I.ÚS 1665/11

Napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto tak, že (I) žalovaná Česká republika - Ministerstvo vnitra je povinna zaplatit stěžovateli (žalobci) částku 6 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši specifikované v napadeném rozsudku, dále bylo rozhodnuto tak, že se (II) žaloba zamítá v té části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 4 000 Kč s úrokem z prodlení, a v té části, ve které se žalobce domáhal zaplacení úroků z prodlení z částky 10 000 Kč od 24. 5. 2010 do 17. 6. 2010. Žalované pak soud (III) uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 1 920 Kč.

Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 14 C 139/2010 Ústavní soud dále zjistil, že oznámením ze dne 12. 9. 2009 Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Brno, Odboru specializovaných činností, oddělení pátrání Brno, č. j. CPBR-10452-7/ČJ-2009-064003-SV bylo se stěžovatelem jakožto vietnamským státním příslušníkem zahájeno řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť měl stěžovatel údajně od 16. 7. 2009 do svého zajištění dne 11. 9. 2009 pobývat na území České republiky bez platného víza.

Rozhodnutím správního orgánu byl stěžovatel zajištěn dle § 124 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. a umístěn v Zařízení pro zajištění cizinců Poštorná. Usnesením Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Brno, Odborem specializovaných činností, oddělením pátrání Brno, ze dne 14. 9. 2009 č. j. CPBR-10452-18/ČJ-2009-064003-SV bylo správní řízení o správním vyhoštění vedené se stěžovatelem zastaveno, neboť bylo zjištěno, že u Inspektorátu cizinecké policie Brno bylo se stěžovatelem vedeno řízení o prodloužení dlouhodobého pobytu č. j. CPBR-02126/BR-XVI-CI-2007, které nebylo pravomocně ukončeno. Nebyl tedy dán žádný zákonný důvod pro zahájení správního řízení o správním vyhoštění se žadatelem dle § 119 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb. a zajištění stěžovatele dle § 124 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. Stěžovatel byl dne 14. 9. 2009 propuštěn ze zajištění. Vzhledem k tomu, že nebyl žádný zákonný důvod pro výše uvedené úkony správního orgánu, byl stěžovatel nezákonně po dobu dvou dnů omezen na své svobodě.

Bez zákonného důvodu byl stěžovatel po dobu dvou dnů proti své vůli a bez svého přičinění omezen na své svobodě, a to za situace, kdy byl zajištěn za účelem jeho předání do Vietnamské socialistické republiky. Nárok na náhradu vzniklé nemajetkové újmy ve výši 10 000 Kč dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), stěžovatel neúspěšně uplatnil u žalované (vedlejší účastnice). Obvodní soud pro Prahu 7 v ústavní stížností napadeném rozsudku následně dopěl k závěru, že stěžovateli vznikla nemajetková újma, přičemž s přihlédnutím k intenzitě a okolnostem zásahu nepostačuje samotné konstatování porušení práva. Výši peněžitého zadostiučinění soud stanovil na částku ve výši 6 000 Kč.

K nákladovému výroku III soud především uvedl, že stěžovatel byl ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. pouze částečně úspěšný, přičemž ke zvažované aplikaci § 136 o. s. ř. soud uvedl, že v žalobě uplatněná částka byla zjevně nepřiměřená.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zvláště vůči výroku II napadeného rozsudku namítá, že posouzení atributů nemajetkové újmy je soud povinen v odůvodnění provést ve vztahu k přiznané výši peněžitého zadostiučinění, čímž by měl přesvědčivě zdůvodnit výši přiznaného peněžitého zadostiučinění. Stěžovatel má ovšem za to, že soud zatížil svůj rozsudek v napadené části vadou nepřezkoumatelnosti, pokud žalovanou částku libovolně snížil bez konkrétního odůvodnění.

