ÚOHS S0250/2018/DP – Zneužití dominantního postavení - Poplatky za neobsazené pok

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále též „Úřad“) obdržel dne 23. 10. 2017 podnět[2] Svazu léčebných lázní České republiky, se sídlem Jiráskova 17, Františkovy Lázně, IČO 47724455, který směřoval proti možnému zneužití dominantního postavení kolektivním správcem INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z.s., se sídlem Klimentská 1207/10, Nové Město, Praha, IČO 00537772 (dále též „INTERGRAM“), kterého se INTERGRAM měl dopouštět mj. tím, že při stanovení výše autorské odměny za zpřístupňování předmětu ochrany[3] pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním v lázeňských zařízeních nerespektuje při konstrukci sazebníkové ceny obsazenost lázeňského zařízení.

Na základě výše uvedeného podnětu Úřad prověřil způsob zohledňování obsazenosti jednotlivých ubytovacích zařízení (nejen lázeňských zařízení) kolektivními správci v České republice při stanovování výše odměn pro jimi zastupované majitele práv za udělení licence k zpřístupňování předmětů ochrany pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v minulých obdobích. Z předběžného šetření před zahájením správního řízení vyplynula indicie na možné porušení § 11 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZOHS“ či „zákon“),[4] a také čl. 102 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále též „SFEU“) ze strany kolektivního správce INTERGRAM, a proto dne 26. 6. 2018 zahájil Úřad s účastníkem řízení správní řízení sp. zn. ÚOHS-S0250/2018/DP, jehož předmět dopisem č. j. ÚOHS-S0250/2018/DP-17585/2019/830/DKl ze dne 24. 6. 2019 rozšířil.[5]

Možné porušení § 11 odst. 1 ZOHS a/nebo čl. 102 SFEU spatřuje Úřad v tom, že kolektivní správce INTERGRAM uplatňoval v období od 1. 1. 2009 do 6. 11. 2014 (dále též „posuzované období“) za zpřístupňování předmětu ochrany[6] pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání[7] a za zpřístupňování předmětu ochrany ze zvukového nebo zvukově obrazového záznamu pomocí technického přístroje[8] ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, byly-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami (dále též „zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným“[9]), sazby odměn stanovené v sazebníku odměn kolektivního správce INTERGRAM, aniž by v nich zohlednil četnost využití ubytovacích prostor, v nichž docházelo k užití předmětu ochrany (obsazenost ubytovacích zařízení), a tedy požadoval odměny i tehdy, pokud nedošlo ke zpřístupnění předmětu ochrany ubytovaným, přičemž toto jednání kolektivního správce INTERGRAM mohlo být způsobilé narušit hospodářskou soutěž k újmě jiných soutěžitelů (ubytovacích zařízení) a/nebo spotřebitelů a rovněž ovlivnit obchod mezi členskými státy.

INTERGRAM je dle svých stanov[10] nezávislým a nevýdělečným spolkem ve smyslu § 214 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který vznikl dne 15. 5. 1990. Sdružuje výkonné umělce a výrobce zvukových a zvukově obrazových záznamů (dále též „výrobci záznamů“) a chrání jejich práva vyplývající ze zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), v příslušném znění (dále též „autorský zákon“ či „AZ“)[11], jakož i z mezinárodních úmluv v oblasti autorského práva a práv souvisejících s autorským právem a vybírá a rozděluje odměny pro výkonné umělce a výrobce záznamů, které jim přísluší podle autorského zákona a prováděcích předpisů.

Účelem a hlavní činností kolektivního správce INTERGRAM je výkon kolektivní správy podle § 95 autorského zákona, tedy kolektivní uplatňování a kolektivní ochrana majetkových práv souvisejících s právem autorským a umožnění zpřístupňování předmětů těchto práv veřejnosti. Svoji činnost vykonává na základě oprávnění získaného rozhodnutím Ministerstva kultury (dále též „Ministerstvo“).

Orgány spolku INTERGRAM jsou Valné shromáždění, Výkonná rada, Kontrolní komise a Ředitel. Valné shromáždění je nejvyšším orgánem spolku INTERGRAM a koná se nejméně jednou ročně. Výkonná rada je nejvyšším orgánem spolku INTERGRAM v době mezi konáními Valného shromáždění, jejíž členy volí Valné shromáždění. Výkonná rada má 13 členů, 6 z nich zastupuje výkonné umělce a 7 zastupuje výrobce záznamů. Členové Výkonné rady ze svého středu volí předsedu a místopředsedu, a to střídavě z řad výkonných umělců a výrobců záznamů. Kontrolní komise je čtyřčlenná (2 zástupci výkonných umělců a 2 zástupci výrobců záznamů) a má především kontrolní pravomoci ve vztahu k plnění povinností orgánů kolektivního správce INTERGRAM, k plnění jejich rozhodnutí, k hospodaření apod. Ředitel je statutárním zástupcem spolku INTERGRAM, který zajišťuje výkon rozhodnutí Valného shromáždění, Výkonné rady a Kontrolní komise.

V roce 2019 zastupoval INTERGRAM práva 688 539 nositelů práv, z toho 16 726 s domicilem v České republice (zastupování na základě smlouvy nebo evidence jmenovitého umělce či výrobce záznamu). V roce 2013,[12] tj. v posledním uceleném roce posuzovaného období, zastupoval INTERGRAM 15 370 tuzemských nositelů práv na základě smlouvy nebo evidence jmenovitého umělce či výrobce záznamu a 70 940 tuzemských nositelů práv na základě povinné kolektivní správy, neboť vedle zastupování na základě smluv či jmenovité evidence INTERGRAM zastupuje (vybírá odměny a/nebo uděluje licenci) i takové nositele práv, kteří s kolektivním správcem INTERGRAM nemají smluvní vztah nebo se neevidovali, pokud tak stanoví autorský zákon, ale o užití jejich výkonů nebo záznamů se INTERGRAM dozvěděl od vysílatele jiným způsobem (např. z tzv. playlistů rozhlasové či televizní stanice). Zahraniční nositelé práv uzavírají smlouvy o zastupování buď přímo s kolektivním správcem INTERGRAM, nebo prostřednictvím kolektivních správců v zemi svého domicilu. INTERGRAM měl v roce 2019 uzavřeno 43 hromadných smluv s kolektivními správci, kteří dohromady zastupovali přinejmenším 662 771 nositelů práv.[13] K 30. 4. 2014 měl INTERGRAM uzavřeno 34 mezinárodních smluv s kolektivními správci, na jejichž základě evidoval 239 760 zahraničních nositelů práv.[14]

Rozhodnutím ze dne 22. 3. 2001[15] Ministerstvo udělilo kolektivnímu správci INTERGRAM podle § 98 autorského zákona oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových práv výkonných umělců a výrobců záznamů podle § 95 autorského zákona k výkonům, zvukovým a zvukově obrazovým záznamům. Toto oprávnění mj. zahrnuje dobrovolně kolektivně spravované právo na provozování uměleckých výkonů ze zvukového záznamu a zvukově obrazového záznamu v rozsahu videoklipu vydaných k obchodním účelům nebo k provozování takových záznamů podle § 20 s použitím § 74, 78 a 82 autorského zákona a právo k provozování rozhlasového nebo televizního vysílání uměleckých výkonů, zvukových záznamů nebo zvukově obrazových záznamů podle § 23 s použitím § 74, 78 a 82 autorského zákona na základě kolektivních a hromadných smluv uzavřených za podmínek § 101 autorského zákona a týchž smluv uzavřených za stejných podmínek k výkonu kolektivní správy jiných práv, jejímž předmětem není příležitostné či krátkodobé zastupování ani zprostředkování uzavření licenční nebo jiné smlouvy.

Právo výkonného umělce k uměleckému výkonu a právo výrobců záznamu k jejich záznamům představují dle autorského zákona tzv. práva související s právem autorským.[16]

Výkonný umělec má dle § 71 autorského zákona právo svůj umělecký výkon užít v původní nebo jiným zpracované či jinak změněné podobě a udělit jinému smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva. Právem umělecký výkon užít se mimo jiné rozumí právo na vysílání a jiné sdělování živého výkonu veřejnosti a právo na sdělování zaznamenaného výkonu veřejnosti.

Výrobce zvukového záznamu má dle § 76 autorského zákona výlučné majetkové právo svůj zvukový záznam užít a udělit jinému smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva. Právem zvukový záznam užít se mimo jiné rozumí právo na vysílání a jiné sdělování zvukového záznamu veřejnosti. Stejné právo svědčí i výrobci zvukově obrazového záznamu dle § 80 autorského zákona.

Na práva výkonného umělce a výrobců záznamů se obdobně užijí některá ustanovení autorského zákona upravující právo autorské, a to mimo jiné i § 18 až § 23 autorského zákona.[17]

Co se rozumí provozováním rozhlasového či televizního vysílání díla, definuje § 23 autorského zákona, který prošel v minulosti několika novelizacemi. Autorský zákon nabyl účinnosti dne 1. 12. 2000 a v § 23 stanovil, že provozováním rozhlasového či televizního vysílání díla se rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání.

Novela autorského zákona provedená zákonem č. 81/2005 Sb. s účinností od 23. 2. 2005 v § 23 doplnila, že za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 nepovažuje zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami. Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních.[18]

K další změně § 23 autorského zákona došlo zákonem č. 168/2008 Sb. s účinností od 19. 5. 2008, který nově stanovil, že provozováním rozhlasového či televizního vysílání díla se rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání. Za zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami, přísluší autorům odměna, která v úhrnu za všechny kolektivní správce nesmí přesáhnout 50 % výše poplatku za jeden přístroj stanovenou zvláštním zákonem.[19] Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních.[20]

V souvislosti se stanovením zákonné maximální výše autorské odměny a odměny za užití práv souvisejících s právem autorským […obchodní tajemství…] kolektivního správce INTERGRAM a […obchodní tajemství…] pro kolektivního správce OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z.s., se sídlem Praha 6, Čs. armády 786/20, IČO 638 39 997 (dále též „OSA“)[21] a […obchodní tajemství…] pro kolektivního správce INTERGRAM a […obchodní tajemství…] OSA, DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agenturu, z.s.,se sídlemKrátkého 143/1, Vysočany, Praha 9, IČO 65401875 (dále též „DILIA“)[22] a Ochrannou organizaci autorskou-Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, z.s., se sídlem Národní 973/41, Staré Město, Praha 1, IČO 60166916 (dále též „OOA-S“).[23] […obchodní tajemství…] kolektivnímu správci Ochranná asociace zvukařů – autorů, z.s., se sídlem Národní 973/41, Staré Město, Praha 1, IČO 266 30 192 (dále též „OAZA“).[24] […obchodní tajemství…],[25] […obchodní tajemství…].

Stanovení maximální výše odměn za užití chráněných práv provozováním rozhlasového a televizního vysílání na pokojích ubytovacích zařízení bylo zrušeno novelou provedenou zákonem č. 102/2017 Sb. s účinností od 20. 4. 2017 s tím, že § 23 autorského zákona nově uvádí, že provozováním rozhlasového či televizního vysílání díla se rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání. Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních.[26]

K tomu § 98e odst. 4 AZ 102/2017 Sb. doplnil, že nejde-li o zpřístupňování díla pacientům podle § 23 věty druhé, činí sazby odměn za provozování rozhlasového nebo televizního vysílání poskytovatelem zdravotních služeb nejvýše 25 % nejnižší sazby odměny stanovené sazebníkem za provozování rozhlasového nebo televizního vysílání, není-li ujednáno jinak.

V § 20 autorský zákon definuje tzv. provozování díla ze záznamu a jeho přenos.Provozováním díla ze záznamu se rozumí zpřístupňování díla ze zvukového nebo zvukově obrazového záznamu pomocí přístroje (s výjimkou užití díla způsoby podle § 21 až § 23) a přenosem provozování díla ze záznamu se rozumí současné zpřístupňování díla ze záznamu pomocí reproduktoru, obrazovky nebo podobného přístroje umístěného mimo prostor provozování ze záznamu.[27]

Co se týče kolektivní správy, ta je upravena v hlavě IV autorského zákona. Kolektivní správou se rozumí plná správa majetkových práv autorských nebo práv souvisejících s právem autorským nositelů práv k jejich zveřejněným nebo ke zveřejnění nabídnutým dílům, uměleckým výkonům, zvukovým nebo zvukově obrazovým záznamům (dále jen „předmět ochrany“), která je vykonávána k jejich společnému prospěchu. Účelem kolektivní správy je kolektivní uplatňování a kolektivní ochrana majetkových práv autorských a majetkových práv souvisejících s právem autorským a umožnění zpřístupňování předmětů těchto práv veřejnosti.

