I.ÚS 1893/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1893/18 ze dne 23. 3. 2021 N 55/105 SbNU 128 Povinnost civilních soudů poučit účastníka řízení o příslušnosti správních soudů v jeho věci   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O2 Czech Republic, a. s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Jungmannova 645/24, Praha 1, směřující proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 22. 10. 2012 č. j. ČTÚ-219 651/2012-631/NoD, rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 5. 12. 2012 č. j. ČTÚ-230 286/2012-631/NoD, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 12. 2015 č. j. 52 C 366/2012-61, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016 č. j. 53 Co 42/2016-85 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 32 Cdo 2153/2017-134, za účasti Českého telekomunikačního úřadu, Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 32 Cdo 2153/2017-134, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016 č. j. 53 Co 42/2016-85 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 12. 2015 č. j. 52 C 366/2012-61 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu ze dne 22. 10. 2012 č. j. ČTÚ-219 651/2012-631/NoD a rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu ze dne 5. 12. 2012 č. j. ČTÚ-230 286/2012-631/NoD bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. III. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů a rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu (dále jen jako "ČTÚ"). 2. Z ústavní stížnosti, rozhodnutí vydaných ve správním a soudních řízeních a vyžádaného soudního spisu zjistil Ústavní soud především následující skutečnosti. 3. Stěžovatelka působí jako významná poskytovatelka služeb elektronických komunikací (mobilní operátor). V roce 2011 uzavřela se společností LeeToo SE (dále jen jako "zákaznice") smlouvy, kterými se zavázala zákaznici poskytovat služby za výhodných podmínek dostupných pro velké firemní zákazníky. Učinila tak na základě tvrzení zákaznice, že má přes 800 zaměstnanců. Posléze však stěžovatelka zjistila, že zákaznice žádné zaměstnance nemá a ve skutečnosti přeprodává služby stěžovatelky třetím osobám, klienti zákaznice mohli tedy za úplatu využívat zvýhodněné ceny. Toto jednání označila stěžovatelka za porušení smluvních podmínek ze strany zákaznice a v červnu 2012 od smluv s ní odstoupila, čímž se dle stěžovatelky vzájemný smluvní vztah mezi oběma stranami nadále řídil běžnými obchodními podmínkami včetně cen ze "standardního" ceníku. Stěžovatelka tak za srpen 2012 naúčtovala zákaznici přes 6 milionů Kč a obdobnou částku požadovala rovněž za září 2012. Zákaznice proti těmto vyúčtováním podala reklamaci, tu stěžovatelka neuznala a zákaznice se obrátila na ČTÚ s námitkami proti postupu stěžovatelky. Spolu s tím zákaznice požádala ČTÚ o odklad splatnosti vyúčtování do doby, než rozhodne o jejích námitkách. ČTÚ postupoval s odkazem na § 129 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění tehdejších předpisů, (dále jen jako "ZEK"); dle tohoto ustanovení sice podáním námitek proti vyřízení reklamace není dotčena povinnost zákazníka uhradit vyúčtování, ale ČTÚ je oprávněn v odůvodněných případech na žádost zákazníka předmětnou povinnost odložit. Přes nesouhlas stěžovatelky ČTÚ návrhu zákaznice vyhověl a napadenými rozhodnutími odložil splatnost obou vyúčtování v plné výši. Ustanovení § 129 odst. 3 ZEK neumožňuje odvolání proti rozhodnutí. 4. S přesvědčením o nesprávnosti a nezákonnosti uvedených rozhodnutí stěžovatelka podala žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 9 na nahrazení rozhodnutí ČTÚ dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen jako "o. s. ř."). Nalézací soud došel k závěru, že rozhodnutími ČTÚ nedošlo k dotčení práv stěžovatelky, právo na zaplacení vyúčtování bylo pouze odloženo, a zůstalo tudíž zachováno. Stěžovatelka proto neprokázala oprávnění k podání žaloby a nalézací soud ji odmítl, což následně potvrdil též soud odvolací. