5 As 20/2003 — Nejvyšší správní soud

65 A 9/2024- 39 - text  19 65 A 9/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Bednaříkové a soudců JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: M. K. zast. Mgr. Christianem Grymem, LL.M., advokátem se sídlem Velké náměstí 149, Hradec Králové proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 10. 2024, čj. KUJCK 121722/2024, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 14. 10. 2024, čj. KUJCK 121722/2024, a rozhodnutí Městského úřadu Písek ze dne 20. 10. 2022, čj. MUPI/2022/43503, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí žaloby 1. Rozhodnutím ze dne 14. 10. 2024, čj. KUJCK 121722/2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), změnil rozhodnutí Městského úřadu Písek (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 20. 10. 2022, čj. MUPI/2022/43503 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), tak, že znění výroku I. (namísto původního zamítnutí žádosti) zní tak, že se na základě žádosti o vydání deklaratorního rozhodnutí o osvědčení existence veřejně přístupné účelové komunikace (dále též jako „VPÚK“) na pozemcích parc. č. st. XC (cca 200,25 m2) a části parc. č. 1747/21 (24,73 m2), vše v k. ú. X (dále též jako „sporná cesta“), deklaruje, že na uvedených pozemcích se nenachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 2 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), protože sporná přístupová cesta ke stavbě občanské vybavenosti bez č. p/ č. ev. na pozemcích parc. č. st. XB a st. XC a k zahradě na pozemku parc. č. XD, vše ve vlastnictví žalobce, nesplňuje zákonem a judikaturou stanovené definiční znaky veřejně přístupné účelové pozemní komunikace. Text výroku II. prvostupňového rozhodnutí o tom, že se řízení podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu zastavuje, žalovaný v napadením rozhodnutí vypustil. Ve zbytku, tj. v částech nedotčených uvedenými změnami, bylo prvostupňové rozhodnutí podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrzeno. 2. Žalobce podal ke zdejšímu soudu žalobu, v níž se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce uvádí, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st. XB, st. XC a XD, vše v k. ú. X a stavby občanské vybavenosti, přičemž jediným přístupem k těmto nemovitostem je právě předmětná sporná cesta. Žalobce má zato, že správní orgány v obou stupních řízení nesprávně posoudily otázku vzniku a existence VPÚK. Žalobce má za to, že došlo k naplnění všech čtyř předpokladů existence veřejně přístupné účelové komunikace. Správní orgány uznaly za naplněné pouze tři znaky (I., II., IV.), přičemž znak III. zhodnotily jako nenaplněný, a to znak souhlasu vlastníka s veřejným užíváním. Na tento znak se proto žalobce v žalobě svou argumentací zaměřil. 3. Žalobce má za to, že v daném případě došlo k udělení souhlasu s veřejným užíváním přístupové cesty formou konkludentního souhlasu vlastníka. Průchod předmětnou spornou cestou byl vlastníkem (později vlastníky) trpěn po velice dlouhou dobu, po kterou průchodu nebylo nijak bráněno, a to pravděpodobně již od roku 1930, kdy byla stavba občanské vybavenosti vystavěna. Tehdy šlo o stavbu veřejných parních lázní, v letech 1948 až 1950 šlo o prádelnu, poté opět o městské lázně. V roce 1971 došlo k rekonstrukci stavby, přičemž z projektu rekonstrukce je zřetelně patrný i tehdejší přístup shodný s tím současným. Od roku 1973 je stavba zkolaudována jako budova občanské vybavenosti s nájemními prostory (obchody, sportoviště). Uvedené žalobce doložil již současně se svou žádostí správnímu orgánu prvního stupně. 4. Žalobce navrhl, aby dlouhodobé nerušené užívání stavby bylo prokázáno výpověďmi svědků, kteří stavbu navštěvovali desítky let. Tyto důkazní návrhy však nebyly ze strany správních orgánů provedeny. Správní orgány tudíž podle žalobce vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu. 5. Žalobce odkazuje na závěry judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 2. 5. 2012, čj. 1 As 32/2012-42, ze dne 19. 4. 2017, čj. 2 As 282/2016-54, a ze dne 10. 3. 