appraisals s.r.o.; výslech se uskutečnil dne 6. 2. 2019 (protokol č. j. X). Dne 6. 12. 2019 přeřadil žalovaný do veřejné části spisu znalecký posudek č. 013/009/2017 ze dne 4. 3. 2018, zpracovaný B. (tento posudek byl vypracován na žádost Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu).

Dne 18. 12. 2019 vydal žalovaný pod č. j. 52587/19/5200-11434-706502 seznámení se se zjištěnými skutečnostmi a výzvu k vyjádření v rámci odvolacího řízení, přičemž byla žalobci zaslána kopie částí posudku B.. Dne 3. 1. 2020 podal žalobce vyjádření k výzvě žalovaného, přičemž navrhl k důkazu výslech znalce B. a jeho konzultanta Š. a znalecký posudek, který bude předložen do 31. 1. 2020.

Dne 31. 1. 2020 předložil žalobce jako další důkazní prostředek znalecký posudek ze dne 31. 1. 2020, č. 847-13/2020, zpracovaný společností APELEN Valuation a.s., znaleckým ústavem v oboru ekonomika (posudek APELEN).

Následně vydal žalovaný dne 9. 3. 2020 napadené rozhodnutí. V něm žalovaný shrnul, že předmětem sporu je daňová uznatelnost částky 47 620 174,96 Kč (úroky z dluhopisů náklady spojené s vedení účtu a s realizací fúze obchodních společností ASMAREA SE a SIKO CB a.s.). Žalovaný ve shodě se správcem daně konstatoval, že žalobcem realizovanou transakcí došlo ke zneužití práva, kdy hlavním účelem této transakce bylo získání daňového zvýhodnění. Náklad byl vynaložen v rozporu s účelem zákona, dle kterého je možné zohlednit jen takové náklady, bez jejichž vynaložení by daňový subjekt vůbec nezískal či ani neměl možnost získat, případně udržet si zdanitelné příjmy. Bylo poukázáno na to, že pan K. byl před provedením transakce a v průběhu jejího uskutečňování přímým nebo nepřímým vlastníkem podílů ve společnostech, které se na transakci podílely, a současně byl členem jejich statutárních orgánů. Pan K. se tak svým jednáním a rozhodnutím podílel na uměle vytvořené situaci, která žalobci umožnila získat výhodu v podobě nižšího základu daně a nižší daňové povinnosti a jemu jako vlastníku dluhopisů realizovat nezdaněné příjmy z úroků z dluhopisů, které držel od 19. 3. 2014 do 19. 6. 2017.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl při jednání dne 9. 6. 2021.

Při jednání setrvaly obě procesní strany na svých stanoviscích. Žalobce v žalobě i při jednání navrhl, aby krajský soud provedl k důkazu jednak vyjádření znaleckého ústavu APELEN Valuation a.s. k rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 14. 4. 2020 a vyjádření znaleckého ústavu Equity Appraisals s.r.o. k rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 16. 4. 2020. Krajský soud tyto důkazy pro nadbytečnost neprovedl, což bude odůvodněno níže. Krajský soud neprovedl k důkazu ani kopii listu č. 15 z novin Deník ze dne 14. 10. 2019, která měla dokládat inzerci sekundárního prodeje korunových dluhopisů; tato skutečnost nebyla v daňovém řízení rozporována, a proto ji krajský soud považuje za zjištěnou.

Žaloba není důvodná.

S ohledem na rozsáhlost žalobní argumentace považuje krajský soud v úvodu svého právního hodnocení za potřebné uvést, že povinnost posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že krajský soud je povinen reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jeho úkolem je totiž vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. Např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). Tento závazek přitom nemůže být chápán tak, „že vyžaduje za všech okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka (srovnej např. rozsudek ve věci Van de Hurk v. The Netherlands, ze dne 19. 4. 1994, Series No. A 288). To by mohlo vést zejména u velmi obsáhlých podání až k absurdním a kontraproduktivním důsledkům jsoucím v rozporu se zásadou efektivity a hospodárnosti řízení. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je, aby se městský soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení tak, aby žádná z nich nezůstala bez náležité odpovědi. Odpověď na základní námitky však v sobě může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130). Ostatně i Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, a obdobně též např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, a ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 - 50). Ve světle výše uvedeného přistoupil krajský soud k posouzení námitek žalobce.

