51 A 61/2020

Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 23. 11. 2020 doručena žaloba, kterou se žalobkyně domáhají zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2020, č. j. KUJCK 106562/2020, kterým bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) změněno rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, odbor územního plánování (dále jen „stavební úřad“) ze dne 26. 4. 2019, č. j. SU/840/2019 – 8 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že byl doplněn výčet účastníků řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu o další osoby. Ve zbytku bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

Prvostupňovým rozhodnutím bylo vydáno společné povolení ve společném územním a stavebním řízení, kterým byl schválen stavební záměr: „Novostavba bytového domu, zpevněné plochy, přípojky technické infrastruktury, oplocení ulice H., České Budějovice“ na pozemku parc. č. X (ostatní plocha), parc. č. X (zahrada), parc. č. X (zastavěná plocha a nádvoří), parc. č. X (ostatní plocha), vše v katastrálním území České Budějovice 5 (dále jen „stavba“ nebo též „bytový dům“), žadatele/stavebníka, osoby zúčastněné na řízení I, Ing. Tomáše Trnky (dále jako „stavebník“ či „žadatel“). V bytovém domě se má nacházet celkem 8 bytů ve 3 nadzemních podlažích a bude umístěn do hloubi proluky bloku rodinných domů tvořené parcelami parc. č. X, parc. č. X a parc. č. X, přičemž uliční stěna domu je umístěna do vzdálenosti 18 m od hranice stavebního pozemku s veřejnou komunikací (od uliční čáry). Ze spisové dokumentace plyne, že v minulosti byl stavební záměr již stavebním úřadem posuzován, avšak navrhovaná stavba měla jinou podobu, měla více pater a obsahovala více bytů.

V první části podané žaloby žalobkyně ve zcela obecné rovině konstatují, že žalobou napadeným rozhodnutím byly zkráceny na svých právech, zejména právu vlastnickém (ztráta tržní hodnoty jejich nemovitosti), právu na ochranu soukromí, právu na ochranu zdraví a právu na příznivé zdravotní prostředí. Zcela obecně je konstatováno porušení § 2 až § 5 správního řádu a to, že žalovaný námitky žalobkyň bagatelizuje a nekriticky přejímá tvrzení stavebníka.

Žalobkyně předně namítají, že lokalita, v níž má být stavba umístěna, je určena pro individuální bydlení, nicméně plánovaný bytový dům není dle jejich názoru stavbou individuálního bydlení, naopak naplňuje znaky stavby kolektivního bydlení. Přezkumné stanovisko i stanovisko přezkoumávané konstatující souhlas záměru s územním plánem dle žalobkyň nekorespondují s obsahem územního plánu města České Budějovice. Správní orgány nesprávně vyložily a aplikovaly čl. 17 vyhlášky č. 4/2000, o závazných částech územního plánu města České Budějovice (dále jen „OZV“) a čl. 190 odst. 3 písm. b) OZV včetně definici toho, co je bydlení individuálního charakteru, což dávají žalobkyně do kontextu faktické povahy individuálního nebo kolektivního bydlení. Definici bodového domu individuálního charakteru bydlení by tak splňoval i dům s nejvýše 3 nadzemními podlažími, ve kterém by mohlo být 20 i více bytů na patro, přičemž v takovém době by se už o individuální bydlení nemohlo z povahy věci jednat. Žalobkyně mají za to, že v posuzované věci správní orgány rezignovaly na charakteristiku území, které je určeno pro bydlení individuálního charakteru; v platném územním plánu tvoří čtvrť Suché Vrbné – předměstí - obytné předměstí se stabilizovanou strukturou zástavby, v daném místě jsou vyčleněny plochy bydlení označené jako IN-2 individuální bydlení v předměstí.

Žalobkyně dále namítají, že projektová dokumentace neobsahuje výkresy zobrazující všechny základní pohledy na zamýšlený bytový dům a správní orgány tak neměly dostatek podkladů pro řádné posouzení věci. K žalovaným upozorňované existenci bytových domů v blízkosti umisťované stavby žalobkyně uvádí, že tyto bytové domy jsou součástí jiného uličního bloku a v dané lokalitě jsou excesem. V bloku, do kterého je stavba umisťována, žádné bytové domy ani nájemní vily, jak jsou definovány v OZV, nejsou; stávající rodinné domy mají výšku maximálně dvou nadzemních podlaží. Žalobkyně rovněž podotýkají, že předmětné území má charakter území stabilizovaného ve smyslu čl. 88 odst. 2 písm. a) OZV a čl. 156 odst. 2 OZV, v nichž mají převažovat činnosti záchovné a údržbové. Výstavbu bytového domu však žalobkyně shledávají za činnost obnovnou, která má být v takovém území prováděna pouze výjimečně, proto byl dle jejich názoru porušen čl. 17 odst. 4 OZV.

Žalobkyně k tomu dále uvádí, že nesouhlasí s tím, že by stavba neměla dopad do charakteru okolní zástavby, ani že by vyhovovala urbanistickým, architektonickým a estetických požadavků. Sám žalovaný si odporuje, když na straně 46 rozhodnutí tvrdí, že stavba popisované parametry okolní zástavby nemá - má „poněkud jiný charakter“, ale z limitů daných územním plánem nevybočuje. Jedná-li se však o stabilizované území, měly by nově umisťované domy dle žalobkyň doplňovat již existující zástavbu, zde však dochází k dehonestujícímu nerespektování stabilizovaného území pro individuální bydlení v předměstí (IN-2) ve stávající zástavbě bloku s rodinnými domy. Je zcela přehlíženo, že na 26 pozemcích se nachází rodinné domy do 5 obyvatel na jeden dům, nikoli domy s 30 možnými obyvateli. Uvádí-li přezkumné stanovisko, že některé domy jsou umístěny v zahradách, jedná se pouze o dva rodinné domy, nikoli o domy zcela rozdílného charakteru jako má nyní řešená stavba, která zde ani z hlediska historického vývoje nezapadá. Závěr přezkumného stanoviska o tom, že objekty nejsou umístěny na uliční čáře a ani na sebe nenavazují, netvoří typicky blokovou zástavu, jsou zkreslující. Až na dva domy jsou domy uspořádány při vnějším obvodu bloku a uvnitř bloku zůstává rozsáhlá vnitřní klidová zóna zahrad, do které řešená stavba odstupující od uliční čáry 18 m zasahuje až do hloubky 33 m. Žalobkyně rovněž připomínají, že i stanovisko statutárního města České Budějovice ze dne 30. 7. 2019, č. j. NP-VLa/455/2019, se proti stavbě takto vymezuje. Plánovaný bytový dům dle žalobkyň převyšuje současnou zástavbu, do zástavby nezapadá, je stavbou s odlišnou strategií života; hledisko kvality bydlení je upozaděno. Stavba patří dle žalobkyň do ploch vymezených kolektivnímu bydlení (KOL-2 nebo SKOL-2), nikoli do ploch individuálního bydlení IN-2.

Žalobkyně se dále domnívají, že stavba bude narušovat jejich soukromí, a to pohledem a hlukem z celkem 8 bytů, které v bytovém domě vzniknou. Balkony z těchto bytů způsobí dle žalobkyň narušení soukromí nadmíru přiměřenou okolním poměrům. V souvislosti s narušením pohody bydlení žalobkyně odkazovaly na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2013, č. j. 6 As 71/2012-47, a žalovaný dle žalobkyň nepostupoval nestranně, když upřednostnil zájmy stavebníka před jejich zájmy na zachování soukromí. Rovněž se žalobkyně ohrazují vůči výzvě stavebníka, který sdělil, že budou-li se cítit obtěžováni pohledem, mají sami realizovat příslušná opatření k zabránění takového nežádoucího stavu. Žalobkyně poukazují na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2013, č. j. 4 As 97/2013-40, s tím, že je nutno řešit potencialitu vzniku možných budoucích sporů, neboť zde dochází k narušení zavedeného a legitimně očekávaného rozsahu soukromí nad míru přiměřenou poměrům. Argumentace žalovaného přenášející jakási opatření k zamezení možného rušení soukromí osob je dle žalobkyň nesprávná. Dle žalobkyň je nutné brát v potaz i odlišný životní styl obyvatel bytových domů a zón kolektivního bydlení od životního stylu obyvatel individuálních rodinných domů, který je odlišný a jen těžko lze dosáhnout souznění.

