I.ÚS 231/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 231/09 ze dne 15. 2. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. D., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 3. 2008, č. j. 6 PP 6/2007-63, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 14 To 642/2008, za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 2. 2009, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 26. 3. 2008, č. j. 6 PP 6/2007-63 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým bylo dle § 64 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") rozhodnuto, že se neosvědčil v době podmíněného propuštění a zbytek trestu odnětí svobody z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 5 T 253/2005, vykoná. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 14 To 642/2008 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž byla podle § 148 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu. Stěžovatel především nesouhlasí s tím, že řízení před soudem prvého stupně bylo vedeno jakožto proti uprchlému. Má pochybnosti o tom, zda ve vykonávacím řízení probíhajícím po právní moci rozsudku je možno řízení proti uprchlému vést. Z ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu vyplývá, že řízení proti uprchlému je možno vést pouze v tom stádiu trestního řízení, které může skončit odsuzujícím rozsudkem, který je pak možno na návrh odsouzeného zrušit. Z toho je možno dovodit, že ve vykonávacím řízení není možno konat řízení proti uprchlému, protože odsouzený pak nemá žádné prostředky k obraně. Navíc tvrdí, že nebyly splněny podmínky pro řízení proti uprchlému podle § 302 trestního řádu, neboť se nevyhýbal trestnímu řízení pobytem v cizině, ani se neskrýval. Od svého propuštění z výkonu trestu a z azylového zařízeni žije na adrese B., která je nahlášena na cizinecké policii. Vzhledem k nezákonnosti řízení proti uprchlému bylo nezákonné rovněž ustanovení obhájce JUDr. S. P. Tento obhájce se nemohl ani platně vzdát práva stížnosti a oznámení napadeného usnesení tomuto obhájci nemá žádné právní následky. Při své úloze hájit práva stěžovatele ustanovený obhájce selhal, kdy ze spisu vyplývá, že před veřejným zasedáním nenahlédl do spisu a u veřejného zasedání sám, v rozporu se zájmy stěžovatele, souhlasil s návrhem státního zástupce na nařízení zbytku výkonu trestu a ihned poté se vzdal práva stížnosti. Dále stěžovatel uvádí, že jakmile se dozvěděl o vydání usnesení o nařízení výkonu zbytku trestu, podal proti němu prostřednictvím zvoleného obhájce stížnost dne 10. 11. 2008 a v této stížnosti uplatnil v podstatě výše uvedenou argumentaci. Krajský soud ji však podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítl jakožto opožděnou, aniž se jakkoli vypořádal se stížnostními námitkami stěžovatele. Pouze konstatoval, že usnesení soudu prvého stupně vydané v řízení proti uprchlému je od 26. 3. 2008 pravomocné, neboť se obhájce i státní zástupce vzdali práva stížnosti. Stěžovatel konstatuje, že neměl možnost vznést námitku, že byl od 1. 3. 2007 v postavení žadatele o mezinárodní ochranu. Pokud byl dne 9. 3. 2007 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a byla mu stanovena lhůta pro vycestování 7 dnů, nemohl opustit v této lhůtě území České republiky, protože jakožto žadatel o mezinárodní ochranu byl podle § 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů vyňat z působnosti tohoto zákona a nemohl tedy získat vízum, popřípadě výjezdní příkaz, který by ho opravňoval k vycestování z území České republiky. Stěžovatel má za to, že uvedenými pochybeními došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť byl zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, neboť soud prvého stupně mu neposkytl ochranu a svoje rozhodnutí řádně neodůvodnil, a v čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť bylo porušeno jeho právo na právní pomoc, když soud připustil v jeho řízení formální obhajobu v rozporu s jeho zájmy, a v čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, když řízení proti uprchlému bylo konáno nezákonně a byla mu vzata možnost jednání v jeho přítomnosti a možnost sám se hájit. Proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil. Rovněž navrhl, aby Ústavní soud postupoval podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť to zjevně není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a mohlo by dojít k situaci, kdy v průběhu řízení u Ústavního soudu stěžovatel zbytek trestu vykoná a případný úspěch ve věci tak pro něho nebude mít faktický význam. II. