I.ÚS 1610/15

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení, jimiž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení. Podle názoru stěžovatele jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 věta první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a měla by být Ústavním soudem zrušena.

V předcházejícím řízení byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2014 č. j. 30 T 7/2013-3385 uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, podle § 23 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 5,5 (pěti a půl) let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku byl odsouzený pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále byla podle § 228 odst. 1 trestního řádu odsouzenému uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s odsouzenými J. K. a V. S., poškozenému TSS Cargo, a.s., IČ 293 93 736, škodu ve výši 5 248 388 Kč. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl odsouzenému stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu, obchodních společností a družstev na 5 (pět) let. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2014 č. j. 1 To 20/2014-3574, bylo podle § 256 trestního řádu odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítnuto.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že řízení o povolení obnovy řízení neprobíhalo spravedlivě a nebyl zajištěn ani rovný přístup k účastníkům řízení. K zásahu do jeho práv konkrétně došlo neprovedením výslechu navrhovaných svědků (Konrad Žak, Václav Strnad, Andrzej Sadel) a odvolací soud rozhodl bez veřejného projednání. Stěžovatel poukazuje především na to, že trestní soudy apriori zcela předjímají obsah svědeckých výpovědí odsouzených S. i K., zcela účelově a tendenčně hodnotily důkazy provedené v původním řízení. Dle jeho názoru byly nadhodnocovány důkazy směřující proti stěžovateli a naopak, soudy pominuly důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele. Pokud však soud zcela předjímá obsah svědeckých výpovědí bez jakéhokoliv podkladu, nemůže se jednat o zajištění spravedlivého procesu a v tomto směru jde o zcela evidentní porušení tohoto stěžovatelova práva.

Dle tvrzení stěžovatele, pokud soud obnovu řízení nepovolil, aniž by provedl dokazování, majíce za to, že se oproti původnímu stavu ničeho nezměnilo a provádění důkazů považuje za nepotřebné, dopustil se porušení principu presumpce neviny. V dané věci tak fakticky soudy předjímají výsledek a hodnocení neprovedených důkazů, přičemž se jedná o nepřípustný postup v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí, napadená ústavní stížností, zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů závěry svými. Pokud uvedený princip platí v řízení, v němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je na trestních soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12 ze dne 21. 2. 2012).

Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu.

Stěžovatelovy námitky, týkající se postupu obecných soudů při rozhodování o vině a trestu v předchozím řízení, jsou proto nyní zcela irelevantní. Stěžovatel je uplatnil v původním řízení v rámci řádných opravných prostředků, využil také dovolání a podal podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání pod sp. zn. 3 Tdo 796/2015. Ministerstvo spravedlnosti dne 19. 11. 2014 (č. l. 3735) odložilo podnět stěžovatele k podání stížnosti pro porušení zákona.

K nově navrhovaným důkazům lze poznamenat, že trestní soudy v rámci posuzování podmínek pro povolení obnovy řízení nejsou povinny bez dalšího nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. Soud je při projednávání návrhu na obnovu řízení vázán jak vymezením okruhu osob obžalovaných, tak i popisem průběhu skutkového děje; totožnost skutku musí být zachována Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu [shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3022/11 ze dne 6. 3. 2012].

V posuzované věci tak Ústavní soud zvažoval předně to, zda rozhodnutí trestních soudů, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§ 278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž Ústavní soud mohl přistoupit ke kasačnímu zásahu.

O takovou situaci však v tomto případě nejde. V posuzované věci soud prvého stupně dospěl k závěru, že celé trestní řízení probíhalo v souladu s platnými procesními i hmotně právními předpisy. V rámci kontradiktorního řízení bylo velmi podrobně a pečlivě provedeno dokazování v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, jak je zřejmé z obsahu spisu. Nalézací soud v trestním řízení akceptoval nejrůznější důkazní návrhy obžalovaných tak, aby nedošlo ke krácení jejich práva na obhajobu. Odvolací soud rozhodnutí potvrdil jako správné v souladu s § 120 tr. řádu včetně splnění kritérií § 125 tr. řádu.

V odůvodnění rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení trestní soudy zdůraznily, že neplatí revizní princip a tudíž není možno znovu opětovně hodnotit dříve provedené důkazy. Také rozvedly, z jakých důvodů výpověď navržených svědků a odsouzených nemůže mít vliv na vinu či výši trestu stěžovatele. Soud současně vyložil proč písemnou výpověď S. či K. považoval za nevěrohodnou, neboť s nimi stěžovatel (popř. obhájce) konzultoval odpovědi na předem položené otázky. Soudy dospěly k závěru, že ani listinné důkazy předložené v souvislosti s návrhem na povolení obnovy řízení nejsou takového charakteru, aby mohly samy o sobě nebo se skutečnostmi dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele. Takové zhodnocení nově provedených důkazů rozhodně nelze považovat za známku libovůle v rozhodování soudů ani nepůsobí nelogicky.

Ústavní soud má za to, že trestní soudy dostatečně odůvodnily, proč důkazy navrhované stěžovatelem nepovažovaly za způsobilé odůvodnit povolení obnovy řízení, a závěry těchto soudů nepovažuje za nepřijatelné, svévolné a ústavně nekonformní. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.