Krajský soud se z povahy věci nejprve zabýval žalobními námitkami procesního charakteru, které směřovaly především do procesu dokazování a týkaly se především odborných posudků, které jsou součástí daňového spisu. Pokud by totiž krajský soud zjistil, že došlo k pochybení v procesu dokazování a že se jedná o takovou vadu řízení, která měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, zrušil by pro takovou vadu napadené rozhodnutí. V takovém případě by bylo předčasné jakékoliv další hodnocení naplnění podmínek institutu zneužití práva.

Krajský soud se nejprve zaměřil na povahu posudků, které jsou obsahem daňového spisu. Žalobce předložil v průběhu daňové kontroly posudek ESA a v průběhu odvolacího řízení posudek APELEN, které hodnotí ekonomickou racionalitu a relevanci transakce provedené žalobcem, kterou správce daně zhodnotil jako daňově zneužívající uměle vytvořenou situaci a neuznal proto daňové náklady ve smyslu § 24 zákona o daních z příjmů.

Rozhodně nelze přisvědčit tvrzení žalobce, že daňové orgány jím předložené posudky odmítly. Obsahem těchto posudků se zabývaly a vypořádaly je, i když se s nimi neztotožnily; uvedené vyplývá ze zprávy o daňové kontrole (posudek ESA hodnocen na str. 57 až 62) i z napadeného rozhodnutí (důkaz posudkem APELEN zhodnocen v bodech 85 až 97 napadeného rozhodnutí, důkaz posudkem ESA zhodnocen v bodech 98 až 116 napadeného rozhodnutí).

Především je nutné uvést, že posudek předložený účastníkem řízení je v daňovém řízení považován za listinný důkaz (srov. § 93 odst. 1 daňového řádu a § 95 téhož zákona a contrario). Správce daně i žalovaný proto znalecké posudky hodnotili stejně jako ostatní listinné podklady předložené žalobcem během řízení. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2018, č. j. 2 Afs 398/2017 - 42 (bod 42), obdobně též viz odborná literatura, a sice Baxa, J. a kol. Daňový řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011; komentář k § 95. Důkazní sílu znaleckého posudku má tak v daňovém řízení pouze posudek zpracovaný znalcem ustanoveným správcem daně (§ 95 daňového řádu).

Pokud by případně v daňovém řízení přicházela v úvahu analogická aplikace následujícího právního závěru Nejvyššího správního soudu z rozsudku ze dne 2. 7. 2015, č. j. 9 As 206/2014 - 48, a sice že „má-li posudek předložený účastníkem správního řízení náležitosti znaleckého posudku dle § 127a o. s. ř., postupuje se při jeho provádění stejně jako při provádění znaleckého posudku znalce ustanoveného správním orgánem podle § 56 správního řádu z roku 2004,“ který byl vysloven pro účely běžného správního řízení podle správního řádu, pak této kvalitě posudky předložené žalobcem taktéž neodpovídaly. Jak krajský soud ověřil z obou posudků, tak přestože mají znaleckou doložku, neobsahují náležitosti podle § 127a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a to konkrétně neobsahují klauzuli o tom, že si je znalec vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku.

Krajský soud tak uzavírá, že posudky předložené žalobcem mají kvalitu listinného důkazu, a to soukromé listiny. Nelze se tedy dovolávat posuzování odbornosti otázek, k nimž údajně dle žalobce neměl správce daně erudici. Právě naopak správce daně k posuzování otázek stran ekonomické racionality a relevance transakce odbornou erudici má a je schopen a oprávněn tyto otázky na základě zjištěného skutkového stavu sám hodnotit a právně podřadit pod kategorii zneužití práva, resp. posoudit zda ke zneužití práva došlo či nikoliv. Kontrola účetnictví a ostatních povinností daňových subjektů podle příslušných právních předpisů spadá do zákonem vymezené pravomoci a působnosti orgánů finanční správy při správě daní. K posouzení toho, zda žalobce v roce 2014 účtoval v souladu se zákonem, měly proto daňové orgány dostatečné odborné znalosti. Uvedené se potvrzuje i z toho, že správce daně při provádění daňové kontroly žádného znalce na rozkrytí kroků a účelu transakce neustanovil, neboť jej nepotřeboval.