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Okresní soud uvedl, že jestliže je namítáno, že řízení proti uprchlému bylo proti stěžovateli vedeno nezákonně, a to z těch důvodů, že z ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu vyplývá, že řízení proti uprchlému je možno vést pouze v tom stadiu trestního řízení, které může skončit odsuzujícím rozsudkem, který je pak možno na návrh odsouzeného zrušit, má za to, že obhájce hodnotil ustanovení trestního řádu odděleně a povrchně. Z § 302 trestního řádu je zřejmé, že řízení proti uprchlému lze vést proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině, nebo tím, že se skrývá. Rovněž v § 305 trestního řádu se hovoří o konání řízení proti uprchlému po podání obžaloby. Z § 12 odst. 10 trestního řádu pak zcela jasně vyznívá, že trestním řízením se rozumí řízení podle tohoto zákona (rozuměno trestního řádu). Nikde tudíž není řečeno, že by řízení proti uprchlému ve stadiu vykonávacího řízení podle trestního řádu konáno být nemohlo, právě naopak. To, že § 306a odst. 2 trestního řádu umožňuje odsouzenému podat návrh na zrušení rozhodnutí pouze vůči rozsudku, v žádném případě neznamená, že by to znemožňovalo vést řízení proti uprchlému ve všech stádiích trestního řízení. Na argumentaci, že nebyly splněny podmínky, aby bylo vedeno řízení proti uprchlému podle § 302 trestního řádu, neboť stěžovatel se nevyhýbal trestnímu řízení pobytem v cizině, ani se neskrýval, naopak, žil po celou dobu na adrese B., která byla nahlášena na cizinecké policii, lze říci jen, že toto tvrzení je naprosto nepravdivé. Ze zprávy města Brna, která se nachází na č. l. 54 spisu, a ze zprávy Policie České republiky, která se nachází na č. l. 47 spisu, je naprosto zřejmé, že na uvedené adrese dotyčný nežil, nebyl tam hlášen, nezdržoval se tam, nebyl tam opakovaně zastižen, čili se jednalo o adresu ryze formální. Nebylo známo, kde se zdržuje, vyhýbal se kontaktu s orgány činnými v trestním řízení i s orgány samosprávy, nebyl prokazatelně na žádné konkrétní místo v České republice vázán, pravomocně mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. března 2005, sp. zn. 5 T 253/2005, usnesením okresního soudu sp. zn. 6 PP 6/2007 mu bylo dne 9. března 2007 uloženo, aby do sedmi dnů od podmíněného propuštění, k němuž došlo téhož data, opustil území České republiky, aby tak byl realizován trest vyhoštění, který mu byl předtím uložen. Tohoto faktu si byl odsouzený vědom, byl o něm náležitě poučen v rámci řízení o podmíněném propuštění, soud měl tudíž všechny důvody považovat ho za uprchlého, neboť se nezdržoval na žádném určitém místě v České republice, ani se tam po vší správnosti zdržovat neměl, protože byl pravomocně vyhoštěn. Pakliže odsouzený činil cokoliv jiného, než opustil území České republiky, choval se protiprávně a z toho soud vycházel i při svém rozhodování ohledně výkonu zbytku trestu po podmíněném propuštění. Jde-li o ustanovení obhájce, to vyplývá z § 36 odst. 1 písm. c) trestního řádu, kdy je přímo řečeno, že v řízení proti uprchlému musí mít dotyčný obhájce. Tento obhájce pak podle § 304 trestního řádu přebírá práva jako obviněný (odsouzený), tedy může se i vzdát práva stížnosti, na základě čehož může dojít k vyhotovení zkráceného usnesení (§ 134 odst. 3 trestního řádu). Ani v tomto ohledu okresní soud nepochybil. S ohledem na situaci, která ve věci byla, soud není přesvědčen o tom, že by se ustanovený obhájce choval v rozporu se zájmy stěžovatele a porušoval své povinnosti. Okresní soud též vyjádřil přesvědčení, že práva, která stěžovatel vyjmenoval, se vztahují, tak jak je vykládá, pře