Dále žalobkyně ve vztahu k hodnocení kvality prostředí poukazují i na to, že zahrada nacházející se původně na pozemku žadatele se má z velké části proměnit ve volně přístupné parkoviště, přičemž i výstavbou a užíváním bytového domu dojde k nepřiměřenému zvýšení emisí. Narušování soukromí pohledy, prašností, hlukem nelze přitom poměřovat s existencí bytového domu přes ulici Hlinecká, který je dostatečně vzdálen, nepatří do posuzovaného bloku a ani do něj nezasahuje. Obdobně tak emise z dopravy v ul. H. do nitra bloku nezasahují. Projektovaná parkovací místa pak zasahují do kvality bydlení žalobkyně b), neboť emise z jejich užívání se přenesou před dům žalobkyně b), přímo do oken jejích místností, jakož i do dvora, resp. zahrad obou žalobkyň. Parkovací místa se nacházejí pouze 2,2m od domu žalobkyně b). K přenosu všech emisí severním a východním směrem k nemovitostem žalobkyň přispěje i betonové oplocení o výšce 2 m, které má vzniknout na hranici pozemku žadatele s ul. Hlineckou, a které bude spolu se západní stěnou bytového domu znemožňovat rovnoměrné rozptýlení emisí všemi směry, resp. směrem, kterým nebudou nemovitosti žalobkyň dotčeny.

Žalobkyně b) dále poukazuje na studii spol. Studio D – akustika, s. r. o., autorky Ing Jany Stehlíkové popisující zastínění jejího domu a zahrady na pozemku p. č. 1923/1, neboť stavba nového domu je situována jihovýchodně pouze 8,2 m od domu žalobkyně b) a pouze 3 m od hranice pozemku. Tyto odstupové vzdálenosti spolu s výškou stavby k atice téměř 10 m budou způsobovat značné zastínění jak domu, tak dvora a zahrady. Žalobkyně b) přistoupila k ověření obsahu této studie u znalce pro oslunění a denní osvětlení u V.Z., který poukázal na chyby a nedostatky v řešení oslunění a denního osvětlení. Výtky tohoto znalce pak žalobkyně b) pak uvedla ve svých námitkách ze dne 18. 3. 2019, které však nebyly žalovaným reflektovány – např. chybné nastavení parametrů v příslušném programu, které studie uvádí jako výchozí. Žalobkyně b) má za to, že závěry studie jsou nesprávné a žalobou napadené rozhodnutí vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu.

Dalším žalobním bodem žalobkyně brojí proti nedostatečnému a neúplnému vypořádání se s námitkami vztahujícími se k dopravní obslužnosti a parkování. Rovněž projektová dokumentace neřeší zpevněné plochy podél bytového domu; zde žalobkyně nemyslí tzv. okapový chodník v šíři 50 cm kolem bytového domu, ale ostatní plochy pozemku přiléhající k hranicím obou sousedních pozemků – šířka 2,5 m a délka 15, 9 m na severní a jižní straně, jejichž povaha a využití z dokumentace neplyne.

Žalobkyně dále namítají, že zpevněná plocha pro 14 automobilů zasahuje k hranici sousedních pozemků, okna obytné části domu žalobkyně b) a hlavní vchod, jsou tímto směrem orientovány; 2 parkovací stání mají být přímo na hranici pozemku žalobkyně b). K tomu žalobkyně dodávají, že 14 parkovacích stání bylo projektováno pro 10 bytů a 4 NP, zatímco pro 8 bytů a 3 NP postačuje 10 parkovacích stání. Umístění parkovacích stání podle žalobkyň odporuje § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů, neboť není dodržen odstup 3 m od hranice pozemku.

Dle žádosti žadatele (stavebníka) o vydání společného rozhodnutí a dle projektové dokumentace má být na pozemku přiléhajícího ke stavbě zachována zahrada, což je dle žalobkyň v rozporu s tím, že pozemky byly či budou vyňaty ze zemědělského půdního fondu. Dle žalobkyň není postaveno najisto, jak budou nezastavěné části pozemků využity, přičemž na nich mohou být vybudovány i zpevněné plochy, což by vedlo až k 79 % zastavění pozemku. To by bylo v přímém rozporu s dosavadním stavem, při kterém 74 % plochy tvořila zahrada se stromy a keři. Takový postup by byl v protikladu s čl. 137 písm. f) OZV, který ukládá povinnost chránit a uchovávat zeleň vnitrobloků.

Žalovaný rovněž neposuzoval, zda nemůže při realizaci stavby dojít k nepříznivému ovlivnění pramenů spodní vody, a to jak z hlediska realizace stavby, tak z hlediska průsaku látek skrze zatravňovací tvárnice apod. Na sousedních pozemcích vlastníků Š. a K., R., Ř., B. jsou přitom prameny spodní vody a jsou zde i studny. I na tomto zastavovaném pozemku pro stavbu byla studna, která byla investorem zasypána při bouracích pracích a odstranění původního rodinného domu. Ač žalobkyně na tyto skutečnosti poukazovaly, hydrologický posudek nebyl zpracován a projektová dokumentace neobsahuje ani řešení nakládání s povrchovými vodami.

Žalobkyně poukazují i na projektované oplocení na hranici stavebníkova pozemku s ul. Hlineckou – betonové šalovací tvárnice o výšce 2 m s bránou vjezdu na pozemek. Taková zeď je dle žalobkyň neestetická a narušuje vzhled ulice na úrovni uliční čáry. Rovněž znemožní žalobkyni b) výhled vlevo na chodník a vozovku při vjíždění od jejího domu do ul. H., obdobně pak omezí i řidiče vyjíždějící z parkoviště u této novostavby.

Žalovaný se dle žalobkyň rovněž nedostatečně vypořádal i s tím, že návrhem sjezdu a provozem navrženého parkoviště dojde k ovlivnění provozu autobusové zastávky MHD v ul. Hlinecká, kde se již nyní hromadí kolony vozidel stojících před křižovatkou s Dobrovodskou ulicí. Užívání tohoto parkoviště zvýší riziko vzájemných kolizí, a to tím spíše, že vjezdová brána je široká pouze 5,1 m.

Žalobkyně brojí i proti nedostatečnému posouzení souladu stavby s obecnými regulativy upravenými v čl. 91-101 OZV; nedostatečnému posouzení skutečnosti, že v projektu požární ochrany nebyl zahrnut objekt zahradního domu na pozemku parc. č. X, jenž je vzdálen 1 metr od hranice pozemku parc. č. X; také nebyla posouzena garáž na pozemku parc. č. X. Odvolací námitky byly dle žalobkyň vypořádány zcela nedostatečně a žalovaný zcela opomenul posoudit ohrožení práv účastníků řízení ale i veřejného zájmu (§ 90 stavebního zákona).

Dále žalobkyně poukazují na to, že nynější správní řízení bylo již 4. řízením o téže stavbě, která se dlouhodobě ukazuje jako problematická, k čemuž stručně popisují, že v minulosti bylo společné řízení vyloučeno pro rozpor s příslušnými vyhláškami a rozpor s územním plánem.

