I.ÚS 1283/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1283/16 ze dne 8. 11. 2018 N 180/91 SbNU 241 Vícepráce podle smlouvy o dílo nebo samostatné plnění?   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře - ze dne 8. listopadu 2018 sp. zn. I. ÚS 1283/16 ve věci ústavní stížnosti Břetislava Bednáře, zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, se sídlem Karlovo nám. 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2016 č. j. 23 Cdo 4092/2015-116, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2015 č. j. 1 Cmo 295/2014-96 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2014 č. j. 52 Cm 47/2012-53, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a HOCHTIEF CZ, a. s., se sídlem Plzeňská 3217/16, Praha 5 - Smíchov, zastoupené Mgr. Jiřím Skálou, advokátem, se sídlem Voctářova 2449/5, Praha 8 - Palmovka, jako vedlejší účastnice řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2016 č. j. 23 Cdo 4092/2015-116, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2015 č. j. 1 Cmo 295/2014-96 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2014 č. j. 52 Cm 47/2012-53 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2016 č. j. 23 Cdo 4092/2015-116, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2015 č. j. 1 Cmo 295/2014-96 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2014 č. j. 52 Cm 47/2012-53 se ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ústavnímu soudu byla dne 24. 4. 2016 doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Stěžovatel je podnikatelem v oboru stavebnictví. Má živnostenské oprávnění k provádění staveb, jejich změn a odstraňování. Jako subdodavatel se podílel na modernizaci části úseku železniční tratě spojující železniční stanice Praha - Libeň a Praha - Běchovice, v jejímž rámci na určeném místě pod touto tratí vybudoval podchod pro pěší a rampy, které k němu umožňují přístup. 3. Projekt modernizace, jehož investorem byla Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, byl proveden sdružením pod vedením společnosti Skanska DS, a. s., jako generálním dodavatelem. Jeho subdodavatelem byla vedlejší účastnice, která pak některé práce realizovala prostřednictvím dalších subdodavatelů. Jedním z nich byl i stěžovatel. Mezi vedlejší účastnicí jako objednatelem a stěžovatelem jako zhotovitelem byla dne 12. 11. 2008 uzavřena smlouva o dílo, v níž se stěžovatel zavázal pouze k vybudování samostatných ramp na obou stranách kolejiště do 31. 8. 2009. Z jejího obsahu dále vyplývá, že zhotovitel nebyl oprávněn provádět jakékoli práce nad rámec smlouvy bez souhlasu objednatele. Ke změně předmětu díla mohlo dojít pouze na základě písemného potvrzení příslušného změnového listu vedoucím projektu (zástupcem objednatele) a generálním projektantem. Písemně potvrzené změnové listy měly sloužit jako podklad pro uzavření dodatku ke smlouvě, změny však měly být realizovány i v případě, že by k uzavření tohoto dodatku do dohodnutého termínu nedošlo. Sjednaná cena, jež činila částku 3 411 631,25 Kč bez DPH, byla cenou maximální a nepřekročitelnou. Zhotovitel a objednatel se ji zavázali změnit jen v případě změny rozsahu díla nebo změny způsobu jeho provádění. 4. Důvod, pro který stěžovatel vybudoval nejen rampy, ale také podchod, který je propojil do jediného technologického a funkčního celku, měl spočívat v pokynu uděleném zástupcem vedlejší účastnice, stavbyvedoucím Ing. Štefanem Lenďákem. Tyto práce technologicky navazovaly na práce, které stěžovatel prováděl na základě smlouvy o dílo, a jejich neprovedení by znemožnilo ukončení realizace díla. Uvedený zástupce vedlejší účastnice v této souvislosti parafoval dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo, datovaný dnem 15. 6. 