Kolektivní správce je právnická osoba tvořená nositeli práv, která na základě uděleného oprávnění ke kolektivní správě vykonává pro tyto nositele práv jako jediný nebo hlavní účel své činnosti kolektivní správu a která není založena za účelem podnikání ani jiné výdělečné činnosti nebo která je řízena svými členy. Kolektivní správce uzavírá s uživateli, kteří užívají předměty ochrany, smlouvy, kterými se pro uživatele poskytuje oprávnění k výkonu práva užít předměty ochrany, k nimž takové právo kolektivně spravuje, sjednává výše a způsob placení odměn a sleduje jejich plnění. Dle autorského zákona kolektivní správa není podnikáním.[28]

Kolektivní správce musí při stanovování výše odměny, resp. při tvorbě sazebníků odměn, respektovat relevantní ustanovení autorského zákona, která doznala v průběhu účinnosti autorského zákona určitých změn. Obecně platí, že sazby autorských odměnmusí vycházet z objektivních a nediskriminačních kritérií a musí být ve vztahu k těmto kritériím přiměřené. Při stanovení sazeb odměn sazebníkem se přihlédne k účelu, způsobu, rozsahu a okolnostem užití předmětu ochrany. Autorský zákon přitom demonstrativně vyjmenovává kritéria, která je při tvorbě sazebníků kolektivní správce povinen zohlednit. Tento demonstrativní výčet zavedla do autorského zákona novela provedená zákonem č. 81/2005 Sb. s účinností od 23. 2. 2005, která stanovila, že kolektivní správce při uzavírání smluv s uživateli předmětů ochrany přihlíží zejména k a) tomu, zda k užití předmětu ochrany dochází při výkonu podnikání nebo jiné hospodářské činnosti;b) přímému či nepřímému hospodářskému nebo obchodnímu prospěchu, který uživatel získá z užití či v souvislosti s užitím předmětu ochrany; c) charakteru a specifikům místa nebo regionu, ve kterém dochází k užití předmětu ochrany; d) účelu, způsobu, rozsahu a okolnostem užití předmětu ochrany.[29] Zákon č. 228/2014 Sb. s účinností od 7. 11. 2014 do autorského zákona výslovně zakotvil povinnost zohledňovat obsazenost ubytovacích zařízení, neboť kolektivní správce při stanovení odměny musí přihlížet mj. k přímému či nepřímému hospodářskému nebo obchodnímu prospěchu, který uživatel získá z užití či v souvislosti s užitím předmětu ochrany, a to včetně četnosti využití ubytovacích prostor za účelem získání takového prospěchu, v nichž dochází k užití předmětu ochrany.[30] Tato povinnost zohledňovat obsazenost ubytovacích zařízení je stanovena v autorském zákoně až do současnosti.[31]

Autorský zákon umožňuje kolektivním správcům vzájemně se pověřit při výkonu kolektivní správy. Dle § 97g AZ 50/2019 Sb. může kolektivní správce pověřit výkonem kolektivní správy jím kolektivně spravovaných práv jiného kolektivního správce pouze tehdy, jde-li o zahraničního kolektivního správce nebo tuzemského kolektivního správce, který je oprávněn k výkonu kolektivní správy pro táž práva, sleduje-li se tím účelnější výkon kolektivní správy, přičemž smlouva musí být uzavřena písemně. Pověřený kolektivní správce jedná při výkonu kolektivní správy svým jménem a na účet kolektivního správce, který jej pověřil; tím není dotčena povinnost takového kolektivního správce převést získané příjmy z výkonu práv nositelům práv, pro které vykonává kolektivní správu.[32]

Dne 14. 12. 2010 uzavřeli kolektivní správci INTERGRAM a OAZA[33] smlouvu o pověření zastupováním při výkonu kolektivně spravovaného práva na provozování rozhlasového a televizního vysílání,[34] na jejímž základě OAZA pověřila INTERGRAM, aby ji zastupoval v souladu s § 97 odst. 5 písm. b) autorského zákona při výkonu kolektivní správy dobrovolně kolektivně spravovaného práva na užití děl provozováním rozhlasového a televizního vysílání podle § 23 autorského zákona, vyjma děl užívaných v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním (tzv. hotelové pokoje, dle § 23 věta druhá autorského zákona). Dne 31. 12. 2011 uzavřeli tito kolektivní správci další smlouvu o pověření zastupováním při výkonu kolektivně spravovaného práva na provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále též „Smlouva o zastupování“),[35] na jejímž základě bylo zastupování rozšířeno také na užití děl v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami.

Na základě Smlouvy o zastupování je INTERGRAM v rámci pověření oprávněn a povinen s péčí řádného hospodáře na základě zákona svým jménem a na účet kolektivního správce OAZA vykonávat kolektivní správu, a to zejména: uzavírat s uživateli děl hromadné licenční smlouvy dle autorského zákona, ve kterých poskytne uživateli oprávnění k provozování rozhlasového či televizního vysílání děl OAZA;[36] v takových hromadných licenčních smlouvách dle předchozího bodu a po projednání s kolektivním správcem OAZA v sazebníku odměn stanovit výši autorské odměny určené pro všechny příslušné nositele práv předmětů ochrany INTERGRAM a OAZA v souladu s autorským zákonem; vybírat v souladu se zákonem a smlouvami autorské odměny; zjišťovat a kontrolovat veřejné hudební produkce provozováním televizního a rozhlasového vysílání; vymáhat soudně i mimosoudně pohledávky z vyfakturovaných částek náležejících kolektivnímu správci OAZA.

Smluvní strany se na základě Smlouvy o zastupování dohodly, že OAZA nepověří na území České republiky výkonem kolektivní správy kolektivně spravovaného práva v rozsahu definovaném Smlouvou o zastupování jiného kolektivního správce a že je sama povinna zdržet se výkonu kolektivní správy předmětného práva v rozsahu, v jakém pověřuje výkonem kolektivního správce INTERGRAM.

Smlouva o zastupování dále upravovala mj. zásady rozdělování odměn a příjmů z bezdůvodného obohacení; způsob vyúčtování; úhradu účelně vynaložených nákladů spojených s výkonem kolektivně spravovaného práva na základě pověření; informační povinnost (INTERGRAM je mj. povinen kdykoliv na vyžádání poskytnout kolektivnímu správci OAZA informace o způsobu výkonu jeho kolektivně spravovaného práva na základě pověření podle Smlouvy o zastupování, o politice a záměrech; a dále předložit smlouvy uzavřené s uživateli a jiné dokumenty vztahující se k výkonu jeho kolektivně spravovaného práva na základě pověření podle Smlouvy o zastupování.).

Smlouva o zastupování byla uzavřena na dobu 1 roku ode dne 1. 1. 2012 s možností automatické prolongace v případě, že smluvní strany budou pokračovat v jejím plnění i po uplynutí sjednané doby. V tom případě se smlouva mění na smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou.

Smlouvu o zastupování je oprávněna vypovědět kterákoliv ze smluvních stran s uvedením konkrétního důvodu výpovědi. Výpovědní lhůta byla sjednána dvouměsíční s počátkem běhu od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po doručení.

Vzhledem k tomu, že na základě Smlouvy o zastupování je INTERGRAM oprávněn a povinen po projednání s kolektivním správcem OAZA v licenčních smlouvách a v sazebníku odměn stanovit výši autorské odměny pro všechny příslušné nositele práv předmětů ochrany INTERGRAM a OAZA, Úřad se v rámci ústního poskytnutí informací ze dne 24. 7. 2019[37] dotázal kolektivního správce OAZA, co je předmětem tohoto projednání, resp. zda je projednávána pouze výše autorské odměny či rovněž konstrukce sazebníku odměn (např. jednotlivá kritéria pro stanovení výše odměny). K tomu OAZA uvedla, že od chvíle, kdy byla zastupována kolektivním správcem INTERGRAM, přizpůsobila se způsobu zohledňování obsazenosti, jaký uplatňoval INTERGRAM. Pokud by totiž chtěla OAZA obsazenost zohledňovat, případný rozdílný přístup by byl v praxi těžko proveditelný. Dle kolektivního správce OAZA se projednání týkalo celé sazby, systému slev a rovněž i zohledňování obsazenosti s tím, že výši sazeb si OAZA stanovovala sama a INTERGRAM do ní nijak nezasahoval. Svou odpověď následně OAZA doplnila písemně svým přípisem ze dne 30. 7. 2019,[38] v němž uvedla, že nebyla schopna dohledat jakékoli písemné záznamy o projednávání sazebníků odměn s kolektivním správcem INTERGRAM z hlediska jejich struktury a způsobu jejich uplatňování kolektivním správcem pro roky 2012, 2013 a 2014, ale domnívá se, že pokud takové projednání proběhlo, zvažovala by se při něm nutnost uplatňování slev dle obsazenosti v souladu s platnými právními předpisy.

Kolektivní správce OAZA dále konstatoval, že Smlouva o zastupování se vztahovala pouze na výkon kolektivně spravovaného práva na provozování rozhlasového a televizního vysílání, nikoli na výkon kolektivní správy práva na provozování díla ze záznamu podle § 20 autorského zákona. Toto právo kolektivní správce OAZA nevykonával ani samostatně s ohledem na to, že drtivá většina zařízení umístěných na hotelových pokojích umožňuje příjem rozhlasového a televizního vysílání a nikoli pouze provozování ze záznamu, a proto by náklady na výběr převýšily příjmy z těchto autorských odměn. Dále sdělila, že z důvodu neekonomičnosti výběru autorských odměn za užití chráněných děl OAZA na ubytovacích pokojích v období od 19. 5. 2008 do 31. 12. 2011 tyto odměny nevybírala.

K otázce projednávání konceptu sazebníků na základě Smlouvy o zastoupení se vyjádřil rovněž INTERGRAM.[39] Uvedl, že na základě pověření výběrem autorských odměn muselo dojít ke sladění metodiky výběru odměn a struktury sazebníku obou kolektivních správců, zatímco na výši sazeb se kolektivní správci nedomlouvají a každý si je musí stanovit zvlášť na základě vlastní analýzy. Zástupce účastníka řízení konstatoval, že v minulosti zřejmě muselo dojít k nějakému konsensu ohledně metodiky výpočtu. Bližší informace či záznamy o takovém jednání za účelem harmonizace metodiky výpočtu autorských odměn obou kolektivních správců však účastník řízení nebyl schopen poskytnout.

Kolektivní správce INTERGRAM uzavíral v posuzovaném období[40] s ubytovacími zařízeními typové hromadné licenční smlouvy,[41] jejichž předmětem bylo udělení oprávnění k výkonu práva užít zveřejněné záznamy výkonů výkonných umělců (dále též „výkony“) a zvukové záznamy výkonů nebo jiných zvuků a zvukově-obrazové záznamy – videoklipy (dále též „záznamy“) jejich provozováním ze záznamu a jeho přenosem podle § 20 autorského zákona nebo provozováním televizního a rozhlasového vysílání podle § 23 autorského zákona (dále též „veřejná produkce“), pořádaným provozovatelem a stanovení odměn za udělení oprávnění k užití.

Na základě Smlouvy o zastupování uzavíral INTERGRAM od roku 2012 hromadné licenční smlouvy, jimiž uděloval rovněž oprávnění k výkonu práva užít zveřejněná díla zvukařů – autorů jejich provozováním televizního a rozhlasového vysílání podle § 23 autorského zákona, pořádaným provozovatelem a stanovil odměny za udělení oprávnění k užití.[42]

INTERGRAM hromadnou licenční smlouvou[43] uděloval provozovateli (tj. ubytovacímu zařízení) nevýhradní a nepřevoditelné oprávnění k výkonu práva užít výkony, záznamy a díla na veřejné produkci, kterou provozovatel provozoval v místě, rozsahu a čase specifikovaném v přílohách smlouvy. Smlouva dále stanovuje povinnost provozovatele ubytovacího zařízení uhradit kolektivnímu správci INTERGRAM odměnu výkonným umělcům, výrobcům záznamů a zvukařům – autorům (tzv. zvukovým mistrům) za udělení oprávnění k užití výkonů, záznamů a děl podle licenční smlouvy v souladu s platným sazebníkem kolektivního správce INTERGRAM. Provozovatel ubytovacího zařízení se smlouvou zavazuje autorskou odměnu splatit do stanoveného data nebo ve splátkách.

Hromadná licenční smlouva dále mj. upravovala způsob úhrady odměny; prodlení s placením odměny a jiné následky porušení smlouvy a součinnost při kontrole plnění podmínek smlouvy.

K žádosti Úřadu o poskytnutí kolektivních smluv[44] uzavřených mezi kolektivním správcem INTERGRAM a Asociací hotelů a restaurací České republiky o.s. (v současné době Asociace hotelů a restaurací České republiky z.s.), se sídlem Praha 1, Revoluční 13, IČO 549436 (dále též „AHR“), v letech 2008 – 2014, INTERGRAM poskytnul tři kolektivní smlouvy.