Závěrem žalobkyně poukazují na porušení přílohy č. 8 vyhlášky č. 499/2006, o dokumentaci staveb, neboť výkresová dokumentace absentuje výkresy obsahující charakteristické řezy základního konstrukčního řešení v návaznosti a stávající zástavbu, hloubku založení stavby a stav stávajících, výškové řešení nebo pohledy dokumentující začlenění stavby do stávající zástavby nebo krajiny. Z tohoto důvodu žalovaný nemohl správně a objektivně posoudit začlenění navrhované stavby do stávající zástavby, stejně tak nemohl posoudit urbanistické a architektonické řešení.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 28. 1. 2021 shledal námitky žalobkyň nedůvodnými a navrhl zamítnutí žaloby. V podrobnostech žalovaný odkazoval na odůvodnění napadeného rozhodnutí a podotkl, že je přesvědčen o dostatečném vypořádání se se všemi odvolacími námitkami v napadeném rozhodnutí. Jelikož v rámci odvolání bylo brojeno vůči obsahu závazného stanoviska úřadu územního plánování Magistrátu města České Budějovice ze dne 12. 10. 2018, vyžádal si žalovaný u nadřízeného správního orgánu Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru regionálního rozvoje, územního plánování a stavebního řádu, oddělení územního plánování, potvrzení či změnu tohoto stanoviska. Nadřízený správní orgán přípustnost stavebního záměru ve svém závazném stanovisku ze dne 13. 3. 2020 potvrdil a Ministerstvo pro místní rozvoj k podnětu žalobkyň neshledalo důvod pro zahájení přezkumného řízení.

Žalovaný upozornil, že v právních předpisech je stanovena obecná definice bytového domu, nicméně územní plán města České Budějovice v souladu s právními předpisy pro regulaci rozvoje ve svém správním území specifikoval bližší definici bytového domu, která rozlišuje několik druhů bytových domů a možnost jejich umístění v konkrétních vymezených plochách s rozdílným způsobem využití ve svém správním území. Žalovaný dále vysvětlil, že pro konstatování, že bytový dům vykazuje zřetelné prvky kolektivního bydlení podle definic územního plánu města České Budějovice, nebyla splněna kritéria.

Žalovaný se striktně ohradil proti tvrzením žalobkyň, že výklad územního plánu města České Budějovice byl činěn bez vzájemných souvislostí a provázaností jednotlivých jeho ustanovení. Žalovaný osvětlil vzájemné vazby mezi jednotlivými články OZV a zdůraznil, že posuzovaný bytový dům lze umístit do předmětného území s převažujícím charakterem individuálního bydlení. Citace, které žalobkyně uvádějí, nejsou od roku 2018 platnou územně plánovací dokumentací.

Nedůvodnou označil žalovaný námitku, kterou žalobkyně tvrdila nedostatek podkladů k řádnému posouzení věci v odvolacím řízení, neboť pro posouzení měl k dispozici všechny zákonem vyžadované podklady. Bytový dům sice nepatří mezi typickou výstavbu v předmětném území, avšak není územním plánem vyloučen, přičemž byl navržen tak, aby významně negativně neovlivnil dnes převažující charakter individuálního bydlení v rodinných domech. Ke zmiňovanému stanovisku statutárního města České Budějovice ze dne 30. 7. 2019 žalovaný uvedl, že se jedná pouze o vyjádření jednoho z účastníků k obsahu odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 26. 4. 2019 (tj. jiné řízení), v průběhu tohoto řízení statutární město jako účastník takovouto námitku neuplatnilo.

Žalovaný neshledává důvodnou ani argumentaci zaměřenou na pohodu bydlení žalobkyň. Žalovaný zdůraznil, že bytový dům splňuje limity stanovené právními předpisy, přesto však připouští jisté snížení pohody bydlení v okolí, které však nepřekročilo přípustnou míru. Žalovaný podotkl, že žalobkyně nemá veřejné subjektivní právo na to, aby byla vyloučena každá stavební změna v jeho sousedství. Současná podoba novostavby obsahuje 8 bytů, počet bytů byl s ohledem na výsledek předchozích řízení snížen a odpovídá poměrům v daném místě, byť má stavba jiný charakter než dosavadní stavby. Stran studie oslunění a denního osvětlení žalovaný odkazuje na vydaná rozhodnutí, ve kterých bylo na námitky žalobkyň reagováno. Důvody, které žalobkyně v řízení uváděly, se vztahovaly k původnímu již změněnému návrhu stavby, která byla o jedno podlaží vyšší. Rovněž žalobkyně svá tvrzení ničím nepodložily.

Ve vztahu k podobě pozemku kolem stavby lze shrnout, že žalovaný má za to, že budoucí podoba pozemku kolem stavby je podrobně popsána a je v souladu s právními předpisy a územním plánem. Územní plán skutečně stanovuje povinnost chránit a uchovávat zeleň vnitrobloků, nicméně se jedná o povinnost, kterou je nutno hodnotit v kontextu celého územního plánu. Doslovný výklad by vedl k ukončení výstavby a měl by charakter stavební uzávěry. Smysl tohoto ustanovení shledává žalovaný v tom, že je nutné veškeré zásahy do zeleně posuzovat tak, aby vnitrobloky nepřestaly plnit svoji funkci. Nyní realizovaný zásah do zeleně vnitrobloku není komplexním zásahem, který by potlačil její úlohu.

K otázce možného nepříznivého ovlivnění pramenů spodních vod žalovaný uvedl, že tato námitka nebyla v odvolání vznesena. Stavební úřad se jí však na straně 65 zabýval. V odvolacím řízení žalobkyně b) setrvala na svém požadavku předložení hydrogeologického posudku a tento požadavek byl založen na vyjádření spol. ČEVAK, a. s., ze dne 18. 7. 2018, který se však týkal možností vsakování dešťové vody. Jelikož navržený záměr respektuje § 21 odst. 3 písm. b) vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území a splňuje požadovaný poměr výměru pozemku schopné vsakování dešťové vody (více jak 0,3), je navržené řešení podle příslušného vodoprávního orgánu v souladu s § 5 odst. 3 vodního zákona.

K námitkám dopravní obslužnosti žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a projektovou dokumentaci, která v části „dopravní řešení“ a v části „dopravní připojení bytového domu“ tyto otázky řeší; tato dokumentace byla rovněž podkladem pro rozhodnutí silničního správního úřadu ze dne 10. 7. 2015, ve spojení s vyjádřením ze dne 27. 7. 2017, kterým bylo připojení bytového domu k místní komunikaci povoleno. V rámci všech podkladů pak nelze mít za to, že navrhované řešení značně ovlivní dopravu v místě.

K závěrečným námitkám ohledně dodržení obecných regulativů upravených v článcích OZV žalovaný odkázal na závazné stanovisko, v němž bylo vyhodnocení obsaženo. Projektová dokumentace je dle žalovaného úplná.

Stavebník, osoba na řízení zúčastněná I., ve svém vyjádření ze dne 19. 5. 2021 navrhl podanou žalobu zamítnout. Dle stavebníka žalobkyně nechrání svá veřejná subjektivní práva, ale vyjadřují nesouhlas se záměrem jako takovým. Podoba novostavby je přitom dle stavebníka výsledkem kompromisu, jehož cílem byl co nejmenší zásah do stávající zástavby. Novostavba sama je umístěna na místo, kde již v minulosti stál dům, který byl odstraněn. Vydaná rozhodnutí považuje stavebník za správná a řádně odůvodněná, námitky žalobkyň jsou dle stavebníka z velké části pouze obecného charakteru. Stavebník zdůrazňuje, že žalobkyně nesouhlasí s tím, že novostavba by byla v souladu s územním plánem, nicméně závazné stanovisko stavebního úřadu a přezkumné závazné stanovisko, které jsou svojí povahou tzv. subsumovanými správními akty, žalobkyně nenapadají a dle stavebníka tak není důvod, aby soud jejich obsah přezkoumával. Nicméně, stavebník se ztotožňuje s hodnocením, které provedl stavební úřad a žalovaný a má za to, že novostavba je zde v této podobě přípustná. Stavebník dále uvedl, že žalobkyně a) je dle jeho hodnocení dotčena na svých právech pouze zcela okrajově, neboť její dům na č. p. X je na samé druhé straně bloku, cca 40 m daleko, nejedná se přitom o rodinný dům, ale objekt k bydlení. Obtěžování pohledem apod. není dle stavebníka reálné. Co se týče otázek dopravní obslužnosti, tyto otázky se dle stavebníka netýkají veřejných subjektivních práv žalobkyň, zejm. žalobkyně a), která se nachází v jiné části bloku. Otázka dopravní obslužnosti přitom již byla řešena silničním úřadem. Újma žalobkyň v podobě ztráty hodnoty nemovitostí apod. je dle stavebníka pouhou spekulací. V duchu uvedeného stavebník závěrem shrnuje, že podstatou žalobních námitek je ochrana jiných hodnot než veřejných subjektivních práv.

