I.ÚS 1175/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1175/23 ze dne 29. 6. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele K. D., zastoupeného Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem, sídlem Guldenerova 510/5, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2023 č. j. 24 Cdo 3358/2022-366, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2022 č. j. 58 Co 180/2022-327 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. ledna 2022 č. j. 211 L 121/2020-285, ve spojení s opravným usnesením ze dne 27. května 2022 č. j. 211 L 121/2020-315, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a zdravotního ústavu Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, příspěvková organizace, sídlem U Nemocnice 499/2, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 5, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ve spojení s opravným usnesením tohoto soudu (dále jen "usnesení obvodního soudu") bylo rozhodnuto, že k převzetí stěžovatele (umístěného) do zdravotního ústavu dne 17. 7. 2020 a jeho držení ve zdravotním ústavu v době od 17. 7. 2020 do 24. 7. 2020 nedošlo v souladu se zákonnými důvody uvedenými v § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 372/2011 Sb."), (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, příspěvková organizace, sídlem U Nemocnice 499/2, Praha (dále jen "vedlejší účastnice" nebo "zdravotní ústav"), je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 31 285,50 Kč. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit státu náhradu nákladů řízení v rozsahu 100 % s tím, že o konkrétní výši náhrady nákladů řízení státu bude rozhodnuto v samostatném usnesení. Opravným usnesením dále obvodní soud provedl opravu výše uvedeného usnesení tak, že opravil zřejmou nesprávnost spočívající v neuvedení dalšího účastníka řízení - Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, příspěvkové organizace, v záhlaví usnesení. 3. Proti usnesení obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením uvedené usnesení obvodního soudu ve výroku I. změnil tak, že k převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu dne 17. 7. 2020 a jeho držení ve zdravotním ústavu v době od 17. 7. 2020 do 24. 7. 2020 došlo v souladu se zákonnými důvody, uvedenými v § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. (výrok I.). Výroky II. a III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. 4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že ve věci samé není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu nebyl doručen stejnopis napadeného rozhodnutí městského soudu. Uvedenou námitku uplatnil ve svém dovolání, avšak Nejvyšší soud se jí nezabýval. Nejvyšší soud dále neprověřil, zda byl opis usnesení městského soudu podepsán oprávněnou úřední osobou. Právnímu zástupci stěžovatele byl doručen prostý opis (fotokopie) originálu usnesení městského soudu, stejnopis rozhodnutí doposud nebyl stěžovateli městským soudem doručen. Usnesení městského soudu tak není v právní moci, neboť nebylo řádně doručeno žádnému z účastníků. Tím bylo poručeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. 6. Stěžovatel dále poukazuje na to, že městský soud v záhlaví písemného vyhotovení usnesení uvádí, že rozhodoval o odvolání stěžovatele, což však vyvrací v odůvodnění, kde uvádí, že proti usnesení obvodního soudu podala odvolání vedlejší účastnice. Stěžovatel však odvolání nepodal a proto za této situace neměl městský soud ve věci rozhodnout, neboť nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí ve věci samé. 7. Stěžovatel dále brojí proti znaleckému posudku vypracovanému v předmětném řízení a namítá, že nebyl vypracován podle platné právní úpravy (formální náležitosti posudku, způsob vypracování atd.). Dále stěžovatel poukazuje na nesrovnalosti ve znaleckém posudku, které jsou v rozporu se skutkovým stavem. Namítá, že soud při hodnocení znaleckého posudku nezkoumal, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel soudem uložené zadání (odpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech a netrpí rozpory). Podle stěžovatele znalkyně v předmětné věci nedodržela zadání obvodního soudu, resp. sama si dotvořila zadání znaleckého úkolu. Stěžovatel v dovolání namítal chybějící formální náležitosti znaleckého posudku a dále, že zadání znaleckého posudku nemůže obcházet § 127 o. s. ř. Nejvyšší soud na tuto námitku stěžovatele nereagoval. 8. Stěžovatel dále tvrdí, že Nejvyšší soud ve svém právním hodnocení neprávně uvádí, že městský soud se nezabýval jen důkazy svědčícími v neprospěch stěžovatele (ohledně důvodnosti převzetí a držení v ústavu), když usnesení městského neobsahuje jiné právní hodnocení než posouzení znaleckého posudku, výpovědí znalkyně a dále výpovědí lékařů ústavu. Nejvyšší soud podle stěžovatele nerespektoval názor obsažený v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 304/04 (N 117/41 SbNU 469; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), který stanoví, že soud nemůže omezovat svůj přezkum tím, že se nebude zabývat námitkou porušení některé ze základních zásad spravedlivého procesu. Dovolání bylo podle stěžovatele přípustné z důvodu porušení práva na spravedlivý proces, neboť městský soud a obvodní soud prováděly dokazování znaleckým posudkem, který trpí závažnými věcnými vadami a nesplňuje ani formální náležitosti, a při svém právním hodnocení soudy nezohlednily falšování dokumentace zdravotním ústavem. 9. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., ve spojení s § 241a o. s. ř., a namítá, že Nejvyšší soud se míjí s realitou skutkového stavu a s procesní situací v řízení před obvodním soudem a před městským soudem. Nejvyšší soud se nevypořádal se stěžovatelem předkládanými důvody, spočívajícími v Nejvyšším soudem neřešených otázkách procesního práva, na kterých je rozhodnutí městského soudu založeno. Rovněž se dále nevypořádal s důvody stěžovatelem uváděnými v judikatuře Nejvyššího soudu. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že předložil v rámci dovolání vesměs výtky, jejichž podstatou je nesouhlas se skutkovými zjištěními. Dále namítá, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, kterým byl předseda senátu JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., který vyhotovil písemné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Odůvodnění je zčásti nepravdivé a zčásti neúplné ohledně prověření důvodů přípustnosti dovolání s ohledem na to, že se nevypořádalo se všemi důvody přípustnosti podaného dovolání stěžovatelem (provedení důkazu znaleckým posudkem, který je v rozporu se zákonem a prováděcí vyhláškou. 10. Stěžovatel dále namítá, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno i tím, že v odvolacím řízení rozhodoval vyloučený soudce, a to předsedkyně senátu městského soudu, která prováděla dokazování znaleckým posudkem, který byl vypracován v rozporu se zákonem a prováděcí vyhláškou, tedy "úmyslně porušila povinnosti soudce". Usnesení městského soudu neobsahuje řádné a úplné vyhodnocení věci, když jsou opomenuty důkazy svědčící v neprospěch důvodnosti převzetí a držení stěžovatele v ústavu. 11. Stěžovatel také poukazuje na to, že v odvolacím řízení městský soud "úmyslně" nezjistil, zda zdravotní dokumentace vedená zdravotním ústavem k osobě stěžovatele poskytuje úplný a pravdivý obraz o poskytnuté zdravotní péči a dále o skutečném stavu stěžovatele v době, kdy byl převzat do péče bez svého souhlasu. Městský soud postupoval v rozporu s § 20 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních ř