2009, na jehož základě mělo dojít k rozšíření díla i na uvedený podchod a k navýšení ceny díla na částku 7 088 805,83 Kč bez DPH. Dodatek však nakonec nebyl ze strany osob oprávněných jednat za vedlejší účastnici podepsán. Faktury stěžovatele vztahující se k pracím podle tohoto dodatku, vedlejší účastnice nejdříve převzala, avšak s ohledem na to, že nedošlo k jeho uzavření, nezaplatila a vrátila. Mezi účastníky proběhla v této souvislosti řada jednání, která ale nevedla k nalezení řešení. Stěžovatel se proto žalobou domáhal, aby mu vedlejší účastnice vydala bezdůvodné obohacení ve výši 3 010 443,20 Kč s příslušenstvím, které jí mělo vzniknout v důsledku vybudování podchodu nad rámec smlouvy o dílo. 5. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 8. 2014 č. j. 52 Cm 47/2012-53 bylo řízení o žalobě částečně zastaveno, neboť stěžovatel vzal žalobu zpět v rozsahu části zákonných úroků z prodlení (výrok I). Ve zbytku byla žaloba zamítnuta (výrok II) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený rozsudek byl následně ve výrocích II a III potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 2. 6. 2015 č. j. 1 Cmo 295/2014-96 (výrok I), zatímco ve výroku I zůstal nedotčen (výrok II). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). 6. Vrchní soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, která provedl městský soud, stejně jako s jeho právními závěry. Shledal, že dne 12. 11. 2008 byla mezi stěžovatelem i vedlejší účastnicí uzavřena smlouva o dílo podle § 536 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "obchodní zákoník"), ve které byl vymezen předmět díla i sjednána jeho cena. Ačkoli lze uznat, že zhotovení samostatných ramp na každé straně kolejiště bez spojovacího podchodu nedává příliš smysl, za situace, kdy byl takto vymezený předmět dostatečně určitý dle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "občanský zákoník") a § 586 odst. 1 obchodního zákoníku, nutno respektovat autonomii vůle obou smluvních stran. Předmět smlouvy nelze považovat za neplatný pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku a § 265 obchodního zákoníku. 7. Z provedeného dokazování vyplynulo, že smluvní strany spolu neuzavřely dodatek ke smlouvě o dílo. K její změně totiž nedošlo předpokládaným způsobem, tedy formou oboustranně podepsaného dodatku a písemně odsouhlaseného změnového listu. Za této situace byly použitelné právní závěry formulované v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle nichž dojde-li mezi účastníky k dohodě o kvalitativní či kvantitativní změně dohodnutého díla v jiné než písemně vymíněné formě, nemůže se zhotovitel domáhat po objednateli zaplacení ceny takto provedených tzv. víceprací ani cestou nároku na vydání bezdůvodného obohacení (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011 sp. zn. 23 Cdo 3891/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. 23 Cdo 1095/2012; městský soud odkázal také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 32 Odo 1043/2005). Takto uzavřená ústní smlouva by sice byla jen relativně neplatná, v dané věci se však vedlejší účastnice dovolávala neplatnosti po celou dobu řízení. 8. Uvedené hodnocení výstavby spojovacího podchodu jako tzv. víceprací by podle vrchního soudu neobstálo, jestliže by poskytované plnění nebylo spjato s plněním původním, tedy nebyla-li by u něj dána vzájemná souvislost obou plnění (například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. 23 Cdo 3798/2009). V takovém případě by mezi stranami vznikla buď samostatná smlouva o dílo, nebo, nedošlo-li by k dohodě alespoň o jejích podstatných náležitostech, bylo by namístě vypořádat předmětný vztah z hlediska případného nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. občanského zákoníku. Při posouzení souvislosti obou plnění je přitom rozhodné jedině věcné (materiální) hledisko, a nikoli způsob, jakým bylo toto plnění účastníky označeno, například ve vedeném stavebním deníku či ve vystavených fakturách. Vrchní soud měl za bezpečně prokázané, že mezi plněním poskytnutým stěžovatelem vedlejší účastnici na základě smlouvy ze dne 12. 11. 2008 a následným prováděním je časová, místní i věcná souvislost. Dodatečné práce byly stěžovatelem prováděny nejpozději od počátku srpna 2008, tedy ještě v době provádění díla na základě uvedené smlouvy, u něhož byl termín dokončení stanoven do 31. 8. 2009. Souvislost věcná je pa