Z obsahu správního spisu zjistil soud následující rozhodné skutečnosti: Dne 6. 2. 2019 byla stavebnímu úřadu doručena žádost OZNŘ I. jako stavebníka o vydání společného povolení ve společném územním a stavebním řízení pro předmětný stavební záměr. Následovalo dne 11. 2. 2019 vydání oznámení o zahájení společného řízení, pozvání k ústnímu jednání nařízenému na den 19. 3. 2019 a poučení účastníků řízení o možnosti podat námitky. Dne 19. 3. 2019 při ústním jednání spojeném s ohledáním na místě vznesly žalobkyně společně s dalšími účastníky řízení námitky k zahájenému společnému řízení, z jednání byl pořízen protokol č. j. SU/840/2019-3. Následně dne 20. 3. 2019 byli všichni účastníci společného řízení vyzváni k seznámení se s podklady rozhodnutí.

Dne 26. 4. 2019 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž podle § 94p odst. 1 stavebního zákona a § 13a vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu (dále jen „vyhláška 503/2006 Sb.“) stavební úřad výrokem I. schválil stavební záměr předmětného bytového domu. Současně ve výroku II. stanovil 34 podmínek pro umístění a provedení stavby a ve výroku III. stanovil podmínku pro užívání stavby spočívající v povinnosti užívat dokončenou stavbu v souladu s kolaudačním souhlasem. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí byl podrobně rozepsán průběh společného řízení, byla hodnocena kritéria týkající se umístění a povolení stavby a také vypořádány návrhy a námitky účastníků společného řízení. Proti prvostupňovému rozhodnutí byla podána celkem 4 odvolání, přičemž v případě žalobkyně a) se jednalo o odvolání ze dne 20. 5. 2019, doplněné podáním ze dne 22. 6. 2019, v případě žalobkyně b) se jednalo o odvolání ze dne 26. 5. 2019. Dne 12. 7. 2019 obdržel stavební úřad vyjádření stavebníka k podaným odvoláním, jehož doplnění bylo stavebnímu úřadu doručeno dne 20. 7. 2019.

Dne 26. 7. 2019 předal stavební úřad celou věc žalovanému k vyřízení podaných odvolání. Dne 9. 8. 2019 seznámil žalovaný účastníky řízení se skutečností, že se žalovaný uchýlil k požádání o přezkum závazného stanoviska k předmětnému stavebnímu záměru nadřízeným správním orgánem správního orgánu, který vydal závazné stanovisko dne 12. 10. 2018. Dne 13. 3. 2020 bylo po provedeném přezkumu závazné stanovisko ze dne 12. 10. 2018 potvrzeno. Dne 17. 4. 2020 vyzval žalovaný účastníky odvolacího řízení, aby se seznámili s podklady pro rozhodnutí a k uplatnění práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Následovalo dne 8. 9. 2020 vydání napadeného rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto tak, jak bylo popsáno v odstavci 1 tohoto rozsudku.

Dne 26. 5. 2021 proběhlo ve věci ústní jednání za účasti žalovaného, právního zástupce žalobkyň, žalobkyně b), osoby zúčastněné na řízení IV. pana R. [manžel žalobkyně b)] a právního zástupce stavebníka. Všichni tito účastníci jednání setrvali na svých dosavadních podání, ke kterým se při jednání vyjádřili. P. R. popsal důvody nesouhlasu se stavbou jako takovou, poukázal na údajná pochybení stavebníka učiněná v rámci jiných řízení (zejm. zasypání studny, výstavba sítí bez příslušného povolení), vyjádřil se i k dílčím technickým otázkám projektované stavby a žalobkyně b) se s vyjádřením pana R. ztotožnila. Právní zástupce žalobkyň k dotazu soudu uvedl, že novostavba je od domu žalobkyně b) umístěného na pozemku p. č. 1922 vzdálena cca 9,6 m, od hranice pozemku pak 3 m.

Žalobkyně b) spolu s panem R. předložili soudu několik fotografií, které zachycovaly aktuální podobu stavby z jejich zahrady, ze zahrady žalobkyně a) a z protějšího domu. Tyto fotografie provedl soud při jednání jako důkaz. V přiložených vysvětlivkách dále společně popsali zastínění jejich domu, dvora a zahrady.

Krajský soud přezkoumal napadané rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového stavu a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

Žaloba není důvodná.

Na prvním místě krajský soud poukazuje na svůj rozsudek ze dne 26. 5. 2021, č. j. 51 A 60/2020 – 125, kterým zamítl obsahově podobnou žalobu koncipovanou totožným právním zástupcem, jímž proti žalobou napadenému rozhodnutí brojil manžel žalobkyně a). Od závěrů vyslovených v uvedeném rozsudku neshledal krajský soud důvod se odchýlit.

Jádro žalobní argumentace spočívá v namítaném rozporu stavebního záměru s územním plánem města České Budějovice, neboť se dle žalobkyň jedná o bytový dům se zřetelnými prvky kolektivního bydlení. V souvislosti s touto námitkou žalobkyň, že se v posuzované věci nejedná o stavbu individuální, jak ji předpokládá čl. 190 odst. 3 písm. b) OZV, krajský soud poukazuje na rozhodné články OZV, které jsou pro vypořádání této námitky zásadní.

Dle článku 190 odst. 3 OZV platí následující: „b) individuálním se rozumí charakter území s měřítkem odpovídajícím bydlení v rodinných do-mech, popřípadě nájemních vilách; nejvýše přípustná výška objektu v takto označených územích je 3 nad-zemní podlaží a podkroví, není-li stanoveno obecně závazným předpisem pro konkrétní stavby jinak; vztahuje se na způsob využití a uspořádání území pro bydlení individuální, bydlení venkovského charakteru, smíšené území s bydlením individuálního charakteru, bydlení zahradní a venkovských usedlostí a území pro sport a rekreaci. V těchto funkčních typech území nejsou (s výjimkou smíšeného území s bydlením individuálního charakteru) přípustná zařízení dopravních služeb (zejména servisy, opravny, čerpací stanice pohonných hmot a autoopravny) a autobazary, c) kolektivním se rozumí charakter území s měřítkem odpovídajícím bydlení v nájemních bytových do-mech, v nichž je přípustná a obvyklá výška zástavby zpravidla 4 až 6 nadzemních podlaží, nejvýše však 8 nadzemních podlaží, podmíněně přípustných (s při-hlédnutím k charakteru stávající zástavby) až 12 nad-zemních podlaží; vztahuje se na způsob využití a uspořádání území pro bydlení kolektivní, smíšené území s bydlením kolektivního charakteru, území sportovních areálů, popřípadě s přihlédnutím k charakteru a nejvýše přípustné výšce zástavby i na území pracovních aktivit, d) bytovou (nájemní) vilou se rozumí pro účely této vyhlášky dům o nejvýše třech plnohodnotných nad-zemních podlažích a podkroví v rozvolněné zástavbě zásadně s vlastní neveřejnou zahradou, e) bodovým domem se rozumí soubor uzavřených samostatných bytových jednotek, popřípadě bytových celků, dilatačně oddělených, sjednocených dispozičně v jeden kompoziční celek jedním hlavním vertikálním komunikačním jádrem. Charakter zástavby je různorodý, přiměřený místním požadavkům na bydlení individuální i kolektivní, přičemž

bodovým domem s bydlením individuálního charakteru se rozumí bodový dům o maximálně 4 nadzemních podlažích, zpravidla na neveřejném pozemku,

bodovým domem s bydlením kolektivního charakteru se rozumí bodový dům o více než 4 nadzemních podlažích, nejvýše však o 6 nadzemních podlažích, zpravidla na neveřejném i veřejném pozemku f) bytovým (nájemním) domem se rozumí dům o více než čtyřech samostatných bytových jednotkách, obvykle pronajímaných za úhradu (podnikatelským 64 Obecně závazná vyhláška města České Budějovice č. 6/95, o podmínkách chovu domácího, drobného, hospodářského zvířectva, chovu nebezpečných a exotických druhů zvířat, ve znění pozdějších předpisů. 69 způsobem); součet ploch bytových jednotek musí v bytovém (nájemním) domě činit nejméně polovinu celkové užitné plochy domu, není-li platným správním rozhodnutím nebo regulačním plánem stanoveno jinak, přičemž

bytovým domem s bydlením individuálního charakteru se rozumí bytový dům o nejvýše 4 nad-zemních podlažích, zpravidla na neveřejném pozemku,

bytovým domem s bydlením kolektivního charakteru se rozumí bytový dům o více než 4 nadzemních podlažích, nejvýše však o 6 nadzemních podlažích, zpravidla na neveřejném i veřejném pozemku“.

