I.ÚS 2016/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2016/10 ze dne 13. 8. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky TROPPAU INVEST LEASING, spol. s r. o., se sídlem Těšínská 2759/30, 746 01 Opava, IČ: 62362887, zastoupené JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem Milíčova 12, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, č. j. 29 Cdo 1322/2009-252, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 10. 2008, č. j. 9 Cmo 212/2008-181, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 1. 2009, č. j. 9 Cmo 212/2008-198, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2008, č.j. 9 Cm 42/2005-130, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 4. 2008, č. j. 9 Cm 42/2005-130, ve věci stěžovatelky (žalobkyně) proti žalovanému správci konkursní podstaty (dále jen "žalovaný") úpadce Progres 3001, s.r.o. (dále jen "úpadce") o vyloučení věcí z konkursní podstaty, rozhodl tak, že žaloba na vyloučení označených nemovitostí (dále jen "nemovitosti") z konkursní podstaty úpadce se zamítá (výroková část I.) a že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 19.648,- Kč (výroková část II.). Krajský soud dospěl k závěru, že úpadce (Poznámka: v Obchodním rejstříku dříve zapsaný pod názvem CONTACT KOSCHANÝ, s.r.o.) uzavřel dne 8. 12. 1999 ohledně předmětných nemovitostí kupní smlouvu s kupujícím MOTORINVEST - EXPANDIA - GROUP, a.s. (dále jen "MIEG"), avšak ten následně uzavřel ohledně těchto nemovitostí kupní smlouvy ze dne 29. 3. 2000 a ze dne 15. 5. 2002 se stěžovatelkou. Stěžovatelka se však vlastníkem předmětných nemovitostí nestala, neboť kupní smlouva ze dne 8. 12. 1999 (uzavřená mezi úpadcem a kupujícím MIEG) je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 o. z.; důvodem je skutečnost, že mezi převáděnými nemovitostmi byla pozemková parcela č. X - zastavěná plocha o výměře 1021 m2, zapsaná v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště O. (dříve Katastrální úřad v O. na LV č. XX pro obec O. a k.ú. Opava-Předměstí (dále jen "pozemková parcela č. X"), na kterou se vztahoval zákaz převodu ve smyslu § 335 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, který byl uložený exekučním příkazem Finančního úřadu v Opavě ze dne 10. 8. 1998, č. j. 105405/98/384940/6156. Vzhledem k tomu, že v kupní smlouvě ze dne 8. 12. 1999 (uzavřené mezi úpadcem a kupujícím MIEG), kterou se převádělo více nemovitostí, není cena jednotlivých nemovitostí specifikována (a to ani odkazem na znalecký posudek), ale účastníci si sjednali cenu jedinou částkou 10.000.000,- Kč a z povahy převáděných nemovitostí (pro jejich odlišnost) je zřejmé, že nemůže jít o stejné ceny, pak platí, že je-li smlouva neplatná ohledně převodu jedné z nemovitostí (tj. vůči pozemkové parcele č. x), je neplatná i v části týkající se zbývajících nemovitostí; krajský soud v této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na jeho rozsudek ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000. Kupující MIEG se proto na základě neplatné kupní smlouvy (neplatné pro rozpor se zákonem, § 39 o. z.) nestal vlastníkem převáděných nemovitostí, a proto jsou neplatné i kupní smlouvy ze dne 29. 3. 2000 a ze dne 15. 5. 2002, na jejichž základě prodávající MIEG převáděl tyto nemovitosti dále na stěžovatelku. Při obecně platné zásadě, podle níž nikdo nemůže na jiného převést víc práv než má on sám, se proto vlastníkem nemovitostí nestala ani stěžovatelka na základě kupní smlouvy ze dne 29. 3. 2000 uzavřené s prodávajícím MIEG, neboť takový převod je neplatný. Krajský soud konečně z kupní smlouvy o prodeji nemovitostí ze dne 1. 9. 2005 zjistil, že tato byla uzavřena mezi stěžovatelkou jako prodávající a společností FERRAM, a.s. jako kupujícím (dále jen "kupující FERRAM"). Krajský soud dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Zdůraznil, že řízení o vyloučení věci z konkursní podstaty (§ 19 ZKV) je ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř. sporem vyvolaným konkursem, tedy řízením, ve kterém se uplatňuje koncentrace řízení ze zákona. Jedná se o zákonný zákaz uvádění rozhodných skutečností a označování důkazu po skončení prvního jednání. O uplatnění koncentrace řízení byli účastníci řízení poučení v předvolání k prvnímu jednání. Stěžovatelka ke zjištění jí tvrzeného vlastnického práva navrhla u prvního jednání výpis z katastru nemovitostí a souhlasné prohlášení o odstoupení, na základě kterého se obnovilo vlastnické právo. Krajský soud však ze souhlasného prohlášení zjistil, že skutečností, kterou mělo dojít ke změně vlastnického práva, je dohoda o odstoupení ze dne 11. 