I.ÚS 2331/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2331/08 ze dne 17. 12. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera a o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Ondřejem Pivoňkou, advokátem se sídlem Laurinova 1049, Mladá Boleslav, proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 5. 12. 2007 č. j. 2 T 98/2007-889, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2008 č. j. 12 To 18/2008-936, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008 sp. zn. 11 Tdo 541/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1) Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručené práva zakotvená v čl. 8 odst.2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. 2) Přestože stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, v petitu v samotném závěru ústavní stížnosti neuvedl výslovně shora citované usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud má za to, že jde o zjevnou nesprávnost odstranitelnou výkladem projevu vůle stěžovatele, zobrazené v obsahu ústavní stížnosti. Již na úvodní straně ústavní stížnosti je uveden Nejvyšší soud coby účastník řízení o této ústavní stížnosti, což je projevem toho, že ústavní stížnost měla na mysli napadnout i citované usnesení Nejvyššího soudu. Na s. 6 sub V. se dokonce výslovně praví, že „Proti rozsudku soudu I. stupně a rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR podávám tuto stížnost, neboť těmito rozhodnutími došlo k porušení mého práva na spravedlivý proces, zejména…“ Tudíž, Ústavní soud přihlédl k obsahu ústavní stížnosti, z níž jednoznačně plyne, že je napadeno i shora uvedené rozhodnutí dovolacího soudu. 3) Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., za který byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. za užití § 42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. zák. mu byla dále uložena povinnost zaplatit poškozeným škodu specifikovanou ve výroku. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli dále dva poškození odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V odvolacím řízení rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu (pro drobné pochybení okresního soudu, který sice uznal stěžovatele vinným jako zvlášť nebezpečného recidivistu, ale opomněl do výroku rozsudku uvést předchozí soudní rozhodnutí) a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle § 41 odst. 1 tr. zák., za který jej podle § 250 odst. 3 tr. zák. za užití § 42 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. zák. mu byla dále uložena povinnost zaplatit poškozeným škodu specifikovanou ve výroku. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli dále dva poškození odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Hradci Králové dále rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obžalovaného stěžovatele zamítl. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se stěžovatel trestné činnosti dopustil tím, že v době od března 2004 do března 2007, kdy někdy vystupoval pod falešným jménem, vylákal prostřednictvím emailové korespondence, telefonních hovorů nebo i osobního setkání celkem od 14 osob finanční částku ve výši nejméně 840.570,-Kč, a to pod smyšlenými záminkami zajištění výhodných půjček, nákladů spojených s jejich dosažením, případně pod záminkou obstarání bytu ke společnému soužití, přičemž tyto finanční prostředky si většinou nechával zasílat zpočátku na svůj účet u ČSOB, a. s., a později na vkladní knížku majitelky J. V. a její účet vedené u G. M. B., a. s., kdy J. V. vydával za svoji právní zástupkyni, účetní, případně notářku, ačkoli se jedná o jeho družku, a od 4. 9. 2006 do 27. 4. 2007 si nechával finanční prostředky zasílat na účet majitele D. B. vedený u G. M. B., a. s., kterého vydával za svého společníka, ačkoli se jedná o syna J. V., kdy tak konkrétně vylákal v rozsudcích specifikovanou částku od jednotlivých poškozených, přičemž slibované půjčky nebo obstarání bytu nikdy nezajistil a získané finanční prostředky použil pro vlastní potřebu, kdy pouze manželům T. vrátil částku ve výši 13.461,- Kč, ačkoli byl pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 13 T 8/2000, přičemž bylo podle § 37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. 1. 1995, sp. zn. 1 T 86/94, jímž byl odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou, který dne 3. 4. 1998 vykonal, a dále byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 2 T 19/2001, odsouzen mimo jiné i pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž z tohoto výkonu trestu byl dne 24. 10. 2003 podmíněně propuštěn. Nejvyšší soud pak v napadeném usnesení (k dovolání stěžovatele) dospěl po konkrétní argumentaci k závěru, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu stěžovatelem uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. nedošlo. Dovolání stěžovatele proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. II. Obsahem ústavní stížnosti jsou v podstatě toliko dílčí skutkové námitky na úrovni podústavního práva. 1) Ústavní soud - v reakci na námitky stěžovatele do skutkové roviny projednávané věci - v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a zásadně mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. 2) V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy ohledně spáchání shora citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy (především o výpovědi svědků; o výpovědi poškozených, kteří před soudem podrobně popsali jednání se stěžovatelem, jakým způsobem se s ním kontaktovali, vyjádřili se k důvodům, proč s ním jednali, k výši částek, které na požádání stěžovatele zasílali na účty, které jim uvedl aj.; o výpisy z účtů osob, na které byly částky placené poškozenými poukazovány a o potvrzení o převzatých částkách aj.), které soudům umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podkl