Podle čl. 17 odst. 1 OZV platí, že „území s převažujícím charakterem obytným individuálním v předměstí jsou v grafické a textové příloze značena indexem „IN-2“. Obvyklé a přípustné jsou činnosti, děje a zařízení s výraznou převahou obytnou a s nimi souvisící činnosti, děje a zařízení poskytující služby pro bydlení, a to v individuálních do-mech, jimiž se pro tento účel rozumí rodinné domy, popřípadě bytové (nájemní) vily nebo bytové domy (bodové domy) s bydlením individuálního charakteru“ (důraz doplněn).

Jednotlivá ustanovení nelze hodnotit izolovaně bez propojení s ostatními souvisejícími ustanoveními, přičemž krajský soud je přesvědčen, že v projednávané věci k propojení veškerých souvislostí a jednotlivých ustanovení došlo. Je zřejmé, že předmětné území je územím spadajícím pod charakteristiku území v čl. 17 OZV – tedy IN-2 území s převažujícím charakterem obytným individuálním, což žalobkyně nerozporují. Správní orgány při svých závěrech správně zohlednily čl. 17 OZV i definici obsaženou v čl. 190 odst. 3 písm. b) OZV a oba články vyložily ve vzájemném souladu. V článku 17 odst. 1 OZV je zakotveno, že se jedná o území s převažujícím charakterem obytným individuálním. Nyní posuzované území, které spadá pod definici čl. 17 odst. 1 OZV, je a i nadále bude územím s převažujícím charakterem individuálního bydlení, na čemž nic nezmění výstavba předmětného bytového domu, který svojí podobou odpovídá definici bytového - bodového domu s individuálním charakterem dle čl. 190 odst. 3 písm. e) bodu 1 OZV (eventuálně i bytového (nájemního) domu dle písm. f) bodu 1 OZV, měly-li by být byty pronajímány za úhradu „podnikatelským způsobem“), neboť se jedná o dům o maximálně 4 nadzemních podlažích na neveřejném oploceném pozemku opatřeného u vjezdu závorou. Jak bylo již konstatováno správními orgány, podstatné pro vyslovení souladu zamýšlené stavby s předmětnými články OZV je zmínka o převažujícím charakteru obytného individuálního území, nejedná se tudíž s ohledem na vyslovené o území s výhradním charakterem individuálního bydlení. Převažující charakter území nebude předmětným bytovým domem narušen, neboť i nadále bude výrazně převažovat bydlení individuálního charakteru splňující kritéria stanovená čl. 190 odst. 3 písm. b) OZV.

V souladu s výše uvedeným krajský soud shrnuje, že v OZV je zakotveno několik charakteristik bytového domu, a to v čl. 190 odst. 3 písm. e), f) a g) OZV, přičemž projednávaná novostavba odpovídá definici bytového domu s individuálním charakterem. Článek 17 odst. 1 OZV stanovuje, že v popsaném území jsou přípustné mj. také bytové (nájemní) vily nebo bytové domy (bodové domy) s bydlením individuálního charakteru, tj. i nyní projednávaná novostavba bytového domu je v tomto území přípustnou stavbu. Bytový dům splňuje definici bytového domu ve smyslu čl. 190 odst. 3 písm. e) bodu 1 OZV, tedy bytového domu s bydlením individuálního charakteru, neboť se jedná o dům s „pouhými“ 3 nadzemními podlažími na neveřejném pozemku, který je oplocen a ve vjezdu opatřen závorami, přičemž je irelevantní, že se jedná o překonatelnou překážku, jak při jednání poznamenal p. R.; neveřejná povaha pozemku je nezpochybnitelná. V případě bytového domu s prvky kolektivního bydlení by se podle definic zakotvených v územním plánu města muselo jednat o bytový dům se 4 a více nadzemními podlažími, což u posuzovaného bytového domu není splněno. Argumentace ad absurdum předkládaná žalobkyněmi ohledně možného počtu desítek bytů na jedno patro domu je pouze hypotetickou úvahou, která je založena na absenci limitu počtu bytů u jednotlivých typů domů. To, jak by takovou stavbu hodnotily správní orgány nelze předvídat, nicméně ustanovení OZV je nutné vykládat tak, aby byl šetřen jejich účel a smysl. Správní orgány správně podřadily nyní hodnocenou novostavbu pod příslušné ustanovení OZV, přičemž v rámci svých rozhodnutí v návaznosti na obstarané podklady neshledaly, že faktický charakter této novostavby by snad s takovouto „kategorizací“ nekorespondoval. Učiněné závěry krajského soudu korespondují jak s posouzením stavebního úřadu, tak žalovaného, resp. se závazným stanoviskem Magistrátu města České Budějovice, odboru územního plánování, ze dne 12. 10. 2018, sp. zn. OÚP/2018/O-1929/Pa, který soulad projednávané novostavby s územním plánem posuzoval, jakož i s přezkumem tohoto závazného stanoviska nadřízeným správním orgánem Krajským úřadem Jihočeského kraje, odboru regionálního rozvoje, územního plánování a stavebního řádu, oddělení územního plánování, ze dne 13. 3. 2020, č. j. KUJCK 40132/2020. Jak navíc plyne ze sdělení Ministerstva pro místní rozvoj ČR ze dne 4. 11. 2020, č. j. MMR – 54740/2020-81-1, ve vztahu k tomuto závazného stanovisku Krajského úřadu Jihočeského kraje nebyly shledány důvody k zahájení přezkumného řízení.

Krajský soud opětovně zdůrazňuje, že předmětné území se nevyznačuje výhradně individuálním bydlením, a proto nic nebrání v umožnění výstavby bytového domu za předpokladu, že nedojde k narušení charakteru území s převážným individuálním bydlením. Správní orgány zohlednily jak § 17 OZV, tak § 190 odst. 3 písm. b) OZV při svém rozhodování o předmětné stavbě, jelikož právě proto, že vykládaly obě ustanovení ve vzájemných souvislostech, tak dospěly k závěru, že bytový dům lze v předmětném území umístit, neboť jeho převažující charakter bude zachován. Námitky žalobkyň vychází ze subjektivního pocitu narušení bydlení individuálního charakteru v čistě osobním a izolovaném chápání individuálního bydlení jako bydlení pouze v rodinných domech. Krajský soud zdůrazňuje, že stavba není v rozporu s žádným právním předpisem či jakýmikoli požadavky kladenými na dané území.

