I.ÚS 1586/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1586/09 ze dne 6. 3. 2012 N 43/64 SbNU 491 Porušení práva na ochranu lidské důstojnosti a na respekt k soukromému životu přiznáním nedostatečné výše náhrady nemajetkové újmy v penězích   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 6. března 2012 sp. zn. I. ÚS 1586/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009 č. j. 30 Cdo 2311/2007-139 odmítajícímu stěžovatelovo dovolání, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006 č. j. 1 Co 233/2006-118 převážně potvrzujícímu rozhodnutí soudu prvního stupně a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2006 č. j. 34 C 32/2005-93, jímž byla z převážné části zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení peněžité částky z titulu zásahu do jeho osobnostních práv, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a obchodní společnosti RINGIER ČR, a. s., se sídlem Komunardů 1584/42 Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok I. Postupem nerespektujícím ústavní povinnost poskytovat ochranu základním právům a svobodám, stanovenou čl. 4 Ústavy ČR, ústícím do vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009 č. j. 30 Cdo 2311/2007-139, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006 č. j. 1 Co 233/2006-118 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2006 č. j. 34 C 32/2005-93 bylo porušeno základní právo stěžovatele na respekt k lidské důstojnosti, garantované čl. 10 odst. 1, a základní právo na respekt k soukromému životu, garantované čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 18. 6. 2009 a doplněnou dne 22. 6. 2009 doručením jejího originálu se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na zachování osobní cti a dobré pověsti garantované čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a rovněž jeho právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života garantované čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, vyjádřil nesouhlas se závěry obecných soudů o přiměřenosti přiznaného relutárního plnění, a to jak ze strany Městského soudu v Praze ve výši 50 000 Kč, tak i ze strany Vrchního soudu v Praze ve výši 200 000 Kč. Takový přístup obecných soudů k náhradě nemajetkové újmy způsobené nepravdivým tvrzením v periodiku považuje stěžovatel za principiálně nesprávný, přičemž tento svůj opačný názor dovozuje jak z názorů projevených v odborné literatuře, tak i z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Za situace, kdy evidentně lživým článkem, který zjevně není omylem či zkreslením nějaké informace a který nebyl publikován v dobré víře, ale pouze v úmyslu přilákat pozornost čtenářů, došlo k poměrně masivnímu zásahu do práv stěžovatele, obecné soudy při stanovení výše relutárního plnění zcela pominuly preventivní funkci udělené sankce. Vrchní soud ve svém rozsudku uvedl, že "(...) smyslem náhrady nemajetkové újmy je pouze zmírnění následků a vyvážení újmy vzniklé zásahem do osobnostních práv." (str. 5 rozsudku). Stěžovatel je naopak toho názoru, že právě s ohledem na konkrétní okolnosti případu (poměr částek vydavatelů bulvárních časopisů vynakládaných na reklamu a stěžovatelem požadovaná výše náhrady nemajetkové újmy) je třeba zabývat se všemi atributy účelu náhrady nemajetkové újmy v penězích při zásahu do osobnostních práv stěžovatele (viz odkaz stěžovatele na článek M. Ryšky. Výše a účel náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně osobnosti, Právní rozhledy č. 9/2009, str. 305 a násl.). Tento přístup je dle názoru stěžovatele o to potřebnější, neboť mediální excesy (zejména ze strany bulvárních tiskovin) jsou stále častější a intenzivnější a jejich vydavatelé zřetelně necítí žádnou potřebu zabývat se takovými "drobnostmi", jako je ochrana občanských práv těch, o nichž publikují. A přesto že je stěžovatel tzv. osobou veřejného zájmu, nezastává žádnou politickou funkci, není morálním arbitrem, nehlásá nic, co by se týkalo manželství a čehokoliv, co s ním souvisí, a proto zveřejňování informací o jeho intimním životě nemá z hlediska reálného zájmu veřejnosti na informacích vůbec žádný smysl a význam. 