[…obchodní tajemství…] [45] […obchodní tajemství…].

Na základě kolektivní licenční smlouvy INTERGRAM udělil AHR oprávnění k výkonu práva užít zveřejněné záznamy jejich sdělováním veřejnosti, a to jejich provozováním ze záznamu a jeho přenosem a provozováním rozhlasového a televizního vysílání pořádaných jednotlivými provozovateli hotelů, pensionů, restaurací, kaváren apod. po celé České republice sdruženými v AHR. Zároveň INTERGRAM smlouvou uděloval oprávnění AHR k výkonu práva užít zveřejněná díla zvukařů – autorů jejich provozováním televizního a rozhlasového vysílání provozovateli, s výjimkou děl užívaných v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, a rovněž stanovil odměny za udělení oprávnění k užití předmětů ochrany. Smlouva upravuje dále mj. výši odměny za udělení oprávnění k užití výkonů, záznamů a děl dle kolektivní smlouvy a sazebníku odměn platného pro rok 2011 a stanovuje slevu z odměny za užití předmětů ochrany pro členy AHR, splatnost této odměny, sankce za porušení povinností a další práva a povinnosti stran.

Obdobné kolektivní licenční smlouvy byly mezi kolektivním správcem INTERGRAM a AHR uzavřeny i s účinností pro rok 2012 (smlouva uzavřena dne 2. 7. 2012) a pro roky 2013-2015 (smlouva uzavřena dne 5. 4. 2013)[46] s tím, že udělení oprávnění k výkonu práva užít zveřejněná díla zvukařů – autorů jejich provozováním televizního a rozhlasového vysílání provozovateli se od roku 2012 vztahovalo i na díla užívaná v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním. […obchodní tajemství…].

K letům 2009 a 2010 účastník řízení dále doplnil, že tato období byla s AHR řešena zpětně prostřednictvím dohod o narovnání.[47] Prostřednictvím těchto dohod se INTERGRAM dohodl s uživateli zastoupenými ze strany AHR mimosoudně, a proto je nemusel individuálně žalovat na vydání bezdůvodného obohacení.

[…obchodní tajemství…] Smluvní strany nicméně prohlašují, že Dohodou vzájemně narovnávají veškeré sporné nároky za období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 za užití práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů podle autorského zákona v gesci kolektivního správce INTERGRAM způsobem podle § 23 autorského zákona a prohlašují, že po uhrazení částek narovnání na účet kolektivního správce INTERGRAM v souladu s Dohodou budou jeho nároky a právo za uvedené období vůči členům uvedeným v příloze č. 1 k Dohodě jednou pro vždy vyrovnány. Vzhledem k tomu, že výše odměn a jejich výpočet zůstaly mezi smluvními stranami sporné, nahradily smluvní strany vzájemná práva, povinnosti či výše závazků plynoucí ze sporných skutečností, právy a povinnostmi sjednanými v čl. III. Dohody (stanoví způsob výpočtu a splatnost celkové odměny, kterou AHR bude povinna zaplatit za své členy ve prospěch účtu účastníka řízení).

Účastník řízení uvedl, že již nedohledal dohodu o narovnání uzavřenou s AHR pro období roku 2009 a informace o ní nebyla schopna poskytnout ani AHR.[48]

Sazby za užití práv výkonných umělců a výrobců záznamů spravovaných kolektivním správcem INTERGRAM na pokojích ubytovacích zařízení prostřednictvím zvukových a zvukově obrazových přístrojů (včetně přístrojů umožňujících rozhlasové a televizní vysílání) byly v posuzovaném období obsaženy v sazebníku odměn pro veřejné produkce předmětů ochrany (dále též „sazebník odměn nebo „sazebník“).[49] Vývoj sazeb za užití výše uvedených práv výkonných umělců a výrobců záznamů v posuzovaném období ukazuje následující přehled, současně je uveden vývoj sazeb za zpřístupňování předmětu ochrany prostřednictvím přístrojů ve společných prostorách ubytovacích zařízení pro porovnání jejich rozdílné výše oproti sazbám aplikovaným v pokojích ubytovacích zařízení. U společných prostor jsou uvedeny v případě zvukově obrazových zařízení sazby za zvukově obrazová zařízení s TV tunerem a úhlopříčkou do 128 cm, v případě pokojů nejsou sazby rozlišovány podle velikosti úhlopříčky.[50] Jsou uvedeny sazby za měsíc/pokoj v základní výši bez slevy odvislé od způsobu platby. Pokud sazebník odměn v příslušném roce uvádí sazby za den/pokoj, je současně uvedena pro porovnání odvozená měsíční sazba jako 30tinásobek denní sazby. Úřad také uvádí výši příslušných sazeb před posuzovaným obdobím, a to od roku 2002, kdy platila stejná sazba až do roku 2006, a po posuzovaném období do roku 2015.

Kolektivní správce OAZA svoji činnost na poli kolektivní správy vykonává od 20. 11. 2006. Za období od 20. 11. 2006 do 18. 5. 2008 OAZA řešila své nároky s provozovateli ubytovacích zařízení zpětně. Základní sazby odměny za užití chráněných práv prostřednictvím přístrojů umožňujících rozhlasové a televizní vysílání v pokojích ubytovacích zařízení byly ve výši 2,00 Kč/měsíc za rozhlasový přístroj, 16,00 Kč/měsíc za televizní přístroj a 18,00 Kč/měsíc za televizní přístroj umožňující rozhlasové vysílání. Pro toto období při výběru autorských odměn OAZA zohledňovala skutečnou procentuální obsazenost ubytovacího zařízení minimálně do hodnoty 30 %. Obsazenost byla počítána jako průměr skutečné obsazenosti za období 2006 – 2008 včetně. V období od 19. 5. 2008 do 31. 12. 2011 OAZA z důvodu neekonomičnosti výběru autorských odměn za užití chráněných děl na pokojích ubytovacích zařízení tyto odměny nevybírala. Od 1. 1. 2011 do současnosti je OAZA při výběru autorských odměn zastoupena kolektivním správcem INTERGRAM; v oblasti výběru autorských odměn za užití děl provozováním rozhlasového a televizního vysílání na pokojích ubytovacích zařízení podle § 23 autorského zákona je zastoupena od 1. 1. 2012.

Sazebníky odměn kolektivního správce INTERGRAM týkající se veřejného užití práv výkonných umělců a výrobců záznamů na období let 2007 až 2011 neobsahovaly samostatné sazby autorských odměn za užití předmětu ochrany na pokojích ubytovacích zařízení, které byly v předchozích i pozdějších sazebnících obsaženy v oddíle M. Ty byly v období let 2007 až 2011 součástí sazeb stanovených v oddíle A sazebníku ve stejné výši jako např. pro restaurace, bary, obchody, provozovny služeb, dopravní prostředky, fitnesscentra apod. Dle vyjádření účastníka řízení nebyly autorské odměny za užití práv výkonných umělců a výrobců záznamů prostřednictvím zvukových a zvukově obrazových přístrojů v období od 23. 2. 2005 do 31. 12. 2008 vybírány.[54] Pokud došlo později k zpětnému výběru odměn, jednalo se o finanční narovnání individuálně dohodnuté s uživateli předmětů ochrany. V případě, že obsazenost ubytovacích zařízení byla nahlášena, byla ve výši narovnání zohledněna.[55] V letech 2009 – 2011 účastník řízení požadoval za udělení licence k užití zaznamenaných výkonů a záznamů na pokojích ubytovacích zařízení odměnu ve výši, která odpovídala limitu stanovenému v § 23 autorského zákona, a neřídil se příslušnými sazbami uvedenými v sazebnících pro tato období, tzn. že za zvukové zařízení stanovil sazbu ve výši 11,14 Kč/měsíc a za zvukově obrazové zařízení sazbu ve výši 33,41 Kč/měsíc.

Obsazenost ubytovacích zařízení byla kolektivním správcem INTERGRAM v letech 2002 – 2008 zohledňována lineárně, v letech 2015 – 2016 byla obsazenost ubytovacích zařízení zohledňována stanovením samostatných sazeb pro čtyři intervaly procentuální obsazenosti. V sazebnících pro rok 2017 a 2018 byla obsazenost zohledněna lineárně od 100% do 30% obsazenosti.

Kolektivní správce OAZA v letech 2006 – 2008, kdy autorské odměny za zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným vybíral samostatně, zohledňoval obsazenost ubytovacích zařízení, a to lineárně od 100 % do 30 %. V letech 2009 – 2011 tyto odměny nevybíral. Od 1. 1. 2012 byl zastupován kolektivním správcem INTERGRAM a obsazenost zohledňoval v souladu se způsobem zohledňování obsazenosti kolektivním správcem INTERGRAM.

Za účelem zjištění míry obsazenosti si Úřad vyžádal údaje od Českého statistického úřadu (dále též „ČSÚ“) a od kolektivního správce INTERGRAM.

Dle vyjádření ČSÚ se ukazatel využití pokojů ve statistikách ČSÚ vypočítá jako podíl počtu realizovaných pokojodnů (tj. počtu obsazených pokojů za jednotlivé dny sledovaného období) a součinu průměrného počtu pokojů k dispozici s počtem provozních dnů.[56] Průměrná roční obsazenost ubytovacích zařízení se dle statistického zjištění ČSÚ pohybovala v posuzovaném období, tj. v letech 2009 – 2014, v intervalu od 38,6 % do 44,7 %.[57]

INTERGRAM poskytl odhad obsazenosti zjištěné v letech 2015 – 2017. U ubytovacích zařízení (mimo lázeňská a nemocniční zařízení) se pohybovala v intervalu 41 % – 43 %, u lázeňských a nemocničních zařízení v intervalu 94 % - 95 %. Dle jeho vyjádření dosahovala obdobných hodnot i v předchozích letech.[58] INTERGRAM vedl samostatně statistiky o ubytovacích zařízeních a lázeňských a nemocničních zařízeních do roku 2009, po tomto datu rozlišoval pouze nemocniční zařízení a počty ubytovacích a lázeňských zařízení evidoval společně. Za období let 2002 – 2004[59] se podíl lázeňských a nemocničních zařízení pohyboval na úrovni cca 11 % na celkovém počtu jím evidovaných ubytovacích kapacit. Pokud by podíl lázeňských a nemocničních zařízení dosahoval obdobných hodnot i v posuzovaném období, lze předpokládat, že celková průměrná obsazenost by nepřesáhla cca 48 %.

Pro zjištění obsazenosti ubytovacích zařízení je relevantní také vyjádření kolektivního správce OSA, neboť poskytoval licence k zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným obdobné skupině ubytovacích zařízení. Kolektivní správce OSA zjišťoval obsazenost ubytovacích zařízení jak před posuzovaným obdobím, tak po posuzovaném období. V letech 2003 byla dle jeho zjištění průměrná roční obsazenost u smluvních ubytovacích zařízení ve výši 47 % a v roce 2004 ve výši 37 %. V letech 2015 – 2017 se obsazenost dle kolektivního správce OSA pohybovala v intervalu 38,85 % - 40,64 %.[60] Samostatnou evidenci obsazenosti u lázeňských zařízení kolektivní správce OSA vedl až od roku 2015, v letech 2015 – 2017 se pohybovala v intervalu 61,90 % až 67,30 %. Vzhledem k tomu, že počet smluvních lázeňských zařízení s licencí k zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným tvořil v posuzovaném období dle vyjádření OSA cca 1,5 % z celkového počtu ubytovacích zařízení, lze předpokládat, že výrazně neovlivnil průměrnou obsazenost běžných ubytovacích zařízení, zjištěnou kolektivním správcem OSA v předchozích letech.

Obsazenost ubytovacích zařízení zjištěná ČSÚ před posuzovaným obdobím dosáhla v roce 2003 průměrné hodnoty 42,1 % a v roce 2004 hodnoty 44,1 %. V letech 2015 – 2017 se pohybovala od 43,0 % do 49,8 %, koresponduje tedy se zjištěními kolektivních správců OSA a INTERGRAM, a tudíž za posuzované období, kdy kolektivní správci obsazenost nezjišťovali, je možné hodnoty ČSÚ vzít v úvahu i pro soubor smluvních zařízení kolektivních správců. Navíc kolektivní správce INTERGRAM se vyjádřil, že jím odhadnuté hodnoty obsazenosti ve výši cca 48 % (po zahrnutí lázeňských a nemocničních zařízení) jsou platné i pro posuzované období. Zjištěná obsazenost dle ČSÚ, i kolektivních správců OSA a INTERGRAM tak nepřesáhla 50 %. Pro období 2009 – 2014 lze tedy brát pro účely správního řízení v úvahu, že průměrná roční obsazenost ubytovacích zařízení, která měla uzavřeny licenční smlouvy o veřejném provozování autorských děl, nebyla vyšší než 50 %.[61]

Úřad se kolektivního správce INTERGRAM v rámci předběžného šetření podnětu před zahájením správního řízení dotázal,[62] zda a jakým způsobem byla v letech 2002 – 2016 při stanovení výše odměn za udělení licence k zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným zohledňována obsazenost ubytovacích zařízení a zda byl stejný způsob výpočtu z hlediska kritéria obsazenosti aplikován také v případě sazeb těch kolektivních správců, které INTERGRAM v těchto jednotlivých letech při výkonu kolektivní správy zastupoval.