K tvrzení žalobkyň, že správní orgány nedisponovaly dostatečným množstvím výkresů zobrazujících veškeré základní pohledy na zamýšlený dům, krajský soud ve shodě s žalovaným konstatuje, že pro vydání společného povolení správní orgány disponovaly dostatečným množstvím podkladů, resp. neabsentovaly žádné zákonem požadované výkresy a dokumentace byla v souladu s vyhláškou č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb. Správní orgány mají potřebnou odbornost pro posouzení a vyhodnocení předložených dokumentů, stejně tak pro posouzení začlenění stavby do stávající zástavby. Závěry žalovaného i stavebního úřadu potvrzují vydaná závazná stanoviska. Žalobkyně označily za zavádějící a nekorektní tvrzení, že se v okolí bytového domu nachází další bytové domy. Krajský soud však nepovažuje tuto skutečnost za zavádějící či nekorektní, neboť je pravdivé tvrzení, že se v ulici Hlinecká, v níž má být umístěn projednávaný bytový dům, nachází další 2 bytové domy, a to až s 5 nadzemními podlažími. Tyto bytové domy nejsou od stavby ani výrazně vzdáleny, neboť se nachází takřka naproti ní, dělí je pouze místní komunikace. I s ohledem na tuto skutečnost lze konstatovat, že umístění projednávaného bytového domu nebude narušovat současnou zástavbu. Krajský soud nezpochybňuje, že tyto bytové domy se nachází naproti umisťovanému bytovému domu a nikoli v témže bloku, nicméně správní orgány posoudily charakteristiku celého území, včetně předmětného bloku. Okolnosti, za nichž byly stávající bytové domy v ulici Hlinecká umístěny, a které popisovaly žalobkyně, jsou pro projednávanou věc bezvýznamné.

Krajský soud odkazuje v souvislosti s umístěním stavby do posuzované zástavby na její charakteristiku učiněnou v závazném stanovisku ze dne 13. 3. 2020: „Z důvodu posouzení záměru s charakterem okolní zástavby bylo provedeno místní šetření. Bylo zjištěno, že v širším kontextu, resp. kontextu okolních bloků, se jedná o území, kde se nacházejí jak rodinné, tak bytové domy. Nicméně v bloku konkrétně dotčeném záměrem se nacházejí domy rodinné. Tyto jsou však naprosto rozdílného charakteru, objemu i architektonické úrovně – jsou zde umístěny domy (či jejich přístavby nezanedbatelného rozsahu) jak s plochými, tak se šikmými střechami o výšce od 1 NP se zvýšeným suterénem po 2 NP se zvýšeným suterénem a případně ještě s podkrovím. Objekty nejsou umístěny na uliční čáře ani na sebe nenavazují, netvoří typickou blokovou zástavbu. Některé (jako např. i objekt, na jehož místě cca je umisťován posuzovaný záměr) jsou umístěny v zahradách (někdy jako druhý rodinný dům na původní zahradě). Blok nepůsobí uceleným dojmem. Dotčené území, jak bloku samotného, tak v kontextu území navazujícího, lze tudíž hodnotit jako území průměrné architektonické hodnoty bez výjimečně kvalitních či nekvalitních staveb. Na základě uvedeného krajský úřad dospěl k závěru, že posuzovaný záměr nenaruší významným způsobem charakter přímo dotčeného bloku ani navazujícího území.“ Krajský soud se ztotožňuje se závěry zde vyslovenými a souhlasí s žalovaným, že bytový dům nebude svou výškou narušovat území, neboť řada domů v oblasti umístěných dosahuje obdobných výškových rozměrů. Bytový dům nebude ani svým vzhledem a rozměry nijak narušovat území a jeho umístění je tak v souladu s územním plánem, a proti nelze shledat nic, co by bránilo v pokračování výstavby.

Dále žalobkyně namítají, že předmětné území je územím stabilizovaným ve smyslu čl. 88 odst. 2 písm. a) a čl. 156 odst. 2 OZV.

Podle čl. 88 odst. 2 písm. a) OZV platí, že ve smyslu ustanovení odstavce 1 tvoří území města území stabilizovaná, transformační a rozvojová, přičemž stabilizovaným územím se pro účely této vyhlášky rozumí zastavěné, popřípadě nezastavěné území se zachovaným dosavadním charakterem, který se nebude měnit, s převahou činností záchovných a činností údržbových, výjimečně činností obnovných.

Podle čl. 156 odst. 2 OZV čtvrť Suché Vrbné tvoří obytné předměstí se stabilizovanou strukturou zástavby s potlačenou komunikační vazbou na historické jádro města. Páteří území je ulice Dobrovodská s těžištěm čtvrti na Suchovrbenském náměstí. Dobrovodská stoka tvoří výrazný přírodní koridor v kompaktní zástavbě.

Krajský soud opět odkazuje na závazné stanovisko potvrzené v rámci přezkumného řízení, v němž bylo konstatováno, že se nejedná o území stabilizované ve smyslu nemožnosti umístění nových záměrů, ale stabilizované území co do formy jeho využití. Závěry formulované v závazném stanovisku ze dne 13. 3. 2020 jsou správné, neboť jsou zcela v souladu s územním plánem města a souvisejícími předpisy. Bytový dům má být umístěn do makrobloku 2.1.1.017 IN-2, což žalobkyně nerozporují, a jedná se tudíž o zastavitelné stabilizované území. Zastavitelné území je definováno v čl. 14 odst. 1 OZV tak, že zastavitelným územím se rozumí veškerá území zastavěná, popřípadě území nezastavěná, avšak k zastavění převážně určená územně plánovací dokumentací. Krajský soud odkazuje na výsledek vzájemného propojení obou článků, jak byl formulován v závazném stanovisku ze dne 13. 3. 2020: „Z uvedené definice stabilizovaného území v čl. 88 OZV ve vazbě na čl. 14 OZV vyplývá, že stabilizované území je chápáno ÚPnM jako stabilizované z hlediska jeho využití, nikoliv z hlediska možnosti umístit do něj záměr. Tzn. že jako plochy stabilizovaného území jsou do ÚPnM zapracovány jako plochy s využitím odpovídajícím jejich současnému využití = charakteru, který se nebude měnit (např. Území dotčené záměrem je v ÚPnM vymezeno jako zastavitelné území s převažujícím charakterem obytným individuálním v předměstí, tedy stejně jako je v současné době využíváno, ÚPnM není navržena změna jeho využití, tudíž se jedná o území stabilizované). Co lze do území umístit je potom dáno podmínkami využití plochy příslušného charakteru, v tomto konkrétním případě tedy čl. 17 OZV. Posouzení přípustnosti posuzovaného záměru z hlediska těchto podmínek je popsáno výše.“ Krajský soud se zcela shoduje s osvětlením celé situace ohledně namítané nemožnosti umístění bytového domu do posuzovaného území hodnoceného jako stabilizované. Vysvětlující citace ze závazného stanoviska poskytla ucelené a přesvědčivé vysvětlení, tudíž není zapotřebí dalšího opakování již vysloveného.

Krajský soud se neztotožňuje s žalobkyněmi v tom, že je předmětná stavba v daném území nepřípustná, neboť takovému závěru nic nesvědčí. Narušení tamního prostředí, jak se žalobkyně domnívají, nebylo nikterak prokázáno a krajský soud i správní orgány se zabývaly začleněním stavby do užšího okolí, resp. konkrétního bloku, v němž se podle všeho bytový dům nebude výrazně odlišovat, neboť výškou nebude v okolní zástavbě vyčnívat. Také vzhledem k širšímu okolí, v němž bylo shledáno, že se bytové domy již nacházejí, nelze hovořit o narušení předmětného území. Krajský soud podotýká, že možnost umístění stavby do území a vzájemný výklad čl. 17 a čl. 190 odst. 3 písm. b) OZV byl vysvětlen již výše.

