I.ÚS 2012/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2012/20 ze dne 8. 10. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele L. N., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Petrem Balabánem, advokátem, sídlem Táborská 411/34, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020 č. j. 8 Tdo 266/2020-776 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2019 č. j. 8 To 78/2019-619, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 7. 2019 č. j. 9 T 3/2019-537 uznal vinným stěžovatele ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za jednání uvedené ve skutkové větě podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku, za užití § 54 odst. 1, 2 trestního zákoníku, byl odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody na dvacet dva let. Pro výkon trestu odnětí svobody byl stěžovatel dle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byla stěžovateli uložena povinnost nahradit škodu poškozeným a nahradit nemajetkovou újmu v penězích. 3. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 2. 10. 2019 č. j. 8 To 78/2019-619 dle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) trestního řádu byl napadený rozsudek zrušen a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) trestního zákoníku. Trestné činnosti se měl dopustit způsobem popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku a podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odsouzenému stěžovateli byla dle § 228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost nahradit škodu poškozeným a dále nahradit nemajetkovou újmu dle vyčíslené peněžní částky a podle § 229 odst. 2 trestního řádu byli poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, dovolání stěžovatele podané dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu z důvodu nesprávného právního posouzení skutku a jinému hmotněprávního posouzení odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti, shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, namítá, že se nedopustil zločinu vraždy, konkrétně nesouhlasí s tím jak je ve skutkové větě rozsudku krajského soudu popsaný způsob napadení Karla P. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozený") a tvrdil, že jeho záměrem bylo bránit se útoku poškozeného. 6. Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že právně překvalifikoval projednávaný skutek ze zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví dle § 145 odst. 1 trestního zákoníku na zvlášť závažný zločin vraždy dle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) trestního zákoníku. Krajský soud nevyložil, co jej vedlo ke změně právní kvalifikace a stěžovatel neměl dostatečnou možnost se k důvodům změny vyjádřit, proti takové kvalifikaci brojit a navrhovat důkazy. Postupem soudu došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Dle jeho přesvědčení nebyl prokázán úmysl stěžovatele poškozeného usmrtit a jeho jednání nelze posoudit ani jako nepravou lhostejnost. Stěžovatel poukázal na rozpory mezi výsledky provedeného dokazování a právním posouzením věci, které svědčí ve prospěch jeho obhajoby, ale dovolací soud vady odvolacího řízení nenapravil a toliko rekapituloval skutečnosti uvedené v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud se odmítl věcně zabývat námitkami stěžovatele s odůvodněním, že jsou neopodstatněné a tím odepřel stěžovateli právo na řádné projednání dovolání. 7. Stěžovatel se závěry krajského soudu polemizuje, a to i s odkazy na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a komentářovou judikaturu. Uvádí, že převládají názory, podle nichž skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Srozumění pachatele s následkem by však bylo možno dovodit v těch případech, kde lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem (tzv. nepravá lhostejnost). Podle názoru stěžovatele krajský soud ve vztahu k možnému smrtelnému následku nesprávně dovodil přímý úmysl [§ 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], což vrchní soud po provedeném dokazování změnil na nepřímý úmysl tzv. nepravou lhostejnost [§ 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku]. Podle stěžovatele nebylo prokázáno, že by se dopustil vraždy a tvrdil, že původním útočníkem byl poškozený a jeho jednání bylo vedeno v obraně. Obecné soudy porušily zásadu in dubio pro reo tím, že přijaly nesprávný právní závěr a dopustily se nezákonných rozhodnutí, neboť skutková tvrzení ve výroku napadeného rozsudku nalézacího soudu neodpovídají skutečné důkazní situaci. 8. Dále poukázal na vady předchozího řízení a tvrdil, že nebyl bez důvodných pochybností objasněn skutkový stav, soudy se nevypořádaly s provedenými důkazy (provedená rekonstrukce, opomenutí závěrů soudního znalce PhDr. Karla Netíka, výpověď a bezúhonnost stěžovatele) a nesprávně učinily závěry o použití kvalifikované skutkové podstatě zvlášť závažného zločinu vraždy. Stěžovateli byl uložen nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody ve výměře 17 let a poškozeným byly přiznány nároky na náhradu škody, aniž by soudy řádně zdůvodnily rozhodnutí o výši nároků, což považuje za nepřezkoumatelné. 9. Stěžovatel podáním ze dne 31. 7. 2020 doplnil ústavní stížnost a navrhl, aby Ústavní soud dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost rozhodnutí napadených ústavní stížností, včetně všech na ně obsahově navazujících rozhodnutí. V odůvodnění uvedl, že výkonem rozhodnutí hrozí stěžovateli nepoměrně větší újma než oprávněným poškozeným v exekučním řízení. Postižen je mimo jiné i dům, který je sice ve vlastnictví stěžovatele, ale užívá jej spolu s matkou, která nemá jinou možnost bydlení. Odložení výkonu rozhodnutí není v rozporu s veřejným zájmem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 12. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti směřující do oblasti porušení procesních předpisů, rozsahu a vad dokazování, jde o to