ÚOHS R0015/2026/DI – Nesplnění oznamovací povinnosti

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „Úřad“) zahájil dne 19. 11. 2025 doručením příkazu sp. zn. ÚOHS-S0252/2025/PR, č. j. ÚOHS-45241/2025/400 ze dne 19. 11. 2025 (dále též „příkaz“)1 správní řízení se společností PKP CARGO INTERNATIONAL a.s., se sídlem Betonářská

V rámci šetření přestupku Úřad účastníka řízení požádal 3 o předložení seznamu jím provozovaných veřejně nepřístupných vleček splňujících některou z podmínek § 22a odst. 3 zákona o dráhách (dále též „seznam vleček“). Z předloženého seznamu vleček4 je patrné, že účastník řízení je mimo jiné provozovatelem vleček TRAM FOR ENVI, ev. č. 1511 (dále též „vlečka

Na základě výše uvedených skutečností následně Úřad ve správním řízení o přestupku vydal dne

Proti napadenému rozhodnutí podal účastník řízení dne 6. 2. 2026 včasný rozklad 6, a to v rozsahu výroků II., III. a IV. napadeného rozhodnutí. Výroky I. a V. napadeného rozhodnutí nebyly rozkladem napadeny, a jsou tedy pravomocné.

Účastník řízení považuje napadené rozhodnutí v rozsahu výroků II., III. a IV. za nezákonné z důvodu nesprávně posouzeného stavu věci.

V případě výroku II. napadeného rozhodnutí týkajícího se vlečky 2 účastník řízení nerozporuje formální naplnění znaků protiprávního jednání v podobě nesplnění oznamovací povinnosti, nicméně namítá minimální rozsah společenské škodlivosti, jež neumožňuje uložení správního trestu. Dle účastníka řízení potenciální dopravci nebyli zkráceni na svých právech domáhat se užití vlečky 2, neboť o její existenci i o tom, že se jedná o veřejně nepřístupnou vlečku podle § 22a odst. 3 zákona o dráhách, se mohli dozvědět z veřejně přístupného seznamu vedeného

V rozkladové námitce směřující vůči výroku III. napadeného rozhodnutí týkajícího se vlečky 3, účastník řízení užívá identickou argumentaci jako v případě námitky nezákonnosti výroku II. napadeného rozhodnutí. Tedy, že po formální stránce se sice účastník řízení dopustil vytýkaného přestupku, avšak daný (protiprávní) čin nebyl společensky škodlivý, a nedošlo tedy k naplnění materiální stránky přestupku.

Konečně má účastník řízení za to, že s ohledem na neexistenci či nízkou míru společenské škodlivosti u přestupků vytýkaných ve výroku II. a III. napadeného rozhodnutí byla nesprávně stanovena pokuta ve výroku IV. napadeného rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené účastník řízení navrhuje, aby předseda Úřadu napadené rozhodnutí ve výrocích II., III. a IV. zrušil, přičemž v části týkající se výroků II. a III. napadeného rozhodnutí řízení zastavil a ve zbývající části adekvátně snížil pokutu.

Správní orgán prvního stupně neshledal důvody pro postup podle ustanovení § 87 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), a proto v souladu s ustanovením § 88 odst. 1 správního řádu předal spis spolu se svým stanoviskem orgánu rozhodujícímu o rozkladu.

Podle ustanovení § 89 odst. 2 správního řádu jsem přezkoumal soulad řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo s právními předpisy. Napadené rozhodnutí jsem podle ustanovení § 98 odst. 1 ZoP přezkoumal v plném rozsahu, přičemž jsem dospěl k závěrům uvedeným v dalších částech odůvodnění tohoto rozhodnutí.

Ve vztahu k probíhajícímu správnímu řízení je třeba nejprve postavit najisto, které právní normy, resp. jejich znění, se na věc aplikují v rovině procesněprávní a hmotněprávní.