2016, čj. 7 As 252/2015-25), z níž vyplývá, že veřejná cesta, která je užívána od nepaměti z naléhavé komunikační potřeby, u níž nelze zjistit, zda byla některým z předchozích vlastníků obecnému užívání věnována, je veřejně přístupnou účelovou komunikací. Konkludentní souhlas je možno dovozovat i za situace, kdy vlastník je nečinný a užívání cesty nebrání, resp. užívání strpí, anebo v případě, kdy byla účelová komunikace poklidně užívána od nepaměti. Byť v takovém případě tedy sice není konkrétní souhlas s užíváním prokázán, nastupuje domněnka souhlasu vyplývající z dlouhodobé fakticity užívání. Podle žalobce tedy pro posouzení existence souhlasu vlastníka postačí samotná existence cesty a její užívání z nezbytné komunikační potřeby, aniž by ohledně souhlasu bylo třeba prokazovat cokoliv dalšího. 6. Žalovaný přitom své závěry postavil na tom, že sporná cesta není využívána širokou veřejností, ale pouze úzkým okruhem osob a že VPÚK nemůže existovat, neboť předchozí vlastník zřídil k cestě v roce 2008 věcné břemeno cesty. 7. Pojmem veřejnosti je dle žalobce a dle judikatury nutno rozumět předem neurčený okruh osob. Podle žalobce bylo ve správním řízení prokázáno, že přístup ke stavbě využívali mj. zákazníci, návštěvníci, dodavatelé a zaměstnanci komerčních provozů v předmětné stavbě. Podle žalovaného se však o veřejnost nejedná (zákazníci a uživatelé), přičemž odkázal na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 4. 2019, čj. 57 A 14/2017-76, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2019, čj. 9 As 159/2019-41; podle žalobce však z těchto rozsudků vyplývá pravý opak. V dané věci šlo o zaměstnance vlastníka areálu, přičemž bylo konstatováno, že rekreující se zaměstnanci vlastníka nejsou širokou veřejností, na rozdíl od návštěvníků prodejny potravin a školy (viz body 23 a 24 citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Dle žalobce Nejvyšší správní soud doslova uvádí, že pakliže by cesta sloužila přístupu ke škole či prodejně potravin, pak by sloužila veřejnosti. V nyní řešeném případě žalobce uvádí, že jde o stavbu, kde se nachází provozy určené předem blíže nespecifikovatelné veřejnosti, nikoliv zaměstnancům. Podle žalobce ani není sporné, že se ve stavbě nejprve nacházely městské lázně, následně sauny, fitness centrum, prodejna sportovních potřeb, kosmetické studio, prodejna Daisy, restaurace a bar Ponorka, výukový rotary club, masáže, pedikúra, manikúra, solárium, občerstvení apod. Zákazníci těchto provozů představují veřejnost. Zákazníky, dodavatele, zaměstnance a další třetí osoby za neomezený okruh osob tvořících veřejnost považoval i Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 25. 11. 2021, čj. 54 A 47/2019-200. 8. Žalovaný dále dovozoval, že předmětná přístupová cesta nemůže být VPÚK, neboť je ve prospěch pozemku parc. č. st. XB ve vlastnictví žalobce a k tíži jednotek v domě č. p. xa zřízeno věcné břemeno chůze a jízdy po pozemku parc. č. st. XA průjezdem domu č. p. X na parc. č. st. XA, vše v k. ú. Písek (zapsáno v katastru nemovitostí s účinky ke dni 10. 11. 2008). Podle žalobce není vyloučeno, aby stejnou cestu užívala skupina osob z titulu soukromoprávního (výprosy, nájmu, věcného břemene) a jiná množina osob z titulu veřejnoprávního (tedy z titulu VPÚK) V případě konkurence soukromého a veřejného práva pak není důvod upřednostňovat ani jedno z možných právních řešení, neboť podle názoru žalobce se tyto tituly nevylučují a mohou obstát vedle sebe. K tomu žalobce odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2015, čj. 3 As 62/2015-43, a ze dne 17. 1. 2014, čj. 5 As 140/2012-22. Podle Nejvyššího správního soudu právní povaha VPÚK závisí na tom, zda je skutečně třetími osobami alespoň s konkludentním souhlasem vlastníka pozemku užívána, a to nad rámec toho, co je vlastník pozemku povinen strpět podle svých soukromoprávních závazků. Dále žalobce odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2012, čj. 30 A 2/2011-37, z něhož vyplývá, že na právním statusu účelové komunikace dané zákonem se uzavřením smlouvy o věcném břemeni nemůže ničeho změnit. Žalobce tak konstatuje, že věcné břemeno chůze a jízdy může existovat vedle VPÚK, když jedno druhé nevylučuje. 9. Navíc žalovaný neřešil, že věcné břemeno vzniklo až v roce 2008, tj. mnoho desítek let poté, kdy VPÚK vznikla. Pozdější vůle vlastníka cesty přitom nemůže v minulosti udělený souhlas ovlivnit, neboť změnou vůle pozdějšího vla