S uvedeným souvisí dále i to, jakým způsobem žalovaný naložil s posudkem B., který byl podle obsahu daňového spisu do něj založen až po skončení daňové kontroly, tj. až v průběhu odvolacího řízení, kdy byl získán od orgánů činných v trestním řízení. Tento posudek pro účely daňového řízení taktéž představuje pouze důkaz soukromou listinou. Nejde o posudek znalce, kterého by ustanovil správce daně. Tento posudek, jak krajský soud ověřil, taktéž neobsahuje náležitosti podle § 127a o. s. ř., a proto na něj skutečně nelze v daňovém řízení nahlížet jako na znalecký posudek a tak s ním nakládat. Ostatně jak plyne z obsahu napadeného rozhodnutí, žádná zásadní důkazní hodnota tomuto posudku přiznávána žalovaným nebyla. Především je třeba vyzdvihnout, že tento posudek neměl správce daně při provádění daňové kontroly k dispozici a veškerá skutková zjištění a jejich hodnocení prováděl autonomně v rámci své vlastní kompetence, znalce k těmto záležitostem ustanovovat nepotřeboval. Žalovaný v rámci napadeného rozhodnutí zhodnotil, že posudek B. potvrdil závěry správce daně již dříve učiněné v rámci svého autonomního „vyšetřování“ dané kauzy a v rámci své autonomní úvahy. V tomto ohledu hodnotí krajský soud posudek B. jako důkaz zcela nadbytečný, bez nějž by se daňové orgány v řízení obešly. Po formální stránce namítal žalobce, že tento posudek byl zpracován znalcem s neodpovídající specializací. Krajský soud se ztotožňuje se závěry žalovaného v bodě 81 napadeného rozhodnutí a konstatuje, že tento znalec byl ustanoven v trestním řízení a byl vybrán orgány činnými v trestním řízení; uvedené tedy bylo zcela mimo gesci daňových orgánů.

Žalobce dále po formální stránce zpochybnil posudek B. stran jeho náležitostí; žalobce tvrdí, že tento posudek nesplňuje požadavky podle vyhlášky č. 37/1967 Sb. Uvedenou námitku vyhodnotil krajský soud jako nedůvodnou, vzhledem k tomu, že již bylo konstatováno, že se v případě posudku B. nejedná o znalecký posudek, který by musel splňovat náležitosti podle zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, a podle prováděcí vyhlášky č. 37/1967 Sb. Žalobce dále zpochybnil přezkoumatelnost posudku B. z důvodu toho, že v něm není přesně uvedeno, z jakých podkladů vycházel. Podle žalobce nemohl mít znalec k dispozici veškeré relevantní podklady. Z obsahu posudku vyplývá, že znalec měl k dispozici dokumentaci předanou mu dne 5. 12. 2017, a to listinné dokumenty ve dvou šanonech (specifikované v předávacím protokolu) a elektronické dokumenty na 1 ks CD nosiči s názvem „SIKO - FÚ Strakonice“. Krajský soud při vypořádání této námitky opakovaně připomíná, že se v případě posudku B. jedná pro účely daňového řízení o soukromou listinu, se kterou i tak žalovaný nakládal a přílišnou důkazní váhu jí nikterak nepřipisoval, jak lze seznat z obsahu napadeného rozhodnutí, v němž s obsahem posudku B. v podstatě nepracuje a neopírá o něj své závěry. Žalovaný měl skutkový stav a jeho hodnocení za dostatečně provedené ze strany správce daně a závěry posudku B., které sice podporují závěry správce daně, nebyly v tomto směru žalovaným nikterak vyzdvihovány jako podpora pro jeho zamítavé rozhodnutí ve věci. V tomto ohledu tedy podle krajského soudu není zcela rozhodné, z jakých konkrétních listin zpracovatel posudku vycházel. Samozřejmě by tato skutečnost byla jednoduše ověřitelná vyžádáním předávacího protokolu ze dne 5. 12. 2017, ovšem to bylo podle krajského soudu nadbytečné za situace, kdy je z obsahu napadeného rozhodnutí zjevné, že žalovaný z posudku B. v zásadě nevycházel a ani z něj nikterak necitoval a neodvolával se na něj. Žalovaný vycházel z toho, co zjistil a zhodnotil autonomně správce daně v rámci své zákonné kompetence. Pokud jde o údaj o tom, že měl zpracovatel posudku k dispozici 1 ks CD nosič od správce daně s dokumenty týkajícími se věci žalobce, který obdržel dne 5. 12. 2017, tak je zřejmé, že měl k dispozici listiny, které měl správce daně k dispozici k tomuto datu. V tomto směru nepovažuje krajský soud za zásadní vadu napadeného rozhodnutí, že se žalovaný k této dílčí námitce do podkladů posudku B. nevyjádřil. Žalovaný podal své souhrnné vyjádření k posudku B. v bodech 79 až 82, což krajský soud považuje za zcela dostatečné vypořádání vznesených argumentů žalobce.