Předně je namístě zmínit, že aplikace příslušných hmotněprávních a procesněprávních norem v napadeném rozhodnutí nebyla předmětem rozkladových námitek. Níže se proto budu pouze

Úřad v napadeném rozhodnutí správně konstatoval, že právní úprava vztahující se k vytýkaným přestupkům je rozdělena do několika právních předpisů. Hmotněprávní normy jsou obsaženy zejména v zákoně o dráhách a ZoP. Procesněprávní normy pak nalezneme zejména v ZoP a ve správním řádu.

Z hlediska hmotněprávního se protiprávnost určitého jednání posuzuje podle právní normy platné v době spáchání přestupku, není-li pozdější právní úprava pro účastníka řízení příznivější. Za dobu spáchání přestupku se pak považuje okamžik jeho dokonání, neboť teprve tehdy je uskutečněno jednání, jež je předmětem právního posouzení. V tomto ohledu budu v řízení o rozkladu aplikovat příslušné hmotněprávní předpisy týkající se přestupků definovaných ve výrocích

Pro účely správné aplikace procesněprávních norem je naopak stěžejní datum zahájení správního řízení s účastníkem řízení.8 V případě předpisů procesního práva platí přitom obecná zásada, podle které nové procesní právo (jeho změny) platí ode dne nabytí účinnosti nové právní úpravy i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti s tím, že právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti, zůstávají zachovány, pokud přechodná ustanovení nestanoví něco jiného.

Správní řízení bylo zahájeno dne 19. 11. 2025 a napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 22. 1. 2026.

Úvodem je třeba (opětovně) uvést, že rozsah přezkumu v řízení o rozkladu je vymezen především samotným účastníkem řízení. Ten ve svém rozkladu určí, které výroky ve správním rozhodnutí

V daném případě účastník řízení podal rozklad (pouze) proti výrokům II., III. a IV. napadeného rozhodnutí. Účastník řízení naopak neučinil výrok I. (jakož i V.) napadeného rozhodnutí předmětem přezkumu v rozkladovém řízení, který tak nabyl právní moci a se stal závazným. Z tohoto důvodu nemohu níže uvedené závěry v probíhajícím řízení o rozkladu aplikovat vůči výroku I. napadeného rozhodnutí.

Před samotným meritorním posouzením jednotlivých rozkladových námitek konstatuji, že jsem v rámci přezkumu ex officio po důkladném prostudování správního spisu dospěl k závěru, že výroky II. a III. napadeného rozhodnutí jsou nezákonné. Úřad v předmětných výrocích napadeného rozhodnutí uvádí, že účastník řízení spáchal trvající přestupek dle § 51 odst. 6 písm. b) zákona o dráhách ve spojení s § 8 ZoP. Tento závěr je však nesprávný (nezákonný), neboť v daném případě se nejednalo o přestupky trvající, ale o přestupky jednorázové. Tento závěr bude detailněji odůvodněn v následující pasáži tohoto rozhodnutí.

Účastník řízení se podle výroků II. a III. napadeného rozhodnutí dopustil dvou trvajících přestupků podle § 51 odst. 6 písm. b) zákona o dráhách ve spojení s § 8 ZoP tím, že v případě předmětných vleček nesplnil svou oznamovací povinnost podle § 22a odst. 5 zákona o dráhách.

Podle § 22a odst. 5 věty druhé zákona o dráhách platí, je-li provozovatel veřejně nepřístupné vlečky povinen umožnit její užití způsobem podle odstavce 3, sdělí tuto skutečnost Úřadu 9 do

Z citovaných ustanovení zákona o dráhách vyplývá, že skutková podstata přestupku je naplněna tehdy, pokud má provozovatel veřejně nepřístupné vlečky obecnou povinnost umožnit dopravcům její užití a tuto skutečnost neoznámí Úřadu v zákonem stanovené lhůtě. Nejvyšší správní soud k výkladu předmětných ustanovení dále uvedl následující (zvýraznění přidáno): „Ustanovení § 22a odst. 5 ZoD totiž upravuje pouze informační povinnost, kterou mají provozovatelé vleček vůči ÚPDI. Účelem této informační povinnosti je vytvořit přehled o veřejně nepřístupných vlečkách, k nimž mají dopravci přístup na základě povinnosti uložené provozovatelům těchto vleček v § 22a odst. 3 ZoD. Výstupem splnění této informační povinnosti je mimo jiné seznam veřejně nepřístupných vleček vytvořený ÚPDI a zveřejněný na internetu (§ 22a odst. 6 ZoD), jehož smyslem je informovat dopravce o tom, jaké dopravní cesty mohou využít za účelem poskytování dopravních služeb. Přestupek dle § 51 odst. 6 písm. b) ZoD trestá toliko porušení informační po- vinnosti podle § 22a odst. 5, nikoliv porušení povinnosti provozovatele vlečky umožnit dopravci její využití podle odst. 3 téhož ustanovení.“10

