2 Afs 100/2016 — Nejvyšší správní soud

59 Af 2/2019- 34 - text  10 59 Af 2/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka Ph. D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: Jihočeský zemědělský lihovar a.s. sídlem Knín 14, Temelín zastoupeného daňovým poradcem RNDr. Stanislavem Drbalem sídlem Gorkého 11, Brno proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2019, čj. 7011/19/5200-10421-711070, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah žaloby 1. Včasnou žalobou doručenou krajskému soudu dne 17. 4. 2019 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2019, č. j. 7011/19/5200-10421-711070 (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období 2013, vydaném Finančním úřadem pro Jihočeský kraj (dále též „správce daně“) dne 28. 11. 2017 pod č. j. 2223453/17/2201-51524-303353 (dále též „dodatečný platební výměr“). Jím byla žalobci dodatečně stanovena podle pomůcek k přímé úhradě daň z příjmů fyzický osob (dále též „DPFO“) ze závislé činnosti ve výši 432 403 Kč a současně mu byla sdělena zákonná povinnost uhradit penále z částky doměřené daně ve výši 86 480 Kč. Žalovaný dle § 116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“), žalobou napadeným rozhodnutím k žalobcovu odvolání změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že namísto daně původně stanovené dle pomůcek stanovil daň dokazováním, přičemž výše stanovené daně včetně penále zůstala nezměněna. 2. Žalobce se vymezuje proti napadenému rozhodnutí s tím, že postupem správce daně došlo ke zkrácení jeho práv, neboť mu byla dodatečně stanovena předmětná DPFO v rozporu se zákonem. 3. Prvním žalobním bodem žalobce vyjadřuje nesouhlas s přehodnocením činnosti prováděné na základě mandátní smlouvy T.V. von S. na odměnu člena statutárního orgánu. Namítá, že žalovaný se nesprávně a nedostatečně vypořádal s jeho argumentací, která toto přehodnocení rozporovala. Zejména nezohlednil, že dle mandátní smlouvy bylo plněno ještě před nástupem T.V. von S. do funkce předsedy představenstva. Dále se žalovaný nevypořádal s tvrzením, že k posouzení částek vyplacených na základě mandátní smlouvy jako odměny člena statutárního orgánu nejsou splněny základní formální předpoklady (§ 66 odst. 3 obchodního zákoníku, resp. § 59 odst. 3 zákona o obchodních korporacích). 4. Napadené rozhodnutí žalobce považuje za nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné. Daňové orgány překvalifikovaly charakter příjmů vyplacených žalobcem na příjmy ze závislé činnosti a bylo proto ve smyslu § 92 odst. 5 písm. b) daňového řádu povinností správce daně prokázat, že se skutečně jedná o příjmy vyplacené jako odměna člena statutárního orgánu. Tuto právní domněnku však správce daně ani žalovaný neprokázali, zejména z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Žalovaný navíc konstatoval, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, na straně druhé považoval za nadbytečné provést žalobcem navržený výslech T.V. von S. (viz body 42 a 44 napadeného rozhodnutí). Přitom je to právě žalovaný, jemuž § 92 odst. 5 písm. b) daňového řádu ukládá povinnost prokázat rozhodné skutečnosti. Skutečnosti rozhodné pro překvalifikování částek fakturovaných mandatářem na základě mandátní smlouvy na odměnu statutárního orgánu žalovaný dle žalobce neprokázal. 5. Dále žalobce namítá, že daň mu nebyla dodatečně stanovena zákonem předpokládaným způsobem. Žalobce s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 16. 8. 2018, č. j. 1 Afs 300/2017-26) uvádí, že v jeho případě bylo prováděno poměrně rozsáhlé dokazování, jehož výsledkem nebylo vyměření daně na základě pomůcek (§ 145 odst. 2 daňového řádu), ale byla mu vyměřena daň z moci úřední dokazováním, tj. mimo postupy předpokládané § 143 daňového řádu. Uvedené dokazování bylo provedeno nezákonným způsobem, nebyl jeho pomocí zjištěn skutkový stav a rovněž nebyla šetřena žalobcova práva způsobem v daňovém řádu předvídaným. Shrnutí vyjádření žalovaného 6. Žalovaný navrhl podanou žalobu zamítnout. Jelikož žalobní námitky považuje za totožné s odvolacími, odkázal primárně na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. 