1 As 67/2013 — Nejvyšší správní soud

63 Ad 2/2024- 38 - text  11 63 Ad 2/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka, ve věci žalobkyně: UNIWORKS CB s. r. o., IČO: 25190687, sídlem Žižkova tř. 1839/24, 370 01 České Budějovice zastoupena advokátem JUDr. Ivo Panákem sídlem Kounicova 284/39, 602 00 Brno proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, IČO: 75046962, sídlem Kolářská 451/13, 746 01 Opava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2024, č. j. 5849/1.30/24-7, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu ze dne 21. 3. 2024, č. j. 4559/5.30/21-13, byla žalobkyně shledána vinnou: - I. ze spáchání přestupku podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění do 13. 4. 2020 (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), kterého se dopustila tím, že v rozporu s ustanovením § 89 zákona o zaměstnanosti na pracovišti společnosti InTiCa Systems s. r. o., umožnila fyzickým osobám ukrajinské státní příslušnosti V. S., nar. X, od 7. 2. do 3. 3. 2020, S. B., nar. X, od 7. 2. do 3. 3. 2020, I. M. nar. X, od 4. 2. do 3. 3. 2020 a V. R., nar. X, od 7. 2. do 3. 3. 2020, výkon nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bodu 2 zákona o zaměstnanosti, když jim umožnila výkon práce dělníka ve výrobě v rozporu s vydanými povoleními k zaměstnání, když vykonávali práci na jiném místě. - II. ze spáchání přestupku podle § 140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti, kterého se dopustila v rozporu s § 87 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, nesplnila svou oznamovací povinnost, když nejpozději dne 16. 1. 2020 A. písemně neinformovala krajskou pobočku Úřadu práce o nástupu do zaměstnání cizince, u kterého se vyžaduje povolení k zaměstnání, a to S. S., nar. X, Y. S., nar. X, V. V., nar. X, B. písemně neinformovala krajskou pobočku Úřadu práce do 3. 2. 2020, že pan R. K., nar. X, státní příslušnost Ukrajina, kterému bylo vydáno povolení k zaměstnání na dobu od 24. 1. 2020 do 22. 4. 2020, do zaměstnání nenastoupil, jak ukládá ust. § 88 odst. 1 písm. a) ve spojení s ust. § 88 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, C. nesdělila generálnímu ředitelství Úřadu práce zákonem požadované údaje a) počet volných míst, na která bylo požadováno zprostředkování zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti, b) počet jí umístěných fyzických osob, z toho počet uchazečů o zaměstnání umístěných na základě dohody s úřadem práce podle § 119a zákona o zaměstnanosti, c) počet jejích zaměstnanců, kteří byli dočasně přiděleni k výkonu práce u uživatele, a to za kalendářní rok 2019 v zákonem stanovené době, tedy do 31. 1. 2020, čímž porušila povinnost stanovenou v § 59 odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Za spáchání přestupků uvedených ve výroku I. a II. byla žalobkyni uložen úhrnný správní trest pokuty ve výši 110 000 Kč. - Výrokem III. bylo zastaveno řízení ve věci podezření ze spáchání přestupků podle § 140 odst. 1 písm. d) a f) zákona o zaměstnanosti. - Výrokem IV. byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady přestupkového řízení ve výši 1 000 Kč. 2. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, na základě, kterého žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí nikoli podstatným způsobem změnil a ve zbytku jej potvrdil. II. Shrnutí žaloby 3. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 25. 9. 2024 žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterou se domáhá jeho zrušení. Žalobní námitky se z převážné části vztahují k přestupku vymezenému pod výrokem I. prvostupňového rozhodnutí, kterého se žalobkyně dopustila tím, že umožnila výkon nelegální práce čtyřem osobám ukrajinské národnosti, když jim umožnila výkon práce na jiném místě, než bylo uvedeno v povolení k zaměstnání. 