I.ÚS 227/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 227/11 ze dne 1. 11. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Markop FL, s. r. o., se sídlem Komenského 536/28, 350 02 Cheb, zastoupené JUDr. Petrem Orctem, advokátem, se sídlem Na Vyhlídce 53, 360 21 Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3077/2008, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 25 Co 58/2007, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, takto Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, zejm. právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve dvou rovinách. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 16. října 2006, č. j. 14 C 66/2003-286, bylo rozhodnuto, že žalovaná stěžovatelka je povinna bezplatně odstranit vady díla - rodinného domu s garáží a terénními úpravami, konkrétně vyjmenované ve výroku I. nebo uhradit žalobci slevu z ceny díla ve výši 244.740,- Kč, dále v části týkající se požadavku na odstranění vad díla, vyjmenovaných ve výroku II. nebo zaplacení slevy z ceny ve výši 1,483.410,- Kč a v části týkající se požadavku žalobce na náhradu škody ve výši 750.467,50 Kč, žalobu zamítl a ve výroku III. uložil žalované uhradit žalobci 52.100,- Kč jako náhradu škody. Ve výrocích IV. a V rozhodl soud o nákladech řízení. Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 25 Co 58/2007, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II., pokud jím bylo rozhodnuto o bezplatném odstranění vad díla a o slevě z ceny díla, změnil tak, že a) žalovaný je povinen odstranit vady díla jejich bezplatnou opravou, a to u vyjmenovaných vad díla nebo zaplatit žalobci slevu z ceny díla ve výši 314.840,- Kč a b) v části týkající se požadavku na bezplatné odstranění vad díla u 4 vyjmenovaných vad č. 27, 30, 32 a 36 žalobu zamítl a dále zamítl ve zbytku požadovanou slevu z ceny díla ve výši 1,413.310,- Kč (výrok I.). Ve výroku II. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byl zamítnut požadavek žalobce na náhradu škody ve výši 750.467,50 Kč, jakož i výrok III., pokud jím byl žalovaný zavázán uhradit žalobci na náhradu škody 52.100,- Kč, stejně tak v závislých výrocích o nákladech řízení, tj. ve výrocích IV. a V., zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Obecné soudy vyšly po skutkové stránce především ze znaleckého posudku a ve větší části vytýkaných vad byl požadavek žalobce na bezplatné odstranění vad shledán důvodným včetně slev z ceny díla podle § 439 odst. 1 obchodního zákoníku. Požadavek žalobce na náhradu škody podle § 373 obch. zák. posoudil soud jako jen zčásti důvodný. Odvolací soud se ztotožnil se závěry o odpovědnosti zhotovitele za reklamované vady, kromě vad pod čísly 14, 27, 32, 30 a 36. Závěr ve věci vady č. 14 nebyl správný, protože charakter této vady vylučuje, jak potvrdil i "dovyslechnutý" znalec před odvolacím soudem, že by se v době přejímky jednalo o vadu zřejmou (nefunkčnost byla způsobena při nedostatečném ošetření kovových prvků postupnou korozí). Vady č. 27 a 32 mají původ ve vadné projektové dokumentaci, jak potvrdil i znalec a zhotovitel tyto vady nemohl zjistit a proto ani neodpovídá podle § 561 obch. zák. U vady č. 30 znalec před odvolacím soudem uvedl, že šlo o vadu zřejmou při předání díla, která tudíž nebyla včas reklamována. U vady č. 36 odvolací soud zjistil, že žalobce, jak sám potvrdil - uváděl jako místo výskytu plísní strojovnu bazénu, avšak nedopatřením, neboť místem výskytu byla jen chodba a strojovna topení, přičemž i podle závěru znalce bylo dodáno odvlhčovaní zařízení, které měl žalobce jako uživatel udržovat v provozu, aby vzniku plísní zabránil. Odpovědnost zhotovitele za vadu č. 36 proto není dána. Pokud jde o požadavek žalobce na slevu z ceny díla jako eventuální petit, odvolací soud se po slyšení znalce ztotožnil se soudem prvního stupně, avšak jen s tím, že u vady č. 9 je nutno slevu zvýšit o 75.600,- Kč, u vady č. 14 doplnit slevu o 9.000,- Kč a naopak u vad č. 27 a 30 neoprávněné slevy 12.500,- Kč a 2.000,- Kč stornovat, takže částka určená soudem prvního stupně ve výši 244.740,- Kč byla modifikována na částku 314.840,- Kč. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3077/2008, rozhodl tak, že dovolání stěžovatelky, směřující proti výroku I. písm. a), s výjimkou vad č. 14, 22, 23, 29 a 31 a slevy z ceny ve výši 70.100,- Kč a směřující proti výroku I. písm. b) rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. března 2008, č. j. 25 Co 58/2007-348, se odmítá. Výrokem II. rozhodl tak, že dovolání proti výroku I. písm. a) v části týkající se vady č. 14, 22, 23, 29 a 31 a slevy z ceny díla ve výši 70.100,- Kč rozsudku odvolacího soudu, se zamítá. Ve výroku III. rozhodl o nákladech dovolacího řízení. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v řízení nebyly dodrženy zásady spravedlivého procesu, rovnost účastníků řízení, zásada volného hodnocení důkazů, zásada dvojinstančnosti řízení a požadavek na řádné odůvodnění. Ve věci byly provedeny důkazy mj. posudkem odborníka na statiku, vypracovaný na objednávku žalobce, znaleckým posudkem znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, jakožto soudem ustanoveným znalcem, a stanoviskem znalce z oboru stavebnictví se specializací na statiku pozemních staveb, vypracovaný z podnětu stěžovatelky. Stěžovatelka namítá, že soudy vycházely především z prvních dvou posudků, které hodnotily jako objektivní a věcné, a naopak ignorovaly závěry třetího posudku, jež považovaly za neobjektivní a osamocené. Stěžovatelka v tom spatřuje bezdůvodnou diferenciaci důkazní síly všech posudků a zároveň základ pro nerovné postavení účastníků řízení. Stěžovatelka dále zpochybňuje osobu znalce ustanoveného soudem a jeho odbornost ve vztahu k některým jemu předloženým otázkám. Obecné soudy se podle jejího názoru bezvýhradně ztotožnily se závěry znalce, aniž by k tomu připojily své vlastní hodnotící úvahy. Porušení zásady dvojinstančnosti řízení stěžovatelka spatřuje stěžovatelka v tom, že odvolací soud prováděl v řízení dokazování výslechem znalce k závěrům jím vypracovaného znaleckého posudku. Tento postup však považuje za rozporný s § 205a o. s. ř. a § 213 odst. 4 o. s. ř. Celkově hodnotí stěžovatelka napadená rozhodnutí jako nepřezkoumatelná a nepřesvědčivá. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)]. Otázka závěrů obecných soudů, která tvoří těžiště námitek stěžovatelky, nedosahuje ústavní úrovně. Ve věci soudy zvažovaly znalecké posudky, resp. odborná stanoviska, přičemž základní skutková zjištění učinily ze znaleckého posudku Ing. Č., kterého odvolací soud dle § 213 odst. 2 o. s. ř. "dovyslechl." Z uvedeného plyne, že závěry soudů nebyly učiněny svévolně, resp. že by z citovaných posudků vůbec neplynuly. V těchto intencích proto odvolací soud i dílčí závěry soudu prvního stupně korigoval. Vzhledem k rozsahu dokazování a