7. Žalovaný je přesvědčen o tom, že příjmy vyplacené T.V. von S. je třeba hodnotit jako příjmy ze závislé činnosti, tj. nikoli jako podnikatelskou činnost, kterou by vykonával pod svým jménem, na svůj účet a zodpovědnost. T.V. von S. vykonával pro žalobce činnosti nezbytně nutné k realizaci účelu, pro který byl coby právnická osoba založen. Tato činnost nebyla vlastní podnikatelskou činností, ale vedla k zajištění účelu a fungování žalobce pro účel, pro který byl založen. Do smluvních vztahů T.V. von S. nevstupoval jako fyzická osoba (podnikatel), ale jednal jménem žalobce. Fakturované činnosti realizované pro žalobce odpovídají charakteru činností podřazených dle obchodního zákoníku pod výkon funkce předsedy představenstva. Žalobce současně neprokázal, že T.V. von S. na základě mandátní smlouvy proplácel příjmy z obchodního vztahu, ač byl k tomu vyzýván. Žalobcovy reakce zůstaly pouze ve formální rovině, nebyly nepodloženy konkrétními fakty a skutečnostmi. 8. Co se týče namítaného stanovení daně mimo postupy dle § 143 daňového řádu, žalovaný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2019, č. j. 6 Afs 323/2018-38, kterým Nejvyšší správní soud dovodil, že doměření daně se provádí primárně, nikoli však výhradně, ve vazbě na provedenou daňovou kontrolu a její výsledky. Daň může být doměřena i v případě, že správce daně např. při vyhledávací činnosti získá takové poznatky, na základě nichž lze doměření daně předpokládat. Právě tak tomu bylo i v projednávané věci. Průběh řízení před daňovými orgány 9. Ze správního spisu se podává, že žalobce podal dne 3. 3. 2014 řádné vyúčtování daně z příjmů ze závislé činnosti za zdaňovací období 2013 (dále jen „vyúčtování“), kde se uvádí, že na zálohách z DPFO ze závislé činnosti bylo celkem sraženo 25 686 Kč, přičemž počet zaměstnanců činil dva. Z kontroly DPFO ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období let 2010, 2011 a 2012 správce daně zjistil, že žalobce vyplácel T.V. von S. z titulu mandátní smlouvy za činnost mandatáře měsíčně odměny ve výši nad částku 100 000 Kč. Správce daně vyhodnotil vyplácené odměny z deklarovaného obchodněprávního vztahu jako příjmy ze závislé činnosti ve smyslu § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále též „zákon o daních z příjmů“), ze kterých byl žalobce povinen odvádět zálohy. Jelikož byla u žalobce provedena také kontrola daně z přidané hodnoty za zdaňovací období od 4. čtvrtletí 2010 do 2. čtvrtletí 2013, správce daně zjistil, že rovněž v roce 2013 byly T.V. von S. ze stejného titulu propláceny faktury za činnost mandatáře jako v předchozích letech, z nichž nebyla sražena a odvedena daň z příjmů ze závislé činnosti ve smyslu § 38h zákona o daních z příjmů. 10. Na základě uvedeného zaslal správce daně žalobci dne 3. 2. 2017 výzvu k podání dodatečného daňového tvrzení k DPFO ze závislé činnosti, kterou žalobce vyzval k podání dodatečného vyúčtování za zdaňovací období roku 2013. Dne 5. 4. 2017 byla správci daně doručena žalobcova odpověď, jíž správci daně oznámil, že neshledal důvody pro podání dodatečného vyúčtování za zdaňovací období roku 2013. Správce daně toto podání vyhodnotil jako dodatečné daňové tvrzení v materiálním smyslu. K výzvě k odstranění vad podání žalobce správci daně odpověděl, že jím učiněné podání nebylo dodatečným daňovým tvrzením, neboť u žalobce nenastaly okolnosti ve smyslu § 141 daňového řádu, které by zakládaly povinnost podat dodatečné daňové přiznání nebo dodatečné vyúčtování. 11. Jelikož žalobce požadované dodatečné daňové tvrzení nepodal, přistoupil správce daně po vlastní vyhledávací činnosti k dodatečnému stanovení DPFO ze závislé činnosti za zdaňovací období roku 2013 podle pomůcek, které si obstaral bez součinnosti žalobce s tím, že neměl k dispozici důkazní prostředky, na základě kterých by mohl stanovit daň dokazováním. Jako pomůcky správce daně použil bankovní výpisy T.V. von S., zprávu o daňové kontrole DPFO ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období let 2010-2012, důkazní prostředky ze spisu vedeného správcem daně k DPH a mandátní smlouvu. Na základě toho správce daně dle zákona o daních z příjmů a podle § 98, § 143, § 145 odst. 2, § 147 a § 235 daňového řádu daňovým výměrem žalobci dodatečně stanovil dle pomůcek k přímé úhradě DPFO ze závislé činnosti za zdaňovací období 2013 ve výši 432 403 Kč. 12. Dne 27. 12. 2017 žalobce podal proti dodatečnému platebnímu výměru odvolání. Žalovaný po přezkoumání dodat