Úřad v napadeném rozhodnutí vyhodnotil, že uvedený přestupek podle § 51 odst. 6 písm. b) zákona o dráhách je trvajícím přestupkem podle § 8 ZoP. 11 Úřad v tomto ohledu argumentuje zejména tím, že účastník řízení vyvolal protiprávní stav nesplněním oznamovací povinnosti, a tento protiprávní stav udržoval až do dne oznámení vlečky 2 a vlečky 3 Úřadu, tj. do dne

Trvající přestupek je podle § 8 ZoP „takový přestupek, jehož znakem je jednání pachatele spočívající ve vyvolání a následném udržování protiprávního stavu nebo jednání pachatele spočívající v udržování protiprávního stavu, který nebyl pachatelem vyvolán.“

Dle důvodové zprávy k návrhu ZoP trvající přestupky (zvýraznění přidáno) „nesmějí být zaměňovány s přestupky, jejichž znakem je jednání spočívající pouze ve vyvolání protiprávního stavu, i když je s takovým přestupkem následné trvání protiprávního stavu logicky spojeno. Typickým příkladem takových přestupků, které sice mohou na první pohled vypadat jako trvající, avšak jimi nejsou, protože u nich nelze hovořit o udržování protiprávního stavu, jsou přestupky spočívající v nesplnění oznamovací povinnosti (…) V těchto případech je pro společnost nejnebezpečnější způsobení protiprávního stavu, na rozdíl od trvajících přestupků, pro které je typické, že stupeň nebezpečnosti přestupku se postupem času nemění nebo se ještě zvětšuje tím více, čím déle čin trvá.“12

Judikatura k problematice trvajících přestupků dále uvádí následující.

Nejvyšší soud v roce 2004 judikoval13 (zvýraznění přidáno): „Již ze samotné formulace „nesplní svoji zákonnou povinnost“ je zřejmé, že podmínkou trestní odpovědnosti není udržování protiprávního stavu (popř. i jeho vyvolání), což je jednání typické pro trvající trestný čin . Navíc, jak bylo již výše uvedeno, i jednorázové nesplnění některé zákonné povinnosti k odvodu povinné platby může naplňovat skutkovou podstatu tohoto trestného činu. Lze tak uzavřít, že trestný čin podle § 147 tr. zák. není trestným činem trvajícím, neboť jeho podstatou není jednání, kterým pachatel udržuje protiprávní stav, popř. jednání spočívající ve vyvolání protiprávního stavu a v jeho udržování. Tímto trestným činem je postihováno již samotné nesplnění zákonné povinnosti plátce odvést za poplatníka daň, pojistné na zdravotní pojištění nebo na sociální zabezpečení nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.“14

V rozsudku Nejvyššího správního soudu z roku 2016, na který odkazuje Úřad 15, se Nejvyšší správní soud dále vyjádřil k otázce posouzení konkrétního deliktu, když mimo jiné uvedl, že z hlediska gramatického výkladu svědčí pro trvající delikty (resp. přestupky) užití nedokonavého vidu pro charakteristiku objektivní stránky (např. „prodává“, „vydává“).16

V recentním rozsudku z března 2025 se Nejvyšší správní soud dále vyjádřil k problematice trvajících přestupků a jejich možné záměně s jednorázovými přestupky s trvajícím následkem, když do velké míry odkázal na výše citovanou pasáž z důvodové zprávy k ZoP. 17 Dle Nejvyššího správního soudu tak trvající přestupky nesmějí být zaměňovány s přestupky, k jejichž zákonným znakům náleží jen vyvolání, nikoli udržování protiprávního stavu, i když je s takovými přestupky následné trvání protiprávního stavu logicky spojeno.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v praxi existují vedle trvajících přestupků i jednorázové přestupky s trvajícím následkem, které však nesmějí být spolu zaměňovány.

