I.ÚS 1788/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1788/13 ze dne 26. 11. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti SAVA TRADE, spol. s r.o., IČ 497 03 391, se sídlem Milčice 102, PSČ 289 11, zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Jandurou, advokátem Advokátní kanceláře Bouček & Jandura, sdružení advokátů se sídlem Dlouhá 103, Hradec Králové, 500 03, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, č. j. 12 Co 48/2013-118, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Z textu ústavní stížnosti vyplývá, ačkoli to stěžovatelka výslovně neuvádí, že stěžovatelka namítá porušení práva na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 4. 2012, č. j. 12 EC 170/2011-88, zamítl žalobu proti stěžovatelce, jakožto žalované o zaplacení částky 35 819,- Kč s úrokem z prodlení. Uvedená částka představuje doplatek slevy z důvodu pozdního zaplacení faktury stěžovatelkou. Soud prvního stupně učinil závěr, že účastníci uzavřeli inominátní smlouvu podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku, splatnost ceny nebyla mezi účastníky stanovena, když nebylo možné přihlédnout k předchozí praxi mezi účastníky. Předmětná faktura představuje výzvu podle § 340 odst. 2 obchodního zákoníku, podle kterého je žalovaný povinen zaplatit sjednanou cenu po slevě bez zbytečného odkladu poté, co byl žalobcem vyzván. Provedeným dokazováním soud dospěl k závěru, že žalovaný měl na zaplacení faktury pouze 4 pracovní dny od obdržení předmětné faktury do dne její splatnosti, a pokud tuto fakturu zaplatil dva dny následující po splatnosti faktury, tedy šestý den po obdržení, plnil bez zbytečného odkladu a nebyl tedy v prodlení. Nemůže ho proto stíhat povinnost doplatit cenu před slevou. Soud prvního stupně považuje toto ujednání z hlediska obsahu za ujednání o smluvní pokutě sjednané platně podle § 544 odst. 2 občanského zákoníku. Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně v tom směru, že je stěžovatelka, jakožto žalovaná, povinna zaplatit žalobci částku ve výši 35 819,- Kč s úrokem z prodlení. Odvolací soud dospěl k závěru, že byla podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s § 577 a násl. obchodního zákoníku uzavřena smlouva v písemné formě, jež se blíží povahou smlouvě komisionářské. Splatnost byla podle názoru odvolacího soudu stanovena dostatečně jasně, určitě a srozumitelně dohodou smluvních stran a bylo v moci žalovaného tuto fakturu zaplatit včas. Nárok žalobce odvolací soud neposuzoval jako nárok ze smluvní pokuty. II. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž zejména brojí proti absenci přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Odvolává se na ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, které vymezuje hranici pro nepřípustnost dovolání konkrétní výší peněžitého plnění (v obchodních věcech výší 100 000,- Kč), čímž je vytvořena kategorická hodnotová bariéra pro dovolací přezkum rozhodnutí bez ohledu na další okolnosti. Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka při podání ústavní stížnosti vychází z již neúčinné úpravy, když přehlédla skutečnost, že s účinností od 1. 1. 2013 byla zákonem č. 404/2012 Sb. právní úprava dovolání změněna, když je hranice přípustnosti dovolání ve věcech žalob o peněžité plnění stanovena jednotně částkou 50 000,- Kč, s výjimkou vztahů ze spotřebitelských smluv, pracovněprávních vztahů nebo věcí uvedených v § 120 odst. 2 občanského soudního řádu. Tato nevědomost však nemá vliv na samotné projednání ústavní stížnosti stěžovatelky. Stěžovatelka k rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně uvádí, že v jejím případě jde o dvě zcela odlišná rozhodnutí, když soud prvního stupně žalobu zamítl a odvolací soud rozsudek změnil naprosto opačným způsobem. Proti rozhodnutí odvolacího soudu již není k dispozici žádný opravný prostředek. Tím, že je ve věci nepřípustné dovolání, je podle stěžovatelky současně mařena úloha Nejvyššího soudu při odstraňování nesouladů rozhodování, mařena předvídatelnost rozhodnutí a úloha při eliminaci zásadně protichůdných výkladových stanovisek. Upozorňuje, že zákonem stanovená výše peněžitého plnění podstatná pro přípustnost dovolání může znamenat odepření spravedlivého dvoustupňového posouzení hraničního případu zejména, jde-li o de facto prvostupňové rozhodnutí odvolacího soudu. Podle názoru stěžovatelky by bylo přijatelnou praxí založit přípustnost dovolání v případech protichůdných rozhodnutí soudů nižších a vyšších stupňů pro částky 10 000,- Kč v občanskoprávních sporech a 20 000,- Kč v obchodních sporech. Nadto má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, že je lze označit za formalistický exces ze zákonem stanovené povinnosti posuzovat právní vztahy i s prismatem poctivosti, mravnosti a obecné spravedlnosti, když právo má být přinejmenším ekvivalentem minima morálky. Odvolací soud též nepostupoval podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod, právní závěry odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními a nesou všechny znaky libovůle rozhodování. III. Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou a bez formálních vad, dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). Stěžovatel musí tedy tvrdit existenci ústavněprávní relevantní újmy, jež nastala v jeho právní sféře na základě rozhodnutí obecného soudu. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná. Odvolací soud se v rozhodnutí dostatečně zabýval povahou uzavřené smlouvy mezi účastníky, jakož i stanovením splatnosti ceny, odkázal i na obdobnou praxi mezi účastníky z dřívějších let, z čehož dovodil, že muselo být žalovanému známo, že pokud nedodrží splatnost uvedenou na vystavených fakturách a zaplatí je opožděně, žalobce dofakturuje poskytnutou slevu. Právní závěry odvolacího soudu mají oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Rozhodnutí obsahuje, jaké důkazy odvolací soud provedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle jakých zákonných ustanovení postupoval. V závěrech soudu neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá přehodnocení právního závěru odvolacího soudu a staví tak Ústavní soud do role další odvolací instance. V posuzované věci se jedná o výklad běžného práva, který nedosahuje ústavněprávní roviny. K odkazu stěžovatelky na judikaturu obecných soudů, konkrétně na rozsudek Vrchního soudu v Praze, Ústavní soud konstatuje, že obecně není povolán ke sjednocování judikatury. Tato role náleží Nejvyššímu soudu a Nejvyššímu správnímu soudu a Ústavní soud ji nemůže nahrazovat a právní závěry nižších soudů v odlišných věcech jakkoli přezkoumávat. K námitce stěžovatelky, týkající se nepřípustnosti dovolání, Ústavní soud odkazuje na celou řadu svých rozhodnutí, v nichž se zabýval přípustností dovolání. Zavedení institutu dovolání do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce, a nikoli projekcí případného základního práva garantovaného Listinou základních práv a svobod či jinými součástmi ústavního pořádku (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4712/12 ze dne 22. 1. 2013). Právo na přístup k soudu není právem absolutním, lze se ho domáhat jen za zákonem stanovených podmínek, mezi které je možné zařadit i omezení přípustnosti procesních prostředků. Ústavní soud ohledně koncepce dovolání uvedl, že mimořádný opravný prostředek je svojí povahou vskutku výjimečným instrumentem, jak dosáhnout případné nápravy pravomo