Ve druhém sledu se stěžovatel vůči nákladovému výroku III dovolává judikatury Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 1310/09 ze dne 5. 8. 2009 (N 180/54 SbNU 249)], přičemž namítá, že soud zcela nesprávně postupoval při stanovení výše náhrady nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť zvážení výše požadovaného zadostiučinění v penězích je v pravomoci soudu, který o věci rozhoduje, a tento je pak povinen v rámci § 136 o. s. ř. určit podle své úvahy výši předmětného nároku. Tato skutečnost se pak nutně musí projevit i v rozhodování o náhradě nákladů řízení. V případě stěžovatele měl soud postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř., dle kterého může soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení i tehdy, měl-li účastník řízení ve věci jen částečný úspěch, pokud rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. V postupu soudu stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces.

Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení obou napadených výroků.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obecného soudu o výši přiznaného zadostiučinění, k níž měl soud dospět na základě úvah, které v odůvodnění rozsudku dostatečně nevyložil, a ve druhé řadě nesouhlas stěžovatele s nákladovým výrokem. Odlišení těchto problematik je určující i pro ústavněprávní posouzení předložené věci.

Ve své rozhodovací činnosti Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti, a není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu, ale také rámec interpretace a aplikace norem podústavního práva. Svévole při aplikaci (např. nerespektováním kogentní normy) anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamenají porušení základního práva či svobody.

Pokud jde o rozhodnutí obecného soudu ve věci samé, Ústavní soud v daném případě taková extrémní pochybení, která by jej opravňovala k zásahu, neshledal. Ústavní soud má za to, že soud řádně zjistil skutkový stav, který ústavně přijatelně zformuloval do skutkových závěrů, na něž aplikoval právní normu způsobem, v němž nelze spatřovat projev svévole.

Soud se pro účely stanovení výše přiměřeného zadostiučinění zabýval hodnotícími kritérii předvídanými v ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., která též promítl do svých závěrů. V tomto zdůraznil především délku doby, po kterou byl stěžovatel zajištěn (dva dny).

Pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže. V tomto ohledu v napadeném výroku II nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry. Ústavní soud tedy v tomto případě neshledal žádné pochybení ze strany obecného soudu, které by dosahovalo ústavněprávní roviny. V této části je tedy ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Odlišně však Ústavní soud hodnotí ústavní konformitu nákladového výroku III.

Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu lze vyvodit, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci, je nutno to označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny [srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 455/01 ze dne 2. 5. 2002 (N 57/26 SbNU 113)]. Pro rozhodování o náhradě nákladů řízení platí podle ustanovení § 142 o. s. ř. zásada úspěchu ve věci.

V předmětné věci - posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti - měl stěžovatel v zásadě plný úspěch (byť mu jím žalované zadostiučinění bylo přiznáno jen ve výši 60 % žalované částky); v této souvislosti lze tedy dovozovat, že se stěžovateli evidentně podařilo prokázat příčinnou souvislost mezi imateriální újmou mu způsobenou a nesprávným úředním postupem, podařilo se mu tedy prokázat základ nároku. Obdobnou situací se Ústavní soud ve své judikatuře již opakovaně zabýval. V nálezu z 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1310/09 (N 180/54 SbNU 249) Ústavní soud mj. uvedl, že rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění obecně splňuje podmínky aplikace ustanovení § 136 o. s. ř. a že neexistuje žádná exaktní metoda, jak stanovit přiměřenost zadostiučinění (resp. jeho výši). Vyjádřil i názor, že za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku nemůže být žalobce v rámci náhrady nákladů řízení sankcionován. Výklad opačný je příliš formální a vede ke zhoršení postavení toho účastníka řízení, jenž byl v meritu sporu (tedy při řešení základní otázky, zda byla způsobena nemajetková újma či nikoli) úspěšný [obdobně nálezy sp. zn. I. ÚS 1505/08 ze dne 11. 5. 2010 (N 105/57 SbNU 365), sp. zn. II. ÚS 2412/10 ze dne 4. 4. 2011 (N 60/61 SbNU 9), sp. zn. II. ÚS 3388/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 104/65 SbNU 431)].

Od těchto závěrů se Ústavní soud nemá důvod odchýlit ani v tomto případě, přičemž výše uvedené závěry na situaci stěžovatele zcela dopadají. Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že obecný soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované mu zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti v části směřující proti výroku III podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl.

Ve zbylé části ústavní stížnosti směřující proti zamítavému výroku II Ústavní soud návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.