Co se týče žalobkyněmi poukazovaného vyjádření statutárního města České Budějovice ze dne 30. 7. 2019, ve kterém se statutární město jako účastník řízení vyjadřuje k podanému odvolání tak, že poukazuje na obsah územního plánu a vyjadřuje nesouhlas s výstavbou bytového domu s odstoupením od uliční čáry, neboť v daném bloku lokality jsou převážně dvojdomky s charakterem řadové zástavby, ve kterých je nutné zachovat klidový režim zahrad ve vnitrobloku; strategie života v těchto domech je klidnější, může docházet k rušení stávajících obyvatel; v bloku se nacházejí nejčastěji jednopodlažní až dvoupodlažní zástavy s podkrovím; doprava v klidu nesmí narušovat sousední zástavbu, navrhované umístění před bytovým domem není vhodné. Shodně s názorem žalovaného (str. 14) krajský soud zdůrazňuje, že se jedná o vyjádření podané v rámci odvolacího řízení. Nadto, jak sám stavební úřad uvádí, toto vyjádření za statutární město učinila osoba, která k jeho podání nebyla řádně zmocněna (viz založené plné moci jednotlivých náměstků primátora statutárního města). Pro posuzovanou věc je zásadní, že statutární město proti posuzovanému záměru nebrojilo zákonem předpokládaným způsobem v řízení před stavebním úřadem prvního stupně, a to ani z pozice obce, na jejímž území má být požadovaný záměr uskutečňován (§ 87 odst. 1 písm. b) stavebního zákona). Právě z této pozice se obec vyjadřuje k záměru z pohledu rozvoje území obce, chrání veřejný zájem na řádném rozvoji území obce, jakož i oprávněné zájmy obyvatel obce.

Krajský soud k námitce rozporu stavby s územním plánem uzavírá, že rozpor shledán nebyl a veškerá tvrzení o jeho porušení byla vyvrácena. Znaky kolektivního bydlení ve smyslu OZV nebyly v případě projednávaného bytového domu naplněny. Žalobkyním se nepodařilo vyvrátit naplnění znaků individuálního bydlení a neúspěšně se pokoušely prokázat splnění podmínek pro konstatování kolektivního bydlení u posuzovaného bytového domu. Tvrzení o izolovaném výkladu jednotlivých ustanovení byla dle soudu vyvrácena, neboť z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů je zjevná jejich důkladná, souvislá a podložená argumentace. Naproti tomu žalobní námitky mnohdy nerespektovaly znění jednotlivých ustanovení a odrážely pouze subjektivní nijak nepodložené dojmy žalobkyň o narušení individuálního bydlení. Posuzovaná věc byla shodně hodnocena jednak stavebním úřadem, tak žalovaným, rovněž byly potvrzeny závěry formulované v závazném stanovisku ze dne 12. 10. 2018 závazným stanoviskem ze dne 13. 3. 2020. Závazné stanovisko ze dne 13. 3. 2020 bylo potvrzeno sdělením Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 4. 11. 2020. Obecné a nepodložené tvrzení žalobkyň, že závazné stanovisko ani přezkumné stanovisko nekorespondují s obsahem územního plánu a nezohledňují vzájemné souvislosti, nebylo shledáno v žádném ohledu za důvodné.

Žalobkyně dále rozsáhle argumentují také narušením tzv. pohody bydlení v důsledku realizace stavby spočívající v neustálém narušování soukromí na i v nemovitostech, které žalobkyně vlastní, a také komfortu při jejich užívání. Žalovaný nerozporoval jisté snížení dosavadní pohody bydlení. Také krajský soud souhlasí s žalobkyněmi v tom, že stavba bytového domu zapříčiní jisté snížení pohody bydlení na jejich nemovitostech, zejm. nemovitostech žalobkyně b), zvláště pak oproti stavu, kdy se na sousedních pozemcích víceméně nic nenacházelo, to však automaticky nezpůsobuje znemožnění výstavby předmětné stavby. Krajský soud také přisvědčuje stavebníkovi, že z odlišného umístění nemovitostí obou žalobkyň plyne i odlišný okruh práv, do kterých může být projednávanou stavbou teoreticky zasaženo. Nemovitosti obou žalobkyň s pozemkem stavebníka přímo sousedí, přičemž však vzdálenost domů jednotlivých žalobkyň je značně odlišná (viz níže).

Krajský soud nejprve odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 - 116, v němž byl vysvětlen pojem „pohoda bydlení“. „I. „Pohodou bydlení“ ve smyslu § 8 odst. 1 in fine vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, nutno rozumět souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech. II. Správní orgán při posuzování, zda je v konkrétním případě pohoda bydlení zajištěna, nemůže ovšem zcela abstrahovat ani od určitých subjektivních hledisek daných způsobem života osob, kterých se má stavba, jejíž vliv na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat; podmínkou zohlednění těchto subjektivních hledisek ovšem je, že způsob života dotčených osob a jejich z toho plynoucí subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře od obecných oprávněně požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality.“ Pro upřesnění soud uvádí, že pojem „pohoda bydlení“ byl obsažen v dříve platných právních předpisech, to však nebrání v aplikaci vyslovených závěrů v judikatuře k pojmu pohoda bydlení na nyní projednávanou věc a aktuálně užívaný pojem kvalita prostředí. Judikaturou bylo dovozeno, že závěry vyslovené v souvislosti s dříve užívaným pojmem pohoda bydlení, jsou plně aplikovatelné také pro pojem kvalita prostředí (např. rozsudek ze dne 27. 10. 2016, č. j. 2 As 174/2016 - 20). V podrobnostech výkladu pojmu „pohoda bydlení“ krajský soud pro stručnost odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2019, č. j. 1 As 329/2018 – 66.

Pro orientaci umístění pozemků žalobkyně a pozemku stavebníka, na kterém má být novostavba umístěna krajský soud poukazuje na tento nákres převzatý z katastru nemovitostí.

Dále krajský soud pro usnadnění posouzení vzdáleností umisťované stavby poukazuje na výkres umisťované stavby dle rozhodnutí stavebního úřadu.

Podle informací získaných z obsahu správního spisu a při ústním jednání platí, že ve vztahu k žalobkyni a) je vzdálenost umísťované stavby od hranice pozemku p. č. cca 12,5 m, od domu žalobkyně a) je pak vzdálen nejméně 33 m (dle vyjádření stavebníka 40 m). V případě žalobkyně b) je novostavba vzdálena 3 m od hranice pozemku p. č. X, od domu žalobkyně b) na pozemku p. č. pak dle jejího vyjádření při ústním jednání cca 9,6 m. Takové odstupy splňují všechny požadavky na odstupové vzdálenosti kladené na stavby vyhláškou o obecných požadavcích na využívání území. Z pohledu soudu lze tyto odstupy v případě žalobkyně a) považovat za zcela dostatečné z hlediska zachování soukromí. V případě žalobkyně b) je nutné možný zásah do jejích práv podrobněji posoudit, a to v rozsahu uplatněných žalobních bodů. Soud předesílá, že zásah do práv žalobkyně nad míru přiměřenou poměrům neshledal.

K tvrzenému obtěžování pozorováním je nutné podotknout, že takovou situaci lze označit za imisi jen ve zcela mimořádném případě, přičemž je třeba zmínit, že úplného soukromí, co se týče absence možného pohledu do oken nebo zahrad, žalobkyně nemohou v daném území dosáhnout nikdy. Žalobkyně v souvislosti s narušováním soukromí pohledem namítaly zejména existenci balkonů či teras, ty však jsou zcela běžnou součástí jak rodinných, tak bytových domů. Je třeba zdůraznit, že při výstavbě bytového domu jsou dodrženy všechny požadavky na vzájemné odstupy staveb pro bydlení, což žalobkyně ani nerozporují. Krajský soud podotýká, že žalobkyním nesvědčí žádné právo na zachování původního stavu a jakkoli je jejich odpor přirozený a pochopitelný, umožňuje-li územní plán na daném území umístění též bytového domu za dodržení specifických požadavků, pak nelze takové výstavbě oprávněně bránit. Změny ve využití území, včetně nejrůznějších stavebních aktivit, jsou přirozenou součástí vývoje společnosti, a to zvláště v urbanizovaných oblastech.