Žalobce dále připomíná, že posudek B. byl kriticky zhodnocen i v posudku APELEN, který žalobce předložil v odvolacím řízení. K tomu žalovaný v bodě 82 napadeného rozhodnutí uvedl, že v kapitole 5.2. posudku APELEN hodnotí zpracoval posudek B. s tím tvrzením, že B. více sledoval peněžní toky než ekonomickou podstatu samotné transakce; posudek APELEN v této kapitole opět vysvětluje ekonomickou podstatu transakce obdobně jako v kapitole 5.1. Žalovaný konstatoval, že k těmto závěrům posudku APELEN (ad kapitola 5.1.) se vyjadřuje na jiném místě napadeného rozhodnutí (viz body 85 až 97). Jinými slovy řečeno, žalovaný vypořádal oponenturu proti posudku B tím, že vypořádal tvrzení obsažená v posudku APELEN. Jestliže žalobce tvrdí, že posudek B. se nezabývá ekonomickým pozadím a ekonomickými důvody transakce, tak k tomu krajský soud uvádí, že není zcela podstatné, co a jak hodnotil posudek B., nýbrž to, že správce daně i žalovaný se ekonomickým pozadím a ekonomickými důvody transakce podrobně zabývali a vyjádřili se ke všem relevantním tvrzením a důkazům předloženým žalobcem. Případné nedostatečně komplexní hodnocení ekonomického pozadí a okolností transakce v posudku B. nemá žádný vliv na výsledek daňového řízení, neboť to nebyl důkaz, o který by své závěry správce daně a žalovaný opíral.

V rovině procesního postupu vznesl žalobce žalobní námitky ohledně výslechu zpracovatelů posudků. Předně vytýkal žalovanému, že výslech znalce A., který zpracoval posudek ESA, byl proveden ryze formálně a že správce daně, který výslech vedl, neměl ani žádných doplňujících dotazů. Krajský soud se seznámil s protokolem o výslechu pana A., který byl vyslýchán jako znalec, nicméně jak již bylo konstatováno shora, jím podaný posudek neměl kvalitu znaleckého posudku, nýbrž listinného důkazu soukromé povahy. Pan A. byl tudíž vyslýchán jako zpracovatel posudku, a to na základě návrhu žalobce. Z protokolu o výslechu pana A. je zřejmé, že správce daně nejprve zjišťoval okolnosti vypracování posudku ESA a následně se ptal na konkrétní závěry posudku a žádal jejich vysvětlení. Správce daně výslech vedl tak, že pokládal konkrétní otázky k obsahu posudku ESA; v žádném případě tak nelze uvažovat o tom, že byl výslech veden toliko formálním způsobem. Při výslechu pana A. byl přítomen člen představenstva žalobce, zástupce žalobce a odborná konzultantka. Osoby přítomné za žalobce dostaly v závěru výslechu možnost položit panu A. otázky týkající se posudku ESA. Ani jedna z přítomných osob svého práva nevyužila, k čemuž lze toliko uvést, že takový postup jde k tíži žalobce, neboť ten nevyužil své možnosti, aby se pana A. dotázal otázkami na odpovědi, které mohly z jeho pohledu přispět k vyjasnění sporných otázek. Žalobce svého práva nevyužil, proto je nyní bezpředmětné namítat, že výslech byl veden formálně. Není tomu tak.

Dále žalobce namítal pochybení žalovaného, které mělo spočívat v tom, že neprovedl výslech zpracovatel posudku APELEN. Jak již bylo konstatováno, není posudek APELEN posudkem znaleckým, nýbrž listinným důkazem soukromou listinou, který byl tedy i takto hodnocen. Žalovaný potřebu výslechu zpracovatele posudku neměl a s obsahem posudku se vypořádal v bodec