4 Ads 22/2011 — Nejvyšší správní soud

60 Ad 5/2023- 24 - text  5 60 Ad 5/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D., ve věci žalobkyně: X, narozena dne X trvale bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 1, 128 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2023, sp. zn. SZ/MPSV2023/23996913, čj. MPSV - 2023/47764-913, takto: I. Žaloba se v části požadující přiznání příspěvku na bydlení odmítá. II. Ve zbytku se žaloba zamítá. III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně dne 29. 8. 2022 podala žádost o příspěvek na bydlení. Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Českých Budějovicích (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 40824-22-CB, čj. 430019/22/CB, rozhodl tak, že žalobkyni příspěvek na bydlení ode dne 1. 6. 2022 nepřiznal. 2. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím žalobkynino odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. II. Shrnutí žaloby 3. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 27. 3. 2023 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích. 4. Žalobkyně v žalobě uvedla, že v první polovině roku 2022 zažádala o příspěvek na bydlení. Její příjmy za rozhodné období se skládaly pouze ze starobního důchodu a příspěvku na mobilitu, jež dohromady nepřesahovaly částku 5 500 Kč. Jiné příjmy, úspory, ani investice či nemovitý majetek žalobkyně nemá a k naplnění většiny životních potřeb, zejména potřeby bydlení, je odkázána na pomoc svých dětí. 5. Dále žalobkyně uvedla, že její žádost o příspěvek na bydlení byla zamítnuta z důvodu, že platby na její bydlení provádí její syn. Platby žalobkyně nemůže provádět sama, jelikož nedisponuje dostatečnými příjmy na jejich pokrytí, sama je však jako jediná nájemkyně bytu za úhradu nájemného zodpovědná a případná výpověď nájemní smlouvy by postihla ji a nikoli jejího syna. 6. Žalobkyně rovněž tvrdí, že z důvodu neznalosti informačních technologií a jazykové bariéře není schopna provádět platby sama přes své e-bankovnictví. Samotné platby provedené jejím synem pak označuje za účelovou bezúročnou zápůjčku poskytnutou synem k úhradě nákladů na bydlení. 7. Žalobkyně je toho názoru, že žalovaný postupoval zcela nekoncepčně a proti smyslu zákona, jeho výklad právních předpisů je přepjatě formalistický, a jeho postupem byla zkrácena na svých právech. 8. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí a sám rozhodl o přiznání příspěvku na bydlení. III. Shrnutí vyjádření žalovaného 9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že platby syna žalobkyně nelze v rámci posouzení nároku na dávku započíst, neboť do nákladů na bydlení se dle ustanovení § 25 odst. 3 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, započítávají pouze náklady na bydlení uhrazené oprávněnou osobou nebo společně posuzovanými osobami. 10. Syn žalobkyně není dle názoru žalovaného oprávněnou osobou, ani nespadá do žádné kategorie společně posuzovaných osob, a platby hrazené z jeho strany tak není možné zákonně zohlednit jako žalobkynin náklad na bydlení. Je rovněž nerozhodné, z jakého titulu syn žalobkyně náklady na její byt hradí. Správní orgány proto postupovaly správně, když platby syna žalobkyně nevyhodnotily jako náklady na bydlení, jak jsou definovány v zákoně o státní sociální podpoře. 11. Závěrem žalovaný uvedl, že v řízení ve věci žalobkyně nedošlo k žádnému pochybení, rozhodnutí žalovaného netrpí žádnými vadami, žaloba není důvodná a navrhl, aby krajský soud žalobu v plném rozsahu zamítl. IV. Shrnutí repliky žalobkyně a jejího doplnění 12. V replice k vyjádření žalovaného k žalobě žalobkyně uvádí, že žalovaný svou argumentaci staví na velmi zužujícím výkladu výrazu „uhrazené“ použitém v ustanovení § 25 odst. 3 písm. a) zákona o státní sociální podpoře, když pod tímto výrazem míní toliko platbu provedenou osobně přímo žadatelem o příspěvek na bydlení. 13. Dále žalobkyně shrnuje, že v rozhodném období nepokryly její příjmy náklady na bydlení, a tak byla nucena obrátit se na svého syna se žádostí o poskytnutí bezúročné peněžité zápůjčky, přičemž odkazuje na § 1935 a § 1908 odst. 2 občanského zákoníku. Výklad zastávaný žalovaným by znemožňoval i případné započtení závazků mezi nájemcem a pronajímatelem. 