Pohledem z teras či balkonů bytového domu budou nemovitosti žalobkyň viditelné, což lze do jisté míry ztotožňovat s narušením kvality prostředí. Nicméně předpokládané narušování soukromí žalobkyň dle soudu není způsobilé přesáhnout určitou přijatelnou či přiměřenou míru narušování soukromí, aby se jednalo o obtěžování mimořádné, převyšující míru přiměřenou poměrům v dané lokalitě (viz rozsudek NSS ze dne 20. 1. 202, č. j. 1 As 287/2019-28). Tvrzení žalobkyň, že možnost pohlížet na jejich nemovitosti bude mít celkem 8 rodin je zavádějící a není zcela pravdivé. Podle výkresů založených do správního spisu nebude mít všech 8 bytů balkony/terasy situované na nemovitosti žalobkyň. Ačkoliv pohled na nemovitosti žalobkyň bude v menší či větší míře umožněn z několika bytů předmětného bytového domu, nebude to podle krajského soudu znamenat narušení kvality prostředí, neboť nelze v tomto případě předpokládat závažné a soustavné narušování soukromí žalobkyň pohledem. Nelze předpokládat mimořádné narušování soukromí žalobkyň tak, aby se jednalo o narušení kvality prostředí. Krajský soud zmiňuje, že pro zachování soukromí žalobkyň lze využít prostředků běžně využívaných k zajištění soukromí při pobytu na zahradě domů v městské zástavbě (např. záclony či závěsy v oknech, markýzy, slunečníky, stínící tkaniny na plot).

V souvislosti s imisí pohledem je vhodné poukázat na § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1629/99 spočívající v tvrzení, že za imisi pohledem lze považovat mimořádnou situaci, kdy je soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka sousední nemovitosti, a to i přes opatření, které proti tomu učinil, např. použití záclon, žaluzií, konstrukce neprůhledného plotu. Doporučení pro zachování soukromí žalobkyň při pobytu na zahradě nebo v domě nelze považovat za žalobkyněmi tvrzené „přenášení rušivých vlivů na vlastníky sousedních pozemků a staveb“, ale doporučení opakovaně činěné také Nejvyšším správním soudem pro usnadnění soužití a vyřešení mnohdy nežádoucích situací spočívajících v imisích pohledem, které však nepřevyšují normu přiměřenou okolním poměrům. (srovnej rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010 – 145, rozsudek NS ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1150/99, aj.). Krajský soud měl při svém rozhodování na paměti, že „jedná-li se právě o obtěžování mimořádné, převyšující míru přiměřenou poměrům, není možné spravedlivě požadovat na tom, kdo se cítí být obtěžován, aby byl nucen provádět ochranná opatření; naopak má právo se domáhat ochrany“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2019, č. j. 1 As 329/2018 – 66). O takovou situaci se zde však nejedná.

Soud si je vědom toho, že splnění odstupových vzdáleností a veškerých požadavků zakotvených v právních předpisech automaticky neznamená rovněž soulad s požadavky na kvalitu prostředí (pohodu bydlení). Krajský soud se ztotožnil se závěry Krajského soudu v Hradci Králové v rozsudku ze dne 27. 11. 2009, č. j. 30 Ca 190/2008 - 56, které byly potvrzeny Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010 – 145: „Za imisi nelze považovat samotnou možnost nahlížení z oken do oken v sousední budově či z oken na pozemek či z pozemku na pozemek, zejména jde-li o budovu umístěnou v souvislé zástavbě. Aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by jít podle krajského soudu o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti. Zpravidla by šlo o případy, kdy by vlastnické právo bylo zneužíváno k nahlížení do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů. Nelze zamítat návrhy na umístění staveb jen z důvodů možného „koukání“. Kdo se cítí být obtěžován pohledem, je na něm, aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila. Tomu odpovídá praxe pořizování záclon, závěsů, žaluzií, neprůhledných plotů, apod. těmi, kdo nechtějí být takto obtěžováni, nikoliv těmi, kdo by mohli do domů, příp. jiných nemovitostí nahlížet.“ Skutečnost, že někteří obyvatelé bytového domu budou moci ze svých balkonů či teras nebo oken shlédnout na pozemky žalobkyň a jejich rodinné domy podle krajského soudu ještě nezpůsobuje nepřiměřené narušení soukromí, a tím celkově pohody bydlení (kvality prostředí). Krajský soud z tvrzení žalobkyň nedospěl k závěru, že v posuzované věci existují takové skutečnosti, které by nadmíru přiměřenou okolním poměrům narušovaly jejich soukromí a došlo by tak k narušení kvality prostředí žalobkyň (pohody bydlení). K tomu soud pro úplnost dodává, že nelze opomenout podobu samotné projektové dokumentace, dle které se přímo směrem k zahradě žalobkyně b) nenacházejí žádné balkony, přičemž co se složení místností jednotlivých bytů týče, mají zde být primárně umístěny místnosti, které mají za účel minimalizovat možný zásah do práv žalobkyně b), např. toalety, ložnice apod.

Žalobkyně opíraly svá tvrzení o narušení pohody bydlení balkony a terasami bytového domu o rozsudek NSS ze dne 30. 7. 2013, č. j. 4 As 97/2013 – 4, jímž bylo konstatováno, že dochází k mimořádným zásahům imisemi pohledem v důsledku přístavby ocelové konstrukce k bytovému domu zakotvené do zídky na pozemkové parcele. V odkazovaném rozsudku se jednalo o stavbu podstatně rozsáhlejší, než jsou v projednávané věci plánované balkony, a proto nelze aplikovat závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v rozsudku o mimořádném zásahu do soukromí pohledem z plánované terasy na nyní posuzovanou věc. Jak již soud opakovaně zmiňoval výše, v projednávané věci nelze očekávat mimořádné narušení soukromí žalobkyň imisemi pohledem v důsledku existence balkonů na připravovaném bytovém domě.

Krajský soud je přesvědčen o nestrannosti správních orgánů při posuzování nyní projednávané věci. Zároveň však dodává, že žalobkyně měly právo se bránit proti podjatosti v rámci správního řízení, což neučinily, přičemž v podané žalobě ani nyní nenamítají, že by ve věci rozhodovala vyloučená úřední osoba. K tomu soud opakovaně dodává, že není pravda, že správní orgány by upřednostnily záměr stavebníka a na žalobkyně a vlastníky sousedních pozemků přenášely realizaci opatření k zamezení jejich obtěžování. Nesouhlas žalobkyň s rozhodnutími správních orgánů a s odlišnými posouzeními správních orgánů, není relevantním důvodem pro konstatování jejich podjatosti, nestrannosti apod.

Námitky žalobkyň cílící na životní styl obyvatel bytových domů a obyvatel rodinných domů má krajský soud za nedůvodné, zejména pro jejich obecnost a subjektivitu. Žalobkyně své úvahy staví pouze na svých subjektivních domněnkách o životním stylu obyvatel bytových domů, které ani blíže nespecifikovaly a nesdělily, v čem konkrétně očekávají zásadní odlišnosti při soužití, které dle nich způsobují narušení životní pohody a životního prostředí v celé lokalitě. Žalobkyně svá tvrzení ani nekonkretizovaly a omezily se na pouhé obecné výhrady. Pro narušení životního prostředí žalobkyně nezmínily jediný přiléhavý argument, proto krajský soud tuto námitku shledává nedůvodnou.

Ke zcela stručně a obecně tvrzenému narušování soukromí hlukem krajský soud podotýká, že součástí správního spisu je akustický posudek, z něhož vyplývá, že obtěžování hlukem nelze očekávat. Proti závěrům tohoto posudku žalobkyně nebrojí. Současně nelze očekávat nepřiměřené narušování soužití hlukem z jednotlivých bytů vzhledem k vzdálenosti od nemovitosti žalobkyně a), přičemž v rámci podané žaloby není mezi jednotlivými žalobkyněmi rozlišováno. V případě žalobkyně b) je z povahy věci dáno, že tato může hluk z novostavby pociťovat více než žalobkyně a), avšak nic konkrétního sama neuvádí. S ohledem na závěry akustického posudku soud a priori nepředpokládá, že úroveň hluku by měla významně převyšovat hluk z okolních domů a z okolních zahrad, jakož i hluk z dopravy z ulice.

Co se týče zvýšené prašnosti, žalobkyně neuvádějí, na jakých základech tuto svoji výhradu staví. Je