Přesně takové záměny se však dopustil prvostupňový orgán v případě přestupku podle § 51 odst. 6 písm. b) zákona o dráhách, když tento přestupek nesprávně považoval za trvající. Pro závěr, že se nejedná o trvající přestupek, svědčí i praxe z jiných správních oblastí, kterými se

V oblasti veřejné podpory je obdobným přestupkem přestupek podle § 8a odst. 2 písm. b) zákona č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje, ve znění zákona č. 417/2021 Sb. (dále též „ZVP“)18, dle kterého obviněný jako poskytovatel veřejné podpory spáchá přestupek tím, že nesplní svou notifikační povinnost podle § 3a odst. 4 ZVP.19 Tohoto přestupku se v praxi poskytovatel podpory malého rozsahu dopustil tím, že při zaznamenávání údajů o veřejné podpoře malého rozsahu poskytnuté příjemci nedodržel zákonnou tehdy pětidenní lhůtu dle § 3a odst. 4 ZVP a pozdě zaregistroval poskytnutou podporu s prodlevou určitého počtu dnů nad rámec zákonné lhůty. Tím se podle Úřadu dopustil přestupku, jehož skutková podstata byla naplněna nezaznamenáním podpory v zákonné lhůtě. Délka prodlevy pak byla délkou trvání následků tohoto přestupku. Tato praxe Úřadu přitom byla aprobována správními soudy.20

V případě veřejných zakázek obdobné typy přestupků představují přestupky podle § 269 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZZVZ“), kterými jsou přestupky při uveřejňování. Tohoto přestupku se veřejný zadavatel podle § 269 odst. 2 ZZVZ dopustí tím, že neuveřejní uzavřenou smlouvu na veřejnou zakázku podle § 219 odst. 1 ZZVZ.21 V tomto ohledu však sám zákonodárce v navazujícím ustanovení explicitně uvedl, že „přestupky při uveřejňování nejsou trvajícími přestupky“.22

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že ani v jiných oblastech správního trestání, kterými se Úřad zabývá, obdobné přestupky spočívající v porušení oznamovací (evidenční) povinnosti nejsou

Na základě výše uvedeného tak neobstojí definice přestupků ve výrocích II. a III. napadeného rozhodnutí jako trvajících přestupků dle § 8 ZoP, neboť se v uvedených případech jednalo o jednorázové přestupky (s trvajícím následkem).

Ke spáchání obou přestupků tak došlo již okamžikem marného uplynutí zákonné lhůty pro oznámení vleček podle § 22a odst. 5 zákona o dráhách.

Pokud se jedná o přesné časové vymezení, kdy byly přestupky spáchány, předně lze souhlasit s obecnými výchozími tezemi Úřadu v bodech 16 až 25 napadeného rozhodnutí, když ve věci oznamování vleček došlo k významné změně účinností novely zákona o dráhách č. 367/2019 Sb. (dále též „Novela“)24, a to ke dni 15. 1. 2020. Byl-li provozovatel veřejně nepřístupné vlečky ke dni nabytí účinnosti Novely povinen umožnit její užití způsobem podle § 22a odst. 3 zákona o dráhách, vztahovala se na něj povinnost tuto skutečnost Úřadu oznámit podle § 22a odst. 5 zákona o dráhách a čl. II odst. 2 Novely25 do 1 měsíce ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, tedy do

Ze spisového materiálu vyplývá, že účastník řízení se stal provozovatelem vlečky 2 dne

Pokud se jedná o vlečku 3, ze spisového materiálu vyplývá, že účastník řízení se stal provozovatelem vlečky 3 dne 15. 12. 202030 a jedná se o veřejně nepřístupnou vlečku splňující některou z podmínek podle § 22a odst. 3 zákona o dráhách. 31