4. Žalobkyně namítá, že zahraniční pracovníci byli s jejich souhlasem dočasně vysláni k výkonu práce na jiné místo, neboť v místě uvedeném v povolení k zaměstnání práce nebyla. Tito zaměstnanci byli vysláni na dobu určitou, po kterou za ně byly hrazeny veškeré odvody, nejednalo se tedy o výkon nelegální práce. K tomu žalobkyně poukazuje na znění § 42 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), a obsáhle cituje závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 60/2013-32 a č. j. 1 As 67/2013-42, týkající se možnosti dočasného vyslání zaměstnanců k výkonu práce mimo místo uvedené v povolení k zaměstnání. Výkon jejich práce byl celospolečensky přínosný, šlo o práci, o níž neměli tuzemští pracovníci zájem. Správní orgán tyto skutečnosti bagatelizuje, neboť se neumí vcítit do reálného podnikatelského života, v rámci kterého je nutno operativně řešit poptávku po pracovní síle. 5. V projednávané věci žalobkyně postupovala v souladu s § 42 zákoníku práce a § 93 zákona o zaměstnanosti, když zaměstnance vyslala na pracovní cestu. Tento závěr podporuje též aktuální judikatura Nejvyššího správního soudu, žalobkyně konkrétně cituje závěry rozhodnutí ze dne 26. 1. 2024, č. j. 10 Ads 124/2022-33 a ze dne 19. 12. 2023, č. j. 4 Ads 57/2022-26, ze kterých dle žalobkyně plyne, že správní orgány v projednávané věci měly pečlivě zkoumat aktuální potřeby trhu, důvody, proč k vyslání pracovníků na pracovní cestu došlo apod. 6. Napadené rozhodnutí nemůže obstát též z důvodu, že správní orgán věc posoudil principem tzv. přepjatého formalismu. I pokud by byl postup žalobkyně nesprávný, šlo o jednorázové neúmyslné vybočení z právních norem, které bylo vedeno snahou několik posledních zdravých zaměstnanců (šlo o období COVID 19 před vyhlášením nouzového stavu) poskytnout potřebným firmám, což rozhodně nebylo v rozporu se zájmy ČR a takový postup žádným způsobem neohrožoval veřejný zájem. Nešlo tedy o jednání společensky škodlivé a nedosahovalo intenzity přestupku. Jednání žalobkyně nelze chápat jako jednání naplňující materiální znak přestupku v rozsahu, jak jej aplikují správní soudy, k tomu žalobkyně cituje z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2014, č. j. 5 Ads 40/2014-41. Činnost žalobkyně, coby agentury práce, má v Jihočeském kraji mnoho pozitiv z celospolečenského hlediska, cílem správních orgánů v projednávané věci však je likvidace žalobkyně. 7. Žalobkyně pak v závěru žaloby vznáší námitky proti závěrům o její vině z přestupku týkajícího se porušení její oznamovací povinnosti za rok 2019 dle § 140 odst. 1 písm. d) zákona o zaměstnanosti (výrok II. písm. C). Uvádí, že Ministerstvu práce a sociálních věcí předložila přesný přehled o činnosti agentury práce za roky 2017, 2018, 2019 a 2020, žalobkyni tudíž nelze vytýkat, že by svým jednáním ohrožovala státní politiku zaměstnanosti a neefektivnost statistických úřadů, jakož i bránila v efektivní kontrole agentur práce. 8. V případě přestupků uvedených pod výrokem II. a), b) a c) žalobkyně souhrnně uvedla, že jde o drobná pochybení, která nezakládají jakoukoli společenskou nebezpečnost, jde o pouhá administrativní pochybení, která byla napravena. 9. Ze všech uvedených důvodů je navrhováno rozhodnutí správních orgánů zrušit. III. Shrnutí vyjádření žalovaného 10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na svých závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí, přičemž většinu žalobních námitek označil za opakování námitek odvolacích uplatněných v přestupkovém řízení. Žalovaný proto primárně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a rozhodnutí prvostupňového. Dále uvedl, že v napadeném rozhodnutí bylo jasně předestřeno, z jakého důvodu se v nyní řešeném případě nejednalo o krátkodobou, dočasnou změnu místa výkonu práce, rovněž se žalovaný vypořádal s tím, z jakého důvodu se nemohlo jednat o využití institutu pracovní cesty, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobkyně je agenturou práce, která zaměstnance přiděluje, nikoli vysílá. K namítanému přílišnému formalismu správních orgánů v době pandemie COVID 19 žalovaný citoval z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2024, č. j. 7 Ads 236/2023-33, z něhož se podává, že požadavek na zaměstnávání cizinců v souladu s vydaným povolením k zaměstnání i v době vyhlášeného nouzového stavu nelze považovat za přepjatý formalismus. V případě žalobkyně navíc k nesplnění povinnosti nahlásit statistické údaje došlo již ke dni 31. 1. 2020, první nakažení covidem 19 však byli identifikováni teprve v březnu 2020. Žalovaný proto navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. IV. Právní hodnocení krajského soudu 11. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). O žalobě rozhodl bez jednání za splnění podmínek § 51 odst. 1 s. ř. s. 12. Žaloba není důvod