K tomu INTERGRAM uvedl, že do roku 2009 bylo v sazebnících odměn uvedeno, že pokud provozovatel ubytovacího zařízení doloží výši procentuálního obsazení ubytovacího zařízení v minulém kalendářním roce, bude mu ponížena celková vypočítaná částka odměny alikvotně k procentu obsazenosti. S ohledem na znění § 23 AZ 81/2005 Sb. nebyly odměny za užití předmětů ochrany zpřístupňováním ubytovaným v letech 2005 a 2006 vybírány a v letech 2007 a 2008 nebyly z tohoto důvodu dle účastníka řízení odměny za zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným předmětem standardního uzavírání licenčních smluv. Poté, co unijní judikatura i české soudy dospěly k závěru, že novela autorského zákona provedená zákonem č. 81/2005 Sb. je v rozporu s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, staly se zpětně odměny za zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným předmětem narovnání mezi uživateli předmětů ochrany a účastníkem řízení. V rámci dohod o narovnání byla obsazenost ubytovacích zařízení zohledňována (aniž to autorský zákon v té době ukládal), pokud ji uživatel účastníku řízení nahlásil.[63]

V letech 2009 – 2015 INTERGRAM dle svého sdělení vycházel z praxe aplikované v jiných státech Evropské unie i z účelu poskytnutí licence provozovateli ubytovacího zařízení spočívající v možnosti sdělování předmětu ochrany veřejnosti podle ustanovení § 23 autorského zákona. Autorský zákon v té době povinnost zohledňovat obsazenost vůbec neobsahoval, a proto sazebníky odměn obsazenost pokojů ubytovacích zařízení dle účastníka řízení nezohledňovaly.

Ke změně praxe došlo dle účastníka řízení v důsledku novely autorského zákona provedené zákonem č. 228/2014 Sb., která nabyla účinnosti dne 7. 11. 2014 a na jejímž základě byla do autorského zákona vložena povinnost zohledňovat obsazenost ubytovacích zařízení při uzavírání licenční smlouvy. INTERGRAM tuto novou zákonnou povinnost zohlednil v sazebníku odměn pro rok 2015.

Stejný způsob výpočtu odměny za zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným dle kritéria obsazenosti jako u výkonných umělců a výrobců záznamů byl aplikován i u autorů, jejichž práva zastupují kolektivní správci OAZA (zastupován ze strany kolektivního správce INTERGRAM od roku 2011, odměny v případě pokojů ubytovacích zařízení byly pro kolektivního správce OAZA vybírány od roku 2012) a OOA-S (zastupován ze strany kolektivního správce INTERGRAM od roku 2015).

INTERGRAM v této souvislosti poukázal na skutečnost, že udělení licence primárně znamená oprávnění k užití ve smyslu možnosti provozovatele užít předměty ochrany, nikoli povinnost předměty ochrany užít. Povinnost uzavřít licenční smlouvu má dle účastníka řízení uživatel ještě předtím, než začne předměty ochrany užívat. Konkrétně má provozovatel ubytovacího zařízení povinnost licenční smlouvu uzavřít v době, kdy vůbec neví, jaká bude obsazenost jeho zařízení v daném roce. Užití předmětů ochrany je dle účastníka řízení pro provozovatele ubytovacího zařízení součástí jeho podnikatelského nástroje. Nabízí jej jako nedílnou součást komplexu služeb, přičemž potřebné investice musí učinit předem, nikoli až v okamžiku příjezdu hostů. Hrazení licenční odměny v návaznosti na obsazenost by se tak dle účastníka řízení dala přirovnat k situaci, kdy by provozovatel nakupoval postel a další vybavení pokoje, až když se ubytují první hosté.

Podle účastníka řízení je zohledňování obsazenosti ubytovacích zařízení problematické i z toho důvodu, že obsazenost za daný kalendářní rok je známa až po jeho uplynutí. Východiskem při uzavírání licenčních smluv v roce 2015 a následujících letech se tak stalo použití obsazenosti dosažené provozovatelem v předchozím roce, protože jinak nebylo možné povinnost zohledňovat obsazenost ubytovacího zařízení stanovenou zákonem naplnit.

Úřad se účastníka řízení dále dotázal na důvody změny jeho přístupu k zohledňování obsazenosti jako kritéria pro stanovení výše odměny za udělení licence k zpřístupnění předmětu ochrany ubytovaným. K tomu INTERGRAM konstatoval, že s účinností od 7. 11. 2014 byla do autorského zákona zavedena povinnost zohledňovat v sazbách odměn obsazenost ubytovacích zařízení, a proto toto kritérium započal INTERGRAM zohledňovat ve svém sazebníku odměn platném od 1. 1. 2015 a zohledňuje jej až do současnosti. Zároveň uvedl, že v návaznosti na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále též „SDEU“) ve věci SGAE v. Rafael Hotels[64] bylo novelou autorského zákona s účinností k 19. 5. 2008 opět umožněno požadovat odměnu za užití předmětů ochrany jejich zpřístupňováním ubytovaným. Současně však byla limitována souhrnná maximální výše sazby odměny kolektivních správců za poskytnutí tohoto práva ubytovacím zařízením, neboť v souhrnu nesměla překročit 50 % koncesionářského poplatku za jeden televizní nebo rozhlasový přístroj. Toto umělé zastropování sazby vedlo dle účastníka řízení ke snížení odměny pro nositele práv.

V rámci správního řízení účastník řízení doplnil, že po celou dobu, tedy před 6. 11. 2014, tak i po 6. 11. 2014, je pak pravidlem, že pokud v době uzavření licenční smlouvy na užití předmětu ochrany jeho zpřístupněním ubytovaným byly objektivně zjistitelné odstávky nebo uzavření ubytovacího zařízení nebo jeho části (např. v případě různých délek provozního období, které neodpovídaly celému kalendářnímu roku, nebo v případě plánovaných rekonstrukcí apod.) a uživatel tyto skutečnosti kolektivnímu správci INTERGRAM nahlásil, tak tato skutečnost byla zohledněna v licenční smlouvě dle stavu nahlášeného uživatelem a za takto nahlášené období uživatel licenční odměnu nehradil.[65]

K zohledňování kritéria obsazenosti při stanovení odměny za zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným dále účastník řízení konstatoval,[66] že po roce 2008 při stanovení sazby licenční odměny limitované zákonnou úpravou již zohlednil průměrnou obsazenost ubytovacích zařízení a vycházel z rozmezí 45 – 79 %. Do výše samotné sazby licenční odměny byla tedy již promítnuta zmíněná obsazenost ubytovacích zařízení. Jednalo se o přístup, který byl aplikován i v jiných evropských zemích. Tento dlouholetý přístup se dle účastníka řízení odrazil i v sazebníku pro rok 2015, kde byla tato sazba poprvé představena jako sazba odměny zohledňující faktickou obsazenost ve stejném rozmezí, ačkoliv tomu tak v praxi docházelo i v předchozích letech. Z toho důvodu nebyla na uvedenou sazbu 33,41 Kč za televizní přijímač a měsíc již aplikovaná žádná další sleva, vyjma slev uvedených ve společných ustanoveních sazebníku, neboť pak by docházelo k nedůvodnému opakovanému zohlednění obsazenosti. Účastník řízení dále sdělil, že i při zohlednění skutečnosti, že licenční odměna ve výši 33,41 Kč odpovídala průměrné obsazenosti 45 – 79 %, byl pokles odměny vůči období před rokem 2008 i tak více než třetinový.

Z toho dle účastníka řízení vyplývá, že sazba jeho licenční odměny byla od roku 2008 stanovena pod její reálnou tržní hodnotou, která nezohledňovala ani v té době již standardní situaci, že jedním zařízením docházelo k provozování jak televizního, tak i rozhlasového vysílání. Sazba licenční odměny tedy byla nastavena výrazně v neprospěch nositelů práv, čímž bylo porušeno právo nositelů práv na spravedlivou odměnu. Účastníku řízení tak není zřejmé, jak by za takového stavu mohl být způsobilý narušit hospodářskou soutěž. Předmětná situace byla způsobena protiústavní novelou autorského zákona, která byla i v rozporu s mezinárodními smlouvami.

Účastník řízení se domnívá, že limitování výše odměny za užití předmětu ochrany je nejen v rozporu s Listinou základních práv a svobod, neboť omezuje právo na spravedlivou odměnu, ale rovněž s evropskou legislativou – směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2001/29/ES, která stanovení takové výjimky nepřipouští a naopak garantuje autorům a výkonným umělcům právo na spravedlivou odměnu.

Účastník řízení má dále za to, že pokud nebyla povinnost zohledňovat obsazenost stanovena zákonem, nemohl INTERGRAM porušit žádnou povinnost jejím nezohledňováním. V soukromém právu totiž platí, že je povoleno vše, co není zakázáno a bez zákonné regulace není možné zasahovat do smluvní autonomie smluvních stran.

Samotná výše sazby licenční odměny aplikovaná v letech 2009 – 2011 odpovídala i s ohledem na srovnání se sazbami licenční odměny uplatňovanými před rokem 2005 hospodářskému prospěchu získanému uživateli práv.

INTERGRAM dále uvedl, že k problematice zohledňování obsazenosti se obrátil na 35 zahraničních kolektivních správců, z nichž 27 obsazenost ubytovacích zařízení při stanovení licenčních odměn nikdy nezohledňovalo. Určitým způsobem byla obsazenost v různých časových obdobích zohledňována pouze u osmi z celkového počtu oslovených zahraničních kolektivních správců. Přitom platí, že v roce 2012 nebyla obsazenost zohledňována téměř žádným z nich. Je tedy dle účastníka řízení patrné, že kritérium obsazenosti při stanovení výše odměny pro nositele práv není a nebylo běžně zohledňováno při stanovení sazeb odměn za zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným, a to nejen ve srovnání se zahraničím, ale i ve srovnání s tuzemskými kolektivními správci.

Navíc obsazenost či vytíženost nebyla a není kolektivními správci zohledňována v žádném obdobném segmentu veřejných produkcí, jako jsou například restaurace, obchody či provozovny služeb a nedá se tedy říci, že by se jednalo o standardní přístup, což svědčí tomu, že do doby, než byla povinnost zohledňovat obsazenost výlučně jen u ubytovacích zařízení stanovena autorským zákonem, nemohl se INTERGRAM dopustit ani hypoteticky žádného protiprávního jednání, a to ani v případě, kdyby obsazenost při výpočtu konkrétní licenční odměny nebyla zohledněna v licenční smlouvě vůbec.

Účastník řízení opakovaně poukázal i na legislativní kontext, když uvedl, že po zavedení umělé regulace maximální výše licenční odměny nebylo možno po nositelích práv požadovat, aby se vzdali svého práva na spravedlivou odměnu nad rámec zákonné limitace a nad rámec zákona snižovali ještě dále svou nespravedlivě sníženou odměnu z důvodu aplikace nekodifikovaného parametru – obsazenosti ubytovacích zařízení.

Zohledňování obsazenosti ubytovacích zařízení je dle účastníka řízení problematické i z toho důvodu, že obsazenost za daný rok je známa až po jeho uplynutí. Při jejím zohledňování se tak musí vycházet z její hodnoty v předchozím roce.

Z procesního hlediska INTERGRAM namítl, že dle jeho názoru již není možné vést toto správní řízení, neboť dle § 30 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále též „přestupkový zákon“), který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2017, odpovědnost za Úřadem posuzovaný přestupek již zanikla (viz prekluzivní lhůta 1 rok, resp. 3 roky). Ustanovení § 23 ZOHS je v tomto případě dle účastníka řízení neaplikovatelné, neboť nabylo účinnosti až dne 1. 7. 2017 a vztahuje se jen na přestupky spáchané od tohoto data (nemá retroaktivní účinky).

