9 As 66/2009 — Nejvyšší správní soud

65 A 8/2025- 86 - text  19 65 A 8/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kateřiny Bednaříkové a soudců JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: P. M. zast. JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí se sídlem Vršovická 65, Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 2. 2025, čj. MZP/2025/210/616, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Rozhodnutím ze dne 20. 2. 2025, čj. MZP/2025/210/616 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Správy Národního parku Šumava (dále jen „orgán ochrany přírody“) ze dne 21. 11. 2024, sp. zn. SZ NPS 13127/2023/16 – NPS 11346/2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým nebyla žalobci povolena výjimka podle § 43 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“), ze zákazů uvedených v § 26 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny potřebná k umístění a provedení stavby „Hospodářské stavení X“ na pozemcích parc. č. XA a parc. č. XB, oba v katastrálním území X (dále jen „stavba“). Jedná se o II. zónu chráněné krajinné oblasti Šumava (dále jen „CHKO“). II. Shrnutí žaloby 2. Žalobce tvrdí, že byl napadeným rozhodnutím (a též prvostupňovým rozhodnutím) zkrácen na svých právech, a to přímo i v důsledku porušení jeho práv v předcházejícím řízení. Žalobce napadené rozhodnutí považuje za nezákonné a nepřezkoumatelné a je přesvědčen, že řízení před správním orgánem bylo postiženo vadami. 3. Žalobce v podané žalobě nejdříve popisuje průběh samotného správního řízení a skutkový stav věci; následně se vyjadřuje k odvolacím důvodům a k napadenému rozhodnutí. 4. Žalobce shrnul, že záměr stavby hodlá provést na svých pozemcích, které jsou pro realizaci vhodné a že plánovaný záměr zapadne do rázu krajiny a zároveň doplní stávající chovy zvířat. Zamýšlená stavba má poskytnout zázemí zvířatům, které je k řádnému chovu nezbytné. Žalobce na str. 5 žaloby popsal, jak má jeho záměr vypadat. 5. Žalobce shrnul průběh správního řízení a zopakoval v něm užívané argumenty pro udělení výjimky pro stavební záměr. Žalobce je toho názoru, že povolovaná činnost významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území ve smyslu § 43 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, a to z následujících důvodů. Stavba bude využita jako nemovitost pro chov, přičemž hospodářské stavení je navrhováno v rozsahu původního hospodářského stavení (zcela nezaniklo, zachovaly se základy a sklep), které urbanisticky zapadá do krajinného rázu a architektonické skladby roztroušené zástavby lidového rázu a nenaruší krajinný ráz. Drobný pastevní chov podle žalobce pomůže udržet přirozený krajinný ráz. Žalobce poukázal na to, že přímo na vedlejším pozemku se nachází zemědělská stavba, které byla orgánem ochrany přírody dne 29. 3. 2023 udělena výjimka. Též uvedl, že záměr nebude realizován v ochranném pásmu památného stromu javor klen. Žalobce uvedl, že ač jde o II. zónu CHKO, neleží předmětné pozemky v krajině, která by bez dalšího stupeň uvedené ochrany splňovala. Pozemky jsou, pokud jde o způsob ochrany, zahrnuty do části „menší chráněné území“. Dle § 26 odst. 3 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny je sice na území II. zóny CHKO zakázáno používat intenzivní technologie, ovšem takové technologie nebude nutné použít při realizaci stavby. Žalobce je přesvědčen, že stavba neohrozí významný krajinný prvek, územní systém ekologické stability ani jiné typy ochrany a ani zde není evidován výskyt zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. Dle žalobce je přijatelný i vliv stavby na krajinný ráz (nejde o exponované místo, užití přírodních barev). 6. Ve svém odvolání žalobce uvedl, že byl přesvědčen o správných závěrech orgánu ochrany přírody, který správně vyhodnotil, že záměr stavby významně neovlivní zachování stavu předmětu ochrany zvláště chráněného území, a dále změnil svůj pohled na vhodnost umístění takové stavby, jelikož může mít své opodstatnění. Orgán ochrany přírody ovšem podle žalobce již nezohlednil, že na sousedním pozemku výjimku povolil, přičemž žalobci ji bez relevantních důvodů povolit odmítl. 7. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že stavbou dojde k nenávratnému zásahu do půdního povrchu, čímž budou nevratně odstraněna nebo poškozena společenstva, která se na dané ploše nacházejí. Podle žalobce je stavba plánována v místě, na němž se nacházejí pozůstatky původní stavby, tj. základ a původní sklep, a závěr žalovaného tudíž není správný a svědčí o neznalosti obsahu odvolání. Pozemky jsou zahrnuty do části „menší chráněné území“, přičemž drobný pastevní chov, za jehož účelem má být stavba postavena, pomůže místně udržet přirozený krajinný ráz a stavba bude provedena tak, aby krajinný ráz nijak nenarušila. Žalobce namítá, že s tímto se žalovaný nevypořádal, ani to nijak nezohlednil, neboť konstatuje, že stavba zasáhne do CHKO a dojde k nevratnému zásahu do půdního povrchu, ačkoliv se v původním povrchu již zbytky stavby nachází. 8. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že dotčené pozemky nejsou zastavitelné; z územního plánu obce X má vyplývat, že jsou zařazeny do ploch orná půda a přírodě blízké ekosystémy. Žalobce je přesvědčen, že posouzení druhu využití dotčených pozemků je v kompetenci stavebního úřadu, zda bude možné zamýšlenou stavbu realizovat. Posuzování uvedeného podle žalobce žalovanému nesvědčí. 9. Žalobce dále nesouhlasí se závěrem orgánu ochrany přírody týkajícím se nedostatečné specifikace chovu dobytka a dále o nevhodnosti dotčených pozemků k realizaci stavby. Správa shledala nepoměr mezi objemovým měřítkem stavby a záměrem žalobce. Žalobce namítá, že doložil počet zvířat k chovu a vlastnictví dalších pozemků v okolí, a bude-li výjimka povolena, bude žalobce jednat o možnosti pronájmu dalších okolních pozemků. 10. Podle žalovaného je navrhovaná stavba srovnatelná se „zemědělskou usedlostí“, tj. se stavbou, která pod jednou střechou soustřeďuje část pro bydlení i část pro zemědělské hospodaření. Umístění takové stavby je podle žalovaného neakceptovatelné, neboť je to v rozporu s Plánem péče o CHKO Šumava na období 2012–2027 (dále jen „plán péče“) i s doporučeními Preventivního hodnocení krajinného rázu na území CHKO Šumava vypracovaného společností LÖW & spol. s.r.o. v roce 2021 (dále jen „preventivní hodnocení“). Žalobce s uvedeným nesouhlasí, neboť se jedná výhradně o stavbu pro zemědělství. Ostatně žalovaný mohl v rozhodnutí o povolení výjimky stanovit podmínku, že zamýšlená stavba nemá mít obytnou část. K nesprávným závěrům žalovaný podle žalobce dospívá na základě domněnek místo toho, aby jej vyzval k upřesnění žádosti či doložení dokladů. Žalobce tvrdí, že výstavba není v rozporu s plánem péče a preventivním hodnocením a nejedná se o zemědělskou usedlost. Podle žalobce je paradoxní, že na vedlejším pozemku byla totožná stavba povolena a v projednávané věci správní orgány hledají důvody, pro které nechtějí jeho záměr povolit, resp. mu udělit výjimku. Žalobce má za to, že měl být žalovaným vyzván k upřesnění nebo doplnění žádosti, a jelikož se tak nestalo, je napadené rozhodnutí nesprávné a nezákonné. 11. Žalobce dále nesouhlasí se závěrem žalovaného, že by se v případě povolení předmětné stavby dal očekávat zájem o výstavbu vlastníků dalších okolních pozemků. Žalobce tento postoj považuje za diskriminační. Žalobce má za to, že správní orgány neposoudily jeho žádost objektivně. V souvislosti s výše uvedeným žalobce doložil několik rozhodnutí o povolení výjimky pro umístění a zhotovení stavby v CHKO, v nichž orgánu ochrany přírody nevadilo narušení krajinného rázu. Tímto žalobce poukazuje na nekonzistentnost rozhodování o udělování výjimek. 12. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za příliš formalistické, neboť je zřejmé, že vyhovění žádosti je pouze na úvaze správních orgánů bez ohledu to, že žádost obsahuje veškeré náležitosti a jsou splněny podmínky pro vyhovění. Rozhodování o výjimce zakládá podle žalobce právní nejistotu, neboť nejsou přesně definována pravidla, za kterých lze výjimku udělit. Žalobce měl legitimní očekávání kladného rozhodnutí, když vše pro udělení výjimky splnil, přičemž má za to, že výjimka mu udělena nebyla jen na základě správního uvážení správních orgánů. Žalobce k pojmu správního uvážení cituje z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014, čj. 8 As 37/2011-154, publ. pod č. 3073/2014 Sb. NSS. Žalobce zároveň uvádí, že správní orgány nemohou rozhodovat libovolně a svévolně, a odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2