I.ÚS 2037/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2037/19 ze dne 4. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Vladimíra Sládečka a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., přechodně Imigrační vazba Filipínské republiky Manila, Filipíny, zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem se sídlem Navrátilova 675/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019, č. j. 4 Tdo 113/2019-116, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. října 2018, č. j. 6 To 36/2018-5851 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 26. ledna 2018, č. j. 68 T 1/2014-5506, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 2 odst. 2 a odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 36, čl. 37, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z přiložených dokumentů a ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 26. 1. 2018, č. j. 68 T 1/2014-5506, byl stěžovatel a spoluobviněná B. P. uznáni vinnými třemi trestnými činy znásilnění podle § 241 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. jako spolupachatelé, za jednání popsaná v bodech ad 1) - 2), ad 3) a ad 4) - 5) výroku o vině, a trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák. jako spolupachatelé, za jednání popsané v bodě ad 6) výroku o vině. Za to byli oba obvinění podle § 241 odst. 3 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák., odsouzeni k trestům odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jejichž výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jim soud uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 60 000 Kč. Další poškozené byly podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Součástí rozsudku byl rovněž výrok podle § 226 písm. a) tr. ř., jímž byli oba obvinění zproštěni obžaloby pro skutky, jichž se měli dopustit vůči specifikovaným poškozeným a v nichž byl spatřován trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., a dále výrok podle § 226 písm. c) tr. ř., jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutek, jímž měl spáchat trestný čin pomluvy podle § 206 odst. 1, odst. 2 tr. zák. na uvedené poškozené. Ta byla v uvedené souvislosti výrokem podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na občanskoprávní řízení. 3. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání obvinění, proti nimž bylo vedeno řízení jako proti uprchlým podle § 302 a násl. tr. ř., dále státní zástupce v neprospěch obviněných do výroků o vině, trestu, náhradě škody i nemajetkové újmy a rovněž do celé zprošťující části rozsudku, včetně rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy, a konečně poškozená, která brojila proti výroku, jímž byla v rámci zprošťující části rozsudku odkázána s uplatněnými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na občanskoprávní řízení. 4. Vrchní soud v Olomouci o těchto opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 11. 10. 2018, č. j. 6 To 36/2018-5851, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce, spoluobviněné a stěžovatele napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. pak oba obviněné nově uznal vinnými trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zák., jako spolupachatele. Skutkový základ je popsán ve výroku rozsudku. Za to odvolací soud spoluobviněné uložil podle § 241 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon je zařadil do věznice s ostrahou. Stěžovatel byl podle § 241 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Oběma obviněným pak soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost, zaplatit společně a nerozdílně poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 60.000 Kč (výrok ad I. rozsudku). Odvolání další poškozené vrchní soud podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl (výrok ad II.). Ve zbývající části byla podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc po zrušení rozsudku vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí (výrok ad III.). 5. Výrok ad I. rozsudku odvolacího soudu napadli oba obvinění dovoláními, v nichž shodně uplatnili důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř. 6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2019, č. j. 4 Tdo 113/2019-116, dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestní řízení vůči němu bylo vedeno jako proti uprchlému, ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Svým pobytem v cizině se totiž nevyhýbal trestnímu stíhání a ani se neskrýval. Soud byl obeznámen s tím, že se stěžovatel nachází ve "vyhošťovací/detenční" vazbě na Filipínách a je tedy omezen na osobní svobodě. Stěžovatel se domnívá, že pokud je v zahraničí omezen na osobní svobodě a nebylo mu řádně doručeno předvolání k hlavnímu líčení ani jiné soudní písemnosti, nelze mu přičítat odpovědnost za neúčast při soudních jednáních v České republice a vést s ním řízení jako s uprchlým. Stěžovatel dále namítá, že jeho výslech soudy mohly uskutečnit prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Stěžovatel zdůrazňuje, že žádným způsobem výslovně ani mlčky neprojevil, že se nechce svého trestního stíhání účastnit. Stěžovatel především zcela odmítá závěr odvolacího soudu, že se trestnímu řízení svým postupem snaží jednou provždy vyhnout. Zdůraznil, že komunikuje s orgány činnými v trestním řízení prostřednictvím e-mailu a Vrchní soud v Olomouci kontaktoval dokonce telefonicky, čímž naopak zřetelně projevil svou vůli se trestního řízení v České republice osobně účastnit. 8. Stěžovatel dále namítá, že obhajoba neměla možnost vyslechnout svědkyni N. Její výslech z přípravného řízení údajně nebyl u soudu čten jako důkaz. Obecné soudy přesto přijaly závěr, že její výpověď je věrohodná. Odvolací soud navíc bez provedení výslechu svědkyně na základě její výpovědi změnil popis skutku tak, že při naplnění zákonného znaku trestného činu bylo namísto "zneužití bezbrannosti jiného" užito formulace "násilím donutili jiného". 9. Opomenutým důkazem zůstal i návrh obhajoby na přehrání záznamu o telefonickém rozhovoru obviněných s vedoucí kanceláře 6 To Vrchního soudu v Olomouci. Jeho obsahem přitom byla jejich žádost, aby jim bylo doručeno předvolání k veřejnému zasedání, a sdělení, že jsou schopni k věci vypovídat prostřednictvím videokonferečního zařízení. 10. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že v rámci řízení o ústavní stížnosti je oprávněn rozhodovat pouze o rozhodnutích/výrocích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, ale i potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud opakovaně odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou v případě, v němž existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla ukončena, ale vrácena soudu či jinému orgánu státní moci k dalšímu řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 125/09, ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 2948/10, ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3256/10, a ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 256/11). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom podle již ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opakovaně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí. 11. Z procesního hlediska je nutné zohlednit, že Vrchní soud v Olomouci rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, v celém rozsahu zrušil, o části jednání stěžovatele rozhodl sám (výrok I.) a ve zbývající zrušené části věc vrátil soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí (výrok III.). V této části věci, která byla výrokem III. rozsudku vrchního soudu vrácena, dosud probíhá trestní řízení, ústavní stížnost napadající tento výrok odvolacího soudu je proto nyní nepřípustná a Ústavní soud ji proto podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. 12. Ústavní soud ve zbývající části posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 13. Výhrady stěžovatele se vztahují v první řadě ke zpochybnění závěru soudů, že u něj byly naplněny zákonné podmínky umožňující vést trestní řízení proti uprchlému. 14. Ústavní soud si je vědom