I.ÚS 1704/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1704/13 ze dne 3. 10. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem Praha 6 - Hradčany, Tychonova 3/44, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1350/2012, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 5 To 164/2012, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 2. 2012, sp. zn. 29 T 43/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí. 2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 2. 2012, sp. zn. 29 T 43/2010, byl stěžovatel uznán vinným jednak trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a dále trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, proto, že dne 17. 7. 2007 převzal částku 700.000,- Kč k prvotním nákladům v rámci výstavby a přípravy stavby rodinného domku v katastrálním území Slapy, kterou složila poškozená Blanka Robejšková do advokátní úschovy advokátky JUDr. Hruškové, AK nám. Kinských 3, Praha 5, na výzvu obžalovaného dne 10. 7. 2007 v celkové výši 1.000.000,- Kč určenou na koupi pozemku a stavbu domku na parcele č. X, list vlastnictví č. XX v katastru území Štěchovice, okr. Praha-západ, kdy jí nabídl zprostředkování vypracování projektu a výstavby rodinného domu na uvedeném pozemku v červnu 2007 zajistit, ačkoli neměl ani vlastnická ani jiná práva k tomuto pozemku, pozemek byl veden v katastru nemovitostí jako trvalý travnatý porost, nebyly na něm provedeny žádné přípravné práce ani zahájeno územní řízení a finanční prostředky převedl na Eurofond Bohemia Capital CZ a.s., která nebyla vlastníkem pozemku, přičemž stavba domku a prodej pozemku nebyl vůbec realizován a finanční prostředky nebyly poškozené do dnešního dne vráceny, čímž způsobil poškozené Blance Robejškové škodu v celkové výši 700.000,- Kč a dále dne 18. 3. 2008 v advokátní kanceláři JUDr. Ireny Hruškové, nám. Kinských 3, Praha 5, převzal od Dagmar Pauchové finanční hotovost ve výši 500.000,- Kč jako zálohu na zprostředkování stavebního povolení k rekonstrukci domu na adrese Č., kdy dle ústní dohody měl tuto službu zprostředkovat nejpozději do poloviny měsíce června roku 2008, což ovšem neučinil a do současné doby ani nevrátil poškozené převzatou částku, čímž způsobil poškozené Dagmar Pauchové škodu v celkové výši 500.000,- Kč. Za tyto skutky uložil soud stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s dozorem a současně zavázal stěžovatele k náhradě škody poškozené Dagmar Pauchové ve výši 500.000,- Kč. 3. K odvolání státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 5 To 164/2012, napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a rozhodl, že při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody se stěžovatel odsuzuje k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Odvolání obžalovaného bylo odvolacím soudem zamítnuto. 4. Stěžovatel využil svého práva podat proti rozsudku soudu druhého stupně dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1350/2012, podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto. 5. Stěžovatel shora uvedeným způsobem vyčerpal všechny opravné prostředky, které jsou obligatorním předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti. II. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že postupem soudů všech stupňů došlo k porušení jeho základních práv a svobod garantovaných Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv. 7. Shora namítaná porušení spatřuje stěžovatel ve vztahu k oběma shora uvedeným skutkům. 8. Stěžovatel nejprve upozorňuje na zjevný rozpor skutkových závěrů skutku pod bodem 1) s provedenými důkazy, kdy poukazuje na nesoulad skutkové věty a skutkových zjištění. Svůj názor opírá o doslovné znění výroku, v němž je uvedeno, že stěžovatel převzal částku 700.000,- Kč, ačkoli ve skutečnosti tato byla složena do úschovy advokátce JUDr. Hruškové a odtud následně advokátkou také odeslána a dále o další část výroku, podle kterého měl převést uvedené finanční prostředky na společnost Eurofond Bohemia Capital CZ a.s., když tyto byly ve skutečnosti převedeny na účet shora uvedené společnosti na základě úkonu advokátky učiněného s předchozím souhlasem poškozené. Podle stěžovatele si tak odporuje výrok a odůvodnění rozhodnutí. 9. Stěžovatel dále ve vztahu k prvnímu skutku namítá nesprávné právní závěry, které nenacházejí oporu v popisu skutku. Tím má na mysli právní kvalifikaci trestného činu podle § 250 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Argumentuje zejména absencí obligatorních znaků skutkové podstaty (úmyslné uvedení jiného v omyl) ve výroku soudu prvního stupně. Zde cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 1524/2010, ze dne 16. 12. 2010. 10. Další námitky stěžovatele směřují do tzv. materiální oblasti trestného činu, kterou podle jeho názoru vyjadřuje zásada subsidiarity trestní represe. Přes místy ne zcela konzistentní argumentaci (v části III. podání je tvrzeno a starší judikaturou dokládáno, že subsidiarita trestní represe je dlouhodobě uplatňovanou zásadou, zatímco v části IV. se namítá rozdílnost pojetí této zásady v dobových kodexech trestního práva hmotného), lze ze stížnosti vyrozumět potřebu stěžovatele zdůraznit vhodnost použití této zásady v tomto konkrétním případu. 11. Další výhrady stěžovatele směřují proti způsobu provedení důkazu výslechem svědkyně - advokátky JUDr. Hruškové, která podle stěžovatele byla jeho právní zástupkyní, ale přesto si k jejímu výslechu orgány činné v trestním řízení nevyžádaly zproštění mlčenlivosti z jeho strany. 12. Stěžovatel také namítá, že soudy neprovedly stěžovatelem navrhované konkrétní důkazy, a to výslechy svědků Lenky Štěpánové - Zítkové, Ing. Josefa Novotného, neopatřily výpis z účtu dědečka poškozené Dagmar Pauchové, potvrzení advokáta JUDr. Pilce o advokátní úschově a prohlášení o připravenosti výstavby rodinných domků, které měly prokázat jeho nevinu. 13. Stěžovatel na závěr stížnosti kritizuje postup odvolacího a dovolacího soudu, které podle jeho názoru neodhalily vady v rozhodnutí soudu prvního, resp. druhého stupně. Dovolací soud postupoval podle názoru stěžovatele extrémně formalisticky. 14. Stěžovatel žádá Ústavní soud, aby jednak zrušil všechna shora uvedená rozhodnutí soudů, projednal stížnost ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přednostně a aby podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vykonatelnost rozsudku soudu prvního stupně, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu, odložil. III. 15. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda ústavní stížnost nepředstavuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. 16. Podle článku 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné na základě skutkových zjišt