I.ÚS 1467/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1467/13 ze dne 14. 11. 2017 N 208/87 SbNU 403 Nepřiznání aktivní legitimace jednotlivému věřiteli k podání odpůrčí žaloby   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka - ze dne 14. listopadu 2017 sp. zn. I. ÚS 1467/13 ve věci ústavní stížnosti Bourke Trust, a. s., (dříve PYRGHOS LEFKOS, a. s.), se sídlem Opletalova 1337/29, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Tomášem Troupem, LL.M., advokátem, se sídlem Rubeška 393/7, Praha 9 - Vysočany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013 č. j. 29 ICdo 3/2013-283, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. října 2012 č. j. 13 VSOL 41/2012-266 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. května 2012 č. j. 37 (39) ICm 1154/2010-223, KSBR 37 INS 398/2010-C8-26 o odmítnutí stěžovatelčiny žaloby na určení neúčinnosti právního úkonu, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a 1. České spořitelny, a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4 - Krč, zastoupené JUDr. Tomášem Richterem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, 2. JUDr. Miloslavy Horské, se sídlem Velkopavlovická 4310/25, Brno, insolvenční správkyně dlužníka Oděvní podnik, a. s., se sídlem Za Drahou 4239/2, Prostějov, a 3. Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení. Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Spolu s ústavní stížností podala návrh na zrušení § 235 odst. 2 a § 239 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a to pro porušení výše uvedených ustanovení Listiny. 2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byla podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona odmítnuta žaloba proti vedlejším účastnicím, kterou se stěžovatelka jako přihlášená věřitelka v insolvenční věci dlužníka obchodní společnosti Oděvní podnik, a. s., domáhala určení, že ústní smlouva uzavřená dne 24. 6. 2009 a dne 8. 1. 2010 mezi dlužníkem a 1. vedlejší účastnicí (potvrzená listinou nazvanou "Konfirmace obchodu na finančním trhu") je ve vztahu k věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníkovi, neúčinným právním úkonem. Důvodem odmítnutí žaloby bylo, že stěžovatelka jako přihlášená věřitelka není osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť podle § 239 odst. 1 insolvenčního zákona právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení odporovat pouze insolvenční správce. 3. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka odvoláním, Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesení krajského soudu ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil, a to rovněž se závěrem, že stěžovatelka nemá v insolvenčním řízení postavení, které by ji opravňovalo k podání takovéto žaloby. 4. Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením zamítl. Ztotožnil se přitom s názorem soudů nižších stupňů, resp. konstatoval absenci aktivní věcné legitimace stěžovatelky k podání předmětné žaloby. Stejně tak jako soudy nižších stupňů ani Nejvyšší soud neshledal důvod k postupu podle § 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť dle jeho názoru právní úprava (§ 235 odst. 2 a § 239 odst. 1 insolvenčního zákona), která byla v souzené věci použita, není protiústavní, přičemž vycházel z toho, že jde o návrat k naší tradiční právní úpravě, která je vlastní i jiným zahraniční úpravám v evropském unijním prostoru. Navíc zde existuje povinnost insolvenčního správce podat odpůrčí žalobu, rozhodne-li o tom věřitelský výbor, který je orgánem věřitelů a hájí jejich společný zájem (§ 239 odst. 2 a § 46 insolvenčního zákona). 5. Ústavní stížnost v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu byla po uplynutí funkčního období původní soudkyně zpravodajky přidělena na základě § 12 odst. 18 (přechodná ustanovení) rozvrhu práce Ústavního soudu v platném znění (č. Org. 61/14) novému soudci zpravodaji, čemuž odpovídá i nové složení senátu; Ústavní soud stěžovatelku o této změně vyrozuměl. 6. Protože III. senát Ústavního soudu neshledal důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (viz sub 20), rozhodl dne 10. 12. 