Úřad se účastníka řízení dále dotázal, jaké sazby odměn za užití předmětu ochrany jeho zpřístupňováním ubytovaným uplatňoval v letech 2009 – 2011 v případě užití zaznamenaných výkonů a záznamů ve smyslu § 20, 74, 78 a 82 autorského zákona (zpřístupňování předmětu ochrany ze zvukového nebo zvukově obrazového záznamu pomocí technického přístroje nezpůsobilého k příjmu rozhlasového a televizního vysílání), když tato odměna nebyla autorským zákonem limitována konkrétní částkou. K tomu INTERGRAM uvedl, že sazba licenční odměny dle jeho sazebníku zohledňovala zpravidla užití jak podle § 20, tak podle § 23 autorského zákona. Sazebníky kolektivních správců užití podle § 23 a § 20 autorského zákona nerozlišují, a to i s ohledem na praktickou nemožnost rozlišení užití v praxi. Aplikace oddělených sazeb by byla uživatelsky nepřívětivá. Byl-li dle účastníka řízení zákonem stanovený strop aplikován pouze na užití podle § 23 autorského zákona, došlo tak automaticky ke snížení sazby i podle § 20 téhož zákona. Současně účastník řízení poukázal na skutečnost, že v případě pokojů v ubytovacích zařízeních, kterých se předmět řízení Úřadu týká, je minimální pravděpodobnost toho, že jsou vybaveny samostatnými zařízeními odlišnými od televizoru nebo radia, které by bylo možné použít k přehrání záznamu ve smyslu § 20 autorského zákona.[67]

Úřad v rámci správního řízení vyžádal od účastníka řízení ekonomické údaje k výši odměn vybraných za zpřístupňování předmětu ochrany výkonných umělců a výrobců záznamů ubytovaným. INTERGRAM v posuzovaném období, tj. od 1. 1. 2009 do 6. 11. 2014, dosáhl příjmů za poskytnutí licencí k užití chráněných práv v pokojích ubytovacích zařízení ve výši […obchodní tajemství…]. Příjmy za rok 2014 byly uvažovány poměrně za období od 1. 1. 2014 do 6. 11. 2014.

Ukončení zohledňování kritéria obsazenosti v období let 2009 - 2014 bylo ze strany účastníka řízení a také jiných kolektivních správců zdůvodňováno mj. výrazným snížením výše odměny za užití předmětu ochrany v důsledku legislativního zásahu, na jehož základě byla odměna v § 23 AZ 168/2008 Sb. stanovena na maximální úrovni 50 % výše koncesionářského poplatku za jeden televizní a rozhlasový přístroj. INTERGRAM nucené snížení odměn v důsledku právní úpravy uváděl jako jeden z objektivních důvodů ospravedlňujících nezohledňování kritéria obsazenosti v posuzovaném období. Měsíční výše koncesionářského poplatku byla v letech 2009 až 2014 ve výši 135,- Kč za televizor a 45,- Kč za rozhlasový přijímač. Celková výše odměny za užití chráněných práv prostřednictvím přístrojů umožňujících rozhlasové či televizní vysílání tak dle ustanovení § 23 autorského zákona neměla v posuzovaném období v úhrnu za všechny kolektivní správce překročit za měsíc částku 67,50 Kč za přístroj umožňující televizní vysílání a částku 22,50 Kč za přístroj umožňující rozhlasové vysílání.[68]

Vzhledem k námitce účastníka řízení Úřad zjišťoval, zda zákonné stanovení maximální výše odměn za zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným televizním a rozhlasovým vysíláním bylo ve výrazném nepoměru k celkovým odměnám za zpřístupňování předmětů ochrany ubytovaným ubytovacími zařízeními v jiných evropských zemích. Úřad porovnal souhrnné platby za tento typ užití práv na Slovensku, v Portugalsku, Belgii, Chorvatsku, Maďarsku, Německu a Rakousku.[69] Uvedené země byly zvoleny na základě kulturní a geografické blízkosti (viz Slovensko, Chorvatsko, Maďarsko, Německo, Rakousko) nebo na základě srovnatelné velikosti (Portugalsko, Belgie). Do porovnání nebylo zahrnuto Polsko, i když se jedná o sousední zemi, z důvodu velké roztříštěnosti kolektivní správy a obtížného zjištění celkových plateb za posuzované užití chráněných práv.[70] Porovnání bylo učiněno na základě souhrnných měsíčních plateb od všech kolektivních správců, neboť struktura sazeb jednotlivých kolektivních správců a jejich vzájemný poměr jsou v porovnávaných zemích značně odlišné a účelem srovnání bylo zjištění, zda maximální částka stanovená autorským zákonem pro sazby za televizní vysílání na pokojích představující součet sazeb všech kolektivních správců nebyla stanovena na výrazně nižší úrovni, než byla v posuzovaném období výše celkových sazeb za totéž užití předmětu ochrany v porovnávaných zemích. Zahraniční kolektivní správci současně uvedli, zda a jakým způsobem zohledňovali v posuzovaném období obsazenost ubytovacích zařízení při stanovení sazeb za televizní vysílání na pokojích hotelů - viz tabulka č. 2:

Dle vyjádření kolektivních správců INTERGRAM i OSA byl nejčastěji umístěným přístrojem v pokojích ubytovacích zařízení v České republice televizní přístroj, od roku 2012 začal převažovat televizní přístroj umožňující i rozhlasové vysílání.[71] Porovnání, které demonstrují následující tabulky, bylo proto učiněno pro odměny za zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným televizním vysíláním (v případě České republiky jsou uvedeny celkové sazby za televizní přístroj bez rozhlasového zařízení) v pokojích ubytovacího zařízení kategorie 3* a kategorie 4*.[72] V řádku „celkové sazby“ jsou uvedeny měsíční odměny stanovené kolektivními správci za zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným ubytovacími zařízeními dle součtu sazeb stanovených jednotlivými kolektivními správci, v řádku „odměny při 50% obsazenosti“ jsou uvedeny částky, které by ubytovací zařízení hradilo za každý pokoj při 50% obsazenosti. V těch zemích, kde obsazenost není zohledňována, jsou výsledné odměny při 50% obsazenosti totožné jako základní sazby. Stanovení maximální autorské odměny ve výši 50 % zákonného limitu v posledním řádku tabulky č. 3 a č. 4 předpokládá uplatňování obsazenosti lineárně. Sazby byly přepočteny dle parity kupní síly a dle měsíčního kumulovaného průměrného kurzu za období leden – prosinec České národní banky dané měny ke koruně české v příslušném roce. V případě, že zahraniční kolektivní správci stanovili roční sazby, byly přepočteny na sazby měsíční.

Tabulky č. 5 a 6 uvádí pořadí maximální částky autorských odměn ve výši 50 % koncesionářského poplatku v porovnání se souhrnnými měsíčními odměnami uplatňovanými v porovnávaných zemích od nejnižších do nejvyšších u hotelu kategorie 3* a kategorie 4*. Je porovnáno pořadí celkové maximální částky autorských odměn a 50 % této částky za předpokladu, že by obsazenost ubytovacích zařízení ve výši 50 % byla lineárně zohledňována.

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

pořadí

Výše uvedené porovnání demonstruje, že stanovený limit celkových autorských odměn za užití chráněných práv prostřednictvím televizního přístroje dle autorského zákona se pohyboval v intervalu souhrnných sazeb aplikovaných v porovnávaných zemích, a to jak při porovnání celkové výše limitu a celkových sazeb uplatňovaných v porovnávaných zemích bez zohlednění obsazenosti, tak při porovnání sazeb uplatňovaných v porovnávaných zemích se zohledněním 50% obsazenosti a 50% výše celkového limitu,[73] přičemž autorské odměny zemí, které v pořadí hned následovaly za porovnávaným limitem, byly vyšší o velmi malý rozdíl.[74] I v případě, že by autorská odměna stanovená autorským zákonem při zohlednění nejnižší možné uvažované obsazenosti ve výši 30 % (20,25 Kč) byla porovnána s celkovými autorskými odměnami zahraničních kolektivních správců, nebyla by tato 30% výše zákonem regulované autorské odměny nejnižší.[75] Obsazenost zohledňovaly v posuzovaném období 3 ze 7 porovnávaných zahraničních zemí.

Vzhledem k tomu, že účastník řízení se vyjádřil v tom smyslu, že zohledňování obsazenosti pokojů, resp. četnosti využití ubytovacích prostor, v nichž dochází k užití předmětu ochrany, při stanovení sazeb autorských odměn odporuje smyslu licence na užití předmětů ochrany v ubytovacích zařízeních, Úřad se obrátil dopisem ze dne 5. 9. 2018[76] na Ministerstvo jako odvětvového regulátora pro oblast autorského práva s žádostí o vyjádření k této argumentaci.

K tomu Ministerstvo dopisem ze dne 14. 9. 2018[77] uvedlo, že pokud jde o obsazenost pokojů jako jedno z kritérií přiměřenosti pro stanovení sazby autorské odměny, platí, že ačkoliv pouhé poskytnutí fyzického zařízení způsobilého k televiznímu a rozhlasovému vysílání nepředstavuje sdělování ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, poskytování signálu hotelovým zařízením prostřednictvím televizních přijímačů klientům ubytovaným v pokojích tohoto zařízení již sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice představuje.

K tomu, aby došlo k poskytnutí možnosti veřejnosti předmět ochrany provozováním rozhlasového nebo televizního vysílání užít prostřednictvím v pokoji umístěného přijímače, musí dojít dle Ministerstva k tomu, aby se v hotelovém pokoji někdo ubytoval, bez ohledu na to, zda takto získané ubytování skutečně využije či nikoli a bez ohledu na to, zda si případně televizor skutečně zapne či nikoli.

Dále se Ministerstvo vyjádřilo ke způsobu zjišťování obsazenosti pokojů pro účely výpočtu autorské odměny hrazené jednotlivými ubytovacími zařízeními. Ministerstvu je z jeho úřední činnosti známo, že pokojová obsazenost se pro účely výpočtu autorských odměn vykazuje jako průměrná roční pokojová obsazenost, jejíž výši poskytují kolektivním správcům provozovatelé ubytovacích zařízení. Obsazenost se nahlašuje zpětně za předchozí rok z důvodu objektivní nemožnosti odhadnout předem obsazenost na období, pro které je uzavírána licenční smlouva (zpravidla kalendářní rok s přihlédnutím k počtu měsíců, kdy je zařízení v provozu v daném kalendářním roce). Podmínku autorského zákona, aby bylo přihlédnuto k četnosti užití ubytovacích prostor, by dle Ministerstva nebylo možné jiným způsobem naplnit, neboť nemůže být na začátku licencovaného období známo, kolikrát poskytovatel ubytovacích služeb reálně poskytne konkrétní pokoj hostům k ubytování, a tedy není možné stanovit předem poměr obsazenosti pokoje v licencovaném období.

Úřad se obrátil s žádostí o informace rovněž na AHR,[78] která mj. sdružuje ubytovací zařízení a uzavírá smlouvy s kolektivními správci ve prospěch svých členů. AHR k otázce zohledňování obsazenosti při stanovení sazeb autorských odměn uvedla,[79] že z logiky věci vyplývá, že u hotelových pokojů může k šíření děl (resp. předmětů ochrany) docházet pouze v případě jejich obsazení. Na neobsazených pokojích k šíření autorských děl naopak docházet nemůže. Jako transparentní měřítko se pak dle AHR jeví průměrná obsazenost daného zařízení, neboť platba za konkrétně obsazené pokoje by byla z pohledu administrativy velmi náročná. Ovšem ani takový pohled nelze dle AHR vyloučit, neboť by byl přesnější.

AHR dále uvedla, že kolektivní správci do doby, než byla povinnost zohlednit obsazenost ubytovacích zařízení stanovena zákonem, požadavek na zohledňování obsazenosti odmítali, což odůvodňovali potřebou kompenzovat si „zastropování“ autorských odměn prostřednictvím § 23 AZ 168/2008 Sb. […obchodní tajemství…].

K modelu úhrady autorských odměn ve vazbě na kritérium obsazenosti pokojů AHR sdělila, že pokud mají být poplatky hrazeny v termínech, které požadují kolektivní správci, pak je nejjednodušším řešením z pohledu administrativy zohlednění konkrétní obsazenosti daného zařízení vždy v předchozím roce, která se ve většině případů nijak zásadně neliší od následujícího období. Zálohová platba autorské odměny s jejím pozdějším doplatkem by dále zvyšovala náklady a administrativní zátěž jak uživatelů předmětů ochrany, tak samotných kolektivních správců. V minulosti sice byla aplikována i metoda zálohy a doplatku autorské odměny, nicméně to vedlo dle AHR k permanentnímu a nepraktickému doúčtování a nejasnému účtování odhadovaných položek na straně uživatelů předmětů ochrany, kteří tak byli zatíženi administrativou a dalšími souvisejícími výdaji na účetní a daňové poradce, jakož i na komunikaci s AHR.

