Ústavní soud I.ÚS 2630/23 – Zákonný režim

Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") usnesením č. j. 20 D 1269/2020-259 ze dne 2. 6. 2022 mimo jiné vypořádal společné jmění zůstavitele Ing. Petra Řepy (dále jen "zůstavitel") a stěžovatelky coby jeho manželky a závětním dědicům - vedlejším účastníkům potvrdil nabytí dědictví. Jako sporný majetek ve společném jmění manželů, k němuž se podle § 162 odst. 2 z. ř. s. nepřihlíží, okresní soud posoudil zůstatek na účtu vedeném na jméno zůstavitele ve výši 900 000 Kč.

Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením č. j. 24 Co 214/2022-301 ze dne 6. 10. 2022 usnesení okresního soudu změnil tak, že do určení obvyklé ceny majetku a jiných aktiv pozůstalosti zahrnul rovněž sporný zůstatek na účtu zůstavitele. Na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že ohledně zůstatku na zůstavitelově účtu jde o spor právní, nikoli skutkový. Současně odvolací soud uzavřel, že vyměnil-li zůstavitel za svého života obsah věcného práva (věcného břemene), které svědčilo výlučně jemu a které se vázalo k jeho výlučnému nemovitému majetku, za finanční náhradu ve výši 1 000 000 Kč, představuje tato částka jeho výlučný majetek.

Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud zamítl ústavní stížností napadeným usnesením. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že finanční náhrada, kterou zůstavitel za trvání manželství obdržel podle dohody o zrušení věcného břemena a předkupního práva váznoucího v jeho prospěch na nemovitých věcech, které získal jako protiplnění za převod svého spoluvlastnického podílu na nich, nespadá podle § 709 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku do společného jmění manželů.

Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí; tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka nepovažuje výklad § 709 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku zaujatý odvolacím a Nejvyšším soudem za správný. Obsahem věcného břemene totiž bylo pouze právo zůstavitele, které se rovnalo finančnímu nároku zůstavitele na výplatu důchodu; pojem právo ve smyslu nároku přitom nelze zaměňovat s pojmem vlastnictví. Pobíral-li zůstavitel na základě věcného břemene za trvání manželství výnosy z pronájmu nemovitostí, stalo se toto finanční plnění součástí společného jmění manželů. Tím, že zůstavitel uzavřel s vedlejšími účastníky dohodu o zrušení věcného břemene, kapitalizoval budoucí plnění, které by jinak náleželo do společného jmění manželů. Stěžovatelka navíc měla k účtu, na který nechal zůstavitel finanční náhradu poukázat, dispoziční oprávnění - zůstavitel ji tedy považoval za součást společného jmění manželů. Odvolací a Nejvyšší soud se dále nezabývaly tím, jaká část z částky 1 000 000 Kč připadá na zrušení věcného břemene a jaká část připadá na zrušení předkupního práva. Výklad § 709 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku v nynější věci je podle stěžovatelky nepřípustným rozšířením výluky z nabývání majetku do společného jmění manželů zakládajícím extrémní rozpor s principy spravedlnosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].

Žádné ústavněprávní vady v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelčina argumentace představuje pokračující polemiku se závěry odvolacího a Nejvyššího soudu, s níž se již soudy dostatečným způsobem vypořádaly. Skutečnost, že s posouzením Nejvyššího soudu stěžovatelka nesouhlasí, porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá. Je to právě Nejvyšší soud, jenž je primárně povolán k výkladu podústavního práva, který naopak Ústavnímu soudu jakožto ochránci ústavnosti zásadně nenáleží.

Nejvyšší soud se stěžovatelčiným dovoláním meritorně zabýval a s odkazem na svoji judikaturu a příslušnou právní úpravu srozumitelně a přesvědčivě vyložil, že předmětná dohoda o zrušení věcného břemene a předkupního práva je právním jednáním zůstavitele, které se vztahuje k jeho výlučnému majetku - právu z věcného břemene váznoucí na nemovitých věcech, které vzniklo transformací z jeho původního spoluvlastnického podílu na nich. Není přitom podle Nejvyššího soudu rozhodné, že do doby zrušení věcného břemene byl z něj vyplývající zisk součástí společného jmění manželů. Věcné břemeno je věcným právem, u něhož žádné pochybnosti o možnosti transformace na jiný výlučný majetek jednoho z manželů za trvání manželství nevznikají. Nejvyšší soud také odmítl argumentaci stěžovatelky, že v případě finanční náhrady jde pouze o právo blížící se nároku na výplatu důchodu. Uvedené závěry jsou řádně odůvodněny a Ústavní soud v nich nespatřuje nic protiústavního.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.