4. Stěžovatel dále odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 453/03 z 11. 11. 2005 (N 209/39 SbNU 215) a v jeho odůvodnění rozvedená kritéria, pod jejichž zorným úhlem je třeba difamační fakta a informace komplexně posuzovat. Z hlediska uvedených kritérií stěžovatel v ústavní stížnosti provedl hodnocení inkriminovaného článku, přičemž dospěl k závěru, že nelze nalézt nic, co by bylo možné označit za "polehčující okolnost", a stěží si lze představit případ zbytečnějšího, nepodloženějšího a svévolnějšího zásahu do práv na čest, důstojnost, soukromí a rodinný život, než byl proveden inkriminovaným článkem. Z tohoto hlediska tak dle stěžovatele nelze považovat za uspokojivou argumentaci obecných soudů při určení výše relutárního plnění, a jeho výše je zcela neproporcionální vzhledem k újmě, která stěžovateli vydáním inkriminovaného článku vznikla. 5. Ve shora uvedeném kontextu pak stěžovatel nesouhlasil se závěrem Nejvyššího soudu uvedeným v napadeném usnesení, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní právní význam. V odůvodnění citované judikáty Nejvyššího soudu nepovažuje stěžovatel za případné, neboť se týkají neoprávněného zásahu do soukromí a rodinného života v důsledku úmrtí rodinného příslušníka a otázkou přiměřenosti odškodnění se Nejvyšší soud v uvedených rozhodnutích zabývá velmi obecně, a zcela logicky nikoliv ve vztahu k zásahu do práva jednotlivce vyvolanému zveřejněním nepravdivé informace. 6. Ústavní soud tak dle názoru stěžovatele bude muset posoudit, zda lze úhradu nemateriální újmy ve výši 200 000 Kč v historickém kontextu i v kontextu posuzovaného případu považovat za adekvátní, včetně její preventivní funkce, a zda tedy skutečně má čest stěžovatele, který ani v nejmenším nezavdal příčinu zveřejnění naprosto nepravdivého článku a stal se toliko obětí komerčního zájmu vydavatele bulvárního periodika, takto nízkou hodnotu. Vzhledem k tomu, že je stěžovatel přesvědčen, že obecné soudy svým postupem zasáhly do jeho ústavně garantovaných práv, navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil. 7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, Vrchní soud v Praze, Městský soud v Praze i vedlejší účastník, obchodní společnost RINGIER ČR, a. s. 8. Jak Nejvyšší soud, zastoupený JUDr. Pavlem Pavlíkem, tak i Vrchní soud v Praze, zastoupený Mgr. Dagmar Javůrkovou, shodně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a argumentaci tam uvedenou. 9. Městský soud v Praze, zastoupený JUDr. Martinem Valehrachem, ve svém podání rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a nadto uvedl, že stěžovatel se v posuzované věci vůbec nedožadoval satisfakce podle § 13 odst. 1 obč. zák., ale pouze nemajetkové újmy v penězích. "(Stěžovatelovy) požadavky jsou zcela neadekvátní poměrům v ČR, kdy (stěžovatel) zřejmě vycházel z nemajetkových újem, které jsou dle mediálních informací přiznávány např. v USA, tedy ve státě s nesrovnatelně větším počtem obyvatel a vyšší ekonomickou úrovní.". Dále soud poukázal na praxí přijatou zásadu, že "přiznaná nemajetková újma nemá mít likvidační dopad na subjekt, který do osobnostních práv zasáhl. Pokud se (stěžovatel) domáhal, aby přiznaná nemajetková újma byla zásadně vyšší s poukazem na článek Mgr. M. Ryšky, tedy poukazem na preventivně-sankční funkci, zde soud konstatuje, že tento výklad praxí není přijímán a ust. § 13 obč. zák. tuto funkci nezná a neobsahuje ji." (str. 1-2 podání). 10. Vedlejší účastník, obchodní společnost RINGIER ČR, a. s., ve svém podání vyjádřil přesvědčení, že důvody uváděné stěžovatelem v ústavní stížnosti nemají ústavní rozměr, neboť postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné právo či svoboda stěžovatele. K polemice stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy posoudily výši náhrady imateriální újmy, vedlejší účastník uvedl, že soudy při rozhodování musí respektovat zásadu přiměřenosti přisuzovaného zadostiučinění. Satisfa