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost. Odkázal na svou předchozí judikaturu, podle které je možné žalobou dle části páté o. s. ř. napadnout akty (a to i procesní) správního orgánu pouze v případech, kdy je rozhodnutím zasaženo do postavení dotčených osob konečným způsobem. V projednávané věci danými rozhodnutími ČTÚ nebylo zasaženo do práv a povinností účastníků a nešlo o rozhodnutí, kterými se řízení ukončilo. S ohledem na to nemohla být citovaná rozhodnutí ČTÚ napadena žalobou dle části páté o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími ČTÚ a obecných soudů nesouhlasí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. ČTÚ pak svým postupem porušil právo stěžovatelky na vlastnictví zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na uplatňování státní moci způsobem, který zákon stanoví, zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny a právo stěžovatelky na spravedlivé řízení zaručené opět v čl. 36 odst. 1 Listiny. 6. Pro dokreslení kontextu a reálného dopadu věci nejprve stěžovatelka uvádí, že ČTÚ odmítl námitky zákaznice proti průběhu reklamace a vyúčtování až v říjnu 2016, tehdy se také teprve stala obě vyúčtování splatnými. Odložením splatnosti úhrady za služby o celé čtyři roky došlo k významnému zásahu do postavení stěžovatelky, neboť mezitím zákaznice fakticky ukončila svou podnikatelskou činnost a nemá již prostředky na úhradu vyúčtování (pozn. Ústavního soudu: dle údajů v insolvenčním rejstříku byla insolvence zákaznice ukončena v březnu 2021, stěžovatelka byla jedinou věřitelkou, nicméně s ohledem na nulový majetek zákaznice z vypořádání nedosáhla žádného uspokojení). 7. Dle stěžovatelky obecné soudy v jejím případě chybně vyložily otázku přípustnosti žaloby podle části páté o. s. ř. Ustanovení § 244 odst. 1 o. s. ř. umožnuje předložit k posouzení (civilnímu) soudu věc vyplývající ze vztahů soukromého práva, o které pravomocně rozhodl správní orgán. Rozhodnutí ČTÚ odkládající splatnost vyúčtování byla pravomocná a nebylo proti nim žádných opravných prostředků, čímž byla naplněna i podmínka přípustnosti žaloby dle § 247 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka od počátku tvrdila, že postupem ČTÚ byla dotčena na svých právech, odložení splatnosti lze nepochybně považovat za "změnu práv" předvídanou § 246 odst. 1 o. s. ř. V neposlední řadě obecné soudy porušily též čl. 36 odst. 2 Listiny, neboť upřely stěžovatelce právo přezkoumat zákonnost rozhodnutí veřejné správy. Výklad obecných soudů, že žaloba dle části páté o. s. ř. je přípustná pouze proti správním rozhodnutím, kterými se řízení před správním orgánem končí, nemůže obstát, neboť práv účastníků se mohou dotknout i mezitímní (pravomocná) rozhodnutí. V případě stěžovatelky šlo o více než 13 milionů Kč, kterými mohla disponovat už od roku 2012, nemluvě o úrocích z prodlení, které by musela zákaznice při nezaplacení vyúčtování v původním termínu splatnosti uhradit. Jestliže by podobná rozhodnutí správních orgánů nebyla přezkoumatelná v obecném soudnictví, mohla by být premisa čl. 36 odst. 2 Listiny naplněna pouze přímým podáním ústavní stížnosti, což považuje za postup nepřijatelný. 8. Za protiústavní pokládá stěžovatelka rovněž samotná rozhodnutí ČTÚ o odkladu splatnosti vyúčtování, v jejichž důsledku stěžovatelka v podstatě přišla o 13 milionů Kč. Za prvé, obě rozhodnutí nebyla vůbec zdůvodněna, což je v rozporu s přímým pokynem v § 129 odst. 3 ZEK, dle kterého splatnost vyúčtování může ČTÚ odložit jen "v odůvodněných případech". Za druhé, vzhledem k chybějícímu odůvodnění není možné zjistit, jak, případně jestli vůbec se ČTÚ vypořádal s námitkami a argumentací stěžovatelky, které vznášela proti vydání rozhodnutí o odložení splatnosti vyúčtování. III. Vyjádření účastníků a replika stěžovatele 9. Zákaznice, aniž by byla právně zastoupena, zaslala Ústavnímu soudu místo vyjádření k ústavní stížnosti své vyjádření z roku 2016 k dovolání stěžovatelky. V něm vysvětlila, proč stěžovatelka není oprávněna podat proti rozhodnutím ČTÚ žalobu podle části páté o. s. ř. Ústavní soud i vzhledem k aktuální situaci (srov. i