Na tuto vlečku se tedy vztahovala povinnost podle § 22a odst. 5 zákona o dráhách. Desetidenní lhůta pro oznámení vlečky přitom marně uplynula dne 31. 12. 2020. Vzhledem k tomu, že účastník řízení tuto vlečku v souladu s § 22a odst. 5 zákona o dráhách v uvedené lhůtě Úřadu neoznámil, spáchal dne 1. 1. 2021 přestupek podle § 51 odst. 6 písm. b) zákona o dráhách, ve znění Novely.

V souvislosti s výše uvedeným závěrem, že se v případě přestupků definovaných ve výrocích

Jedním z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek je podle § 29 ZoP uplynutí promlčecí doby.

Ke spáchání přestupku týkajícího se vlečky 2 došlo dne 16. 2. 2020 a přestupku týkajícího se vlečky 3 došlo dne 1. 1. 2021. Z uvedeného vyplývá, že promlčecí doba v případě přestupku týkajícího se vlečky 2 uplynula dne 16. 2. 2023 a v případě přestupku týkajícího se vlečky 3 uplynula dne 1. 1. 2024. V obou případech tak došlo (a to již před zahájením správního řízení v této věci) k zániku odpovědnosti účastníka řízení a uvedené přestupky tak již nelze odstíhat. Z toho důvodu nezbývá než výroky II. a III. napadeného rozhodnutí zrušit a řízení v těchto částech v souladu s § 86 odst. 1 písm. h) ZoP zastavit.

Zrušením výroků II. a III. napadeného rozhodnutí a zastavením správního řízení v této části došlo k podstatné změně okolností, na jejichž základě Úřad účastníku řízení uložil úhrnnou pokutu ve výši 84 000 Kč. Za této situace nemůže výrok IV. napadeného rozhodnutí obstát, neboť postrádá odpovídající skutkový a právní základ. Pokutu za přestupek spočívající v neoznámení vlečky 1 je třeba nově vyměřit, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu a odůvodnění tohoto rozhodnutí. K novému vyměření pokuty však není možné přistoupit v řízení o rozkladu, neboť by tím byl účastník řízení zkrácen o instanci.

Proto je nezbytné zrušit výrok IV. napadeného rozhodnutí a věc vrátit v tomto rozsahu prvostupňovému správnímu orgánu k novému projednání. Pro úplnost lze dodat, že přestupek dle výroku I. napadeného rozhodnutí nelze považovat za promlčený, i kdyby se na něj aplikoval výše uvedený přístup ohledně jednorázových přestupků. Důvod pro uložení trestu tak nepominul.

S ohledem na uvedené je vypořádání rozkladových námitek účastníka řízení směřujících do výše pokuty a společenské škodlivosti přestupků uvedených ve výrocích II. a III. napadeného rozhodnutí nadbytečné.

Závěrem je třeba uvést, že v řízení o rozkladu je přezkum omezen rozsahem vymezeným účastníkem řízení. V posuzované věci účastník řízení podal rozklad pouze proti výrokům II., III. a IV. napadeného rozhodnutí. Výroky I. a V. napadeného rozhodnutí rozkladem napadeny nebyly, nestaly se proto předmětem přezkumu v rozkladovém řízení a nabyly právní moci.

V rámci přezkumu prováděném ex officio jsem nad rámec uplatněných rozkladových námitek musel konstatovat, že výroky II. a III. napadeného rozhodnutí jsou nezákonné. Vytýkané protiprávní jednání totiž nemělo povahu trvajících přestupků, ale přestupků jednorázových, což má za následek, že odpovědnost účastníka řízení za jejich spáchání již zanikla v důsledku promlčení.

S ohledem na tuto podstatnou změnu skutkových i právních okolností jsem zrušil rovněž výrok

PKP CARGO INTERNATIONAL a.s., Betonářská 580/14, 712 00 Ostrava

Drážní úřad, Bělehradská 222/128, 120 00 Praha 2 (na vědomí)