I.ÚS 2390/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2390/22 ze dne 24. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky GRAND BASSAM Ltd., se sídlem v Seychelské republice, 103 Sham Peng Tong Plaza, Victoria, Mahe, zastoupené JUDr. Alešem Vídeňským, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 966/22, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. MSPH 76 INS 2762/2011, 29 NSČR 44/2020-B-1158 ze dne 30. 5. 2022, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. MSPH 76 INS 2762/2011, 4 VSPH 3/2020-B-966 ze dne 13. 5. 2020, ve znění usnesení téhož soudu č. j. MSPH 76 INS 2762/2011, 4 VSPH 3/2020-B-969 ze dne 19. 5. 2020, a usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-796 ze dne 21. 11. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a a) RAVAK a. s., se sídlem v Příbrami, Obecnická 285, b) Real perfect plus s.r.o., se sídlem v Havířově, Ostravská 586/4, a c) GAIMAN HOLDING LIMITED, se sídlem v Kyperské republice, 1060 Nikosie, Stasinou & Boumpoulinas 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě; dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka zároveň žádá Ústavní soud o přednostní projednání věci s ohledem na výši pohledávek řešených v insolvenčním řízení. II. Rekapitulace procesního vývoje a obsah napadených rozhodnutí 2. Věřitelským insolvenčním návrhem bylo dne 21. 2. 2011 zahájeno insolvenční řízení na majetek OLEO CHEMICAL, a. s., se sídlem v Praze 4, Holušická 2221/3, (dále jen "dlužník"). V únoru 2017 dlužník k návrhu přistoupil a zároveň navrhl řešení insolvence reorganizací. Součástí návrhu byl i seznam závazků a reorganizační plán přijatý většinou zajištěných a nezajištěných věřitelů, uvedených v seznamu závazků. Městský soud v Praze (dále jen "insolvenční soud") usnesením č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-A-250 ze dne 16. 2. 2017 mimo jiné reorganizaci dlužníka povolil. Ústavní soud však citované rozhodnutí v této části nálezem sp. zn. II. ÚS 1162/17 ze dne 18. 1. 2018 zrušil pro nepřezkoumatelnost, protože se insolvenční soud řádně nevypořádal s námitkami účastníků, kteří se v průběhu insolvenčního řízení k dlužnickému návrhu opakovaně vyjadřovali a kteří nesouhlasili nejen s reorganizačním plánem, ale i s povolením reorganizace jako způsobu řešení úpadku dlužníka obecně; konkrétně namítali nepoctivý záměr dlužníka a to, že dlužník neuváděl pravdivé skutečnosti o pohledávkách věřitelů a zároveň uznal několik pochybných pohledávek. 3. Insolvenční soud následně usnesením č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-A-292 ze dne 6. 2. 2018 znovu povolil řešení úpadku dlužníka reorganizací. Ústavní soud druhé usnesení opět zrušil nálezem sp. zn. II. ÚS 699/18 ze dne 26. 6. 2018 (N 117/89 SbNU 763), zejména proto, že insolvenční soud nerespektoval předchozí kasační nález vydaný v dané věci a své rozhodnutí v rozporu s nálezem řádně neodůvodnil, a to zejména stran námitek o neprověření seznamů věřitelů předložených dlužníkem, dobré víry dlužníka a poctivosti jeho záměru. 4. Následně třetím usnesením č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-426 ze dne 28. 11. 2018 insolvenční soud znovu povolil reorganizaci dlužníka a vyzval dlužníka k předložení aktualizovaného reorganizačního plánu. Dlužník předložil reorganizační plán s rozdělením věřitelů (zajištěných i nezajištěných) do 10 skupin a uvedl způsob reorganizace. Insolvenční soud poté usnesením č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-697 ze dne 31. 7. 2019 reorganizační plán předložený dlužníkem zamítl a na majetek dlužníka prohlásil konkurs. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") nicméně usnesením č. j. MSPH 76 INS 2762/2011, 4 VSPH 1217/2019-B-783, ze dne 24. 10. 2019 posledně citované usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Ústavní stížností napadeným usnesením č. j. MSPH 76 INS 2762/2011-B-796 ze dne 21. 11. 2019 insolvenční soud tentokrát schválil reorganizační plán dlužníka (výroku I.), rozhodl o jeho účinnosti (výrok II.) a uložil insolvenčnímu správci a dlužníku povinnosti související se schválením reorganizačního plánu (výroky III. a IV.). Insolvenční soud zkoumal splnění podmínek pro schválení reorganizačního plánu podle § 348 a § 349 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v tehdy platném zněmí (dále jen "insolvenční zákon"), a dospěl k závěru, že tyto podmínky jsou splněny [mimo podmínku § 348 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona]. 