I.ÚS 2126/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2126/23 ze dne 6. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2023 č. j. 4 Tdo 99/2023-1947, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. června 2022 č. j. 4 To 26/2022-1862 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. června 2021 č. j. 24 T 151/2013-1796, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Děčíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (pod bodem II), kterého se dopustil společně se spoluobviněnými (dnes již odsouzenými) P. B. a D. F. (zkráceně uvedeno) tím, že dne 24. 7. 2011 obviněný P. B. na základě pokynu a příslibu finanční odměny ve výši 5 000 Kč od obviněného D. F. úmyslně naboural s vozidlem VW Passat, jehož majitelem byl stěžovatel, čelně do skály, a následně podle pokynu obviněného D. F., který zinscenovanou dopravní nehodu na místě řídil, předal nabourané vozidlo stěžovateli coby jeho majiteli, který na místo dopravní nehody zavolal policii a před policisty vystupoval dále jako řidič vozidla v době dopravní nehody, kdy na základě takto zinscenované dopravní nehody stěžovatel nahlásil pojistnou událost spočívající v uvedené dopravní nehodě poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, která mu z titulu havarijního pojištění vozidla VW Passat vyplatila pojistné plnění v celkové částce 175 845 Kč. Za to byl stěžovateli uložen podle § 210 odst. 4 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. 3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl jako nedůvodné. 4. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Po posouzení věci mimo jiné shledal, že zásada kontradiktornosti řízení ve vztahu k vypracovanému znaleckému posudku z oboru dopravy i ve vztahu k prověrce na místě podle § 104e trestního řádu byla dodržena. Dále zdůraznil, že výpověď P. B. nepředstavuje jediný usvědčující důkaz, jak tvrdí stěžovatel, a že věrohodnost jeho výpovědi podpořily pořízené odposlechy a závěry znaleckého posudku z oboru dopravy, ale i další důkazy. Ve vztahu k námitkám stran způsobu realizace výslechu obviněného P. B. v hlavním líčení Nejvyšší soud zejména akcentoval, že jmenovaný obviněný byl v hlavním líčení po řádném poučení k věci vyslechnut, když výslovně uvedl, že vypovídat bude a že platí to, co řekl v přípravném řízení. S ohledem na to, že jeho výpověď učiněná v hlavním líčení byla jednak stručná, jednak si již určité okolnosti nebyl schopen vybavit nebo si je nepamatoval, což také výslovně soudu sdělil, a rovněž měl prokazatelně tendenci tzv. skákat z jednoho skutku na druhý, kladl předseda senátu okresního soudu obviněnému doplňující otázky, kterými chtěl věc náležitě objasnit. Takový postup považoval Nejvyšší soud za dané situace za postup souladný s § 92 odst. 1 trestního řádu. Byť předseda senátu okresního soudu obviněnému P. B. určité části jeho výpovědi z přípravného řízení v hlavním líčení přečetl, za podstatné Nejvyšší soud považoval, že okresní soud hodnotil výpověď tohoto obviněného logicky v kontextu dalších provedených důkazů s tím, že i nepřečetl-li by okresní soud v hlavním líčení určité části výpovědi obviněného P. B. z přípravného řízení a vycházel toliko z jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení, tak by tato postačila spolu s dalšími provedenými důkazy k formulování skutkového stavu, který je vyjádřen ve výrokové části rozsudku okresního soudu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po podrobné rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že výpovědi spoluobviněného P. B. byly provedeny a hodnoceny v rozporu s trestním řádem. Znovu poukazuje na to, že okresní soud přistoupil ke čtení výpovědi P. B. z přípravného řízení podle § 207 odst. 2 trestního řádu, což podle stěžovatele nebylo možné, neboť byl pořízen v době před zahájením jeho trestního stíhání a on ani jeho právní zástupce o něm nebyli vyrozuměni. K tomu odkazuje na nález ze dne 29. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3585/18 (pozn. N 73/93 SbNU 365, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel je přesvědčen, že § 212 trestního řádu a § 207 odst. 2 trestního řádu jsou speciálními ustanoveními, která lze mimo jiných podmínek užít pouze za předpokladu, že vyslýchaná osoba odmítne vypovídat anebo vypovídá skutečnosti, které jsou rozporné s dřívější výpovědí, nikoliv uvede-li vyslýchaná osoba, že si na danou skutečnost nevzpomíná. Tvrdí, že jeho vina se většinově zakládá právě na skutečnostech, které P. B. vypověděl v přípravném řízení. Podrobně rozebírá, co P. B. sdělil před soudem a co vypověděl v přípravném řízení, a na základě toho nesouhlasí s učiněnými závěry rozhodujících soudů. 6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel, totožně jako v předchozích stadiích trestního řízení, zpochybňuje procesní použitelnost prověrky na místě podle § 104e trestního řádu a znaleckého posudku Ing. Miloslava Řeháka. Poukazuje na to, že prověrka na místě byla pořízena na základě podání vysvětlení P. B. z přípravného řízení, když ještě nebyly zahájeny úkony trestního řízení k jeho osobě. Stejně tak podklady pro znalecký posudek Ing. Miloslava Řeháka byly podle něj pořízeny z poznatků z prověrky na místě, vše před zahájením jeho trestního stíhání. Proto jde podle něj o procesně nepoužitelné důkazy. Je toho mínění, že aby mohla být zachována práva osob a kontradiktornost trestního řízení, je možné konat prověrku na místě s podezřelou osobou pouze za předpokladu, že tato osoba jako jediná přichází do úvahy jako obviněný, což nebyl případ posuzované věci. Předmětné úkony nebyly podle stěžovatele svou povahou úkony neodkladnými a nebyl dán žádný legitimní důvod, pro který by prověrka na místě za účasti znalce Ing. Miloslava Řeháka, který zde shromáždil své podklady, nemohla být odložena na dobu po zahájení jeho trestního stíhání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soud