5. 2007; tato skutečnost však nebyla stěžovatelkou ani tvrzena a ani dohoda o odstoupení nebyla označena k důkazu. Krajský soud tedy v souladu se zásadou koncentrace u dalšího jednání již stěžovatelku nevyzýval k doplnění tvrzení a k označení důkazu, neboť by se nejednalo o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést. Soud by k dalším skutečnostem a důkazům, které by účastník uplatnil později než u prvního jednání, nemohl přihlížet. Stěžovatelka tak neprokázala, že je vlastníkem předmětných nemovitostí; skutečnost, že je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník, bez dalšího vlastnictví neprokazuje. Krajský soud také poukázal na to, že okolnost, zda druhý účastník byl při uzavírání smlouvy v dobré víře, že nemovitost nabývá od vlastníka, je zde nerozhodná; dobrá víra má v tomto směru právní význam jen tehdy, stanoví-li to zákon. Dobrá víra stěžovatelky by byla rozhodná pouze potud, že by jí bylo možné přiznat veškerá práva a povinnosti oprávněného držitele tak, jak vyplývají z § 129 a násl. o. z. Pro nabytí vlastnického práva ke sporným nemovitostem by však měla dobrá víra význam pouze za předpokladu, že by byla doprovázena zákonem stanovenou držbou sporných nemovitostí a mohlo tak dojít k vydržení. Od nevlastníka tak nelze nabýt vlastnictví k nemovitosti, i když nabyvatel vychází ze zápisu v katastru nemovitostí označujícího převodce za vlastníka této nemovitosti. Krajský soud - pokud jde o stěžovatelkou uváděnou judikaturu Ústavního soudu o ochraně vlastnického práva třetích osob, jež věc nabyly od nevlastníka - konstatoval, že jde o situaci, kdy ochrana vlastnického práva je poskytována osobám, které vlastnické právo v dobré víře nabyly s tím, že dodatečným odpadnutím právního důvodu, na základě kterého nabyl vlastnictví kterýkoliv z právních předchůdců vlastníka, nemůže být již nabyté vlastnické právo dotčeno. Krajský soud konečně (na základě provedených důkazů) neshledal, že by předmětné nemovitosti byly na základě kupní smlouvy převáděny na osoby uvedené v § 196a odst. 3 obch. zák. a hodnota převáděného majetku by tak musela stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 10. 2008, č. j. 9 Cmo 212/2008-181, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 1. 2009, č. j. 9 Cmo 212/2008-198, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výroková část I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta náklady odvolacího řízení ve výši 15.910,30 Kč (výroková část II.). Odvolací soud v odůvodnění mimo jiné konstatoval, že tím, že vykonatelným rozhodnutím finančního úřadu bylo úpadci zakázáno převést pozemkovou parcelu č. X, bylo jeho vlastnické právo oslabeno o jednu jeho složku, tj. o oprávnění s věcí nakládat - nemohl ji zcizit (§ 123 o. z.); soud poukázal na absolutní neplatnost kupní smlouvy ze dne 8. 12. 1999 pro rozpor se zákonem a dále zdůraznil absolutní neplatnost této smlouvy jako celku. Odvolací soud nepřisvědčil ani argumentaci stěžovatelky, že hmotněprávní účinky kupní smlouvy ze dne 8. 12. 1999 nastaly až poté, kdy účinky exekučního příkazu pominuly, a to s odkazem na to, že platnost právního úkonu je nutno posuzovat vždy k okamžiku, kdy byl učiněn. Vrchní soud uzavřel s tím, že stěžovatelka nemohla na základě kupních smluv ze dne 29. 3. 2000 a ze dne 15. 5. 2002 nabýt vlastnické právo od nevlastníka; zdůraznil, že argumentace dobrou vírou, ústavními principy a ochranou vlastnického práva není namístě, neboť kupní smlouva ze dne 8. 12. 1999, ve které bylo výslovně upozorňováno na existenci exekučního příkazu týkajícího se pozemkové parcely č. X, byla založena ve sbírce listin u příslušného katastrálního úřadu a stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby před uzavřením kupních smluv s prodávajícím MIEG do tohoto předchozího nabývacího titulu nahlédla. Odvolací soud konečně vyhodnotil jako nedůvodnou námitku podjatosti soudkyně JUDr. Jany Martínkové, neboť i kdyby její sestra JUDr. K. M. byla jako správkyně konkursní podstaty úpadce P & PARTNER, a.s. jedním z konkursních věřitelů úpadce,