6. Odvolací soud ústavní stížností napadeným unesením č. j. MSPH 76 INS 2762/2011, 4 VSPH 3/2020-B-966 ze dne 13. 5. 2020 usnesení městského soudu v bodech I. a II. výroku potvrdil a odvolání proti bodům III. a IV. výroku odmítl; zároveň rozhodl tak, že soudkyně insolvenčního soudu JUDr. Margita Víšková není vyloučena z projednávání a rozhodnutí předmětné věci. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu o splnění podmínek § 348 odst. 2 a § 349 insolvenčního zákona; dále konstatoval, že nikdo netvrdil důvody pro zproštění či odvolání insolvenčního správce a insolvenční soud nemusel svolávat schůzi věřitelů k rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, neboť rozhodoval podle § 148 odst. 2 insolvenčního zákona o předjednané reorganizaci. Nepřípustnost odvolání proti výrokům III. a IV. odůvodnil odvolací soud odkazem na § 11 odst. 1 a § 91 insolvenčního zákona. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky (a dalších dovolatelů) ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. III. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka předně namítá, že obecné soudy nedodržely závazný právní názor zrušujících nálezů Ústavního soudu o povinnosti insolvenčního soudu přezkoumat správnost seznamu závazků dlužníka, na jehož základě se posuzuje splnění podmínky většinového souhlasu věřitelů nutného pro povolení předjednané reorganizace dlužníka podle § 148 odst. 2 insolvenčního zákona. 8. Zadruhé se podle stěžovatelky obecné soudy nezabývaly všemi jejími námitkami, zejména pak tvrzeným nepoctivým záměrem dlužníka. Stěžovatelka v tomto ohledu znovu namítá, že v insolvenčním řízení vystupují "pseudověřitelé" podporující reorganizaci, kteří disponují fiktivními a podvodně postoupenými pohledávkami v řádech miliard korun. Dlužník zároveň v seznamu závazků zatajil pohledávky v celkové výši nejméně 749 milionů korun, což odpovídá téměř 20 % všech přihlášených pohledávek (stěžovatelka v tomto ohledu upozorňuje zejména na pohledávky maďarské a polské společnosti a dluhy vůči správci daně). Na základě smýšlených pohledávek pak podle stěžovatelky byl ustanoven insolvenční správce i věřitelský výbor, kteří ovládají dosavadní průběh insolvenčního řízení. Stěžovatelka v tomto ohledu odkazuje na závěry vyšetřování Vrchního státního zastupitelství; o povolení reorganizace hlasovala jen malá menšina věřitelů, jejichž pohledávky jsou sporné. Tvrdí, že dlužník si svým nezákonným postupem prosadil reorganizaci, zachoval disposiční oprávnění k majetkové podstatě a omezil právní důsledky popěrných úkonů ostatních věřitelů ve smyslu § 336 odst. 4 insolvenčního zákona, čímž porušil jejich procesní práva. Stěžovatelka dále tvrdí, že dlužník a insolvenční správce se snaží účelově převést obchodní závod na společnost Temperatior s.r.o., kam měl dlužník neoprávněně "odklánět" finanční prostředky. 9. Zatřetí, podle stěžovatelky nebyl dodržen princip rovnosti zbraní, jestliže se nemohla odvolat proti rozhodnutí o povolení reorganizace. Je nepřípustné, aby insolvenční řízení bylo účelově rozděleno do formálně nezávislých fází (rozhodování o povolení reorganizace a schvalování reorganizačního plánu), projde-li v předchozí fázi podvod dlužníka, aniž by jej bylo možné přezkoumat. V insolvenčním řízení nelze ignorovat základní zásadu "ex iniuria ius non oritur"; nepřipouští-li insolvenční zákon odvolání, musí obecné soudy pečlivě zkoumat pravdivost pohledávek ve všech fázích řízení. 10. Stěžovatelka dále namítá, že napadená usnesení o povolení a schválení reorganizačního plánu byla vydána bez nařízení ústního jednání; argumentuje především porušováním zásady ústnosti a přímosti soudního řízení. V předmětné věci se (téměř) žádné ústní jednání nekonalo, ačkoli o to účastníci opakovaně žádali a navrhovali provedení dokazování; možnost vyjádřit se k důkazům však stěžovatelka neměla. Ve věci bylo podle stěžovatelky rozhodnuto "za zavřenými dveřmi" a jde tak o příklad tzv. kabinetní justice. Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že v napadeném rozhodnutí vyložil § 85 odst. 1 a § 94 insolvenční