Kolektivní správce INTERGRAM v posuzovaném období spravoval (a dosud spravuje) majetková práva výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů. Na straně nabídky je udělení licence k užití těchto práv, poptávková strana se liší dle způsobu jejich užití, což se odráží např. v různé výši odměn za jednotlivé způsoby užití.

Ve správním řízení jsou posuzovány praktiky kolektivního správce INTERGRAM aplikované vůči ubytovacím zařízením při uplatňování odměn za udělení licence k užití předmětů ochrany prostřednictvím přístrojů umožňujících příjem rozhlasového a/nebo televizního vysílání a prostřednictvím jiných zvukových a zvukově obrazových přístrojů v pokojích ubytovacích zařízení. Odměny za udělení oprávnění k těmto užitím jsou součástí Sazebníku odměn kolektivního správce INTERGRAM za udělení oprávnění (licence) k užití zaznamenaných výkonů a záznamů ke sdělování veřejnosti podle § 20 a 23 ve spojení s § 74, 78 a 82 autorského zákona.

Formy užití práv výkonných umělců a výrobců záznamů spravovaných kolektivním správcem INTERGRAM se dle sazebníku odměn dělí na několik typů produkce, pro které jsou stanoveny jednotlivé sazby:

Ubytovacím zařízením jsou míněny hotely, penziony, kempy, rekreační zařízení, lázeňské domy, sanatoria a jiná podobná zařízení spojená s ubytováním osob. V případě lázeňských a podobných zařízení se za veřejně přístupné prostory (z hlediska zpřístupňování předmětu ochrany veřejnosti) nepovažují prostory, v nichž je pacientům poskytována zdravotní péče.

Sazby za užití práv výkonných umělců a výrobců záznamů prostřednictvím zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným byly v sazebnících odměn kolektivního správce INTERGRAM stanoveny v období let 2002 - 2006 v oddíle M sazebníku odměn, v případě lázeňských a nemocničních zařízení v oddíle H sazebníku odměn. V letech 2007 - 2011 byly sazby za užití práv výkonných umělců a výrobců záznamů prostřednictvím zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným součástí oddílu A sazebníku odměn, v případě lázeňských a nemocničních zařízení byly v tomto období sazby stanoveny v oddíle H sazebníku odměn. Dle vyjádření účastníka řízení v období od roku 2005 do roku 2008 nebyly autorské odměny po ubytovacích zařízeních požadovány.[80] V posuzovaném období byly sazby za užití práv výkonných umělců a výrobců záznamů prostřednictvím zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným požadovány maximálně v zákonem stanovené výši odměny.[81]

Využití zvukových a zvukově obrazových přístrojů je z technického hlediska obdobné, ať jsou využívány v jakýchkoliv prostorách. Cenové podmínky za využití předmětu ochrany prostřednictvím těchto přístrojů ve společných prostorách a v pokojích ubytovacích zařízení byly v posuzovaném období značně odlišné. Sazby za veřejné provozování předmětů ochrany prostřednictvím zvukových a zvukově obrazových přístrojů v pokojích ubytovacího zařízení byly několikanásobně nižší než sazby za takové provozování ve společných prostorách. Také v období let 2002 – 2005, kdy výše sazeb za užití předmětu ochrany na pokojích ubytovacího zařízení nebyla legislativně omezena, byly v případě kolektivního správce INTERGRAM základní sazby za užití předmětu ochrany na pokojích o cca 100 % nižší než za užití ve veřejných prostorách ubytovacích zařízení. V případě zohlednění obsazenosti ubytovacího zařízení, která v období let 2002 – 2005 byla u odměny za užití předmětu ochrany na pokojích zohledňována, byl rozdíl ve výši výsledných autorských odměn výrazně větší.[82]

Také struktura sazeb autorských odměn za užití ve veřejných prostorách a pokojích ubytovacích zařízení byla v některých letech odlišná. V případě sazeb za veřejnou produkci prostřednictvím přístrojů ve společných prostorách ubytovacích zařízení zohledňoval INTERGRAM v posuzovaném období (zohledňuje i v současnosti) velikost obce, v sazebníku odměn pro užití na pokojích velikost obce zohledněna nebyla (stejně tak v současnosti). Naopak při výpočtu odměny za užití v pokojích ubytovacího zařízení byla a je zohledňována (kromě posuzovaného období) obsazenost zařízení na rozdíl od společných prostor.

Úřad dospěl k závěru, že i když z technického hlediska není rozhodné, v jakém prostoru jsou využívány přístroje pro příjem rozhlasového či televizního vysílání či jiné zvukové nebo zvukově obrazové přístroje, cenové podmínky poskytování licence pro užití chráněných práv v pokojích ubytovacích zařízení jsou u přístrojů stejné kategorie natolik odlišné od cenových podmínek za poskytnutí této licence k užití v jiných prostorách ubytovacích zařízení či dalších prostorách, ve kterých jsou instalovány přístroje pro příjem rozhlasového či televizního vysílání či jiné zvukové či zvukově obrazové přístroje, že poskytování licence k zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným tvoří odlišný relevantní trh.

V pokojích ubytovacích zařízení jsou většinou instalovány televizní přístroje nebo televizní přístroje s rozhlasovým zařízením. Dle odhadu kolektivního správce INTERGRAM se zastoupení televizních přístrojů (bez rozhlasového zařízení i s rozhlasovým zařízením) pohybovalo v letech 2008 – 2014 na úrovni cca 89 %.[83] Obdobné údaje uvedl také kolektivní správce OSA, dle jeho vyjádření se zastoupení televizních přístrojů pohybovalo v letech 2008 – 2014 nad 90 %, přičemž zastoupení televizních přístrojů s rozhlasovým příjmem tvořilo od roku 2012 více než polovinu z celkového počtu televizních přístrojů.[84]

Úřad pro účely správního řízení nevymezoval samostatné relevantní trhy pro užití předmětů ochrany prostřednictvím jednotlivých přístrojů, byť jsou sazby za tyto přístroje v odlišné výši a také užití prostřednictvím jednotlivých přístrojů má z hlediska spotřebitele odlišné charakteristiky. Nicméně užití prostřednictvím těchto přístrojů v pokojích ubytovacích zařízení tvoří samostatnou skupinu z hlediska místa užití a sazby za užití těchto přístrojů jsou v samostatném oddíle v sazebníku se společnými podmínkami týkajícími se nezohledňování či zohledňování obsazenosti a způsobu jejího výpočtu. Vymezení jednotlivých relevantních trhů (dle přístrojů) by navíc nevedlo k rozdílnému postavení účastníka řízení na těchto trzích a jejich samostatné vymezení by bylo toliko formální.

Vzhledem k výše uvedenému Úřad vymezil pro účely správního řízení po stránce věcné relevantní trh, na kterém v posuzovaném období působil účastník řízení,[85] jako trh poskytování licencí k užití předmětů ochrany výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů ubytovanými prostřednictvím zvukových a zvukově obrazových přístrojů včetně přístrojů umožňujících rozhlasové a televizní vysílání v pokojích ubytovacích zařízení.

Účastník řízení byl/je oprávněn k poskytování licencí k užití autorským právem chráněných předmětů ochrany tuzemských nositelů práv a na základě recipročních smluv se zahraničními kolektivními správci také poskytuje/poskytoval licence k užití předmětů ochrany zahraničních nositelů práv. Licence jsou ze strany účastníka řízení poskytovány na věcně vymezeném relevantním trhu českým podnikatelským subjektům provozujícím ubytovací kapacity, a to na území České republiky.

Vzhledem k výše uvedenému vymezil Úřad výše uvedený relevantní trh po stránce geografické jako trh České republiky.

Pro kolektivní správu je typický její monopolní výkon, ať už se vyvinul přirozenou cestou nebo je stanoven výslovně zákonem. V České republice není oprávnění k výkonu určité skupiny chráněných práv uděleno více kolektivním správcům a jednotliví kolektivní správci tak spravují odlišné typy chráněných práv. Poskytování licencí na užití chráněných práv je tedy na jednotlivých relevantních trzích zastoupeno pouze jedním příslušným kolektivním správcem. V některých případech (pokud se nejedná o práva povinně kolektivně zastupovaná, případně rozšířenou kolektivní správu s nemožností zápovědi) mohou nositelé práv poskytnout individuální souhlas s užitím svých chráněných práv.

Na provozování rozhlasového a televizního vysílání (§ 23 autorského zákona) se vztahuje úprava tzv. rozšířené kolektivní správy, tzn. že, má-li provozovatel vysílání prostřednictvím hromadné smlouvy s kolektivním správcem oprávnění k užití předmětů ochrany provozováním rozhlasového nebo televizního vysílání, platí, že oprávnění je poskytnuto i ve vztahu k předmětům ochrany všech nositelů práv, smluvně nezastupovaných kolektivním správcem, pro které pak v takovém případě kolektivní správce vykonává ochranu. Z toho vyplývá, že při užití chráněných práv prostřednictvím televizního a rozhlasového vysílání, kdy jsou s ubytovacími zařízeními uzavírány hromadné smlouvy, jsou všichni nositelé chráněných práv zastoupeni kolektivním správcem spravujícím příslušná chráněná práva a kolektivní správce je v oblasti chráněných práv, která spravuje, jediným poskytovatelem příslušných licencí.

V případě užití předmětů ochrany prostřednictvím jiných zvukových a zvukově obrazových přístrojů (§ 20 autorského zákona) se rozšířená kolektivní správa vztahuje na provozování uměleckých výkonů ze zvukového záznamu vydaného k obchodním účelům nebo k provozování takových zvukových záznamů. Nositelé těchto chráněných práv však mohou pro konkrétní případ či pro všechny případy vyloučit účinky hromadné smlouvy. Na případy užití audiovizuálních děl prostřednictvím zvukově obrazových přístrojů se rozšířená kolektivní správa nevztahuje.

V pokojích ubytovacích zařízení jsou převážně instalovány televizní nebo rozhlasové přijímače.[86] V poskytnutí licencí k užití předmětů ochrany prostřednictvím televizního a rozhlasového vysílání má kolektivní správce INTERGRAM v oblasti kolektivní správy, kterou vykonává, monopolní postavení. Co se týká užití předmětů ochrany prostřednictvím jiných zvukových a zvukově obrazových přístrojů, mohla by hypoteticky nastat situace, kdy by chráněná práva byla poskytnuta na základě individuální smlouvy. Úřad však konstatuje, že je velmi nepravděpodobné, že by ubytovací zařízení, která vlastní hudební nebo filmovou knihovnu, měla převážně zastoupena ve své knihovně předměty ochrany, jejichž majitelé nejsou zastupováni kolektivními správci a udělovali by k užití svých předmětů ochrany ubytovacím zařízením individuální licence. Nadto zastoupení jiných zvukových a zvukově obrazových přístrojů z celkového počtu přístrojů instalovaných v pokojích ubytovacích zařízení je zanedbatelné, takže na trhu poskytování licencí k užití předmětů ochrany výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů ubytovanými prostřednictvím zvukových a zvukově obrazových přístrojů včetně přístrojů umožňujících rozhlasové a televizní vysílání v pokojích ubytovacích zařízení by tato zcela hypotetická situace představovala marginální podíl, který nemůže zvrátit závěr o vysoce dominantním až téměř monopolním postavení kolektivního správce na vymezeném relevantním trhu. Úřad tedy uzavírá, že kolektivní správce INTERGRAM zastává na výše vymezeném relevantním trhu dominantní postavení dle zákona.

Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), nabyl účinnosti dne 1. 7. 2001 a od počátku své účinnosti do současnosti prošel několika novelizacemi. Protiprávnost určitého jednání se posuzuje dle právní normy platné v době spáchání deliktu/přestupku, není-li pozdější právní úprava pro účastníka řízení příznivější. Za dobu spáchání deliktu se pak považuje okamžik jeho dokonání.

Účastník řízení se posuzovaného jednání dopouštěl v období od 1. 1. 2009 do 6. 11. 2014,[87] kdy bylo spáchání deliktu dokonáno. V době spáchání deliktu tak byl v platnosti a účinnosti zákon č. 143/2001 Sb., ve znění zákona č. 360/2012 Sb. (účinnost od 1. 12. 2012). Následující čtyři zákonné novely, a to zákon č. 135/2016 Sb., zákon č. 293/2016 Sb., zákon č. 183/2017 Sb. a zákon č. 262/2017 Sb., nabyly účinnosti až po spáchání posuzovaného deliktu. Zákon č. 135/2016 Sb. novelizoval toliko jediné ustanovení zákona, a to v souvislosti s přijetím zákona o zadávání veřejných zakázek, přičemž tato změna byla zrušena následující novelou zákonem č. 293/2016 Sb., který zpřesnil některá ustanovení týkající se spojování soutěžitelů, správních deliktů orgánů veřejné správy, nakládání s právem chráněným tajemstvím, nově upravil možnost využívání údajů z informačních systémů veřejné správy apod. s tím, že se nijak nedotknul hmotněprávní úpravy zneužití dominantního postavení ani výše sankce a nemá tak vliv na hodnocení jednání účastníka řízení. Stejně tak poslední novela provedená zákonem č. 262/2017 Sb. se nijak nedotkla hmotněprávní úpravy zákona, neboť se týká pouze procesní problematiky nahlížení do spisu a rozsahu zpřístupnění informací obsažených ve spise.