2015 usnesením č. j. I. ÚS 1467/13-121 ve znění opravného usnesení č. j. I. ÚS 1467/13-123 z téhož dne (v plenární věci usnesení č. j. Pl. ÚS 33/15-1 ve znění opravného usnesení č. j. Pl. ÚS 33/15-12) podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, že se řízení ve věci ústavní stížnosti proti výše označeným rozhodnutím přerušuje, a návrh na zrušení § 235 odst. 2 a § 239 odst. 1 insolvenčního zákona postoupil plénu Ústavního soudu. Ústavní soud následně o tomto (akcesorickém) návrhu rozhodl nálezem ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 33/15 (N 201/87 SbNU 269; 422/2017 Sb.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) tak, že se zamítá. II. Argumentace stěžovatelky 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že zmíněná ustanovení insolvenčního zákona jsou protiústavní (pozn.: důvody jsou podrobně rekapitulovány ve zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/15, na který tímto Ústavní soud pro stručnost odkazuje). Současně tvrdí, že napadenými soudními rozhodnutími došlo k zásahu do jejího vlastnického práva "ve formě ztráty naděje na vyšší míru uspokojení přihlášených pohledávek" a do jejího práva na spravedlivý proces, a to jednak upřením práva na přístup k soudu, jednak nevypořádáním se s její argumentací. 8. V souvislosti s námitkou zásahu do vlastnického práva stěžovatelka uvádí, že 1. vedlejší účastnice před zahájením insolvenčního řízení uzavřela s dlužníkem Oděvní podnik, a. s., několik měnových obchodů a na jejich základě přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku ve výši cca 52 milionů Kč. S ohledem na jejich nevýhodnost a časovou souvislost s insolvencí tak prý učinila za účelem zajistit si majoritu ve skupině nezajištěných věřitelů. V případě, že by byla odmítnutá odpůrčí žaloba projednána, nelze dle stěžovatelky pochybovat o tom, že by měnové obchody byly shledány neúčinnými a dané pohledávky této vedlejší účastnice by byly vyloučeny z uspokojení, v důsledku čehož by se míra uspokojení jejích (tj. stěžovatelčiných) pohledávek zvýšila. 9. K právu na přístup k soudu stěžovatelka uvádí, že daný zásah je "neobhajitelný", neboť vyloučení tohoto přístupu zasahuje do samé podstaty uvedeného práva. Uznala, že i odpůrčí žaloby musí podléhat určité "kolektivizaci", ta však musí být provedena citlivě, tj. při šetření dotčených práv. Došlo-li k odepření práva odporovat pochybným úkonům úpadce "bez dalšího, bez vazby na jakékoli další okolnosti či podmínky", tento předpoklad nebyl splněn. 10. Zásah do práva na náležité odůvodnění rozhodnutí měl dle stěžovatelky spočívat v tom, že ač vedla sofistikovanou právní argumentaci, obecné soudy se s ní vypořádaly jen velmi povrchně anebo vůbec. Tuto svou argumentaci vystavěla na paralele mezi popěrným právem a odpůrčím právem, krajský soud pouze konstatoval, že o podání odpůrčí žaloby rozhoduje i věřitelský výbor, což však dle stěžovatelky pouze otevírá další nezodpovězené otázky, a to, zda je "kolektivizace" odpůrčího práva v rukou uvedeného orgánu ústavně konformní. Vzhledem k tomu stěžovatelka tvrdí, že se krajský soud s její argumentací vypořádal nedostatečně. Vrchní soud měl selhat ještě více. V odvolání provedla tříkrokový test ústavnosti a zabývala se otázkou tzv. intervenčního minima, uvedený soud tento test ani "neprošel" a posouzení otázky tzv. intervenčního minima se nevěnoval vůbec. V dovolání rovněž demonstrovala, proč nemohou předmětná ustanovení v testu obstát, Nejvyšší soud pouze poukázal na předválečnou právní úpravu i úpravy zahraniční, což však má být podle stěžovatelky pro řešení otázky jejich ústavní konformity bezcenné. III. Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení 11. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení. 12. Nejvyšší soud sdělil, že v ústavní stížnosti se opakují argumenty, které uplatnila stěžovatelka v dovolání a k nimž se již vyjádřil ve svém rozhodnutí. Zde, jak dále uvádí, vyložil, proč příslušnou právní úpravu považuje za ústavně konformní, přičemž poukázal na historický exkurs a na slovenskou a rakouskou právní úpravu. K tomu dodal, že tato úprava, která má původ v požadavku na řádné dodržování a správu majetkové podstaty dlužníka, za trvání úpadkového řízení svěřuje výkon odpůr