I.ÚS 1963/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1963/19 ze dne 8. 1. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Otakara Vrbíka, zastoupeného Mgr. Martinou Jelínkovou, advokátkou, sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019 č. j. 27 Cdo 4484/2018-382, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 23 Co 249/2017-312, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 23 Co 249/2017-318, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. srpna 2016 č. j. 23 C 327/2009-265, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a JUDr. Tomáše Pelikána, sídlem Dušní 866/22, Praha 1 - Staré Město, jako insolvenčního správce dlužníka Pražské stavební bytové družstvo, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem, sídlem Jindřicha Plachty 3163/28, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 6. 2019, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 28, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Stěžovatel uzavřel dne 31. 12. 2003 smlouvu s Pražským stavebním bytovým družstvem (dále jen "družstvo"), na jejímž základě v něm měl jako jeho zaměstnanec vykonávat činnost "manažera pro komunikaci s veřejností". Za tuto činnost mu náležela mzda ve výši 10 000 Kč měsíčně, přičemž dodatkem ze dne 18. 12. 2008 došlo k jejímu zvýšení na 30 000 Kč měsíčně. V době uzavření smlouvy i jejího dodatku vykonával stěžovatel rovněž funkci člena představenstva družstva. Tato skutečnost byla ve smlouvě zohledněna v tom smyslu, že její platnost byla časově omezena na dobu výkonu uvedené funkce. Teprve uvedený dodatek změnil dobu trvání smlouvy na dobu neurčitou. 3. Vedlejší účastník coby insolvenční správce dlužníka dal stěžovateli dopisem ze dne 24. 7. 2009 výpověď podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, (dále jen "zákoník práce"). Tento dopis byl stěžovateli doručen dne 28. 7. 2009 a pracovní poměr mu měl zaniknout uplynutím dne 30. 9. 2009. Stěžovatel oznámil družstvu, že trvá na tom, aby jej dále zaměstnávalo. Dne 30. 11. 2009 podal žalobu, kterou se podle § 72 zákoníku práce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. 4. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobu rozsudkem ze dne 17. 8. 2016 č. j. 23 C 327/2009-265 zamítl. Předně se zabýval otázkou, zda mezi stěžovatelem a družstvem vůbec vznikl pracovní poměr. Vyšel přitom především z právních závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015 č. j. 21 Cdo 2687/2014-193, jímž bylo rozhodnuto v jiné věci, ve které se tento stěžovatel domáhal proti vedlejšímu účastníkovi zaplacení mzdy za období měsíců duben až září roku 2009 ve výši 124 020 Kč s příslušenstvím. 5. Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku zdůraznil, že fyzická osoba nevykonává činnost statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. Výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti totiž není druhem práce podle § 29 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen "zákoník práce 1965"), a vznik, zánik ani obsah tohoto právního vztahu nejsou upraveny pracovněprávními předpisy. Právní předpisy ani povaha obchodní společnosti ovšem nebrání tomu, aby fyzické osoby vykonávající funkci statutárního orgánu uskutečňovaly jiné činnosti pro tuto obchodní společnost na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru či jiného pracovněprávního vztahu výkon činnosti statutárního orgánu. 6. Činnosti, které měl stěžovatel vykonávat jako "manažer pro komunikaci s veřejností", vyplynuly z provedeného dokazování. Mělo jít o kontrolu majetku, kontrolu uživatelů bytů a nebytových prostor užívaných osobami, jež nejsou členy družstva, kontrolu nahlášených oprav, vyhotovování protokolů o kontrole, vyhledávání listin pro podávání žalob v archivu, přípravu podkladů pro podávání žalob, správu počítačové sítě, digitalizaci dokumentů, činnosti směřující k uzavírání nájemních smluv, analýzy událostí v družstvu, pořizování fotodokumentace pro potřeby zástupců družstva nebo účast na soudních jednáních. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tyto činnosti nelze oddělovat od řízení činnosti družstva a rozhodování o jeho záležitostech, v nichž spočívala podstata funkce člena představenstva družstva. V případě kontrolních, administrativních a jiných podobných úkonů prováděných stěžovatelem nebylo možné přehlédnout, že se bez takových činností do určité míry neobejde žádná organizační a řídící činnost. Výkonem funkce člena představenstva družstva byla i účast stěžovatele na soudních jednáních, neboť v řízení před soudem jedná za právnickou osobu její statutární orgán. Pokud jde o některé "technicky specifické činnosti" (například správa počítačové sítě), tyto měly být vykonávány toliko jednorázově (nahodile), a nikoli rozsáhle, soustavně či pravidelně. 7. V neposlední řadě Nejvyšší soud přihlédl ke skutečnosti, že pracovní poměr byl ve smlouvě sjednán pouze na dobu, po kterou bude stěžovatel zároveň členem představenstva družstva. Podle názoru Nejvyššího soudu tyto důkazy opodstatňovaly závěr, že stěžovatel měl na základě předmětné smlouvy jako zaměstnanec v pracovním poměru vykonávat právě činnost člena představenstva družstva. Protože však takovou činnost v pracovním poměru vykonávat nelze, tato smlouva měla být neplatným právním úkonem podle § 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce 1965. To znamená, že na jejím základě nemohl vzniknout platný pracovní poměr ani jiný pracovněprávní vztah a stěžovateli nemělo náležet ani právo na zaplacení mzdy podle této smlouvy. 8. Uvedené závěry převzal do svého rozhodnutí obvodní soud i v nyní posuzované věci. Dodal k nim, že neexistence pracovního poměru mezi stěžovatelem a družstvem má za následek, že naléhavý právní zájem podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu na určení neplatnosti výpovědi, jež byla udělena někým, kdo nebyl zaměstnavatelem stěžovatele, již neplyne přímo z § 72 zákoníku práce. Jeho existenci je naopak třeba prokazovat, což stěžovatel neučinil, a proto byla jeho žaloba zamítnuta. 9. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem ze dne 29. 11. 2017 č. j. 23 Co 249/2017-312, ve znění usnesení ze dne 29. 11. 2017 č. j. 23 Co 249/2017-318, potvrdil rozsudek obvodního soudu ve věci samé. I tento soud se ztotožnil s právním závěrem, že mezi stěžovatelem a družstvem nevznikl pracovní poměr z důvodu, že činnosti, které měl stěžovatel jako zaměstnanec družstva vykonávat, nebyly odlišné od činností člena představenstva družstva. Samotná činnost člena představenstva se nevykonává v pracovním poměru a ani ji nelze považovat za druh práce podle § 29 odst. 1 písm. a) zákoníku práce 1965. 10. Na těchto závěrech neměl nic změnit ani poukaz stěžovatele na nález ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 190/15 (N 171/82 SbNU 657; všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém se Ústavní soud zabýval otázkou výkonu činnosti statutárního orgánu, respektive člena statutárního orgánu v pracovněprávním vztahu. Městský soud podotkl, že na tento nález reagoval Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2017 č. j. 21 Cdo 3613/2015-430, v němž doplnil svou argumentaci pro závěr o absolutní neplatnosti pracovní smlouvy stěžovatele uzavřené s družstvem. Nebylo přitom podstatné, že vedlejší účastník jako insolvenční správce původně uznal pohledávku stěžovatele z pracovněprávního vztahu, mzdu za rok 2009 částečné vyplatil a až následně (v jiném řízení) se začal domáhat vydání takto vyplacené částky z titulu bezdůvodného obohacení. 11. Podle městského soudu obvodní soud správně uzavřel, že v případě stěžovatele nešlo o určovací žalobu podle § 72 zákoníku práce, u níž je naléhavý právní zájem dán přímo ze zákona, a tudíž v souladu s § 80 písm. c) občanského soudního řádu bylo třeba naléhavý právní zájem prokázat. Za situace, kdy platně nevznikl pracovní poměr, však takovýto zájem zjevně nebyl dán. Jestliže totiž mezi účastníky nevznikl pracovní poměr, je zcela logicky vyloučeno domáhat se úspěšně určení neplatnosti výpovědí. Stěžovatel navíc podal i žalobu o zaplacení peněžitého plnění z tvrzeného pracovněprávního vztahu, a proto určovací žaloba nemůže mít ani preventivní charakter. 12. Dovolání stěžovatele proti roz