14. V doplnění repliky žalobkyně uvedla, že smlouva na dodávku plynu a elektřiny byla v době podání žádosti o příspěvek vedena na jejího syna, a to z důvodu jazykové bariéry a neschopnosti žalobkyně řešit smluvní záležitosti v českém jazyce (včetně výběru nejvhodnější nabídky apod.). 15. Jelikož žalobkyně nebyla se žádostí o příspěvek na bydlení úspěšná, již nežádala ani za následná období. Krajský soud by tak měl v případě úspěchu žaloby vyložit dopady takového rozhodnutí vůči těmto následným obdobím. V. Právní hodnocení krajského soudu 16. Krajský soud se nejprve zabýval splněním podmínek řízení, přičemž dospěl k závěru, že část žalobního petitu, v němž žalobkyně požaduje přiznání příspěvku na bydlení, vybočuje z výrokových možností soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 78 s. ř. s.). Z důvodu chybějící pravomoci rozhodnout o přiznání příspěvku proto krajský soud žalobu v této části dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl. 17. Krajský soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání postupem podle § 51 s. ř. s. 18. Žaloba není důvodná. 19. Dle názoru krajského soudu správním orgány dostatečně zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Skutková zjištění jsou rovněž nesporná i mezi samotnými účastníky řízení, avšak liší se jejich názory na právní posouzení těchto zjištění. Dle § 25 odst. 3 písm. a) zákona o státní sociální podpoře „[d]o nákladů na bydlení se započítávají náklady na bydlení uhrazené v rozhodném období oprávněnou osobou nebo společně posuzovanými osobami, pokud v bytě, na který je uplatňován nárok na příspěvek na bydlení, žily v rozhodném období.“ 20. Toto ustanovení bylo do zákona o státní sociální podpoře vloženo s účinností ke dni 1. 1. 2015 zákonem č. 252/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. 21. Skutkově obdobnou otázkou se v době před nabytím účinnosti citované novely zákona o státní sociální podpoře zabýval Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 22. 8. 2011, čj. 4 Ads 22/2011-58, mimo jiné uvedl následující: „Zákon o státní sociální podpoře v žádném ze svých ustanovení výslovně neuvádí, že předpokladem pro nárok na dávku a pro výpočet její výše, je předchozí úhrada plateb žadatelem. V § 24 odst. 1 písm. a) sice hovoří o ‚jeho nákladech‘, ale uvedený pojem lze vyložit v souvislosti s hypotézou právní normy jako náklady na bydlení vlastníka nebo nájemce bytu, který má v bytě trvalé bydliště. Ustanovení § 25 zákona vymezuje, co tvoří náklady na bydlení; neníli zde uvedeno, že jde o nájemné a náklady za plnění poskytovaná s užíváním bytu zaplacená žadatelem nebo společně posuzovanou osobou, pak lze vymezení nákladů na bydlení vnímat jako určení okruhu nákladů, které budou brány v úvahu jako rozhodující pro posouzení nároku na dávku a její výši“ (důraz doplněn). 22. Nejvyšší správní soud tedy – jednoduše řečeno – uvedl, že pokud zákon o státní sociální podpoře výslovně nestanoví, že se do nákladů bydlení započítávají pouze výdaje uhrazené žadatelem (nebo společně posuzovanou osobou), pak mezi tyto náklady patří všechny náklady na bydlení žadatele, ať již je uhradil kdokoli. Pokud však na chybějící právní úpravu zákonodárce reagoval tím, že uvedenou podmíku § 25 odst. 3 písm. a) zákona o státní sociální podpoře do zákona o sociální podpoře doplnil, pak je třeba jeho vůli respektovat. V opačném případě by citované ustanovení zcela postrádalo smysl. 23. Jedná se navíc o podmínku poměrně pochopitelnou, neboť správnímu orgánu usnadňuje kontrolu splnění předpokladů pro přiznání příspěvku na bydlení, a není tak zapotřebí zkoumat, z jakého titulu za žadatele třetí osoba výdaje spojené s jeho bydlením případně hradila. Lze taktéž usoudit, že tato úprava částečně předchází i možným nežádoucím jevům (například pokud by zaměstnavatel část odměny za práci vyplácel zaměstnanci nikoli formou mzdy podléhající zdanění a dalším odvodům, nýbrž v podobě přímé platby nájemného pronajímateli apod.). Uvedená podmínka zároveň nepředstavuje dodatečnou překážku v přístupu k příspěvku na bydlení, neboť po žadateli požaduje pouze to, aby své náklady hradil sám a nikoli prostřednictvím jiné osoby (a to i tehdy, pokud potřebné prostředky získal například prostřednictvím úvěru). 24. Výše popsaná právní úprava nedává soudu možnost provádět její jiný než jazykový výklad, protože je formulována jasně a srozumit