Naproti tomu novela provedená zákonem č. 183/2017 Sb.[88] (dále též „ZOHS 183/2017 Sb.“) se dotkla oblasti trestnosti a sankcí zásadnějším způsobem; nabyla účinnosti dne 1. 7. 2017[89] a byla přijata v souvislosti s nabytím účinnosti přestupkového zákona, který je při posuzování příznivosti právní úpravy třeba rovněž vzít v úvahu. Přestupkový zákon s účinností od 1. 7. 2017 dosavadní jiné správní delikty zahrnul mezi přestupky s tím, že tento zákon upravuje podmínky odpovědnosti za přestupek, druhy správních trestů a ochranných opatření a zásady pro jejich ukládání, postup před zahájením řízení o přestupku a postup v řízení o přestupku. V přechodných ustanoveních přestupkového zákona se konkrétně stanoví, že na přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na přestupky podle tohoto zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.[90] Na určení druhu a výměry sankce za dosavadní přestupky a jiné správní delikty se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použijí ustanovení o určení druhu a výměry správního trestu, je-li to pro pachatele výhodnější.[91]

Vzhledem k tomu, že přestupkový zákon zavedl společnou hmotněprávní i procesní úpravu jak pro dosavadní přestupky fyzických osob nepodnikatelů, tak pro dosavadní jiné správní delikty právnických osob a podnikatelů, a tudíž nový přestupkový zákon dopadá rovněž na jednání účastníka řízení posuzované v tomto správním řízení, je Úřad povinen zkoumat, zda hmotněprávní úprava obsažená v přestupkovém zákoně spolu s úpravou ZOHS 183/2017 Sb. (která nabyla účinnosti současně s přestupkovým zákonem) není právní úpravou pro účastníka řízení příznivější než právní úprava zákona č. 143/2001 Sb., ve znění zákona č. 360/2012 Sb. Jako základní východisko pro posouzení je třeba vzít v úvahu, že přestupkový zákon je v postavení subsidiarity ve vztahu k ZOHS, a proto je třeba posuzovat jednotlivá ustanovení přestupkového zákona v korektivu ZOHS 183/2017 Sb., který např. aplikaci některých ustanovení přestupkového zákona vylučuje či upravuje odlišně (viz např. promlčecí doba).

Rozhodujícím kritériem pro zodpovězení otázky, zda by bylo použití pozdější právní úpravy pro účastníka řízení příznivější, je celkový výsledek z hlediska trestnosti, jehož by bylo při aplikaci předpisu platného v době spáchání deliktu či aplikaci pozdější právní úpravy reálně pro účastníka řízení dosaženo, s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu. Použití nového práva je pro účastníka řízení příznivější tehdy, pokud jeho ustanovení ve svém celku skýtají výsledek příznivější než právo dřívější.[92] Při hodnocení příznivosti pozdější právní úpravy lze vycházet z trestněprávní teorie a judikatury, neboť přestupkový zákon v tomto ohledu vychází z trestněprávní úpravy. Ústavní soud v této souvislosti uvedl, že trestnost pachatele je důsledkem jeho trestní odpovědnosti. Základem trestní odpovědnosti je pachatelovo deliktní jednání, jež naplňuje po materiální i formální stránce skutkovou podstatu trestného činu. Jednání, za které pachatel může být uznán vinným a uložen mu trest, tedy musí být posouzeno podle souhrnu všech trestněprávních norem, které jsou relevantní pro výrok o vině a o trestu.[93]Je tak třeba zejména porovnávat zákonná ustanovení upravující protiprávnost jednání, skutkovou podstatu, subjektivní stránku, okolnosti vylučující protiprávnost, přísnost sankce, podmínky pro určení druhu a výměry sankce a ustanovení o zániku trestnosti (např. účinnou lítostí nebo promlčením trestního stíhání).

Úřad konstatuje, že skutková podstata zneužití dominantního postavení nedoznala dle pozdější právní úpravy žádné změny,[94] což platí i pro podmínky deliktní odpovědnosti (nyní odpovědnosti za přestupek) a podmínky zproštění se deliktní odpovědnosti (v daném případě se jedná o odpovědnost objektivní). Dle § 22b odst. 8 ZOHS 183/2017 Sb. přitom nelze na postup Úřadu podle soutěžního zákona aplikovat ustanovení § 24 až § 27 přestupkového zákona týkající se okolností vylučujících protiprávnost. Ke změně nedošlo ani v druzích trestů, které lze účastníkovi uložit (viz možnost přestupkového zákona uložit trest napomenutí, jenž je obecně pro obviněné trestem nejmírnějším, která je ZOHS 183/2017 Sb. vyloučena z aplikace v řízeních dle ZOHS); ke změně nedošlo ani v podmínkách pro určení výměry sankce. Úřad v souladu s § 22b odst. 8 ZOHS 183/2017 Sb. nemůže využít ani institutů přestupkového zákona upuštění od uložení správního trestu či podmíněného upuštění od uložení správního trestu, jako právní úpravu pro účastníka řízení příznivější (i tato ustanovení přestupkového zákona jsou vyloučena z aplikace v řízeních dle ZOHS).

Vzhledem k tomu, že ZOHS 183/2017 Sb. přinesl objektivně konstruovanou promlčecí dobu a podmínky promlčení odpovědnosti za přestupek, jeví se tak, že by mohl být považován za příznivější právní úpravu oproti právní úpravě účinné v době spáchání deliktu. K tomu Úřad uvádí, že dle § 22b odst. 3 zákona č. 143/2001 Sb., ve znění zákona č. 360/2012 Sb. (právní úprava účinná v době spáchání deliktu), odpovědnost za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 5 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy byl spáchán, přičemž tato právní úprava neobsahuje žádné promlčecí lhůty pro uložení pokuty. Zahájil-li tedy Úřad správní řízení „včas“, pak již odpovědnost za posuzovaný správní delikt nebylo možné promlčet.[95] Naproti tomu dle § 23 ZOHS 183/2017 Sb. činí promlčecí doba 10 let (je lhůtou objektivní a vázanou na zánik odpovědnosti za přestupek), počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku a přerušuje se z důvodů stanovených v § 23 odst. 4 tamtéž (v případě jejího přerušení odpovědnost zanikne nejpozději uplynutím 14 let od spáchání přestupku). Z uvedeného je zjevné, že v posuzovaném případě desetiletá promlčecí doba dle ZOHS 183/2017 Sb. (účinná od 1. 7. 2017) dosud neuplynula. Vzhledem k tomuto zjištění nevede ZOHS 183/2017 Sb. k příznivějšímu posouzení deliktního jednání účastníka řízení Úřadem. V rámci komplexního posouzení, zda některá pozdější právní úprava, jež nabyla účinnosti po spáchání deliktu, bude pro posouzení jednání účastníka řízení úpravou příznivější, lze uzavřít, že žádná pozdější právní úprava, která nabyla účinnosti po spáchání deliktu, není pro účastníka řízení příznivější (její aplikací nedojde ke zmírnění pozice účastníka řízení z hlediska jeho správně právní odpovědnosti či výše sankce), a Úřad proto protiprávnost jednání účastníka řízení posuzoval dle zákona č. 143/2001 Sb., ve znění zákona č. 360/2012 Sb. (pro který je založena zkratka „ZOHS 360/2012 Sb.“).

V této souvislosti Úřad konstatuje, že nemůže přisvědčit námitce účastníka řízení, že jednání, jež je předmětem posouzení v rámci správního řízení, již nelze postihnout z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty dle § 30 přestupkového zákona. Zákon č. 183/2017 Sb. nabyl účinnosti téhož dne jako přestupkový zákon, obě tyto právní úpravy tak začaly platit ve stejný okamžik. Jelikož má úprava promlčecí lhůty dle ZOHS přednost před obecnou úpravou promlčecích lhůt dle § 30 přestupkového zákona, nelze ji na posuzované jednání aplikovat (lhůty dle § 30 přestupkového zákona se v soutěžních věcech nemohou uplatnit za žádné situace).

Z hlediska procesního platí obecná zásada, že nové procesní právo (jeho změny) platí ode dne nabytí účinnosti nové právní úpravy i pro řízení zahájená přede dnem nabytí jeho účinnosti s tím, že právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti nové právní úpravy, zůstávají zachovány. Tato zásada však platí jen potud, pokud závěrečná (přechodná) ustanovení právní normy nestanoví něco jiného.[96]

Správní řízení sp. zn. ÚOHS-S0250/2018/DP bylo zahájeno dne 26. 6. 2018, tedy za účinnosti stávajícího znění zákona. Úřad proto postupuje v daném řízení z hlediska procesního dle zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění zákona č. 262/2017 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 1. 9. 2017.

Dle § 25a ZOHS, není-li zákonem stanoveno jinak, postupuje se v řízení u Úřadu podle správního řádu s výjimkou ustanovení výslovně tam uvedených. Toto správní řízení bylo zahájeno podle správního řádu ve znění zákona č. 225/2017 Sb. Následující novela správního řádu provedená zákonem č. 176/2018 Sb. nabyla účinnosti 1. 11. 2018 a ve svých přechodných ustanoveních stanovila, že zahájená řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí její účinnosti, se dokončí podle správního řádu ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Avšak další (poslední platná a účinná v době vydání tohoto rozhodnutí) novela správního řádu č. 12/2020 Sb. nabyla účinnosti 1. 2. 2020 a její aplikace na řízení zahájená před její účinnosti není vyloučena, a proto se na toto správní řízení vztahuje. Úřad proto procesně postupuje v tomto správním řízení dle aktuálního znění správního řádu.

Ve správním řízení sp. zn. ÚOHS-S0250/2018/DP Úřad dále procesně postupuje i podle přestupkového zákona (správní řízení bylo zahájeno po jeho účinnosti), s výjimkou ustanovení výslovně uvedených v § 22b odst. 8 ZOHS, přičemž přestupkový zákon představuje lex generalis k ZOHS.

Zákon v § 11 odst. 1 stanoví, že zneužívání dominantního postavení na újmu jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů je zakázáno. Není tedy zakázána existence dominantního postavení soutěžitele jako takového, ale až jednání naplňující pojmové znaky skutkové podstaty zneužití tohoto postavení.

Nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. 12. 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy[97] (dále též „Nařízení“) upravuje aplikaci těchto článků včetně jejího přenosu na národní soutěžní úřady členských států Evropského společenství.[98] Dle § 20a odst. 1 zákona je Úřad oprávněn aplikovat články 101 a 102 SFEU v jednotlivých případech, pokud by jednání soutěžitelů mohlo mít vliv na obchod mezi členskými státy ve smyslu těchto článků. Za tímto účelem je oprávněn požadovat zastavení protiprávního jednání, nařizovat předběžná opatření, přijímat závazky a ukládat pokuty. Podle § 1 odst. 4 zákona se zákon použije obdobně i na řízení ve věcech soutěžitelů, jejichž jednání by mohlo mít vliv na obchod mezi členskými státy EU podle čl. 101 a 102 SFEU. Pokud Úřad zahájí řízení o porušení čl. 101 nebo 102 SFEU, postupuje při vedení řízení a provádění šetření podle ustanovení hlavy VI zákona a při rozhodování podle ustanovení § 7 a § 11 odst. 2 až 6 zákona.[99] Článek 102 SFEU konstatuje, že s vnitřním trhem je neslučitelné, a proto zakázané, pokud to může ovlivnit obchod mezi členskými státy, aby jeden nebo více podniků zneužívaly dominantního postavení na vnitřním trhu nebo jeho podstatné části.

Úřad dospěl z výše uvedených důvodů k tomu, že účastník řízení, kolektivní správce INTERGRAM, byl v posuzovaném období soutěžitelem v dominantním postavení na vymezeném relevantním trhu. Ačkoli kolektivní správce INTERGRAM svou činnost nevykonává za účelem dosažení zisku, je třeba na něj nahlížet jako na soutěžitele ve smyslu § 2 odst. 1 zákona. Pojem soutěžitele je vykládán souladně s pojmem podniku dle unijního práva, který zahrnuje jakoukoliv entitu vykonávající činnost nezávisle na právním postavení této entity a způsobu jejího financování.[100] Ve vztahu ke kolektivním správcům chráněných práv SDEU ve věci AKKA/LAA[101] přímo uvedl, že ze spisu, který má SDEU k dispozici, plyne, že není zpochybňováno, že činnost AKKA/LAA spočívající ve výběru poplatků, z nichž jsou odměňováni autoři hudebních děl, je službou. Představuje proto hospodářskou činnost.

Soutěžitel, jenž se nachází v dominantním postavení, nesmí přímo nebo nepřímo vynucovat nepřiměřené podmínky ve smlouvách s jinými účastníky trhu, zvláště vynucovat plnění, jež je v době uzavření smlouvy v nápadném nepoměru k poskytovanému protiplnění [viz § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS 360/2012 Sb.]. Obdobně čl. 102 písm. a) SFEU definuje, že zneužívání dominantního postavení na vnitřním trhu či jeho podstatné části může zejména spočívat v přímém nebo nepřímém vynucování nepřiměřených nákupních nebo prodejních cen anebo jiných nerovných obchodních podmínek.

Vynucování nepřiměřených obchodních podmínek jako jedna z vykořisťovacích zneužívajících praktik se nejčastěji vyskytuje ve formě vynucování nepřiměřeně vysokých prodejních cen, nicméně se může týkat i jiných než cenových podmínek. Ze skutkové podstaty § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS i čl. 102 písm. a) SFEU přitom plyne, že jako zásadní pro jejich posouzení je zhodnocení existence objektivní nepřiměřenosti příslušné obchodní podmínky ve vztahu k protiplnění. Evropská komise (dále též „Komise“) a SDEU se posuzováním této protisoutěžní praktiky v minulosti opakovaně zabývaly, a to i v oblasti výkonu kolektivní správy chráněných práv.

Mezi jedno z prvních takových rozhodnutí patří rozhodnutí Komise ve věci GEMA,[102] v němž Komise konstatovala zneužití dominantního postavení ze strany organizace sdružující nositele autorských práv tím, že požadovala od hudebních nakladatelství odměny za autorská práva, která již zanikla (vypršela lhůta jejich ochrany).

K problematice vynucování nepřiměřených obchodních podmínek se dále vyjádřil SDEU ve věci BRT v. SABAM,[103] kde v rámci prejudiciálních otázek posuzoval, zda kolektivní správce autorských práv, který zaujímá de facto monopolní postavení na relevantním trhu, zneužívá svého dominantního postavení tím, že požaduje pověření k zastupování všech autorských práv (existujících i v budoucnu vzniklých) bez zohlednění rozdílu mezi jednotlivými kategoriemi těchto práv, nadto s podmínkou, že zastupování bude trvat ještě 5 let po ukončení vztahu.

K tomu SDEU mj. konstatoval, že pro to, aby mohl kolektivní správce (asociace) efektivně chránit práva a zájmy autorů, musí být pověřen výkonem správy ze strany autorů tak, aby mohl vykonávat svou činnost v nezbytném rozsahu. V této souvislosti je pak třeba posuzovat, zda předmětné jednání asociace překračuje hranici nezbytně nutného k dosažení sledovaného cíle, s ohledem i na zájem jednotlivých autorů na zachování svobodné dispozice s jejich právy v maximální možné míře, tj. aby nebyli v míře než je nezbytně nutné omezováni ve své volnosti disponovat svými díly.

SDEU v této souvislosti dospěl k závěru, že povinné pověření zastupováním všech autorských práv se jeví jako nepřiměřená podmínka. SDEU následně uzavřel, že asociace, která zaujímá dominantní postavení na trhu a ukládá svým členům závazky, které nejsou nezbytně nutné pro dosažení cílů, které sleduje, může zneužívat své dominantní postavení na trhu.

V rozsudku ve věci STIM[104] se SDEU zabýval švédským sdružením, které zaujímalo faktické monopolní postavení na trhu zpřístupňování hudebních děl chráněných autorským právem pro účely televizního vysílání, a jeho možným zneužíváním dominantního postavení ve formě aplikace nepřiměřených autorských odměn. SDEU zde uvedl, že je vhodné nalézt přiměřenou rovnováhu mezi zájmem autorů hudebních děl chráněných autorským právem na získání odměny z titulu televizního vysílání těchto děl a zájmem televizních společností na vysílání těchto děl za rozumných podmínek a zdůraznil tak princip proporcionality mezi zájmy poskytovatelů autorských práv a subjektů využívajících tato práva.

SDEU v předmětném rozsudku uzavřel, že článek 82 ES musí být vykládán v tom smyslu, že organizace pro kolektivní správu autorských práv, která má dominantní postavení na podstatné části společného trhu, toto postavení nezneužívá, jestliže z titulu odměny za televizní vysílání hudebních děl chráněných autorským právem užívá ve vztazích se soukromými televizními kanály model stanovení poplatků, podle nějž výše těchto poplatků odpovídá určitému podílu příjmů těchto kanálů, za podmínky, že tento podíl je celkově úměrný objemu hudebních děl chráněných autorským právem, který skutečně je nebo může být televizí vysílán, ledaže by jiná metoda umožňovala přesnější určení a kvantifikaci užití těchto děl i jejich sledovanosti, aniž by zároveň došlo k neúměrnému zvýšení nákladů na správu smluv a dohled nad užíváním zmíněných děl.

Komise posoudila jako zneužití dominantního postavení aplikací nepřiměřených obchodních podmínek ve věci DSD[105] to, že jediná společnost, která provozovala kolektivní systém zpětného odběru prodejních obalů na celém německém území, vybírala od výrobců a distributorů obalů, kteří přistoupili k tomuto kolektivnímu systému, poplatek, který nebyl podmíněn skutečným použitím tohoto systému, ale byl vypočten podle množství obalů označených logem Der Grüne Punkt, které tito výrobci a distributoři uváděli na trh v Německu. Dominantní společnost tím, že podmiňovala placení poplatku výlučně užíváním loga, vystavila podniky, které nevyužívaly její službu převzetí povinnosti odstranění odpadů nebo ji využívaly pouze pro část odpadů, nespravedlivým cenám a obchodním podmínkám. Komise i v tomto rozhodnutí mj. poukázala na princip proporcionality.

Rozhodnutí Komise bylo potvrzeno rozsudkem SDEU,[106] v němž se konstatuje, že ani nařízení o obalech, ani právo ochranných známek, ani zvláštní potřeby fungování systému DSD neopravňují žalobkyni k tomu, aby vyžadovala od podniků, které používají její systém, zaplacení poplatku za všechny obaly uvedené na trh v Německu s logem Der Grüne Punkt, i když tyto podniky prokáží, že systém DSD pro část těchto obalů nebo pro všechny tyto obaly nepoužívají.

Úřad ve správním řízení zjistil, že účastník řízení v posuzovaném období v rámci smluvních vztahů, které uzavíral s ubytovacími zařízeními a jimiž jim uděloval licenci mj. k zpřístupňování předmětů ochrany ubytovaným, stanovoval odměny hrazené těmito ubytovacími zařízeními na základě svých sazebníků odměn. Při tvorbě svých sazebníků účastník řízení zohledňuje u odměn za užití předmětů ochrany jednotlivými způsoby příslušná kritéria (např. kritérium počtu obyvatel obce, kde je ubytovací zařízení umístěno, pokud se provádí výpočet odměn za užití předmětů ochrany zpřístupňováním ve společných prostorách ubytovacích zařízení), na jejichž podkladě dochází k výpočtu konkrétní výše odměny, kterou je uživatel předmětu ochrany povinen za poskytnutou licenci platit.

Jedním z takových kritérií je i kritérium obsazenosti pokojů ubytovacího zařízení, resp. četnosti využití jeho pokojů ubytovanými hosty. Z informací poskytnutých účastníkem řízení vyplynulo, že účastník řízení při stanovení výše odměn za užití předmětů ochrany prostřednictvím jejich zpřístupňování ubytovaným zohledňoval kritérium obsazenosti do konce roku 2008 a poté od 1. 1. 2015 až do současnosti.

V období od 23. 5. 2005 do 18. 5. 2008 bylo legislativně znemožněno autorské odměny za užití předmětů ochrany prostřednictvím jejich zpřístupňování ubytovaným televizním a rozhlasovým vysíláním vybírat, neboť tento způsob užití předmětů ochrany nebyl považován za provozování rozhlasového a televizního vysílání ve smyslu § 23 autorského zákona. Odměny byly dle účastníka řízení od uživatelů předmětů ochrany požadovány zpětně na základě dohod o narovnání, přičemž obsazenost ubytovacích zařízení byla při jejich výpočtu zohledňována. Naproti tomu zpřístupňování předmětu ochrany ubytovaným ze zvukového nebo zvukově obrazového záznamu pomocí technického přístroje nebylo legislativně jakkoli omezeno, nicméně INTERGRAM v případě tohoto užití předmětů ochrany postupoval shodně jako u zpřístupňování předmětů ochrany televizním a rozhlasovým vysíláním.

V posuzovaném období, tj. od 1. 1. 2009 do 6. 11. 2014, účastník řízení ve svých sazebnících odměn kritérium obsazenosti neuváděl, což zdůvodňoval nutností ochrany hodnoty práv výkonných umělců a výrobců záznamů v situaci, kdy byla výše sazby odměny legislativním zásahem (stanovení maximální výše odměny) snížena pod tržní hodnotu; dále obsahem licence k užití předmětů ochrany, kterou se uděluje možnost provozovatele užít předměty ochrany, nikoli povinnost je užít, a je na nabyvateli licence, jak takovou možnost využije; a konečně zohledněním obsazenosti ubytovacích zařízení ve výši 45 – 79 % již v základní sazbě odměny za užití předmětu ochrany. Účastník řízení rovněž podotkl, že povinnost zohledňovat obsazenost ubytovacích zařízení byla do autorského zákona včleněna až novelou AZ 228/2014 Sb. s účinností od 7. 11. 2014. INTERGRAM proto do té doby nemohl porušit žádnou svou povinnost, pokud ji nezohledňoval, a to v souladu se základním principem soukromého práva, že je povoleno vše, co není zákonem zakázáno a bez zákonné regulace není možné zasahovat do smluvní autonomie smluvních stran. Ostatně dle účastníka řízení obsazenost pokojů ubytovacích zařízení při stanovení výše odměn za užití předmětů ochrany nezohledňovali ani ostatní tuzemští i zahraniční kolektivní správci chráněných práv a práv s nimi souvisejících.

Úřad se v této souvislosti zabýval v souladu s evropskou rozhodovací praxí (viz výše) tím, zda lze nezohlednění obsazenosti pokojů při stanovení výše autorské odměny považovat za uplatňování nepřiměřené obchodní podmínky účastníkem řízení ve smluvních vztazích vůči jeho obchodním partnerům, tj. ubytovacím zařízením. Úřad tedy předně posuzoval, zda nezohledňování obsazenosti při výpočtu autorské odměny, tj. ceny, je či není přiměřené k poskytovanému protiplnění, tzn. poskytnutí licence k užití předmětů ochrany, které jsou provozovatelem ubytovacího zařízení zpřístupňovány ubytovaným. Při tom taktéž hodnotil, zda nezohledňování obsazenosti pokojů při konstrukci ceny odpovídá požadavku na přiměřenou rovnováhu mezi zájmem výkonných umělců a výrobců záznamů na získání spravedlivé odměny za zpřístupňování jejich předmětů ochrany ubytovaným a zájmem ubytovacích zařízení na takovém zpřístupňování za přiměřených obchodních podmínek.

Úřad vyšel z charakteru poskytovaného protiplnění, kterým je užití předmětů ochrany jejich zpřístupňováním ubytovaným. Obsahem licence je právo nabyvatele licence předmět ochrany užít v rozsahu poskytnuté licence. SDEU se k problematice pojmu sdělování veřejnosti vyjádřil v souvislosti s televizním vysíláním v rozsudku SGAE v Rafael Hotels, v němž konstatoval, že poskytování signálu hotelovým zařízením umožňujícího sdělování děl prostřednictvím televizních přijímačů klientům ubytovaným v pokojích hotelového zařízení představuje, nezávisle na užívané technice přenosu signálu, sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.[107] Přitom platí, že výkonem tohoto práva je již samotné umožnění jiným osobám vnímání rozhlasového či televizního vysílání. Zda dojde skutečně ze strany veřejnosti, resp. ubytovaných, ke skutečnému příjmu (zhlédnutí) díla, není podmínkou pro vznik práva na autorskou odměnu. Akt zpřístupnění díla je proto dokonán již v okamžiku umožnění příjmu či zhlédnutí díla.[108]